Chci přispět X

Modlitba za Duku

Kardinál Dominik Duka odsloužil v Lánech bohoslužbu: za prezidenta Miloše Zemana a za vlast. Nejde jistě o náhodu, ale o kardinálův projev účasti na Zemanových posledních aktivitách. Magdalena Šipka se nyní modlí za Dominika Duku.

Sipka

Magdaléna Šipka

23.11.2015 08:00

Související

V pátek odpoledne kardinál Duka odsloužil mši v kostele v Lánech v areálu Pražského hradu. Jednu z modliteb pronesl šéf hradního protokolu Jindřich Forejt a zmínil v ní současného prezidenta Miloše Zemana. Na závěr obřadu zazněla státní hymna.

Tuto akci nelze vnímat jinak, než jako snahu kardinála Duky přihlásit se k veřejností obviňovanému prezidentovi. Česká hymna zaznívá na závěr mše sloužené vrchním představitelem české katolické církve, tři dny po tom, co ji prezident zpíval na Albertově spolu s Martinem Konvičkou. Duka se se svou mší dodatečně, cudně ale přece, staví na stejné pódium a hrdě přizvukuje.

Na konci své zprávy o Dukově mši ČTK vtipně zmiňuje postup navrácení církevních nemovitostí na území Pražského Hradu do vlastnictví církve. Ano, tudy pravděpodobně vane vítr. Církev, která se tak úzce spojuje s mocí státní, je velmi široce rozkročena ve světě, sleduje své mocenské a majetkové zájmy. Což je samo o sobě omluvitelné. Neomluvitelné je však zastávání se politiků právě ve chvíli, kdy se na ně oprávněně snáší hněv společnosti. Nekřesťanské je neustálé rozdělování lidí v nouzi na „naše“ a „ty druhé“, nekřesťanská je i podpora lidí, kteří tak systematicky činí. Nekřesťanské je přispívat k nenávistnému rozdělování společnosti.

Křesťanství, které se kloní na stranu mocných, na stranu těch, kdo probouzejí nacionalismus a nenávist k cizincům, na stranu lidí, kteří jsou zcela pod nadvládou strachu, už není křesťanstvím. Kardinál Duka již dříve prokázal, že nemá mnoho pochopení pro lidská práva. Lze pochopit, že někteří ještě žijí v „době temna“, nechtějí vynášet na světlo téma šikany v církvi (o kterém měla původně na půdě katolické farnosti mluvit jeptiška Jeannine Gramic v rámci Prague Pride).

Přicházejí však okamžiky, kdy plíživé zlo církevního fundamentalismu vyklíčí do podpory otevřeného zla fanatismu. Fanatismus, který se těší Zemanově podpoře, umožňuje vyjít do ulic a tleskat lidem, kteří hlasitě volají po smrti druhých. Takovéto politické akce si nezaslouží podporu církve, nýbrž jen úpěnlivé modlitby. Pokud byl Dukův záměr takový, chtěla bych se mu omluvit. Předpokládám však, že kdyby se Zemanovým jednáním nesouzněl, využil by k modlitbě za něj jiné příležitosti a zvolil jinou formu.

Dukovo jednání mimo jiné sděluje občanům určitou informaci o povaze katolického křesťanství. Prezentuje je jako náboženství úzce spolupracující se státní mocí. Jako náboženství, které pokradmu sympatizuje s těmi, kteří otevřeně hlásají nenávist vůči náboženství jinému. Takové pojetí katolictví je ovšem v křiklavém rozporu nejen s papežem Františkem, ale i s katolickou teologií mezináboženského dialogu.

Pokud začneme chápat náboženství více jako záležitost kultury a národnosti než jako záležitost víry, je logické, že se budeme bát všech jinověrců. Pokud se budou náboženští představitelné stavět více na stranu těch, kteří je mohou zabezpečit, než na strachu těch, které mají chránit, bude skutečná religiozita v Evropě vymírat. V těchto podmínkách se může snadno stát, že v naší představivosti nezbývá mnoho místa pro mírumilovného a „nefundametalistického“ muslima.

