Život není náhoda

Pro někoho je náboženství nepřijatelné, nedovede se však smířit s tím, že život smrtí opravdu končí. Každý nakonec potřebuje v něco věřit, k něčemu směřovat své naděje.

Nedávno jsem četla jednu knížku, ve které autor srovnává antické a hebrejské myšlení, mimo jiné také pojem hmoty a času. Aby to bylo srozumitelnější, vyjadřuje se obrazem. Antické (helénské) plynutí času přirovnává ke světlu, které slábne s rostoucí vzdáleností od zdroje, nebo k řece, jejíž voda nenávratně plyne a mizí v dáli.

Zatímco v antickém pojetí je tedy plynutí času ztrátou, v pojetí hebrejském je spíše zráním. Čas se chová jako semínko vsazené do země, z něhož vyroste košatý strom, a na něm uzrají plody. Čas má svůj cíl, své naplnění. To přirovnání mě velmi zaujalo. Přemýšlela jsem, které pojetí je mi bližší a vybavila se mi přitom písnička Jaroslava Ježka (a Voskovce a Wericha):

Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře
Život plyne jak voda a smrt je jako moře
Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později
Kdo v životě miluje, ať neztrácí naději
Až uvidíš v životě zázraky, které jenom láska umí
zlaté rybky vyletí nad mraky. Pak porozumíš
že je život jak voda, kterou láska ve víno promění
láska, že je náhoda a bez ní štěstí není


Mně osobně se ta píseň v duchu spojuje se vzpomínkou na povinnou studentskou stáž ve Volgogradě. Před desítkami let jsem tam strávila (díky absenci televize) mnoho společných večerů diskusemi se svými tehdejšími kolegy. Někdy jsme také hráli na kytaru a zpívali. Kousek od naší koleje plynula (nebo se spíš valila) šedivá řeka Volha. Jedna z mých kamarádek měla tu písničku moc ráda. Nejvíc se jí líbil verš „kdo v životě miluje, ať neztrácí naději“. Hledala v něm nějaké hluboké tajemství.

Obě jsme byly ve dvaceti ateistky, neboť i naši rodiče byli ateisté. Já jsem se v té době posmrtným životem příliš nezabývala, protože jsem v tom měla marxistické jasno, kdežto ona o tom zřejmě přemýšlela. „Ten verš v té písni nebude jen tak pro nic za nic, to má nějaký hlubší smysl,“ řekla mi jednou. A já jsem poznala, že se bojí smrti - toho moře, do kterého plyne všechen život jako voda.

Pochopila jsem, jak moc by chtěla věřit, že smrt není konec. Jenže jí v tom něco bránilo. Chyběla jí konkrétní představa, která by nebyla spjatá se starou náboženskou vidinou nebe a pekla. Klasické náboženství bylo pro ni totiž nepřijatelné, stejně jako pro mě. Něco, co se přežilo. Vůbec by ji nenapadlo číst třeba Bibli. To mě zas kupodivu ano, i když jsem nevěděla, proč to vlastně dělám, když jsem taková ateistka. Později jsem se někde dočetla, že skutečný ateista prý vůbec nemá potřebu se náboženstvím zabývat, že je mu zcela lhostejné. Když ale někdo často čte Nový i Starý zákon a má plnou hlavu biblických postav a příběhů, není s jeho ateismem něco v pořádku.

Nevěděla jsem dlouho, co si s tím počít, zvlášť když jsem svůj ateismus brala jako rodinný závazek. Výchova ve mně vybudovala psychickou zábranu. Vnímala jsem jakousi průsvitnou stěnu, za níž je jakoby jiná realita, která mě přitahuje - zpočátku jen matně, později mnohem silněji, ale já k ní nemám přístup, protože vědomí mi přikazuje chovat se racionálně, zatímco na té druhé straně je něco mimo rozum. Nějakou dobu mi trvalo, než se mi podařilo to, co jsem dřív považovala za nemožné: překonat tu stěnu a přesvědčit se, že Bůh je dosažitelný i tomu, kdo původně byl ateistou.

