Cesta tam a zase zpátky

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Někdo má všechno, na někoho nezbude nic. A my se v tom snažíme najít svůj vlastní vztah k morálce. Sloupek Aleny Zemančíkové.

Zeptal se mě jeden starý kněz, jestli jsem věřící. Otázka padla na nečekaném a nepříliš vhodném místě, u benzinové pumpy na cestě, kterou jsme shodou okolností měli společnou.

Cítila jsem v sobě nepřípadnost místa i otázky, ale nezdálo se mi vhodné odkázat starce do jakýchsi mezí slušné diskrétnosti (promiňte, ale to je moje věc), ani jsem nechtěla starému knězi lhát. Řekla jsem tedy, že ne.

Zeptal se mě, jestli si tedy myslím, že po smrti není už nic, a musela jsem odpovědět, že si to myslím. Ještě stačil říct, že v tom případě ovšem můj život nemá smysl, na což jsme neodpověděla, protože jsme byli vyzváni k nástupu a pokračování v jízdě.

Starý kněz pak ještě, přehlušován hlukem motoru, vysvětloval, že člověk přece chce být šťastný a touží po spravedlnosti – a protože na tomto světě nelze dosáhnout ani trvalého štěstí ani dokonalé spravedlnosti, věří člověk v život věčný.

To je možné, pomyslela jsem si, ale já ne. Já vím, že se o spravedlnost vůči ostatním můžu jen snažit a vůči sobě ji nemůžu čekat (mluvím teď o života běhu, ne o soudním procesu), ale jsem s tím vyrovnaná. Po dokonalosti toužím jako asi každý, současně ji však neočekávám, protože jsem si vědoma vlastní nedokonalosti.

Člověk se snaží žít co nejlépe, můžeme klidně říci podle Desatera (byť některé jeho body jsou archaické a neodpovídají současné realitě), napravovat křivdy, nevyhýbat se odpovědnosti, nelhat. Nepřivlastňovat si majetek někoho jiného. Ale snaží se také třeba odpouštět, na což v Desateru žádný bod nenajdeme.

V naší rodině už předkové po vzniku samostatného Československa uvítali možnost nepříslušet k žádné církvi a žít svůj život zcela na vlastní zodpovědnost. Základním životním postojem lidí, kteří mě vychovávali a vštěpovali mi morálku, byla střídmost, uměřenost, touha po poznání a spravedlivost.

V ohrádce těchto ctností jsem poznala i jejich rub – až přílišnou suchost a introvertnost, přehnané spoléhání na rozum bez schopnosti metafyzického vzletu, přílišný příklon k materiálnímu ve snaze rozpočítat vše na spravedlivě stejné díly. Žádná ctnost není absolutní a může se snadno zvrhnout, pamatuji si jako poučení ze své výchovy k ctnosti.

No jo, ale odkud se bere ten mravní zákon, který v sobě cítíme, když o tomhle uvažujeme? Nemůžu přece rozumem přijmout, že se bez víry v boha neobejdu, a začít od toho okamžiku věřit, co by to bylo za víru? Ano, ale co to tedy je za víru, která mě vede k tomu, že se snažím žít mravně, byť nikoli podle pravidel daných mi náboženstvím?

Ne, prosím, nechci se tady pouštět do nějaké naivní uhlířské pseudokantovské filozofie, byť údiv nad tím, že člověk v sobě má mravní zákon, patří k základním údivům lidské existence, podobně jako třeba údiv nad spletitými cestami genetické informace.

Dovedu si tak nějak literárně představit, že starý kněz by mi, kdyby znal tyhle moje myšlenky, asi řekl: „Ale sestro, vždyť ty v boha věříš, stačí už jenom, abys ho přijala.“
Známe to.

Nestačí. Z tohoto konce to nedokážu.

Co to tedy je za víru, která člověka vede k tomu, že se snažím žít mravně, byť nikoli podle náboženských pravidel? Foto kalear.blogspot.com

Ale můžeme to zkusit z druhého konce. Na počátku naší evropské kolektivní identity je také myšlenkový systém, jehož výrazem je drama a nejvyšším vládcem Osud. Ten nám to v životě určuje všelijak nečekaně, bez slitování, spravedlnosti i míry.

