Duchovní neboli politické hodnoty?

Duchovní život by nebyl duchovní, kdyby nepřekračoval cokoli masového, hromadného a institučního. Byl by však klamem, kdyby se nevtěloval do politického a ekonomického života lidí v podobě svobody kombinované se solidaritou a spravedlností.

Nedávno zvolený slovenský prezident Andrej Kiska se musel v předvolební kampani potýkat s obviněním, že je scientologem. Připomeňme, že dvojice dianetika a scientologie jsou nauky a systémy praktické práce se sebou, které mají rozvinout určitý duchovní potenciál v člověku. Scientologii doprovázejí i doporučení pro různé oblasti života, mimo jiné i pro podnikání.

Je možné, že nějakým takovým kurzem prošel, nebo že přednášel a publikoval ve společnostech, kde postupují podle metod a postupů, jejichž autorem byl Lafayette Ronald Hubbard. Jde o rozvoj marketingových, manažerských a komunikačních dovedností a postupů, které mají zaručit expanzi firmy. Je to určité pojetí strategie, ale i etiky podnikání.

Nevíme, je-li to tak, žijeme v době mohutné manipulace s informacemi. Ale pokud ano, nemělo by to být v politickém soupeření používáno jako argument. Svá doporučení ohledně ekonomické aktivity mají přece různé náboženské, filosofické a etické směry. Proč by v tom mělo být scientologii zabraňováno? Nemá být naivně se vším akceptována, jako kterýkoli jiný směr, ale ani démonizována.

To, že ve státě, jakým je Slovensko, existuje etablovaná a uznávaná náboženská příslušnost a vedle toho směry, které konvencím neodpovídají a proto jsou omezovány, to je v rozporu s demokratickým pořádkem. Naštěstí to voličům nezabránilo právě tomuto prezidentovi dát důvěru.

Když Robert Fico jako protikandidát a jeho volební štáb na Kisku scientologii vytáhli, jakoby to měla být nějaká hanba, bylo to stejně nečestné a nepřijatelné, jako když Kiska opakoval, že nemá se scientologií nic společného a snad ani neví, co to je. Štítivý odpor vůči „sektě“ Kisku a jeho protivníky spojuje.


Nedávno zvolený slovenský prezident Andrej Kiska se musel v předvolební kampani potýkat s obviněním, že je scientologem. Foto fanpage politika, Facebook

Kiska se po inauguraci na slavnostním zasedání Slovenské národní rady v koncertním sále bratislavského hotelu Carlton přesunul do bratislavského dómu sv. Martina, kde se konala slavnostní bohoslužba. Subjektem, který Slovensko ustavuje je slovenský národ a příslušníkům národnostních menšin se zaručuje omezené (čl. 34, odst. 3 Ústavy) právo na užívání vlastního jazyka, sdružování a vzdělání.

U nás jsou subjektem ustavujícím stát občané České republiky bez ohledu na národnost. Nejsme státem národním nýbrž občanským, Slovenská ústava sice deklaruje v čl. 1, že se stát neváže na žádnou ideologii ani náboženství, ale v preambuli se hlásí „cyrilometodějskému duchovnímu dědictví“. Proto lze náboženské akty při významných státních příležitostech pochopit, jsou-li menšiny (etnické i náboženské) respektovány.

V České republice je těžko pochopitelné, proč na oslavě státního svátku 8. května stojí vedle sebe na tribuně prezident, předseda vlády, předsedové obou komor Parlamentu, ministr obrany, náčelník generálního štábu a s nimi pražský arcibiskup římskokatolické církve. Budí to dojem, že je nakročeno k postupné erozi ústavního principu vyjádřeného v Listině základních práv a svobod slovy: Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

Jednotlivá drobná a vlastně bezvýznamná narušení ideově neutrálního a sekulárního rázu veřejného života prošlapávají cestu k budoucímu nastolení státní církve. Významnou pomocí k tomu je finanční vybavení římské církve desítkami miliard korun, které postupně obdrží od státu na další financování svého provozu.

