Několik slov o konzumu

Kapitalismus, který způsobil dosud nevídaný nárůst spotřeby, stále bezhlavě roztáčí kola výroby. V jeho konec už nevěříme, a tak jsme se aspoň upnuli na kritiku konzumu, upozorňuje Eva Hájková.

Denně slyšíme nebo čteme, jak někdo žehrá na konzum. Není divu, vždyť se zdá, že náš způsob života přivedl planetu (i nás) do dnešní kritické situace, tedy do stavu, kdy hrozí osudové a nevratné poškození biosféry. Možná k němu už došlo. Ale než člověk začne konzum proklínat, měl by vědět, co vlastně to slovo znamená.

Konzum je česky spotřeba. Na spotřebě samotné – tedy na konzumu samotném – vlastně nic špatného není. I zvířata konzumují potravu. Bez konzumace se nedá žít. Člověk se, pravda, v tom konzumu dostal o dost dál než jiní tvorové. Nezůstal jen u potravy. Ale člověk také produkoval – vytvářel něco nového, co tady ještě nebylo, což by bez celkového zvýšení své spotřeby nedokázal. Dostal se tak do jiného způsobu bytí, méně závislého na přírodě.

V dřívějších dobách nemělo slovo konzum ten hanlivý přídech jako dnes. Svědčí o tom například množství svépomocných konzumních spolků, které se v našich končinách rozšířily v 19. století. Dělnické konzumní spolky sloužily k nákupu potravin z první ruky (tedy za málo peněz) a k jejich následnému prodeji členům spolku bez přirážky (marže), kterou si obchodník při obvyklém způsobu prodeje nechává pro sebe. Chudí ušetřili tím, že spolupracovali. Jejich konzum byl tehdy tak nízký, že by je ani nenapadlo se za něj stydět. Tedy nízký ve srovnání s vyššími sociálními vrstvami. Ve srovnání s dobou kamennou byl jejich konzum vysoký, ale s dobou kamennou se pochopitelně neporovnávali. Zato rozdíly mezi vlastní spotřebou a spotřebou bohatých vnímali zcela jasně, ať už je chápali jako nespravedlnost, anebo jako danost, s níž je zapotřebí se smířit.

Tata_a_synI pojem „nadměrný konzum“ je relativní. Jak ho lze vlastně definovat? Foto archiv DR

Někdy se kritizuje spíš nadměrný konzum, když tedy konzum samotný je životní nutností. Ale výše uvedený příklad s porovnáváním ukazuje, že i pojem „nadměrný konzum“ je relativní. Kdy je konzum nadměrný? Dá se to vyjádřit v přepočtu na ekologické stopy, které po sobě zanechávají jedinci či celé země? A co z toho lze vyvodit? Že se máme omezovat všichni? Že se mají omezovat jen lidé v bohatých zemích? Nebo naopak, že lidé v chudých zemích nemají chtít svůj konzum zvyšovat, abychom se nemuseli omezovat my, kteří už jsme na svůj konzum zvyklí? Má se zabraňovat celkovému konzumu omezením růstu populace? Nebo mají někteří lidé omezením svého konzumu umožnit konzum jiným lidem? Jak je to vlastně eticky správně? Musí si tu otázku vyřešit každý sám pro sebe, nebo se lze na tom domluvit?

Málokdo dnes chce omezování konzumu pojmout třídně. Třída je marxistický termín a marxismus je, zvlášť po krachu východního bloku, mnoha lidmi bez rozmyslu odmítán. Z téhož důvodu někteří lidé neradi mluví o kapitalismu. I toto slovo je onálepkované minulým režimem. Přitom kapitalismus nese na tom neutěšeném stavu, ve kterém se spolu s planetou nacházíme, značný díl viny. Lidé ale raději mluví o konzumu nebo říkají, že na pokraj ekologické katastrofy nás dovedla rozpínavost západní civilizace. Jen ne že nás tam dovedl kapitalismus. Pravda je samozřejmě obojí. To však neznamená, že se máme chtít vrátit před kapitalismus či před civilizaci. Ani jedno, ani druhé nelze.

Marx nikdy netvrdil, že kapitalismus je z principu špatný. Naopak učil, že období kapitalismu nastalo, protože se objevily vhodné podmínky, a že skončí, jakmile se tyto podmínky změní. Dopady nadměrného konzumu na planetu samozřejmě zvažovat nemohl, neboť tato otázka v jeho době ještě nevyvstala. Ani civilizaci nikdy nechtěl nahradit žádným návratem do minulosti. To v žádném případě. Předpokládal, že jednou tady bude civilizace postkapitalistická.

