Evropa v novém věku úzkosti

Evropa dnes prochází proměnou, která nevyhnutelně způsobuje úzkost a obavy. Budoucnost je nejistá, lepší než propadat strachům všeho druhu však je dívat se dopředu s klidem a trpělivostí.

Před několika lety jsem se řadu hodin procházel po Bruselu. Bydlel jsem ve čtvrti, která před několika desítkami let zřejmě byla poklidným a poněkud nudným sousedstvím, dnes však již má podstatně jinou podobu. Díval jsem se na zašlé a rozpraskané fasády domů, na dveře a okna, a vnímal zvláštní odcizení. Jako by ty domy osiřely, ačkoli jsou i dnes stejně jako tehdy většinou plné lidí.
 
Dnes v těchto rozsáhlých částech města žijí přistěhovalci, především z Afriky, ale soudě podle jmen na zvoncích také třeba z Rumunska či latinské Ameriky. Necítil jsem se v těch ulicích nijak ohrožen, dokonce mě to zvláštní napětí a nesoulad mezi kulisami a životem, který v nich nyní tepe, bavilo. Ale cítil jsem se tam trochu cize, jako by se na mě přeneslo vykořenění domů, postavených pro jiný styl života a mentalitu.

Nebyla to jediná tísnivá zkušenost tohoto druhu z belgického hlavního města. O něco dál jsem procházel starými ulicemi, které postupně mizí a ustupují uniformním – a v tu chvíli podivně prázdným – budovám pro evropské úředníky. Jako by v jednom městě najednou existovalo měst několik, několik různých identit, které požírají jedna druhou.

Není dobré zobecňovat jeden zážitek, jeden shluk dojmů, byť intenzivních. Ale vsadil bych se, že podobné dojmy musel někdy mít každý vnímavý návštěvník západoevropských metropolí. Něco se stalo, došlo ke změně, která je zřejmě nevratná. Co všechno ale tato historická změna přinese, nedokážeme v daném okamžiku odhadnout, protože ji právě prožíváme. Jsme maximálně schopni sbírat útržky dojmů či statistických dat, ale celkový obraz nám nevyhnutelně uniká.

Evropa je otevřenost
V diskusích o multikulturalismu v poslední době probíhá zvláštní souboj. Jedni citují množství sugestivních zpráv o tom, jaké problémy přistěhovalci působí, druzí stejně velké množství stejně sugestivních příkladů toho, jak je soužití s nimi bezproblémové a obohacující. Z nekonečného počtu situací, které přináší komplexní realita jménem život, se obojí dá vybrat bez nutnosti příliš si vymýšlet či něco přikrašlovat.

Evropa se nemůže den ze dne uzavřít, přestat přijímat přistěhovalce a uprchlíky, protože by to odporovalo její podstatě, kterou je otevřené, vzájemně se přijímající společenství velmi různých zemí. Kdykoli se v dějinách kontinentu přikročilo k separaci, vyhánění či obehnání hranic ostnatým drátem, přineslo to převážně jen utrpení a škodu morální, ekonomickou i kulturní.

Nechat zemřít v mořských vlnách tisíce běženců je hanebné a odporuje všem skutečným hodnotám evropské tradice. Stejně tak v jádru neevropská a odporující lidské důstojnosti je ale i představa jakéhosi přerozdělování uprchlíků v rámci jednotlivých zemí podle kvót, jako by nešlo o svobodné lidské bytosti, ale o statistické položky.

Zajímalo by mě, jestli někdo z evropských představitelů vážně počítá s možností, že se imigrantům určí země, kde budou usídleni, bez ohledu na příbuzné či jiné kontakty, krajanské komunity, či prostě na to, kde sami chtějí žít. To je přesně ten typ zdánlivě kompromisního řešení, které nakonec neuspokojí nikoho: ani odpůrce přistěhovalectví, ani jeho zastánce.

Určení pevných kvót i pro ty evropské země, kde je zatím přistěhovalců velmi málo ve srovnání se zeměmi západoevropskými, může sloužit jako jakési odvedení pozornosti od toho, aby se Němcům, Belgičanům, Švédům či Francouzům otevřeně řeklo, že noví obyvatelé Evropy budou nakonec v drtivé většině stejně žít u nich, protože je tam pro ně nejpříznivější prostředí, nejsilnější zázemí, nejvstřícnější společnost a nejštědřejší sociální systém.

Evropa se nemůže den ze dne uzavřít, přestat přijímat přistěhovalce a uprchlíky, protože by to odporovalo její podstatě, kterou je otevřené, vzájemně se přijímající společenství velmi různých zemí. Foto woodleywonderworks, flickr.com

Trpělivost pro věk úzkosti
Jisté je, že neexistuje žádný způsob, jak vrátit ony domy či celé čtvrti Bruselu a dalších měst do stavu, v jakém byly před odchodem jejich dosavadních obyvatel a příchodem těch stávajících. Snít o jakési staré dobré, čisté a jednolité Evropě je pošetilé, ta je pryč (pokud někdy vůbec existovala), je minulostí a nedá se znovu přivést k životu.