Někomu všechno, jinému nic. Za mravní zákon v sobě si ručím sama, ale vím také o existenci sil, které mě ochraňují, když se dostanu do nebezpečí zoufalství nebo beznaděje. „Věříme na osud, hrajeme divadlo“ zpívá Jiří Suchý s malou holkou takovou písničku. Tak tomu životu rozumím lépe než jako cestě skrze Písmo svaté ke spáse duše.

Čtenářům, kteří dočetli až sem a teď jsou pohoršeni, co je to za bláboly (tak, jak někdy bývám pohoršena já), se omlouvám. Ta cesta, během níž se tohle odehrálo, vedla na pohřeb a zpátky.

A co si myslíte vy? Diskuse (18 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Vyznání Pondělí, 15.Června 2015, 09:52:26

Vážená paní Zemančíková,

díky za vaše vyznání. Mám to podobně.

Mějte se moc hezky

Petr Šťastný

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 15.Června 2015, 13:04:31

Já taky nevěřím v posmrtný život (nebo se spíš o něj nestarám) a tak bych na podobnou otázku také byla nucena odpovědět, že v boha nevěřím. Přitom bych nemluvila tak docela pravdu. Ve skutečnosti dobře vím, že spoléhám (někdy až příliš) na něco, co bych klidně bohem mohla nazvat. Ale pak bych zase musela někomu vysvětlovat, proč nejsem v žádné církvi nebo proč nechodím do kostela a byla bych v koncích. Tak raději říkám, že nejsem věřící, ačkoliv se mimořádně zajímám o všechno, co s vírou souvisí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Věta o Bohu Pondělí, 15.Června 2015, 14:09:17

Četl jsem kdysi jednu krátkou povídku o tom, jak ve starém Řecku jakýsi šťouravý žák filozofie svými všetečnými otázkami neustále rozčiloval svého mistra.

Jednoho dne předstoupil tento slovutný filozof před své žáky, a sdělil jim: "Po dlouhém a důkladném uvažování jsem dospěl k tomuto poznání: Každá věta, která obsahuje slovo 'Bůh', je nutně chybná!"

Poté se přihlásil onen žák, a dotázal se: "Ale mistře, to by tedy pak musela být chybná i právě ta tvá věta, která přece také obsahuje slovo 'Bůh'!"

Mistr se na chvíli zamyslel, a pak svůj výrok poopravil: "Žádná věta, která obsahuje slovo 'Bůh', nemůže být pravdivá!"

Do toho vzápětí vpadl opět onen všetečný žák: "Ale mistře, proč by i taková nevinná věta, kterou jsi právě vyslovil, měla být chybná, neboť jsi v ní použil slovo 'Bůh'?!"

To už ale mistr-filozof popadl rákosku, a jal se vyplácet svého prostořekého žáka.

Jaké pak si z této historky můžeme vzít poučení? - Každý a p o d i k t i c k ý výrok o Bohu je nutně falešný. A výrok "věřím v Boha" je nakonec stejně tak ve svém ontologickém dosahu omezený, jako výrok "nevěřím v Boha".

To, co se tradičně označuje lidským pojmem "Bůh" míří tak daleko do mystéria našeho bytí, že nám asi nikdy nebude dáno, toto mystérium plně pochopit.

Víra v Boha je jednou z cest, jak je možno se tomu mystériu blížit; ale stejně tak je to cesta, jak se mu vzdalovat. A o nevíře v Boha je možno prohlásit přesně to samé.

Rozhodující je nakonec jedno: cítit - a ctít - toto mystérium našeho bytí; to, že naše žití je opravdu zázrakem, který se v celém vesmíru asi opakuje jenom značně zřídka. A že my jsme tomuto zázraku bytí zavázáni ho udržovat, pěstovat a nadále rozvíjet.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Stav nevíry a víry v Pána Boha Pondělí, 15.Června 2015, 17:40:19

Já tedy v Boha věřím. Nikoho však nechci o správnosti víry v Boha přesvědčovat i když se rád s každým o svoji zkušenost lásky k Bohu a víru v Boha podělím.

Jsem velmi rád, že mohu porovnat stav nevíry v Boha resp., stav nevědomí Boží existence, se stavem víry v Boha. Nedá se to srovnat. Teprve s přijetím Boha do vlastního srdce se mi otevřely oči.

Znám plno lidí, kteří se pokládají za nevěřící a považují to za stav, v němž jsou spokojeni a nic jim nechybí. Znám také mnoho lidí, kteří, podobně jako já, k víře v Pána Boha dospěli a nalezli tím plný smysl vlastního života i života vůbec. Neznám však jediného člověka, který by víru v Boha opustil a došel k závěru, že teď procitl, podstatné pochopil a je mu tak dobře.