Dnes je však jiná doba. Kapitalismus, který způsobil dosud nevídaný nárůst spotřeby, stále bezhlavě roztáčí kola výroby. V jeho konec už nevěříme, a tak jsme se aspoň upnuli na kritiku konzumu. Je to takové hezky nepolitické, a přitom mravně patetické, když bijeme poplach: Je za pět minut dvanáct. Urychleně ten konzum zatrhněme, než bude pozdě! A samozřejmě se lišíme v názoru, KOMU se vlastně má ten konzum zatrhnout, aby planeta méně trpěla. Někteří to berou víc pragmaticky: Je lhostejné, kdo se omezí, důležitá je celková spotřeba. Jiní to berou eticky: Všichni hřešíme, všichni se musíme určitým způsobem omezovat.

Opravdu to má smysl? Bude v pořádku, když si bohatý místo dosavadních čtyř aut pořídí jen tři a chudý bude chodit pěšky, protože všichni jsme vlastně vinni a všichni se musíme uskromnit? A mezitím si vcelku málo všímáme, kolik zboží přijde kvůli logice kapitalismu nazmar, aniž by se vůbec dostalo ke spotřebiteli, tedy aniž by vůbec bylo konzumováno! Kolik jen se zbytečně postaví domů a bytů, které zejí prázdnotou, zatímco někteří lidé bydlí pod mostem, kolik potravin se vyhodí, protože se neprodají, zatímco tolik lidí ve světě trpí hladem.

Opravdu všichni nadměrně konzumujeme? Jsou samozřejmě i lidé, kteří si uvědomují, že problém je v kapitalismu, v jeho neregulované výrobě, nikoli v samotné spotřebě, a proto proti tomu systému neustále burcují. Jenomže, jak vlastně naráz zrušit kapitalismus bez diktatury, která k ničemu dobrému nevede? Nebo jak ho zrušit a nezrušit přitom i civilizaci? To zatím nemá řešení.

Způsob, jakým kapitalismus překonat, asi dost rychle nenajdeme. Navíc vcházíme do velmi problematické doby, kdy lidé hledají všelijaká zkratkovitá řešení. Musíme být tedy připraveni na cokoliv. Uvědomme si znovu, že samotný konzum není vůbec nic špatného. Je to pouhá spotřeba, jejímž pouhým snižováním nemusíme vůbec ničeho dosáhnout. Cílem většiny lidí nikdy nebude askeze, i když pro někoho je to také cesta. Spotřeba však nemůže být cílem. Nikdo by neměl žít jen pro spotřebu. Je možné být relativně bohatý a přitom nežít konzumně (tedy žít pro něco jiného), a zároveň je možné být nemajetný a přitom žít konzumním způsobem – třeba i na dluh.

Jak vlastně žít jinak než konzumně, na to není snadná odpověď. Každý ji musí hledat sám. Konzumní způsob života nelze zakázat. Uspokojujeme-li své potřeby proto, abychom žili, a nežijeme jen pro to, abychom uspokojovali své potřeby, pak jsme možná na dobré cestě. Základem jiného než konzumního způsobu života je mít pro co žít, mít v co věřit, mít v co doufat. Nesmíme zapomínat ani na starost o své bližní. Nikdo neví, zda právě toto přemůže kapitalismus či zda to zachrání planetu, ale aspoň prožijeme skutečný lidský život.

A co si myslíte vy? Diskuse (27 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Konzum, duše člověka a kapitalismus Pondělí, 16.Října 2017, 15:07:33

"Chudý není ten, kdo má málo, ale ten, kdo chce víc." Seneca

A zůstaňme ještě v antice:

Podle Aristotela řádný občan má mít postačující hospodářství, aby z toho dobře dokázal uživit sebe, svou rodinu a svou čeleď; ale vše nad to jdoucí, jakákoli marná honba za nadměrným bohatstvím jde na úkor vlastní duše, neboť ji zaslepuje a omezuje v jejích pravých duševních a duchovních potenciálech.

Takže, pokud by se ta otázka s konzumem předložila Aristotelovi, docela jistě by odpověděl: "Až po jistou míru je konzum v pořádku; ale všechno záleží právě na tom, tuto správnou míru dokázat nalézt, a mít vůli tuto správnou míru zachovávat."

Z tohoto hlediska by tedy všechno záleželo na vnitřní zralosti každého jednotlivce, zda je ochoten tuto "správnou míru konzumu" zachovávat. A nejít přes ni a nad ni.

Samozřejmě, tato vnitřní zralost každého jednotlivce je skutečně naprosto základní podmínkou. Protože jestli v této duši zůstane ukořeněno to "já chci víc" - pak prostě nikdy nebude konec. A pak budou lidé vždycky svou duši zaprodávat za - prázdný - konzum.

Na straně druhé, Aristoteles ještě mohl žít v těch relativně blažených časech, kdy základní ekonomickou formou bylo farmářství. Kdy tedy člověk (občan) měl to své hospodářství, které - pokud ho rozumně a správně vedl - stačilo k té vlastní obživě.