Snaha o „očištění“ formou vytváření koncentračních táborů či obřích ghett, násilného hromadného vystěhovávání či jakoukoli jinou, na kterou jsou radikální odpůrci přistěhovalectví schopni přijít, by přinesla ještě větší problémy, než jsou ty stávající. Evropa i v budoucnu zůstane „nečistá“, různorodá a různobarevná, tak jako je v mnoha směrech nesjednocená, nemající pochopení a trpělivost sama se sebou.

Trpělivost, tak trochu opomíjená ctnost, je přitom klíčová. Obavy mnoha lidí v Česku i ostatních zemích Evropy z uprchlíků, přistěhovalců, islámu, obecně ze změny, která přichází či již je tu, se nedají rychle odbýt jako neopodstatněné, nevyzrálé, založené na neznalosti.

Jediná dobrá cesta je trpělivě jim naslouchat a pak se stejně trpělivě pokoušet o vyvracení zjevných omylů a fám, o vysvětlování a o vzájemné porozumění. A doufat, že nový život, který bude probíhat v kulisách starého světa, postupně je proměňovat, ničit i oživovat, bude přinášet stejně tolik dobrého a obohacujícího jako ohrožujícího a znejišťujícího. V dějinách kontinentu se najdou podobné, byť samozřejmě ne ve všem stejné, příklady, tak jako často zmiňovaný zánik římské říše (který ve skutečnosti byl její pozvolnou transformací) a počátek středověku.

Ti, kdo žili v onom období, které se při pohledu z dnešní perspektivy jeví jako jedna velká a dramatická proměna, zažívali kromě nových a nečekaných situací také nemálo prvků stability a kontinuity, ať již v někde zachované struktuře měst, v systému práva či působení církve a jejích institucí. Díky tomuto spojení starého a nového mohly z násilí a zmatku doby stěhování národů nakonec po mnoha staletích vyrůst věže gotických katedrál.

O zachování kontinuity se v přelomové fázi dějin rozhodujícím způsobem zasloužilo náboženství, které bylo ještě poměrně nedávno předtím považováno za fanatické, tmářské a nebezpečné státu i společnosti, zakládající si na svých mučednících víc než na čemkoli jiném. Přinejmenším v této věci, přes řadu zjevných rozdílů, je podobnost tehdejšího křesťanství s islámem v dnešní Evropě nepopiratelná.

Období pozdní antiky a sklonku římské říše bylo badateli příhodně nazváno „věkem úzkosti“. To platí i pro dnešní Evropu. Úzkost a nejistota jsou stále silnější, a to je příznivé podhoubí pro fanatismus a zkratovitá řešení všeho druhu. Zachovat klid a trpělivě se dívat dopředu na obrysy toho nového, co nás očekává, se tak jeví jako nejlepší možný postoj.

A co si myslíte vy? Diskuse (44 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 10.Června 2015, 14:01:5

Předposlední odstavec působí dojmem, jako by autor vkládal víc naděje do evropského islámu než do křesťanství.

Filip Outrata - Praha

Křesťanství a islám Středa, 10.Června 2015, 21:23:25

Milá paní Hájková, pokud tak působí, nebylo to autorem zamýšleno. Naděje do evropského islámu opravdu vkládám, stejně jako do křesťanství a každého náboženství, které dokáže překonat fanatismus. Šlo mi o jistou - volnou historickou paralelu, což je vždy trochu zavádějící.

Martin Profant - Praha 7

Filipovi Outratovi Čtvrtek, 11.Června 2015, 13:01:24

To slibujete hezké vyhlídky. Nějakých šest století depopulace obrovských oblastí, lov lidí jako jediný velký byznys ve větší části zaalpské Evropy, gramotnost jako výjimku a náboženství jako naději, o které bylo třeba tu a tam přesvědčovat s pomocí meče a potom vzpurné adepty křtu udeřit do hlavy sukovicí, aby se jim v ní rozsvítilo a přijali vlastní dobro. Ještě že ti Sasové měli palice opravdu tvrdé. A pak vrchol s gotickými katedrálami a upalováním kacířů, židů a další sběře jako s rozcvičkou na náboženské války a upalování čarodějnic.
Možná to bude působit naivně, ale co místo toho prohlásit rozdělení na Evropany a barbary za passe a začít uvažovat o těch starých dobrých nástrojích, které Evropě v době před úzkostí umožňovaly evropeizovat v průběhu nejvýše dvou generací své příchozí? K nejlepším vynálezům Evropy v tomto ohledu patří moderní náboženská tolerance a její instituce -- laická škola, laický sňatek a rozvod a také důsledně prosazované právo, které v nejhorším případě vynucuje právo každého nejednat podle toho či onoho náboženského přesvědčení (např. vzít někoho, i když je jiné víry a rodiče s tím nesouhlasí). Jakýsi Hegel kdysi tvrdil, že je to právě tato zákonem, a tedy státem, vynucovaná tolerance, která v jeho době umožnila křesťanství, aby uskutečnilo svoji bytnost jakožto náboženství svobody -- a byl to moudrej pán.