Váš Jiří Vyleťal

Petrasek Milan - penzista

Někteří z nás hledají cestu ke společnosti zbavené brutality Úterý, 16.Června 2015, 00:23:26

A jsou doprovázeni buď neznámý bohem, nebo neznámým neznámem.
A cestou si vzájemně předhazují omezenost znemožňující dosažení fiktivního cíle, tam kdesi mimo lidské schopnosti.
A tak já, příkladně nepovažuji tradiční křesťanský způsob kázáním dobra, zaštítěném všemohoucím bohem/otcem za prokazatelně ideální.
A proto na pouti za neznámou podstatou řešení, hájím cestu důsledné, i bezbožné analýzy lidského zla - destruktivity.
Takže pane Vyleťale jsem tak trochu adeptem na onu kategorii vám ještě neznámou. .....bych řekl.......schází mi totiž ten plný pocit, že podstatné jsem pochopil a je mi dobře.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Mám trochu podobnou zkušenost jako autorka článku. Úterý, 16.Června 2015, 00:33:16

Kdysi za starých časů dostali v obchodním domě Kotva karimatky. Tehdy to bylo nedostatkové zboží. Postavil jsem se odevzdaně do fronty, mladík stojící přede mnou se otočil a povídá: "Taková karimatka, to je moc dobrá věc. Teplíčko od země, ležím a koukám na hvězdy. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně... A co takhle Bůh, říká ti to něco?"
Trochu mě ta jeho řeč zaskočila, nečekal jsem filozofa zrovna v Kotvě a ve frontě na karimatky. Když jsem se vzpamatoval, říkám: "Povím vám takový vtip: Lidé se modlili v kostele, Bůh je ze svých výšin s útrpným pohledem sledoval a povzdechl si: 'Ti chudáci se ke mně tak zbožně modlí a přitom jim vůbec nedochází, že žádný Bůh není.'"
Mladík se po těch slovech otočil opět dopředu a už nepromluvil. Když na něj došla řada, zakoupil karimatku a odešel.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 16.Června 2015, 06:25:36

Vypráví se takový vtip o Marxovi, jak přijde do nebe a uslyší tam: co tady děláš, já přece neexistuji. Žižek psal něco podobného o komunistovi, který uslyší totéž a když Boha osloví Pane, Bůh mu odpoví: říká se přece soudruhu. A pospěš si, za chvíli tady v nebi máme schůzi.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 16.Června 2015, 06:31:15

Já myslím, že není důležité, jestli Bůh existuje, ale jestli funguje pro člověka, tedy jestli má pro něj význam, lépe řečeno smysl. Já se domnívám, že ano. Ale to si musí každý vyzkoušet sám.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Co nabízí nevíra Úterý, 16.Června 2015, 08:10:31

Vážení a milí přátelé,
každý věřící byl někdy nevěřící. Buď si jako dítě, které bylo odmalička vychováváno ve víře, musel po nějaké době pochybností vytvořit víru dospělou, nebo se dospělý člověk, který ve víře vychováván nebyl, během života k víře v Boha dopracoval.

Každý věřící tedy stav nevíry zná, zatímco žádný nevěřící nezná stav víry.

Pro každého věřícího není žádným problémem být nevěřící. Každý věřící si bez problémů dovede představit, že teologie je jenom povídání o vysněných lidských tužbách, že kněží a klérus jsou dědiční pokračovatelé a hlasatelé něčeho, co je založeno na mýtech a setrvačnosti, že kostely a sakrální umění je jenom jistý druh estetické projevu, že písmo svaté vzniklo pouhým sbíráním lidových pověstí a že Bůh není více než ona známá „berlička“, se kterou se lze bolestmi života o něco lépe probelhat.

Pro věřící není také žádný problém si představit, že svět vznikl výbuchem a od té chvíle to funguje samo od sebe. Že člověk si jednoho dne dá všechno do pořádku sám, a nic z toho, co by bylo nad ním, k tomu nepotřebuje. Že po svém životě se nebude nikomu za své činy zodpovídat a že byl zrozen jenom k tomu, aby jednoho dne zase zemřel. Věřícímu člověku také nedělá sebemenší těžkosti si představit, že jej žádný život věčný nečeká, a že není žádná spása ani naděje se z moci smrti vymanit.