Někdo by se mohl domnívat, že ceremoniální akty nejsou tak důležité a nic neříkají o úmyslech nejvyšších státních představitelů. Klement Gottwald si po zvolení za prezidenta v červnu 1948 vyžádal slavnostní děkovnou bohoslužbu (Te Deum) ve svatovítské katedrále a jistě tím nechtěl římské církvi poskytovat nějaká privilegia. Bylo mu vyhověno. Nejde však o názory ústavních činitelů. Jde o funkci církve, jde o to, jakou politickou roli ta či ona státní vrchnost a jí reprezentovaná společenská vrstva od té či oné privilegované, ale obvykle zároveň kontrolované církve očekává.

Ve Velké Británii ani okolnost, že biskupy jmenuje premiér a že vnitřní pravidla anglikánské církve, např. její liturgickou knihu, schvaluje parlament, nevede k poslušnosti církve. Anglikánská církev si zachovává vnitřní odstup od systému a naslouchá skutečné hlavě církve, jíž není královna, nýbrž Ježíš Kristus. Uplatňuje vůči společnosti onu roli, jíž v biblických časech plnili proroci. Je to role sociálně kritická, je to hlasité volání po sociální spravedlnosti v zemi, která těžce doplácí na zhoubné neoliberální recepty, které ekonomice naordinovala Margaret Thatcherová a ve které pokračovali i premiéři domnělé Strany práce (Labour party) Tony Blair a Gordon Brown a jejich vlády.

Zatímco v církvi kvetou anglokatoličtí či svátostní socialisté a inspirují rozhodnutí její reprezentace, domnělé dělničtí politici odebírají finanční politiku vzdělání a kultuře a rozvíjejí systém ožebračování pracovníků. Primas Anglie Justin Welby v roce 2013 řekl: I když se hospodářství vzpamatovává, křesťané, služebníci zranitelného a chudého Spasitele, potřebují jednat tak, aby sloužili chudým a milovali je a je také třeba vznést námitky proti příčinám chudoby.

Duchovní život by nebyl duchovní, kdyby nepřekračoval cokoli masového, hromadného a institučního. Pozvedá nenahraditelnou a nezastupitelně jedinečnou lidskou osobu k plné realizaci přesahující biologické, environmentální, politické a ekonomické danosti. Byl by však klamem nebo sebeklamem, kdyby se nevtěloval do politického a ekonomického života lidí v podobě svobody kombinované se solidaritou a spravedlností.

Duchovní život není jen nereflektovanou či zamaskovanou politikou. Ale je také politikou. Duch vyprázdněný, vysušený, zbavený života je politikou represivní, patriarchální, autoritativní, hierarchickou a konzervativní. Duch, který je dechem života, činí člověka lidským, je také politikou, ale politikou svobodnou, solidární, maskulinní i femininní, respektující menšiny a jejich práva, šetrný k životu, ke všem (i mimolidským) obyvatelům planety a jejich životnímu prostoru.

Duch skutečně vanoucí nepotřebuje ke své inspirativní přítomnosti církevní instituce. Je nezávislý a pomáhá k nezávislosti. Ale dokáže také pořádně překvapovat. Třeba i takovým paradoxem, jako je současný nositel funkce, která po staletí zhášela Ducha, funkce nárokující nejvyšší autoritu duchovní i světskou, funkce papežské. Nechce se člověku věřit, že zrovna z vatikánských komnat zazní autentické a věrohodné svědectví evangeliu. Ale stalo se a nás kriticky naladěné to vede k vážnému zamyšlení.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 16.Června 2014, 22:39:53

"dianetika a scientologie jsou nauky a systémy praktické práce se sebou, které mají rozvinout určitý duchovní potenciál v člověku" To by se dalo říci třeba také o józe nebo antroposofii, na které se s podobným podezřením jako na antroposofii nehledí. Pan Štampach jistě ví, že scientologie není předmětem podezření jen proto, že její nauky jsou z většinového konvenčního pohledu řekněme potrhlé. To by se dalo přece říci i o antroposofii, ale kdyby Kiska podporoval třeba waldorfské školy, tak by to asi vadilo málokomu. To podezření se vztahuje ke zprávám o manipulacích, nátlaku, intrikách, netoleranci, cílenému obsazování vlivných pozic ze strany scientologů. Možná pan Štampach těm zprávám nevěří, dobře, ale proč se tvářit, že zde hraje roli jen jakási obecná intolerance k náboženským alternativám?