Mimochodem ten protiklad Evropané a barbaři měl vždycky zvláštní geografickou souvislost -- barbaři byli ti na východ od Kanálu, Rýna, Odry a Šumavy, Visly a Bugu. Obávám se, že i dnes byste v Bruselu našel dobré lidi, pro kteří toto označení použijí bez rozpaků jak pro Afričany, tak Rumuny. v Praze spolehlivě a to dokonce i mezi těmi, kteří si nemyslí, že Asie začíná za Negrellliho viaduktem.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 11.Června 2015, 13:47:42

Já myslím, že dobře chápu, jak to Filip Outrata myslel. Moje otázka byla spíš jen upřesňující. On ty chmurné vyhlídky neslibuje, jenom naznačuje možnou budoucnost.
Řešení, jaká nabízí Martin Profant, jsou čistě politická, zatímco Filip Outrata asi vkládá naděje spíš do nepolitického, občanského prostředí.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hájkové Pátek, 12.Června 2015, 12:01:58

Také si myslím, že chápu, jak to Filip Outrata myslel. Jen pro to nemám pochopení. Jsem přesvědčen, že Evropané byli nuceni vynalézt několik společenských institucí, které jsou s to zajistit, abychom spolu dokázali žít bez ohledu na vyznání, původ, národnost, barvu pleti etc. Donutila je k tomu jejich nesnášenlivá a krvavá minulost.
Pokládám za rozumnější bojovat za kvalitu a zachování těchto institucí -- lidská a občanská práva, hodnotová a náboženská neutralita státu (EU), všeobecné a bezplatné vzdělání, organizovaná solidarita zajišťující svobodu od strachu z hladu a nedostupnosti lékařské péče -- než rezignovaně začít uvažovat o radikální jinakosti rumunských či afrických obyvatel Bruselu (Prahy, Mnichova atd.) a nezbytném "pádu říše Evropské".
Já vím, že to FO pravděpodobně nemyslel, že reagoval spíše na emotivní a společenský konzervativismus, který jsme si zvykly s těmi výše uvedenými vynálezy spojovat, ale vyplývá to z jeho analogie.
Mimochodem, neexistuje a ani by neměl existovat žádný rozdíl mezi "politickým" a "občanským" -- existuje ovšem fenomén odcizení politického provozu a jeho obsluha politickými profesionály. Jenomže to je zase totéž, proč bych měl rezignovat a začít žvanit o nepolitické politice a občanské společnosti a akceptovat tím žvaněním stav nebezpečný svobodné společnosti: ono rozdělení občanů na ty, co vládnou a na ty, co ne?

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Zaspali jsme Pátek, 12.Června 2015, 12:24:51

Scénář Filipa Outraty popisuje, jak se může smířit běžný člověk s příchodem nevyhnutelného. Nebraňme se přílivu imigrantů, berme je jako osud, jako nutnost. A Martin Profant dodává, pokusme se je evropeizovat tradičními prostředky náboženskou tolerancí a jejími institucemi jako je laická škola, laický sňatek a rozvod, atd., což mi připadá nadějné, jestli nám už nic jiného nezbývá.

Jestli už nám opravdu nic jiného nezbývá, pak jsme zřejmě "zaspali": nepochopili jsme, co znamenala válka ve Vietnamu a další a další války, které destabilizovaly východní Azii a část Afriky a dokonce jsme se jako stát připojili k destabilizátorům svým napojením na Ameriku a vstupem do NATA. Těšili jsme se z míru a nevnímali válečné útrapy našich spolubližních ve vzdálených zemích, zavírali oči před hrůzami válek, nevěnovali pozornost výrobě zbraní, ani neprokoukli propagandu, která válku představuje jako řešení. Islám není náš nepřítel. Nepřátelé jsou nám výrobci zbraní a všichni, které živí válka a mají zájem, aby někde byla. Všichni chtiví majetku pro majetek. Přiznejme si, že jsem zaspali, že jsme i my zavinili svým nekonáním utrpení lidí válkou zbavených domovů a je proto naší povinností jim pomáhat: zmírňovat utrpení na jedné straně a na druhé pravdivě popsat procesy, které k tomuto stavu vedly a to ve jménu pravdy, která zbavuje úzkosti a osvobozuje.

Martin Profant - Praha 7

Ale ne Pátek, 12.Června 2015, 15:34:3

Ne pokusme se je europizovat. O to se ti noví příchozí v první generaci obvykle snaží sami. Pokusme se [znovu]europizovat sami sebe. Neevropské a antievropanské je například tvrzení, že by někdo postrádal ty či ony kulturní a sociální možnosti humanizace jen proto, že se narodil v Sýrii nebo Somálsku, anebo že se narodil muslimským rodičům -- prostě takové ty myšlenky, co běžně hlásá pan prezident a co se tu o nich tu tam vykládá, že bychom pro ně měli mít porozumění jako pro výraz zoufalého hněvu "dolního lidu" (už ten "dolní lid" je vyjádřením neochoty myslet).