A když si to ti věřící takhle všechno představí, tak vedle toho, že je zarazí fakt, že takový nesmysl by snad ani nevěřící nemohl tvrdit, dojdou k tomuto závěru: Nevíra nemá co nabídnout.

Přeji vše dobré. Jiří Vyleťal

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Jiřímu Vyleťalovi Úterý, 16.Června 2015, 10:07:6

"...svět vznikl výbuchem a od té chvíle to funguje samo od sebe."
Jednou jsem slyšel takové přirovnání: Pravděpodobnost toho, že svět vznikl výbuchem a postupně se sám přetvořil do současné podoby (včetně těch nejsložitějších forem života) je asi podobná, jako pravděpodobnost toho, že výbuchem v automobilce se vytvoří a sestaví nejnovější model škodovky.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Vyleťale, Úterý, 16.Června 2015, 10:47:53

Víte co je na Vesmíru nejkrásnější? Že nedává smysl. Ve své velikosti úplně kašle na to, jestli dává smysl mozkům, vzniklých ze snahy lovit drobnou zvěř a sbírat ovoce. Úplně kašle na nějaké lidi, kteří jsou jen jedním druhem na jedné planetě, na jednom bezvýznamném smítku hmoty. Vesmír dává chaos tam, kde vidíme řád, a řád tam, kde vidíme chaos. A když prohlédneme, zase to nějak otočí. A přece je jasné, že v tomhle není žádná vůle, jen nezměrnost a neuchopitelnost bytí. A pokud nevnímáte jako nezaslouženou výsadu, že můžete být součástí něčeho takového, jestli jste si neprožil tenhle pocit, tak je mi líto. Nepochopil a neprožil jste NIC.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Michaelu Kolaříkovi Úterý, 16.Června 2015, 11:27:56

Zdá se mi, že ve Vašem příspěvku jsou navzájem rozporná tvrzení.
"Ve své velikosti úplně kašle na to, jestli dává smysl mozkům, ... Úplně kašle na nějaké lidi, kteří jsou jen jedním druhem na jedné planetě, na jednom bezvýznamném smítku hmoty. "
Vy vlastně ten Vesmír personifikujete!
Dokonce mu přisuzujete jakési "lidské" reakce na snahu těch jeho "nicotných" lidských obyvatel ho poznat: "A když prohlédneme, zase to nějak otočí."
Abyste se však nedostal do neřešitelných problémů, ihned předložíte tento axiom: "A přece je jasné, že v tomhle není žádná vůle."
Hned však zase poněkud rozporně pokračujete ve vyjadřování vděčnosti jakémusi Jsoucnu: "A pokud nevnímáte jako nezaslouženou výsadu, že můžete být součástí něčeho takového, ..."
Na závěr pak degradujete spoludiskutujícího: "Nepochopil a neprožil jste NIC."

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Michaelu Kolaříkovi Úterý, 16.Června 2015, 11:57:29

Domnívám se ovšem, že Vesmír na lidi nekašle. Pokud by tomu tak bylo, bylo by na Zemi prostředí třeba jako na Venuši či na Marsu a lidé by zde žádní nežili.
Buďme tedy vděční Vesmíru, že zde můžeme žít!
Chvála Vesmíru!

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Nusharte Úterý, 16.Června 2015, 13:15:5

Samozřejmě, že personifikuji. Jsem člověk, a vyjadřuji se jazykem, prostředkem pro chápání vesmíru zcela nevhodným. Kdybych se měl vyjadřovat v číslech a rovnicích, nebylo by to srozumitelné ani mě, natož ostatním lidem. a Vesmír by to stejně nezajímalo (resp. Vesmír by vypadal ve všech významných parametrech pořád stejně).
A ten axiom jsem tam napsal (pravda dost neorganicky) protože jsem sám vnímal, že to personifikování zašlo až příliš daleko.
Ta poslední část už se Vesmíru netýká, týká se (nejen) mého ryze iracionálního, emocionálního prožitku. Ten je samozřejmě v rozporu s realitou, ale realitu to stejně neovlivní, a já ten pocit cítím, prožívám.
A ano, degraduji pana Vyleťala, ale on se předtím jmenoval někým, kdo zná prožitky mé a jiných, a může je tedy posuzovat (Nevíra nemá co nabídnout). Přiznávám, je to jistá forma pomsty, věci nepochybně morálně nesprávné. Ale snad mi ji pan Vyleťal promine, jsem koneckonců pouhý člověk.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Každý křesťan odpouští rád Úterý, 16.Června 2015, 20:18:1

Vážený a milý pane Kolaříku,
samozřejmě, že Vám promíjím. Vždyť odpuštění bez jakýchkoliv podmínek je jedním z nejkrásnějších poslání křesťanství. Každý křesťan odpouští rád, protože ví, že ve chvíli odpuštění se Bohu velmi podobá.