Nebylo to vůbec snadné, spíš naopak. Byl to vnitřní boj. Ten, kdo se touto cestou vydá, musí v každém případě počítat s tím, že ho to dost změní, že nedohlédne konce své cesty, protože ta je teď doslova v rukou božích. Člověk něco získá a o něco možná přijde. Nejhorší je vyrovnat se s tím, co řekne rodina a lidé okolo. Známí možná začnou takového člověka považovat za blázna, protože jim nebude umět rozumně vysvětlit své počínání. Teoreticky jim sice nic nemusí říkat, ale na druhé straně není správné přetvařovat se a tu vnitřní změnu zatloukat.

Zatímco v antickém pojetí je tedy plynutí času ztrátou, v pojetí hebrejském je spíše zráním. Foto redefininggood.com

Každý potřebuje v něco věřit, k něčemu směřovat své naděje. Věřit se dá v leccos. Například v Marxovu ideu komunismu. Marxistická představa o vývoji světa se vlastně velmi podobá tomu hebrejskému pojetí času, o němž jsem se na začátku zmínila. Komunisté, kteří dřív Marxovi opravdu věřili, si říkali: já se toho komunismu nedožiji, ale mé děti třeba ano. Ony budou trhat ovoce, které zítra vyroste na tom stromě, o nějž budeme dnes pečovat. Vkládat své naděje jen do společenských projektů je ovšem zrádné. Mohou totiž kdykoliv ztroskotat. A co potom člověku zbude? Mnoho lidí to zažilo na vlastní kůži. Žádná revoluce nemůže naráz změnit myšlení lidí. Staré myšlení se rádo vrací jak bumerang, někdy v ještě horší podobě.

Proto ale není nutné úsilí o změnu světa vzdávat, jen je třeba hledat jinou cestu a jinou víru. Je lepší věřit v něco, co nemůže zklamat, ani když se zhroutí veškeré naše pozemské sny. A pokud existuje něco, co nemůže zklamat, pak to nemůže být chiméra, ale něco zcela reálného, něco, nač se člověk může spolehnout. Znamená to znovu navázat spojení s něčím, co je transcendentní, co se neodvozuje z tohoto materiálního světa, co je mimo čas a prostor a zároveň je to přítomno v každém z nás.

Proč tomu neříkat Bůh, když ten pojem se nabízí? Asi už si pod ním nebudeme představovat starce trůnícího nad oblaky, ale například zdroj nesmírné pozitivní energie, který od nás žádá, abychom tu energii (vlastně lásku) předávali dál. Který chce, abychom poznali, jací jsme, abychom se snažili zdokonalovat, abychom byli otevření, abychom nežili sami pro sebe. Můžeme naplnit starý pojem novým obsahem a brzy se budeme divit, jak jsme se bez něj mohli tak dlouho obejít. A vůbec se nám nebude zdát, že život je náhoda. Naopak, stane se něčím, co má hluboký smysl.

Mnoho lidí se domnívá, že víra v Boha vede k pasivitě. Ne, nikdo se nemusí vzdát naděje na lepší svět tady na zemi. Naopak. Věřící člověk by neměl žít proto, aby umřel a dostal se do nebe, ale proto, aby se na změně světa k lepšímu osobně podílel, aby ji chápal jako jeden ze svých úkolů. Vůbec není zapotřebí zabývat se tím mořem, kam podle textu Voskovce a Wericha všichni doplujeme. Klidně si můžeme přiznat, že nevíme, co bude po smrti, ale že to je vlastně dobře, že nevíme, protože to znamená, že může být leccos, o čem zatím nemáme tušení. Možná opravdu něco je na té větě „kdo v životě miluje, ať neztrácí naději“. Věda nakonec taky neví všechno. Je mnoho věřících vědců. Proč věří? Možná jim víra pomáhá vyrovnávat se s tím, že jsou „jednou dole, jednou nahoře“.

Věřit neznamená to, že člověk musí nutně vplynout do nějakých náboženských struktur a přizpůsobit se jim. Vůbec ne. Opravdová víra nenasazuje pouta, ale osvobozuje. Naučí člověka na ničem nelpět a kupodivu i nezávisle myslet. V dřívějších časech to byl spíš ateismus, co lidem pomáhalo vymanit se ze svěrací kazajky náboženského patriarchátu, zatímco v dnešní době, kdy se ateistické myšlení stalo běžnou normou, se emancipační potenciál přesouvá opět na stranu víry, i když to pro někoho může být nepochopitelné.