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 12.Června 2015, 17:27:3

Takže vlastně žádný problém neexistuje. Hlavně se musí přestat žvanit...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Evě Hájkové Sobota, 13.Června 2015, 11:45:10

Myslím, že to je přesně naopak. Problém existuje a mělo by se o něm hovořit. Bez předsudků a bez snahy vytlačovat nositele "nekorektních" názorů do extrémních pozic. Lidé by měli mít pocit, že jsou i se svojí úzkostí, se svým strachem z neznámého a z budoucnosti v té diskusi bráni vážně, že jsou přijímáni. Nedostatek tohoto pocitu přijetí způsobí, že se z úzkosti stane agresivita.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Sobota, 13.Června 2015, 11:50:9

Já si myslím v podstatě totéž. Lidé pak budou ty nekorektní názory držet v sobě a jednou to vybuchne jako papiňák.
Chce to spíš trpělivé vysvětlování. A pomoc těm, kdo to potřebují, samozřejmě.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 13.Června 2015, 13:00:46

Svatá prostoto!, paní Švandová. Tak, špatní byli ti, kdo kdysi vyráběli zbraně, když se na Evropu valili Turci.
Přestaňme zbrojit a nechejme se převálcovat islámským státem. Až už nebudou mít koho zabíjet, koho znásillňovat, třeba se rozpomenou na svou někdejší islámskou kulturu a vzdělanost. Evropa to přežije, evropané ne. Vzniknou nové státy, nová kultura. Jako při pádu Říma.
Anebo evropeizovat. Sebe i czince. Jenže, komu se do toho chce? Nedělala to Francie, Německo, Anglie, .... , když přijímali neevropany. Spíš si chce každý nahrabat pro sebe. Po nás potopa. Tak přijde.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Sobota, 13.Června 2015, 13:53:48

Já si stejně myslím, že problémy, včetně masových přesunů obyvatelstva, způsobuje světový kapitalismus. Jenomže lidé to nevědí. Je to pro ně zkrátka něco neviditelného a tak raději hledají nějaké viditelné viníky. Tak tomu bylo vždycky, i v minulosti.
Otázka je, jak se kapitalismu zbavit, že? To není jednoduché. A taky, jak to vlastne lidem vysvětlovat. A kdo jim má vysvětlovat, aby byli trpěliví.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Sobota, 13.Června 2015, 19:37:1

Mimochodem, když se vyrábějí zbraně na západě, neznamená to vůbec, že se ty zbraně nedostanou do rukou teroristům.
Papež František odsoudil také zbrojení a obchod se zbraněmi :
http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/valky-a-obchod-se-zbranemi-pokrytectvi-nekterych-mocnych-tohoto-sveta

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 13.Června 2015, 20:35:43

Bohužel. Pro peníze někteří udělají všechno.

Filip Outrata - Praha

Díky všem za diskusi, Sobota, 13.Června 2015, 22:08:11

opět se mi potvrdilo, že historické analogie jsou zavádějící. To přirovnání ke konci římské říše jsem zvažoval, jestli do článku patří nebo ne. Asi ne, protože takové přirovnání vždy zavádí a nepodobností je nakonec víc než podobností.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

To přirovnání dnes napadne úplně každého. Sobota, 13.Června 2015, 23:19:43

Jestli je zavádějící, nebo ne, to je třeba prodiskutovat, řádně a důkladně prodiskutovat. Pokud se toho přirovnání budete bát a raději ho neuvedete, bude mít každý pocit, že něco důležitého zůstalo zamlčeno, že je klamán. Je to prostě potřeba vytáhnout na světlo a věrohodně si to s tím Římem vyřímat.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Martinu Profantovi Sobota, 13.Června 2015, 23:41:33

"... začít uvažovat o těch starých dobrých nástrojích, které Evropě v době před úzkostí umožňovaly evropeizovat v průběhu nejvýše dvou generací své příchozí? "
Problémy nastávají právě v té třetí generaci.

"Pokládám za rozumnější bojovat za kvalitu a zachování těchto institucí -- lidská a občanská práva, hodnotová a náboženská neutralita státu (EU), ... "
Ten neustálý (v tom, že je něco třeba udržovat neustále – a nepolevovat, je právě problém) "boj" se bohužel často zvrhává v něco, co je s tou původní myšlenkou v úplném protikladu. Například náboženská neutralita = zákaz muslimských šátků (ve Francii)?! Hodnotová neutralita je podle mě nonsens.

"Pokusme se [znovu]europizovat sami sebe."
K tomu, abychom to mohli udělat, právě potřebujeme nějaké všeobecně sdílené hodnoty, jejichž hodnotovou neutralitu tak rádi vyznáváme. "Státy stojí a padají s ideály, na kterých vznikly." My už ale máme všechny hodnoty zrelativizované a ideály žádné nemáme. To je také důvodem, proč imigranti považují západní společnost za společnost v úpadku. Integrace imigrantů však bez základního pocitu loajality není možná. Jak však mají být loajální vůči něčemu, čeho si neváží, čím možná pohrdají, co je (nejen podle nich) v úpadku? Vůči čemu mají být loajální, když zde žádné jednotící myšlenky nemáme? Jediná jednotící myšlenka je, že je třeba více konzumovat, aby rostlo hádépé.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 14.Června 2015, 09:11:58

Jistěže historické paralely nemusí být ničím objektivním. Navíc jich existuje nekonečně mnoho a různí lidé mohou vnímat různé historické podobnosti zcela protichůdným způsobem. Stává se ale, že větší množství lidí začne v historii vidět právě jednu a tutéž paralelu, což může ovlivnit jejich chování (bohužel ne vždycky v dobrém, protože mystika nemusí být za všech okolností dobrá).

