Přibývá světla?

Křesťanský advent i židovská chanuka jsou náboženskou interpretací přírodního faktu přibývání světla: naděje dřímá jako božská duše na dně duše, v odvaze myslet a jednat tvořivě. Takové světlo nebude pohlceno tmou.

Včera večer se v židovských domácnostech rozsvítila poslední svíce na osmiramenném chanukovém svícnu. Svátek dostal v průběhu dějin historický obsah týkající se obnovy kultu v jeruzalémském Chrámu po vítězném makabejském povstání proti uchvatitelské Seleukovské říši. Zdá se, že původně šlo spolu s národní oslavou ozbrojeného povstání o připomínku světla ve dnech blízkých zimnímu slunovratu.

V křesťanských domácnostech a kostelích se v neděli rozsvítila třetí svíce na adventním věnci. Začal třetí týden před vánocemi, před oslavou dne, kterému se rovněž dává historický význam, i když volba data je ryze mytologická. Křesťanská tradice neuchovala datum Ježíšova narození. Historický Ježíš totiž nebyl, navzdory tomu, co dnes naléhavě připomínají teologové, pro rané křesťany důležitý.

Kolem 8. prosince se světlá část dne přestává zkracovat, ale jen večer. Ráno ubývá dne až do dnů kolem Nového roku. Naši předkové si toho všimli a svátek Lucie – Světlany dne 12. prosince vyjádřili pranostikou: Lucie noci upije, ale dne nepřidá. Po Lucii začíná slunce zapadat o minutky později. Během pár dní se vrátí západ ke čtvrté hodině odpolední a kolem slunovratu se posune za ní a světlá část dne se stále rychleji zvětšuje.

Zimní slunovrat, den kdy slunce začíná vycházet ve znamení Kozoroha, je uprostřed tohoto období. Z jedné strany už světla přibývá a z druhé ještě ubývá. Je to symbol lidské situace. I v ní se mísí světlo s temnotou. I v ní se někdy boj světla s tmou zdá nerozhodnutý. Sama příroda svým neúprosným rytmem dopřává světlu jen dočasná vítězství a ve všech zeměpisných šířkách je poměr světla a tmy vyrovnaný. Kolem rovníku jsou všechny dny po celý rok dlouhé 12 hodin stejně jako noci. Na pólech je půl roku den a půl roku noc. A u nás přibližně uprostřed má nejkratší den zhruba 8 a nejdelší 16 hodin, jen kolem rovnodennosti je 24 hodin rozděleno napůl.

Pozorování přírody s mikroskopem či dalekohledem u oka, se stopkami či jiným měřicím přístrojem po ruce ji ukazuje jako necitelnou k lidskému osudu. V přírodě se shledávají mechanismy. Stroj vyrobený člověkem je základem pro vysvětlení přírodních dějů. Tak jako stroj běží mechanicky, jak mu určuje záměr autora vtělený do hmoty, tak i o přírodě se předpokládá, že běží podle vepsaného programu. Cílem této myšlenkové operace je nastolit vládu nad přírodou. Nad přírodou kolem nás i v nás.

Příroda intelektuálně zvládnutá je zvládnutelná i lidskou vůlí. Jeden ze zakladatelů novověké vědy, Francis Bacon, doporučil podle soudobé praxe zacházení s podezřelými natahovat přírodu na skřipec, dokud nevydá svá tajemství. Cílem je ovládnout přírodu kolem člověka a přírodu v člověku. Tomuto cíli dobře slouží věda redukující život přírody na strojové pochody. Příroda nasvěcovaná tímto světlem a společenské pořádky reflektující tuto mechanickou (zmechanizovanou) přírodu nechávají člověka v mezisvětě mezi světlem a tmou, mezi životem a smrtí, s perspektivou konečného zmaru.