Duka se se svou mší dodatečně staví na stejné pódium, na kterém 17. listopadu stanuli Zeman s Konvičkou, a hrdě přizvukuje. Repro DR

Ačkoli se nás o tom snaží Martin Konvička přesvědčit, nejsme svědky náboženské války. Snad nejpřesvědčivěji zněla slova o náboženské válce z úst velitelky ženských oddílů YPJ Nesrin Abdullah, i ona však mluví spíš o míře zla a krutosti v náboženství než o náboženství jako takovém. Také na její výpovědi je však vidět, že proti sobě nestojí dvě odlišná náboženství, ale spíše dva přístupy k náboženství. Kurdistán není křesťanským státem ani státem, ve kterém by nebyli zastoupeni muslimové - od Islámského státu se výrazně liší rolí náboženství ve společnosti, schopností přijímat pestrost.

Jak však pojmenovat tyto rozdílné přístupy k náboženství? Často v této souvislosti přemýšlím nad teorií Jamese Fowlera o stádiích vývoje víry. Tato teorie vznikala na základě výzkumů dětské spirituality. Pro současný vývoj je důležitá fáze, kterou Fowler nazývá mysticko-doslovnou a pozoruje ji u dětí starších sedmi let. Tento přístup k víře je fixovaný na konkrétní příběhy, slova, primární významy. Není příliš schopný vysledovat hlubší význam ani odstoupit od nároku na naprostou doslovnou pravdivost.

S nástupem puberty se jedinec již začíná konfrontovat s tím, že jednotlivé příběhy si mohou ve své doslovnosti odporovat. V té chvíli je nucen začít vnímat náboženství více jako věc niternou. Pojetí víry jako mysticko-doslovného souboru nařízení je vlastní stejně Martinu Konvičkovi jako představitelům Islámského státu.

Projevem tohoto mysticko-doslovného přístupu k víře může být například trvání na trestech za prohřešky definované ve starověku, nepřihlížení důrazu náboženství na Boží milosrdenství nebo chápání slova „válka“ jako nutně spojeného s proléváním krve a neschopnost ji uchopit jako boj duchovní.

Naopak vrcholem vývoje víry je podle Fowlera stádium „univerzalizující víry“, která má tendenci překračovat náboženské denominace, rozdíly mezi náboženstvími. Vyznačuje se velkou obětavostí a důrazem na lásku a péči o svět v mnoha jeho dimenzích. Jedinci v tomto stádiu víry spíše narušují některé náboženské nebo společenské struktury, než že by si zakládali na svém postavení: boří stoly kupčíků v chrámě jako kdysi Ježíš.

Všichni nemusíme v chápání víry dospět k tomuto vrcholnému stádiu, kterého prý dosáhli třeba Martin Luther King nebo Ghándí. Pokud však máme žít v míru, měli bychom se snažit, aby o náboženství vypovídaly osoby spirituálně rozvinuté. Celá koncepce vývoje víry vychází z nadějného výhledu, že hluboká víra směřuje k respektu k druhým a že se lze v otázce náboženství vyvíjet.

Pohled na jednání kardinála Duky může humanistům také připomenout, že idea rovnosti, volnosti a bratrství již jednou překonala strnulé mocenské struktury, které se vydávaly za náboženské - tehdy struktury křesťanské. Dnešní uspořádání společnosti je již schopné zajistit alespoň většinu lidských práv osobám, které mohou být náboženskými skupinami šikanovány.

Na závěr nezbývá, než se pomodlit za pana kardinála, aby dokázal šířit pokoj, mír a naději i v této složité době. A pomodlit se za všechny náboženské lidi našeho kontinentu, aby svojí víře a svému srdci dovolili vyrůst do dostatečné šíře. A nebrali si příklad z jednání českého katolického kardinála ani jeho prezidenta.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 23.Listopadu 2015, 13:22:14

"Tak se tu modlím

za lásku

A bůhví kdo

mě uslyší..."

zpívala svého času Zdenka Lorencová.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Kurdistán není křesťanským státem Úterý, 24.Listopadu 2015, 00:12:41

ani státem, ve kterém by nebyli zastoupeni muslimové - od Islámského státu se výrazně liší rolí náboženství ve společnosti, schopností přijímat pestrost."

?!???

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Nushartovi Úterý, 24.Listopadu 2015, 15:31:23

Také si nad tou větou lámu hlavu a nenapadá mi, co by to mohlo znamenat.

Petrasek Milan - penzista

Takže vypadá to, že nastal čas plošného modlení Úterý, 24.Listopadu 2015, 18:52:22

tak tak .....kde je modleno tam jsme blíže božskému.
Ale přesto bych to ale neuspěchal, i tohle neoliberální náboženství ještě nemusí být přímou cestou ke třetí světové...bych dobré vůle dodal.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.