Sedláček se snaží o „teologizaci“ a „křesťanskou náplň“ svých ekonomických prognóz a výzev. Jeho práce s Biblí je pro mne coby křesťanku smýšlející o politice a výzvách evangelia alarmující. Každý biblický text v sobě skýtá mnoho možných interpretací. Tato interpretační šíře však silně nabude, pokud si dovolíme užívat jednotlivé biblické kulisy a citace zcela bez kontextu. Při takovém užívání může dojít až k naprostému odklonu od skutečného obsahu a smyslu knihy.

Izrael na cestě ke svobodě nehladoví

Biblický motiv použil Sedláček ve svém nedávném textu s názvem Jak jsme před 25 lety začali budovat kapitalismus. Cituji:

„Před pětadvaceti lety jsme měli relativně lehkou volbu: z nefunkčního socialismu jsme upgradovali na systém, který nám dal svobodu v nejširším slova smyslu, demokracii a navíc prosperitu. Co kdyby volba byla buď, anebo? Co kdybychom museli volit buď mezi nesvobodou a bohatstvím, nebo svobodou a chudobou? Tato hypotetická otázka se dnes vrací. Mojžíš jednou provždy dětem Izraele vštípil do duše, že svoboda na suchu pouště je vyšší hodnota než mísy masa v nesvobodném otroctví Egypta.“

Odkaz parafrázuje „remcání“ lidu Izraele na poušti (Exodus 16:3). Zkusme na chvíli připustit, že je biblický text skutečně primárně politický (jak Sedláček tímto jeho využitím naznačuje). Když pomineme skutečnost, že odchodu Izraelců z Egypta nepředcházeli především „plné hrnce“, ale „kvílení lidu“, jejich společenský a ekonomický útlak, který se projevoval hroznými pracovními podmínkami, nedostatkem základního „práva na život“ a systematickým vyvražďováním Izraelských mužů, které směřovalo k likvidaci celého národa, nemělo by nám ujít, že ještě v tom samém biblickém oddíle je Izraeli garantován pravidelný pokrm z nebes - mana.

Mana padala z nebe každodenně a bylo zakázáno si ji schovávat - do dalšího dne zčernala a poté páchla (Ex 16:20). Jestli z ekonomického pohledu pobyt na poušti rozhodně něčím není, pak budováním kapitalismu, tak jak o něm mluví Sedláček. Je spíše stavem rovnováhy, kdy dostáváme všeho tolik, kolik potřebujeme. Moment „šetření“ a vytváření „zásob“ a „přebytků“ je tu naprosto znemožněn.

V zaslíbené zemi svobody, kam Izrael doputuje, má ekonomická závislost jasné meze. Pravidelně dochází k odpouštění všech dluhů i propouštění otroků. Mojžíš vede lid do země svobody, která je především svobodným místem k životu s dostatkem potravy a spravedlivým právem.

Pokud je vůbec tato „cesta ke svobodě“ alespoň vzdáleně aplikovatelná na dnešní politické pohyby, pak jistě nikoli na cestu ze státního socialismu ke kapitalismu. Mocenský Egypt je svým bezbřehým ekonomickým útlakem podobný spíše současnému globálnímu kapitalismu (tak ostatně tento příběh interpretuje řada teoložek a teologů osvobození).

↗

Sedláček se snaží o „teologizaci“ a „křesťanskou náplň“ svých ekonomických prognóz a výzev. Jeho práce s Biblí je však často alarmující. Repro ČT

Blahoslavený kapitalismus

Sedláček užívá biblickou zmínku i ve svém v současné době nejdiskutovanějším textu Postkoitální deprese aneb EU, kapitalismus a sny: „A co se blahobytu týče — pokud by cílem kapitalismu bylo dosáhnout toho, aby drtivá část populace mohla žít svůj život bez existenciálních problémů, pak i tento cíl byl splněn. A aby nebylo mýlky — tím nechci říct, ani náhodou, že je vše v pořádku. Koneckonců i Ježíš, morální autorita pro celé lidstvo, kdysi prorokoval, že „chudé budete mít mezi sebou stále“.“

Přesná citace inkriminovaného biblického odkazu zní „chudé máte kolem sebe stále, mne však nemáte stále“. V ekumenickém překladu se vyskytuje v tomto znění ve třech ze čtyř evangelií. Není však jen suchým „prorokováním“. Ježíš a jeho učedníci se skutečně pohybovali v prostředí chudých, byli všude kolem. Nepředstavovali pro ně pouze statistickou položku, nebo bůhvíproč nespokojená individua, která neví co se sebou. V kázání na hoře Ježíš chudé „blahoslaví“, hluboce s nimi soucítí a léčí je. Také je sytí. Je jedním z nich.

Ježíšův výrok o chudých není strnulým proroctvím, je dílem situace, kdy na něj Marie vylije drahý olej (Ježíšův titul Mesiáš znamená pomazaný a odkazuje k praktice pomazání olejem coby ustanovení králem) a je za to Jidášem kritizována. Olej měl být raději prodán a peníze rozděleny mezi chudé. Chudí dle Jidášovy logiky totiž potřebují almužnu, nikoli pomazaného reformátora.

Sedláčkovo užití Ježíšova výroku odsouvá otázku chudých zcela do pozadí. Ve své euforii z fungujícího kapitalismu se nepozastavuje nad problémy nejprostších lidí. V jeho interpretaci není třeba zabývat se něčím, co Ježíš „prorokoval“ jako trvalé a neměnné. To je ale zcela proti intenci biblického textu. Zříká se zodpovědnosti, kterou naopak Ježíš dle Písma plně přijímá.

Sedláček dopředu neumožňuje, aby v jeho okolí zazněla otázka: „A nebylo by lépe, aby byl olej prodán a peníze dány chudým?“ Už dopředu ví, že otázku chudých není třeba řešit. Ježíšův výrok pokračuje: „Ona učinila, co měla, už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.“

V otázce chudých není pro Ježíše jiná cesta než cesta radikální lásky a spoluúčasti, která vede až za hrob. S odkazem na Krista nelze hájit teorii „víceméně“ eticky fungujícího kapitalismu, který otázku chudých přehlíží. Není možné, aby Ježíš ze své pozice výsostné morální autority (abych užila Sedláčkovy formulace) opustil svůj boj za lidi s laciným konstatováním, že „většina lidí se má přeci docela dobře, co na tom, že jsou někteří chudí“. Ze své pozice morální autority naopak ví, že musí riskovat vše — svoji politickou a náboženskou korektnost, svoje zabezpečení, bezpečí a nakonec i svůj život.