V době, kdy svět je zahlcován obrovským množstvím protichůdných informací, v nichž je často problematické se vyznat, pomáhá víra člověku udržet si smysl existence, neupadnout do zmatků, pomáhá mu stát se nezávislým na cizím mínění, ale zároveň být přátelským, neuzavírat se v sobě a spolupracovat s každým, s kým je to možné.

Když jsme kdysi s kamarádkou na koleji zpívaly její oblíbenou píseň, neuvědomovaly jsme, že vlastně obsahuje křesťanskou symboliku (proměnění vody ve víno). Křesťanská symbolika chtě nechtě více než tisíc let prostupovala vyjadřování našich předků. Antické i hebrejské (později křesťanské) myšlení formovalo naši civilizaci a obojí se v ní stále ještě projevuje, skrytě i otevřeně, vědomě i nevědomě. Jednou převáží to, jednou ono.

V chápání času dnes, zdá se, u většiny lidí převládá spíš to antické pojetí: stojíme na břehu a život nám někam beze smyslu uplouvá, ztrácí se v dálce jako voda. A to je docela smutné. Hebrejské pojetí času jakožto zrání a naplnění dává světu i člověku větší smysl. Smysl, od něhož jsme se bohužel příliš vzdálili, a proto jsme ztratili naději na lepší budoucnost. Ten smysl potřebujeme znovu objevit.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

musí víra osvobozovat ? Úterý, 24.Listopadu 2015, 18:39:51

inu, vaše téma, proč ne - každého věc. Ale doufat a věřit není totéž Bezvěrectví není zdaleka tak temné jak se vám zdá. Jde to i bez takového "osmyslování" existence. Nezávisle myslet jde i bez víry a možná právě bez víry...ale nakonec stejně rozhoduje výsledek. tedy když se možnosti okotí. do konkrétní praxe

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Úterý, 24.Listopadu 2015, 19:27:29

Netvrdím, že musí. Právě proto zmiňují ten náboženský patriarchát, který naopak spoutával, čímž myslím tu povinnou víru, jak to bývalo kdysi. Záleží také na člověku jaké úrovně víry je schopen.
Bezvěrectví nepovažuji za nic temného. Můj manžel je také bezvěrec a vycházíme spolu dobře.
Co znamená nezávislost, to je samozřejmě věcí názoru. Někdo se považuje za nezávislého, když se vyzná v tom, jak vydělávat peníze, někomu jde zase o nezávislost na penězích...
Nakonec můžeme říct, že nezávislost je iluzorní věc, protože každý jsme závislý na společnosti.
Když píšu o nezávislosti věřícího člověka, mám na mysli spíš odvahu, kterou mu víra může dodat a schopnost neulpívat na nepodstatném.
Zase je nutné poznamenat, že jsou věřící a věřící.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

dobrovolná víra je pořád víra ale nešť Úterý, 24.Listopadu 2015, 20:13:44

to máte pravdu že o nezávislosti by se dalo diskutovat i když za iluzorní bych to neoznačil - ale určitě neexistuje nezávislost absolutní, či nezávislost na ekonomice (snad jen na rajském ostrově kde si Robinson urve živobytí ze stromu - ale to není zrovna typická životní situace).
A s tou odvahou opatrně - odvaha náboženského fanatika v poslldní době nedělá odvážlivcům dobrou reklamu. Taky platí že nemít berličku víry taky chce kus síly a odvahy. Ale prostě jak kdy a jak u koho.
V každém případě myslím nemůže být víry bez pochybností(tupá víra není víra), patří to k sobě - jen racionalisté pracují se skepsí metodicky, bez existencionálního flagelantství. A co je a není podstatné je opět nejlépe testovat životem

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Co je podstatné? Středa, 25.Listopadu 2015, 13:17:32

No nevím, nevím, pane Dolejši... Ačkoliv sám ateista, pokud bychom - spolu s Marxem - za kritérium pravdivosti vzali reálnou praxi, pak nelze popírat, že ta či ona forma náboženství či víry člověka doprovázela prakticky po celou dobu jeho existence. Zdá se tedy, že něco "podstatného" v tom přinejmenším velice mnoho lidí vidělo, a stále ještě i vidí.

A co se té skepse týče: ano, racionalisté pracují se skepsí "metodicky" - staví se ovšem otázka, jak daleko je možno s takovou racionalistickou skepsí vlastně dojít.