O paralele současného západního světa s Římskou říší jsem zde psala už před čtyřmi léty: http://denikreferendum.cz/clanek/11487-ceka-nas-osud-rimske-rise

Mladý Marx napsal v úvodu ke svým rukopisům "Grundrisse", že hluboký smysl pro minulost, pro život minulých dob, získávají lidé až tehdy, když se jejich životní svět dostává do krize, až tehdy, začínají-li pochybovat o smysluplnosti světa, ve kterém žijí. Taková krize je potom živnou půdou k ujasnění, ba k oživení toho, co je nosné a plodné v dané duchovní a politické tradici.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Která doba nebyla věkem úzkosti? Neděle, 14.Června 2015, 12:20:53

Ten obrat myslím pochází z Audenovy básně "Age of anxiety", kterou napsal krátce po Druhé světové válce a vztahuje se k tehdejší době. Pan Outrata ji vztahuje období pozdní antiky a sklonku římské říše a dnešku.

Je dnes více věk úzkosti než v roce 1946, kdy psal Auden?

Kdy věk úzkosti nebyl? Třeba v "belle époque", konci "dlouhého 19.století"? Ta ovšem skončila První světovou válkou. Nebo to bylo poválečné období, ve stínu hrozícího jaderného konfliktu?


J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Neděle, 14.Června 2015, 12:23:41

Konec dlouhého19. století je mimochodem doba, kdy se výraz "úzkost" začal široce používat v dnešním slova smyslu.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Nushartovi Neděle, 14.Června 2015, 12:30:33

Tak vidíte, jak moc je o to třeba bojovat. Například vyhánět ze škol dívky v šátku [nebo s křížkem na krku], není hodnotová neutralita, ale krádež a perverze. Laická škola, která ostentativní symboly odmítala používat -- to jest, nevěšela do učeben krucifix či neprovozovala školní kapli --, si nic podobného nevynucovala na svých žácích. Z jednoduchého důvodu: laická, tedy nábožensky neutrální, měla být škola, nikoli žáci. Škola, která prosazuje předsudky lůzy proti skupině obyvatel, je všechno možné, jen ne laická.
A ano, na té Periklově větě z řeči nad padlými Atheňany, co ji tak rád citoval TGM, něco je. Moderní absolutistické státy nicméně nevznikly z ideálů, ale z nezbytí náboženských válek. A ideál jejich přeměny v ústavní a demokratické státy byl v celé Evropě týž -- zajistit občanské svobody a rovnost bez ohledu na náboženství, původ, nakonec i rasu (ale to přišlo tak o sto let později); samozřejmě, může Vám přijít, že ideál společnosti svobodných , rovných a rozumných lidí, je nudná relativizace. 
A vy máte jakékoli doklady o tom, že imigranti si en bloc neváží společnosti, do které imigrovali? Poučte mě. Já znám imigrantů, se kterými bych o podobných tématech mluvil, tak sotva do dvacítky, a od takové další dvacítky si občas něco přečtu. U těch to neštymuje, ale z tak malého vzorku nemůžu ovšem soudit.
Spíše zná ty, co se narodili v Evropě a distanc od kultury země svého původu získali, protože se jim tahle země rozhodla dávat najevo, že jsou méněcenní kvůli přistěhovaleckým rodinám, ve kterých se narodili. Ale znám taky takové, kteří dokázali tyto "pochopitelné důsledky obav ze změn a pocitu ohrožení" zpracovat -- což mě docela udivuje třeba vzhledem k těhotné vietnamské dívce, kterou v naší jinak liberální čtvrti před nějakými dvěma lety zkopaly k potratu dva tmládenci, kteří "tak projevovali své obavy a vůči kterým bych měl mít, jak mi tu četní diskutující doporučují, pochopení, jsouť pouhými obětmi doby a kapitalismu.

Evě Hajkové

Vím, že jde o myšlenku a nikoli původ citace, a v té myšlence máte vy i Marx hodně pravdy, ale přece jen:
Rukopisy Grundrisse pocházejí z konce padesátých let, opravdu tedy nejde o texty mladého Marxe. Z roku 1844 pocházejí Ekonomicko-filosofické rukopisy, to je stěžejní dílo tzv. mladého Marxe. Vzhledem k tomu, že Marx poprvé parafrázoval tu Hegelovu myšlenku o Minervině sově, která léta za šera ve své Disertaci (1841) a pak v onou zmíněných Rukopisech, záleží na Vás, který z textů s k citaci vyberete.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

M. P. Neděle, 14.Června 2015, 12:52:7

Omlouvám se za nepřesnost. Přiznám se, že doma nemám jedno ani druhé, abych si to ověřila. Citaci jsem našla v Hauserově knize Prolegomena k filosofii současnosti a spojit si tu myšlenku s "mladým" Marxem byl patrně můj, nikoliv jeho nápad.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Panu Kubičkovi Neděle, 14.Června 2015, 13:08:17

Úzkost nesouvisí ani tak s aktuálními problémy současnosti jako spíš s očekáváním budoucnosti, kterou ovšem s tou současností i s minulostí poměřujeme. Po válce lidé jistě očekávali slibnou budoucnost, protože mnohem lepší než bylo to, co měli za sebou. U nás je tomu obráceně. Evropa měla až donedávna s každou další generací trvale stoupající životní úroveň. Teď už to neplatí.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Slova E. Hájkové mluví za vše: Příčinou (jak migrace, tak strachů) je dnešní globální kapitalismus Neděle, 14.Června 2015, 14:35:47

Jenže, "zbývá" pak jediné: jak to těm frustrovaným "bílým" i "tmavým" vysvětlit? A jde to vůbec ve věku individualismu a postmoderní fragmentace, která většině lidí zabraňuje vidět "neviditelné" struktury?

