Praha v těchto dnech hostí již pátý ročník festivalu Prague Pride — festivalu, který se chápe jako demonstrace za práva sexuálních menšin a také jako všeobecná oslava lidské lásky. V této souvislosti se mohou objevovat úvahy nad smyslem konání takovéto akce v současné době a v České republice. Homosexuální chování už dávno není trestné, homosexualita není chápána jako patologie, nýbrž jako součást variability, společenské předsudky vůči gayům a lesbám se, jak jdou generace, stále zmenšují. Páry stejného pohlaví mohou uzavírat registrované partnerství a další legislativní změny směřující k jejich zrovnoprávnění jsou jen otázkou času. Skupinky ultrakonzervativců mohou pokřikovat hlasitě, avšak jejich reálný význam je marginální. Má tedy smysl v takové situaci pořádat akce jako je Prague Pride?

Paradoxně dal kladnou odpověď na tuto otázku arcibiskup pražský, kardinál Dominik Duka, když zakázal spolku Logos (sdružujícímu věřící s menšinovou sexuální orientací) konat v době Prague Pride semináře týkající se šikany v římskokatolické církvi a homosexuálních kněží na půdě akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora, ke kterým dal svolení tamní farář, profesor Tomáš Halík.

Kardinál Duka a další konzervativní katolíci odmítají homosexualitu (respektive realizaci homosexuální orientace v sexuálním chování) jako neslučitelné s „přirozeným řádem“, v nějž věří a jímž se řídí, a který navíc považují za objektivně platný. Řada katolíků je ovšem vůči homosexuálům vstřícnější. Například právě Tomáš Halík se v rozhovoru pro DVTV gayů a leseb zastal, a to včetně jejich sexuálního života, který se pokoušel uvést do teoretického souladu s „přirozeným řádem“ skrze katolické etické zásady (například upřednostnění menšího zla). Jistě je třeba ocenit snahu o „obhajobu“ homosexuálů a odvahu k teologickým konstrukcím, pro něž by řada katolických konzervativců neměla pochopení, principiální problém ovšem neřeší ani trochu. Tím je onen „přirozený řád“, z jehož rámce se nedokáže vymanit ani Tomáš Halík, a který stále definuje homosexuální vztah jako „zlo“, byť by to bylo připustitelné „menší zlo“.

↗

Praha v těchto dnech hostí již pátý ročník festivalu Prague Pride — festivalu, který se chápe jako demonstrace za práva sexuálních menšin a také jako všeobecná oslava lidské lásky. Foto praguepost.com

Největším problémem ovšem není samotná víra v existenci nějakého „přirozeného řádu“ (to samo je hluboká filozofická otázka), ani víra v jeden konkrétní „přirozený řád“ (dejme tomu ten katolický), dokonce ani přesvědčení, že právě ten jeden „přirozený řád“ je nejlepší, nejpravdivější a nejdokonalejší. Nejnebezpečnější je nezpochybnitelnost, která je „přirozenému řádu“ přisuzována — je považován za objektivně platný a jakékoli pochyby, polemiky či narušení jsou a priori odmítány a zakázány. Heretici jsou považováni za ubohé blázny či za ďábelské zloduchy, jsou vylučováni ze společenství, zostuzováni, dříve i fyzicky likvidováni.

A právě v tomto kontextu lze také vnímat festival Prague Pride. Nejen jako boj za práva menšin a oslavu lásky, ale jako akt všeobecného veselého chaosu, který boří všechny platné řády a zpochybňuje všechny „velké pravdy“. Protože dogmatičnost a fanatismus jsou nebezpečím jako forma, bez ohledu na obsah. Vzdorovat jim lze pouze skrze pochybnosti, pluralitní diskusi a kritické myšlení.

Umberto Eco píše ve Jménu růže: „…úkolem toho, kdo miluje lidi, je přivést je k tomu, aby se smáli pravdě, přivést pravdu k tomu, aby se smála, protože jediná pravda je umět se osvobodit od chorobné vášně k pravdě.“