Racionalismus je bezpochyby velmi užitečný nástroj, když chceme dejme tomu studovat fyzikální složení vesmíru nebo subatomární složení hmoty; ale jakmile se předmětem našeho zájmu stává samotný člověk, pak tomu slavnému racionalismu a skepticismu obvykle velice rychle dochází dech. Lidská duše se prostě nedá - bezezbytku - sevřít do racionalistických kategorií.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kam směřuje proud žití? Středa, 25.Listopadu 2015, 13:28:22

Ano, paní Hájková, na tom srovnání antického a judaistického pojetí času a vývoje opravdu něco je.

V antickém pojetí totiž vrcholem vší dokonalosti - a tedy měřítkem všech věcí a tím, o dosažení čeho je nutno usilovat - to byl p ů v o d n í stav, to byl onen bájný "zlatý věk", kdy lidské bylo ještě v bezprostředním kontaktu s božským. Od té doby se ale lidé vzdálili bohům, to znamená ztratili kontakt k té božské dokonalosti, a to lidstvu nikterak neprospělo. Ideál tedy antika spatřuje výhradně v n á v r a t u k oněm bájným starým "zlatým časům".

Kdežto v judaistické, a tím spíše pak v křesťanské tradici je pozornost skutečně daleko spíše zaměřena do budoucna - ta boží dokonalost (případně: boží - Poslední - soud) je tu také přítomna, ale člověk musí sám na sobě pracovat, aby k této dokonalosti dozrál, respektive k ní dospěl.

- Mimochodem, právě tento rozdíl v chápání světa bohů byl jednou z příčin pronásledování křesťanů ve starém Římě: právě tím že křesťané byli plně orientováni do budoucna, dopouštěli se v očích římského obyvatelstva automaticky hereze, neboť tím popírali právě ten prapůvodní svět antických bohů.

-----------------------------------------------

A je zde ještě jeden rozdíl mezi antickým a judaistickým chápáním světa. Jeden můj dřívější profesor filozofie (právě ten kterého jsem zmínil v té diskusi o dialektice), ten opakovaně zmiňoval, že antický svět byl daleko spíše vizuální, zatímco ten judaisticko-hebrejský byl více zaměřený na slovo. "Slyš!" - to je pokyn pro židovského věřícího, aby naslouchal hlasu svého Boha.

Zatímco pro antiku, tam byl svět bohů mnohem plastičtější, smyslovější, bezprostřednější; však oni také měli své "sídlo" na zcela reálné hoře jménem Olymp.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

jde to i bez metafyziky Středa, 25.Listopadu 2015, 15:11:25

co je neracionálního na tom pokud se věcmi duše neboli psýché zabývají psychologové, psychiatři, neurofyziologové apod. A mudrování nad duchem neboli spiritem nechám metafyzikům - že fungování vnitřního světa je nekonečné nekonečné jako i vesmír z toho nedělá nic nereálného, nepřezkoumatelného rozumem. Mikrokosmos jako makrokosmos jsou jen aspektem naší skutečné a poznatelné existence.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Panu Poláčkovi Středa, 25.Listopadu 2015, 21:03:35

Ano, antický svět znal a používal obrazy a sochy, na rozdíl od toho hebrejského, který dával přednost slovnímu vyjádření, protože obrazy a sochy odmítal z náboženských důvodů. Ale když si vezmeme a srovnáme jen samotné slovní vyjadřování, pak to hebrejské je možná obraznější než to antické; je smyslové a konkrétní. Typické pro ně je podobenství, zatímco pro antické vyjadřování je typický abstraktní symbol, ukazující k podstatě věci. Podobenství je konkrétní smyslová skutečnost, faktum, které znamená nějakou jinou skutečnost, která není smyslová. Ježíš se často vyjadřoval v podobenstvích, která vycházejí ze života lidu, který se živil zemědělstvím a pod. prací (rozsévač, vinice, hořčičné semeno atd.). Proto mu tito lidé dobře rozuměli.
Mimochodem, Hospodin také sídlil na hoře - na Sionu.

P7040195_2_

Antonín Havlík - Votice

Čtvrtek, 26.Listopadu 2015, 11:16:0

Krásný článek p.Hájková.Tentokrát tomu,co píšete o náboženství,rozumím.To naše antické vnímání času ,má důsledek třeba v tom,že staří lidé umírají osamocení a nepotřební.