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pozdní antika a dnešek Neděle, 14.Června 2015, 14:45:26

Pozdní antika a dnešní doba mají společné to, že konec světa je vnímán jako možnost v blízké budoucnosti. Ranní křesťané očekávali konec světa v eschatologickém slova smyslu třeba i za svého života. Obraceli se dovnitř, ke své duši a její spáse. Instituce a civilizační vymoženosti helénisticko-římského světa se rozpadaly.

Po druhé světové válce přišla hrozba konce světa v podobě jaderné války a postupné uvědomování toho, že civilizační vývoj naráží na ekologické limity toho, co planeta snese. V tomhle delším věku úzkosti ale většina z nás žije od narození.

Poválečné období bylo dobou,kdy lidé očekávali lepší budoucnost - jak kde a jak kteří. Třeba vznik Izraele znamenal pro Židy naději, pro Palestince nakbu. Indická samostatnost znamenala naději, ale také miliony uprchlíků. V Evropě byl hospodářský vzestup a přibývající sociální jistoty, ale také politické procesy a čistky, Maďarsko 1956 atd.

Ze středně dobého hlediska životní úroveň v Evropě stále ještě roste, zvětšuje se sociální nerovnost a pracovní nejistota. Proti krizi z třicátých let je ale ta nedávná z hlediska dopadu na individuální životy čajíček.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 14.Června 2015, 16:23:31

"Obraceli se dovnitř..."
Protože to, co bylo uvnitř, nebylo v souladu s tím, co bylo venku.
A máte pravdu, v těch třicátých letech určitě vládla velká beznaděj (potvrzovali to i mí rodiče). Na druhou stranu - hodně lidí tehdy ještě věřilo například v komunismus.

Filip Outrata - Praha

J. Kubičkovi Neděle, 14.Června 2015, 21:53:53

Obrat věk úzkosti (age of anxiety) použil pro pozdní antiku historik E. R. Dodds ve vlivné knize Pagans and Christians in an Age of Anxiety. Od něj jsem si to vypůjčil já.

Už to tu zmínila paní Hájková (na její článek na toto téma si vzpomínám): úzkost nastupuje dříve, než se naplno projeví reálné problémy. Tak to bylo i v té pozdní antice, Dodds píše o době od Marka Aurelia po Konstantina, kdy se ještě po říši volně neproháněli Gótové a Vandalové. Ale úzkost už tam byla.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Filipu Outratovi Neděle, 14.Června 2015, 23:28:2

Doddsova kniha je z roku 1965, báseň W.H. Audena Age of anxiety z roku 1947 (ne 1946, to jsem se se spolehl na svou paměť místo, abych s to vygooglil).

Úzkost jako pojmenovaná emoce v dnešním slova smyslu se myslím objevuje až v polovině 19. století, zejména u Kierkegaarda. Je možné, že lidé úzkost pociťovali i v době, kdy nebyla jako emoce kategorizována, to je dost složitá otázka - zda emoce existují nezavisle na své expresi.

Před rokem 1850 je například dost málo hudby, kterou bychom dnes rozpoznali jako výraz úzkosti, na rozdíl od smutku či strachu. Možná třeba finále Chopinovy sonáty b-mol, to současníkům připadalo jako něco podivně děsivého co snad ani není úplně hudba. První větu Mahlerovy deváté symfonie nebo ranné skladby Arnolda Schoenberga jako výraz úzkosti pojmenujeme snadno. Dříve než byla úzkost strachem z nepojmenovaného, byla nepojmenovanou emocí.

Nicméně:

Vy si, zdá se, myslíte, že v prožívání úzkosti je obsaženo prorocké předjímání budoucnosti. Kdy byla ta doba, kdy lidé neměli důvod se budoucnosti obávat?

Filip Outrata - Praha

Doby úzkosti Neděle, 14.Června 2015, 23:37:13

Nemyslím si, že by na úzkosti bylo něco prorockého, předjímání budoucnosti bych jí přiznal snad jen ve smyslu nejasných hrozeb, které se nenaplní zcela. Nicméně tato úzkost podle mě může fungovat i jako sebenaplňující se proroctví.

Lidé se samozřejmě měli důvod obávat budoucnosti vždy, ale v některých obdobích asi tyto obavy (konkrétní či vágní) byly silnější, jakoby dominující rys celé epochy... nevím, jestli to sedí bezezbytku na dnešní Evropu, ale snad trochu ano. Jinak jistě platí, že podobné koncepty mají jen omezenou vypovídací schopnost, žádné historické období se nedá popsat jedním obrazem nebo pojmem...

