Zeptal se mě jeden starý kněz, jestli jsem věřící. Otázka padla na nečekaném a nepříliš vhodném místě, u benzinové pumpy na cestě, kterou jsme shodou okolností měli společnou.
Cítila jsem v sobě nepřípadnost místa i otázky, ale nezdálo se mi vhodné odkázat starce do jakýchsi mezí slušné diskrétnosti (promiňte, ale to je moje věc), ani jsem nechtěla starému knězi lhát. Řekla jsem tedy, že ne.
Zeptal se mě, jestli si tedy myslím, že po smrti není už nic, a musela jsem odpovědět, že si to myslím. Ještě stačil říct, že v tom případě ovšem můj život nemá smysl, na což jsme neodpověděla, protože jsme byli vyzváni k nástupu a pokračování v jízdě.
Starý kněz pak ještě, přehlušován hlukem motoru, vysvětloval, že člověk přece chce být šťastný a touží po spravedlnosti – a protože na tomto světě nelze dosáhnout ani trvalého štěstí ani dokonalé spravedlnosti, věří člověk v život věčný.
To je možné, pomyslela jsem si, ale já ne. Já vím, že se o spravedlnost vůči ostatním můžu jen snažit a vůči sobě ji nemůžu čekat (mluvím teď o života běhu, ne o soudním procesu), ale jsem s tím vyrovnaná. Po dokonalosti toužím jako asi každý, současně ji však neočekávám, protože jsem si vědoma vlastní nedokonalosti.
Člověk se snaží žít co nejlépe, můžeme klidně říci podle Desatera (byť některé jeho body jsou archaické a neodpovídají současné realitě), napravovat křivdy, nevyhýbat se odpovědnosti, nelhat. Nepřivlastňovat si majetek někoho jiného. Ale snaží se také třeba odpouštět, na což v Desateru žádný bod nenajdeme.
V naší rodině už předkové po vzniku samostatného Československa uvítali možnost nepříslušet k žádné církvi a žít svůj život zcela na vlastní zodpovědnost. Základním životním postojem lidí, kteří mě vychovávali a vštěpovali mi morálku, byla střídmost, uměřenost, touha po poznání a spravedlivost.
V ohrádce těchto ctností jsem poznala i jejich rub – až přílišnou suchost a introvertnost, přehnané spoléhání na rozum bez schopnosti metafyzického vzletu, přílišný příklon k materiálnímu ve snaze rozpočítat vše na spravedlivě stejné díly. Žádná ctnost není absolutní a může se snadno zvrhnout, pamatuji si jako poučení ze své výchovy k ctnosti.
No jo, ale odkud se bere ten mravní zákon, který v sobě cítíme, když o tomhle uvažujeme? Nemůžu přece rozumem přijmout, že se bez víry v boha neobejdu, a začít od toho okamžiku věřit, co by to bylo za víru? Ano, ale co to tedy je za víru, která mě vede k tomu, že se snažím žít mravně, byť nikoli podle pravidel daných mi náboženstvím?
Ne, prosím, nechci se tady pouštět do nějaké naivní uhlířské pseudokantovské filozofie, byť údiv nad tím, že člověk v sobě má mravní zákon, patří k základním údivům lidské existence, podobně jako třeba údiv nad spletitými cestami genetické informace.
Dovedu si tak nějak literárně představit, že starý kněz by mi, kdyby znal tyhle moje myšlenky, asi řekl: „Ale sestro, vždyť ty v boha věříš, stačí už jenom, abys ho přijala.“
Známe to.
Nestačí. Z tohoto konce to nedokážu.
Ale můžeme to zkusit z druhého konce. Na počátku naší evropské kolektivní identity je také myšlenkový systém, jehož výrazem je drama a nejvyšším vládcem Osud. Ten nám to v životě určuje všelijak nečekaně, bez slitování, spravedlnosti i míry.
Někomu všechno, jinému nic. Za mravní zákon v sobě si ručím sama, ale vím také o existenci sil, které mě ochraňují, když se dostanu do nebezpečí zoufalství nebo beznaděje. „Věříme na osud, hrajeme divadlo“ zpívá Jiří Suchý s malou holkou takovou písničku. Tak tomu životu rozumím lépe než jako cestě skrze Písmo svaté ke spáse duše.
Čtenářům, kteří dočetli až sem a teď jsou pohoršeni, co je to za bláboly (tak, jak někdy bývám pohoršena já), se omlouvám. Ta cesta, během níž se tohle odehrálo, vedla na pohřeb a zpátky.
Cesta tam a zase zpátky
Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Někdo má všechno, na někoho nezbude nic. A my se v tom snažíme najít svůj vlastní vztah k morálce. Sloupek Aleny Zemančíkové.
- Vytisknout článek
- Sdílet
- Velikost textu + -