Člověk asi nikdy nedohlédne konce své cesty,ať je věřící či ne.Ale ta věta,kdo v životě miluje,ať neztrácí naději,je nádherná.Už jsem ji slyšel mnohokrát a nikdy si jí nevšiml.

Stojíme na břehu,vše kolem někam plyne,vše se otáčí,nevíme kam.Co je tím pevným bodem?

Děkuji za inspiraci k přemýšlení

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Duše neboli psýché?... Čtvrtek, 26.Listopadu 2015, 12:53:19

A že jsem měl nějak tušení, že právě tohle přijde k řeči! ;-)

Právě tohle je ten základní omyl, pane Dolejši: duše opravdu není psýché.

"Psýché" je to, co z lidské duše udělala psychiatrie. Tedy věda. Nic proti tomu; je bezpochyby mnoho užitečného, co psychologická věda může přinést pro duševní zdraví člověka.

Ale pokud hovoříme o duši člověka jako takové - tak to je v posledku něco úplně jiného, nežli ona "psýché". Tedy to, co je možno popsat kategoriemi exaktní, ale suché vědy.

Nejdokonaleji tento rozdíl svého času vystihl populární český psychiatr Dr. Plzák, svým doznáním: "Psychiatr nerozumí lidské duši. Psychiatr jenom pozná, co je v ní špatně."

A k tomu ještě dodal: "A já si dokonce myslím, že je to tak dobře!"

Musím přiznat, že plně sdílím náhled doktora Plzáka: lidská duše, to je právě to nevyzpytatelné nekonečno našeho vlastního intimního bytí - a bylo by velice zle, kdyby tento náš vnitřní svět někdo dokázal do poslední částečky poznat, katalogizovat, standardizovat. Jako nějaký počítačový program.

To nevyzpytatelné tajemno naší duše - právě to je to, co nás (stále ještě) odlišuje od robotů. A nedá se nic dělat, ale v této duši je zcela zřejmě i nějaké to místečko pro metaracionální, a tedy spirituální vnímání světa.

Byl to zrovna marxista Sartre, který konstatoval, že "když zrušíme náboženství, zůstane po něm v lidské duši díra ve tvaru boha". A my jsme až doposud nenalezli nic, čím bychom tuto "díru" zaplnili.

-------------------------------------

Ostatně, pane Dolejši, mám tu k dispozici i několik zcela holých racionalistických faktů, na základě střízlivých sociologických a etnografických výzkumů:

Komunity se sdíleným náboženstvím se vyznačují signifikantně nižším počtem interních konfliktů, nežli komunity bez takovéhoto náboženství.

Mezi státy se společným náboženstvím vzniká podstatně méně válečných konfliktů, nežli mezi státy bez tohoto faktoru.

Jedinci s náboženským vyznáním se vyznačují signifikantně vyšší mírou osobní (psychické) stability, nežli osoby bez něj.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 26.Listopadu 2015, 12:59:36

Nikoliv, paní Hájková, hora (vrch) Sión opravdu není tím místem, kde by "sídlil Hospodin". ;-) Jedině pokud se ten výraz "Sión" míní v ryze přeneseném smyslu.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Čtvrtek, 26.Listopadu 2015, 13:30:40

No ano, asi se to tak myslí, tedy přeneseně (na rozdíl od fyzického bydlení řeckých bohů na Olympu).
Ale bývalo zvykem vystoupit na nějakou horu, když lidé chtěli s Hospodinem mluvit.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Pane Havlíku, Čtvrtek, 26.Listopadu 2015, 19:09:20

Co je tím pevným bodem?
Já myslím, že z článku to vcelku vyplývá. Je jím Bůh. Nebojím se použít to slovo, protože vím, co říkám.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pondělí, 30.Listopadu 2015, 22:42:50

Paní Hájková, s nadšením jsem si přečetl článek. Vlastně jsem si ho vyslechl, protože mi ho přečetl můj přítel Adam. Notovali jsme si že Vaše východiska a směry cesty byly zcela jiné než jeho a moje, asi i naše osobní zázemí. Dospěli jsme však do velmi podobných poloh. Tady, ve svobodné spiritualitě vidím naději pro současnost. Díky za odvahu osobně se svěřit s tímto životním krokem. A za oochotu vystavit se neporozumění a nnbesouhlasu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.