S tím vyjadřováním úzkosti je to také zajímavé, ale řekl bych, že i v dřívějších obdobích byla úzkost nějak vyjadřována, jen ty způsoby byly méně přímočaré, takže je jako takové jen s obtížemi dokážeme vnímat.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 15.Června 2015, 05:03:58

Úzkost může pocházet z úzkosti jiných lidí, třeba i hodně vzdálených. Hrají v tom možná roli i nové informační technologie, které nám cizí úzkost přibližují (tohle dřív nebylo).
Úzkost se kombinuje s absencí chápání, proč se svět výrazně změnil. Změna vnějšího světa je velmi rychlá, přináší mezigenerační neporozumění. Lidé ztrácejí smysl své existence a existence světa. A v neposlední řadě jsou možná také méně psychicky odolní než byli dřív.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 15.Června 2015, 05:32:12

Tady se mluví o tom, že imigranti se adaptují na nové poměry během dvou generací. Jenže - podle mého názoru se svět během dvou generací natolik změní, že se na změněné poměry nemohou adaptovat snad ani ti domácí, natož příchozí, protože to, nač se adaptovali, už dávno neplatí. Možná, že někteří ze starších imigrantů jsou na tom nakonec ještě lépe než my. Aspoň ti, co mají nějakou víru, ktará jim v tom může výrazně pomáhat.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 15.Června 2015, 07:41:23

Například Židé z Východní Evropy se v USA adaptovali na nové poměry v první generaci a založili Hollywood. Ameriku ovšem imigranti vytvořili. Henry James někde popisuje, jak s například Italové v USA chovají jinak než v Itálii - ne po letech ale hned. Nejsou zdaleka tak zdvořilí a příjemní, což si James vysvětluje tím, že jim naroste sebevědomí a nebojí se lidí z vyšších vrstev. Tamtéž popisuje jak se imigranti transformují, ačkoliv se stýkají hlavně s jinými imigranty. To se týká konce 19. století.

Imigrantské skupiny si vytvářejí novou kulturu, nesnaží se nutně si do nové země přinést tu svou starou. Ale u imigrantů z Islámských zemí v Evropě se říká, že džihádisté se stávají právě z té druhé a třetí generace, asi tedy jen někteří, ale otázka je proč. Napadá mě, že i když se jim třeba daří materiálně relativně dobře, zůstávají v ponižujícím postavení na okraji společnosti. Američané se na Italy adaptovali například tím, že začali jíst pizzu a těstoviny, my se možná adaptujeme na Vietnamce tím, že jíme pho. Americká pizza je ostatně jídlo, které se původní neapolské podobá dost málo, vymysleli ho Italové v New Yorku.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 15.Června 2015, 07:52:1

My dost přeceňujeme kulturní vlivy na vývoj jedince a málo uvažujeme o vlivech sociálního prostředí.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 15.Června 2015, 09:02:37

Kalkulujeme s tím, že Evropané, popřípadě Češi, jsou jedna kultura. Jenže nejsou. Před válkou tady dělníci žili úplně jiným způsobem než třeba inteligence a měšťanstvo. To jenom za reálného socialismu se jejich styl života výrazně přiblížil.

Martin Profant - Praha 7

Evě Hajkové Pondělí, 15.Června 2015, 09:34:45

Proč dvě generace:

1) Ta první si musí odedřít úspěch v nové společnosti; úspěch zde znamená překročit hranici živoření, ne zbohatnout.
Přichází dospělá a pracuje s tím, co má. Dost často je pro ni nejsnáze otevřená cesta v etnicky definovaném provozu (od tureckých prodavačů kebabu až irské popeláře či dokaře v anglosaských zemích, u nás tradičně např. habáni a jejich keramické manufaktury).

2) Ta druhá má šanci se od dětství socializovat v nové prostředí. Pokud evropský model dobře funguje (třeba při přijímání ruské a řecké emigrace u nás), chodí do stejných škol jako jejich vrstevníci z neimigrantských rodin, čtou stejné kompendium literatury (včetně té z pohledu pedagogů "špatné") či se dnes spíše dívají na stejné filmy a seriály a hrají stejné hry. Mluví jazykem země, kde jsou doma, bez přízvuku a bez problémů. Stýkají se často převážně spolu s děti z jiných imigrantských rodin, protože ta první generace vytvořila často z donucení společenské enklávy, ale protože i ty ostatní děti jsou už doma v nové zemi, někdy to dokonce integraci pomáhá.
Pokud nenarazí na společenský zájem, udržet je v pozici přivandrovalých outsiderů, je pro ně nejpřirozenější, a proto nejrozumnější a nejčastější integrace, která v dospělé společnosti neznamená nutně zapomínání na rodinný původ.* Ano, děti jsou kruté bestie, takže i ti integrovaní si nesou na duši pár šrámů týkajících se výsměchu kvůli barvě pleti či komickému jazyku jejich maminky. Tak, jako to jiné děti schytaly pro silnou krátkozkrazkost, drobnou motorickou poruchu či oblečení po starším sourozenci.
A máte pravdu, ten společenský zájem je zájem třídní společnosti a bohužel bývá předmětem podivného třídního smíru: ti nejchudší považují imigranty za nekalou konkurenci, která pracuje za míň a ti mocní jsou spokojeni, že se hněv vybíjí na těch nejslabších a nejsnáze nahraditelných [stačí pootevřít hranice]. Třídní zájem není odstranitelný bez odstranění třídní společnosti [včetně té s kolektivním byrokratickým kapitalistou, které se říkalo "reálně socialistická], ale mnohé země, včetně Československa ve svých nejlepších letech, ho dokázaly kontrolovat do té míry, že ve větším rozsahu nezabraňoval integraci druhé generace (nikdy a nikde to nebylo idylické).