V těchto létech racionalistická interpretace světa a racionalistické recepty na krizové situace ukazují, jak jsou nedostatečné, jak člověka nechávají bez pomoci a bez naděje. Pokud se naše myšlení neosvobodí od mocenské deviace, pokud se v tomto smyslu neočistí, pokud neobživne a nedoplní své možnosti imaginací, jak to doporučuje u nás zatím ne příliš připomínaný anglický autor Owen Barfield (1898 – 1997), pokud se nezaposlouchá do inspirace a nevstoupí se skutečností do dialogu, pokud se nepoučí Hérakleitem a neopustí výlučný inspirační zdroj u Démokrita, nedojde k osvobodivým a tvůrčím činům, které by překročily mechanismy a vnesly do temnot života více světla.

Není divu, že odvrácenou tváří tohoto krutého přírodního a sociálního světa jsou očekávání zázračného řešení, které sestoupí na Zemi odkudsi ze zásvětných říší. Jakoby byly jen dvě možnosti. Jednou je loajalita nelidskému přírodnímu a sociálnímu systému, pasivita, podřízení, otrocké vědomí. Je to postoj, o němž platí skeptický výrok biblického Kazatele (1, 9): Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.

Druhou možností jsou nadšená očekávání, která jsou pokaždé zklamána, že k nějakému, pokud možno přesně stanovenému datu, případně i hodině a minutě, nastanou převratné události, v nich budou přírodními katastrofami smeteni ti, jimž se připíše odpovědnost za bídu poměrů, kdežto ti, kdo byli včas varování a dovedně se zařídili, budou „převibrováni“ na vyšší úroveň, někam nad nás obyčejné smrtelníky a budou šťastni.

Dověděl jsem se od znalce místních poměrů, že dnešní potomci dávných Mayů, kolem 6 milionů obyvatel jižního Mexika, Belize, Guatemaly, Hondurasu a Salvadoru berou datum 21. prosince letošního roku vážně, ale v jiném smyslu, než lidé unavené mysli z naší euroamerické civilizace. Přepočet tradičního a na dlouho zapomenutého tradičního kalendáře na současný civilní světový kalendář, který stanovuje konec jednoho a začátek druhého dlouhého cyklu právě na toto datum, se ukazuje podle nových zdrojů informací mylný. Datum je však vnímáno jako předěl a získalo tuto symbolickou hodnotu.

Dnešní Mayové, aspoň někteří, berou prý tento zlom času jako podnět k novému začátku, který však nedodají v úhledném balíčku vesmírné mocnosti. Ten začátek je v našich rukou. Původní obyvatelé Latinské Ameriky navazující na starou mayskou civilizaci už nejsou ochotni být buď krutě potlačováni, nebo laskavě opečováváni. Berou svůj osud do vlastních rukou. A spojují sociální emancipaci, tak jak o ní přemýšlí i kritičtí myslitelé západního světa, s emancipací duchovní a kulturní. Přejí si a prosazují alternativní vztah k přírodě, jakousi rodinnou koexistenci s ní spíše než její ovládání a vykořisťování.

Co může naznačovat a k čemu nás může vybízet předvánoční znovuobjevení světla? Římané slavili 25. prosince zrození původně perského, římskými legiemi přijatého boha Slunce, Mithry. Křesťané, když potřebovali slavit historicky nedoložené Ježíšovo narození, totiž narození toho, jehož uznali za Světlo světa, zvolili stejné datum. Oslava Slunce obklopeného tmou, které však tma nepohltí a neovládne, Světla, které není odkázáno na únavné střídání, které září i v nejhlubších temnotách, není útěchou pro slabé a otrocké duše. Je podnětem k živému myšlení a tvůrčímu jednání. Podnětem ke svobodnému jednání, které překračuje danosti.

Před pár dny jsem zastihl na autobusové zastávce starou paní, jak s evidentním strachem v hlasu i v pohledu říkala někomu, s kým se pustila do řeči, že 21. prosince bude konec světa, a že to říkal Einstein (jindy tento úkol dostanou američtí nebo s oblibou také japonští vědci). Kult vědy v dojemné shodě s pověrou budí v nedostatečně odolných lidech strach. Naděje na světlo dřímající jako božská jiskra na dně duše a odvaha myslet a jednat tvořivě a svobodně překonává strach a skýtá naději. Kéž by nám tohle připomněla naše skromná chanuková a adventní přibývající světýlka. Kéž by to nebyla jen kýčovitá a sentimentální dekorace.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.