Instinkt je účelné chování organismu vyvolané nějakým podnětem, které je zaměřeno především k obraně a zachování života. Instinktivní chování je všem živočichům vrozené, takže není zapotřebí se mu učit. Instinktivní chování se občas zaměňuje s intuicí, protože rozlišit je bývá někdy obtížné. Intuice je jakási předtucha, na jejímž základě člověk jedná. Jedná, protože má pocit, že něco ví, aniž by to měl nějak rozumově zdůvodněno. Někdy se mluví o vnuknutí nebo bleskovém pochopení bez účasti racionality.

Intuice se tedy velmi podobá instinktu, a přece znamená něco kvalitativně vyššího. Intuice je vnitřní hlas vycházející z jiné roviny než instinkt. Dá se říci, že nevychází z roviny biologické, ale z roviny nacházející se mimo čas a prostor, která se lidem stává snáze přístupnou na hranici spánku a bdění. Intuice je jakýmsi šestým smyslem nebo též vnitřním smyslem. Zatímco instinktivní jednání je čistě nevědomé, intuice pracuje s informacemi, které získáváme jak vědomě tak nevědomě. Intuice je základem tvůrčí činnosti a otevírání se něčemu novému.

Hypotéza, že intuice je duchovního původu, že je to něco vyššího než živočišný instinkt, by neměla vypadat jako antropocentrismus — tedy tvrzení, že člověk je jaksi sám od sebe lepším a vyšším tvorem než zvířata. Člověk jen disponuje mnohem většími možnosti, jak vědomě rozvíjet sám sebe i svět okolo sebe. Biologické instinktivní reakce člověka mají proto tendenci slábnout. Člověk má (nebo by měl mít), na rozdíl od většiny živočichů žijících ve volné přírodě, zábrany a morálku, které mu umožňují nereagovat instinktivně, nýbrž uvažovat o smyslu svého chování, o tom, co je správné a co není.

Tím, jak narůstala civilizace, jak byli lidé do ní postupně (a často nedobrovolně) vtahováni, bylo víc a víc zapotřebí usměrnit lidské chování, zavést pravidla. Instinktivní chování tak bylo v člověku potlačováno, často velmi nekompromisně, což způsobilo, že potlačené instinkty se čas od času znovu projevily, znovu naplno propukaly.