A pokud se integrace kritického množství příslušníků druhé generace podaří, má třetí generace šanci se postavit k rodinným kořenů už zcela svobodně.

Sociální a kulturní v tomto procesu nejde oddělit a rozlišit, přesněji řečeno rozlišuje se, pokud chcete klást důraz na nepřizpůsobivost imigrantů -- pak mluvíte o jejich kultuře [a míníte subkulturu] jako překážce v podobným způsobem, jako se na začátku minulého století mluvilo geneticky způsobené intelektuální nedostačivosti Negrů či žen.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Jiří Kubička: "Kdy byla ta doba, kdy lidé neměli důvod se budoucnosti obávat?" Úterý, 16.Června 2015, 00:58:5

Nesouvisí to s vnímáním plynutí času jako neustálého cyklického návratu téhož?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 16.Června 2015, 09:42:54

Jistě v každé době cítili úzkost ti, co byli postiženi nějakou pohromou nebo nespravedlností, přičemž byla malá šance, že se z toho dostanou. Ale proč cítí úzkost (nebo nějaký podobný stav) lidé, kteří na tom nejsou zas ta zle? To právě je těžko vysvětlitelné.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 16.Června 2015, 09:47:57

Ono je vůbec těžké smířit se s tím, že svět není rozumný. Tedy aspoň ten lidský svět.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Martinu Profantovi Úterý, 16.Června 2015, 11:00:28

"...samozřejmě, může Vám přijít, že ideál společnosti svobodných , rovných a rozumných lidí, je nudná relativizace."
Já mám právě pocit, že tento ideál pomalu opouštíme, možná už jsme ho opustili. Z toho původního ideálu se stala jakási perverze.

Imigrantů znám jen velmi málo, uprchlíky neznám žádné. Považoval bych za velmi záslužnou činnost, pokud by se někdo pokusil zprostředkovat nám mínění muslimských uprchlíků či již usazených imigrantů o naší západní civilizaci. Je ale asi nutné počítat s tím, že lidé, žádající o azyl z důvodu ohrožení života v jejich původní zemi, nemusí mluvit o svém vnímání západních zemí zcela otevřeně, protože by si tím mohli uškodit. Možná snad anonymně. Mohlo by být zajímavé pokusit se porovnat výpovědi těchto dvou skupin: těch, kteří přicházejí a těch, kteří již nějakou dobu v západních zemích žijí.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Nushartovi Středa, 17.Června 2015, 08:16:26

Ono toho docela dost už existuje. Včetně knih, ze kterých se staly relativní bestsellery. Vloni např. v Německu *Hamed Abdel-Samad Der islamische Faschismus*, kniha velmi, ale velmi nevyrovnané kvality, ve které mimo vyloženě ohavných pasáží o "džihádu a pornoutopii ráje" najdete citlivě napsané příběhy a zpovědi tuším šesti kulturních osobností magrebského (a jednou iránského) exilu, počítaje zpovědi a autostylizace autora sedmi.Ty medailonky založené na dlouhodobých interview jsou podle mého názoru mnohem zajímavější než výstupy sociologických hodnotových šetření (kterých dohledáte hodně), ta vošem zasahují tisíce respondentů.

Ale narazil jste na jednoho z démonů Evropy, kterého jsem úspěšně vyvezli i za oceán. Máme tendenci napřed střílet, a pak se ptát -- či obecněji, napřed si vytvořit přesudečné stanovisko, a pak se ptát. A Evropa v čase příšeří (který Outrata nazývá časem "úzkosti", já bych spíše řekl "ochablosti") přestává své démony zvládat, jak obvykle.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 17.Června 2015, 08:44:4

Ochablost nebo vnitřní rozklad.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 17.Června 2015, 09:56:46

Myslím, že úzkost pramení z toho, že nikdo z nás nemá možnost ovlivnit dění u nás, natož ve světě. A ti, kteří se natlačí do vedoucích funkcí to nedokáží taky nebo nechtějí.
Nedokážeme řešit svoje problémy a máme řešit světové.
Nedokážeme řešit naši sociální situaci a přicházejí z ciziny další žadatelé. Důvodů k úzkosti je daleko víc. Hlavně světový terorismus.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 17.Června 2015, 11:55:40

Na úzkost nejlépe zabírá postavit se čelem k problémům, které ji způsobují. Nestrkat hlavu do písku a neschovávat se před nimi.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 17.Června 2015, 22:45:42

Souhlasím.
Jen mne znepokojuje: Kolik je zde diskutujících? Co s těmi (deseti, sta?)tisíci, kteří vůbec o problému neví, nebo jen přeposílají mejly s tématikou, která posiluje strach. Už nejen úzkost, ale přímo strach.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.