Mějte se moc dobře. Přeji Vám krásnou dobrou noc.

Jiří Vyleťal

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 16.Června 2015, 22:56:41

Ke Kotevní zkušenosti Jiřího Nusharta:
Někdo to řekl: Jsem takový ateista, že se až bojím, že mne za to Bůh potrestá. Je zajímavé, že nejlepší vtipy jsou ty, které vystihují skutečnost. Proto nechápu, proč se ten mladík otočil a mlčel. Asi neměl svoji víru promyšlenou.
Fascinuje mne na Bibli, jak je realistická. Třeba rajský strom poznání dobrého a zlého, ze kterého jsme neměli utrhnout. Kolik zla jsme neměli vůbec poznat! Pracuji s lidmi s mentálním postižením. Kdyby nepoznali a nepřejali (od nás)spoustu špatných věcí, byli by daleko šťastnější. Proč jedna Lucka slyšela slova: Nemám náladu? Nemám tě ráda? Proč neslyšela jenom: To je krásné! Mám tě ráda! Proč se musela naučit nemít náladu? Nemít ráda? A trápit se ( i nás). Proč druhá Lucka musela poznat kávu, která z ní udělala závislou a kávu si několikrát denně vynucuje? A nejsme takoví závisláci všichni? Každý trochu jinak? Slabí na to, abychom přemáhali zlo dobrem?
Naše známá, herečka, která se prohlašovala ateistkou (dokud nepoznala, že Bůh je její nebeský Tatínek a Ježíš starší bratr), nesnášela Ježíšův evangelijní příběh o dělnících, kteří pracovali každý různou dobu a nakonec dostali stejně – 1 denár. Je to nespravedlivé, prohlašovala. Pak pochopila, že nikdo nemůže dostat víc nebo míň. Každému z nás se nabízí celý Bůh.
Víra je jenom jiné, větší nebo menší, poznání stejné skutečnosti.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Michaelu Kolaříkovi Úterý, 7.Července 2015, 02:59:37

Zajímavý pořad "Nebeský cestopis" o konstantnosti fyzikálních konstant, o tom, jak by vesmír mohl vypadat jinak a zda by mohl vůbec existovat, pokud by tyto konstanty měly jinou hodnotu a zda je tedy náhoda, že mají právě tu hodnotu, jakou mají:
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3423725

Já bych dodal: "Na počátku bylo Číslo, ... Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí."
Tento citát, pravda trochu pozměněný, najdete v jedné staré knize. Nemluví se zde o "Číslu", ale o "Slovu". Vzpomněl jsem si na to proto, že Vy považujete jazyk, a tedy koneckonců slova, za prostředek zcela nevhodný k chápání vesmíru. Naproti tomu Hérakleitos z Efesu považoval "Slovo" "pro filozofické uvažování jako stvořené a mínil jím patrně společný řád vesmíru, jejž člověk myšlením pouze odhaluje..." (Wikipedie)

Představte si to "slovo" nebo "číslo" jako informaci, vedoucí ke snížení entropie systému (vesmíru). Čím více informací do systému vstoupí, tím více vzrůstá jeho uspořádanost a klesá entropie.
Co je informační entropie je dobře vysvětleno zde: https://khanovaskola.cz/video/25/102/1903-informacni-entropie

I básník může pochopit vesmír podobně jako astrofyzik, jen to pochopení nezapíše těmi matematickými klikyháky, zapíše ho ve verších, které člověku neznalému matematiky zprostředkují ZÁŽITEK poznání podobně, jako Vám ho zprostředkují čísla a rovnice.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 7.Července 2015, 13:59:22

Pane Nusharte, možná obecnější pojem nežli "slovo" (logos), či "číslo" by byl moderní termín "kód".

Zkrátka, je to něco, jakýsi komplex určení, koordinátů, vztahů, který je jádrem našeho vesmíru, nebo obecněji, veškerého bytí. A kolem kterého se nakonec tak nějak obtáčejí i veškeré naše vlastní životy.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.