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Duchovní a politické hodnoty ještě jinak Pondělí, 16.Června 2014, 22:59:4

Přirozenou a velice logickou otázkou je, zda lidé dokáží své záležitosti spravovat k vlastnímu dobru sami ze sebe anebo zda k tomu potřebují něco, co je nad nimi. Já si myslím, že sami to nikdy nedokážou a že k tomu potřebují Pána Boha, tedy řád, který je nad nimi a je na nich nezávislý.

Je-li to tak, pak sekulární stát, nebo-li společnost, která se necítí být Bohu odpovědná a neřídí se řádem, jenž jí Bůh dal, nemá žádnou budoucnost.

Takže, platí-li opak a společnost si uvědomuje své poslání, které jí vtiskl Bůh a cítí se Bohu odpovědná, nemůže být sekulární. Musí se totiž řídit pravidly, která jí jednak stanovil Bůh a jednak pravidly, které si stanovila sama, avšak v souladu s Božím řádem.

V takovém případě je zcela správně, když ve jménu společnosti, jež se ubírá Boží cestou, budou na veřejnosti vystupovat vedle lidí, kteří ji spravují v duchu Božího řádu po stránce občanské, rovněž lidé, kteří ji spravují po stránce duchovní, resp. náboženské.

Asi se shodneme s váženým autorem článku v tom, že takto zamýšlena veřejná vystoupení politických špiček doprovázených arcibiskupem katolické církve asi nejsou.

Slovní spojení „náboženský stát“ zní dnes nepěkně, protože si plno lidí pod ním představuje nějakou formu náboženské diktatury, kdy se věřit prostě musí. Jenže náboženský stát může být také společnost, která se shodne na určitých hodnotách, které mají svůj základ v náboženství. A podle takových hodnot se pak řídí.

V našem případě by takovým hodnotovým řádem mělo být křesťanství. V takovém státě nemůže nikdo nutit někoho k tomu, aby konkrétní náboženství – v tomto případě křesťanství (ale klidně i jiné náboženství) – vyznával, ale může a má po všech stránkách (zejména příkladem nezištné služby) lidem ukazovat, že cesta křesťanství je správná a že pravidla stanovená v souladu s křesťanstvím jsou tu k dobru všech.

Jiří Vyleťal

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Jiří Kubička - odpověď. Pondělí, 16.Června 2014, 23:53:42

Vím o obviněních na adresu scientologie a vím, jak útoky kontrakultovních iniciativ vyvracejí religionisté a nezávislé soudy. Vím, že pro ty, pro něž je scientologie sektou, je naprosto stejně nebezpečnou sektou i anthroposofie, a třeba jóga nebo buddhismus. Touto pasáží článku jsem protestoval proti sektobijství, resp, proti pokusům o likvidaci etnických a náboženských menšin a zastal se demokraticie, svobody a tolerance. Vám, pane Kubičko, Vaše opačné mínění neberu.

Petrasek Milan - penzista

Je také možné říct Úterý, 17.Června 2014, 13:41:33

Zákaz jakékoliv sekty škodí a vede k rozpadu civilní společnost - k doznání, že společnost není schopna se s okrajovými společenskými postoji vypořádat.
Přesto ale, by bylo dobré aby radikální sekty poznamenané kriminálními praktikami neměli stejný status jako státem podporované prospěšné organizace.
Ale je možné, že to byl Kiska, který chtěl scientologům svou spoluúčastí od takového renomé napomoci.
Cesty ke spravedlnosti jsou nevyzpytatelné.....bych dodal.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.