Ale - jak je tomu za podmínek kapitalismu? Který - jakožto produkční forma - může existovat právě vůbec jenom potud, pokud může plodit neustále více a více zisku? A to znamená: pokud neustále více a více roste konzum?...

Je očividné: tento princip kapitalismu se absolutně nesnáší s tím Aristotelovým požadavkem "správné míry".

Je to právě tento expanzivní, až přímo agresivní tlak kapitalismu na nekonečný růst konzumu, který o sobě přirozenou pracovní i spotřební činnost člověka vyráží z jejího vyváženého středu, a tlačí ji k extrému. Což pak vede nevyhnutelně k tomu - abychom si vypůjčili slova dalšího klasika - že "doba vymknutá z kloubů šílí".

Tato hamletovská slova se plně kryjí s tím aristotelovským voláním po "správné míře": o všem platí, že jakmile se to vymkne ze svého zakotvení ve správném středu věcí, jakmile se to začne chovat doslova jako utržené ze řetězu - pak je to vždycky okamžitě špatně.

Otázka je ovšem, co s tím. Na straně jedné platí stále to, že za tu svou vlastní schopnost a připravenost vést vlastní život v té správné míře a umírněnosti odpovídá každý sám; ale na straně druhé - co s tím kapitalismem? S tím kapitalismem, který tu působí jako zesilovač, multiplikátor konzumismu?

Tady je opravdu velice obtížné nalézt nějaký funkční model ekonomiky, který by motivoval k výkonu a efektivitě, ale zároveň měl sám v sobě zabudovány brzdy zabraňující mu přehnat se přes tu "správnou míru věcí"...

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Poláčku, Pondělí, 16.Října 2017, 20:14:14

Já žádný "funkční model", který zachovává tu "správnou míru" nehledám. Nevěřím natolik v lidský rozum, jako v něj věříte vy. Ale věřím , že svět i člověk se vyvíjí, a také lidské potřeby se budou vyvíjet, tedy měnit se, směrem od těch čistě materiálních k potřebám jiného typu, snad i k těm duchovním.
Prostě mám takovou naději, že jednou, v budoucnu, se svět stane lepším. A ta naděje mi umožňuje nebýt smutná ze současné situace.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 17.Října 2017, 11:57:19

Zajímavé, paní Hájková: zrovna v těchto dnech jsem náhodou narazil na jeden rozhovor s se známým německým teologem Drewermannem (pro svou kritičnost zbaveného oprávnění učit), který řekl víceméně to samé co Vy.

Jednalo se bezprostředně spíše o ekologii, ale v zásadě o postoj lidí ke světu vůbec. A on na závěr řekl přesně to co Vy: že jedině víra v Boha mu pomáhá udržovat naději.

Já ovšem nevěřím - ani v Boha, ale v daném smyslu ani v rozum, totiž v rozum lidský. To by bylo opravdu to poslední, na co by bylo možno se spolehnout (bohužel).

To jediné co mi ještě umožňuje uchovat si nějakou naději do budoucna je to, že ta "správná míra všech věcí" má ontologický základ. To znamená, že je to samotné nejzákladnější uspořádání samotného vesmíru (a tedy i všech jeho součástí, včetně nakonec člověka samotného), které k této "správné míře", k této symetrii směřuje.

Každé porušení této symetrie, této správné míry se někde projeví - a to negativně. Takže jestli se lidstvo bude chtít zbavit těch negativních důsledků tohoto svého opuštění tohoto správného středu, pak mu nezbyde nic jiného, než se do něj zase vrátit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 17.Října 2017, 11:58:55

Mimochodem, ten rozhovor s Drewermannem je tady, v češtině:

http://www.teoforum.sk/print.php?id_blog=275

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 17.Října 2017, 12:51:18

Ale to neřekl totéž co já. Já nevěřím v jakýsi kruhový návrat někam, kde už jsme byli, aby se udržela rovnováha, ale v duchovní proměnu stvoření.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 18.Října 2017, 11:16:50

Je mi dost nejasné, kde jste toto hodnocení v tom textu vyčetla, paní Hájková.

Drewermann tu říká naprosto jasně: je zapotřebí vytvořit n o v ý ekonomický sytém (tedy žádný návrat k něčemu dřívějšímu!). Jde jenom o to, aby ty změny které budou prováděny, aby při nich vše zůstávalo ve "vnitřním souladu". Opravdu nevím, co by proti takovému postoji bylo možno rozumně namítat.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 18.Října 2017, 12:22:47

No, když to Drewermann říká naprosto jasně, že je zapotřebí vytvořit nový model, tak ať ho tedy vytvoří. Samozřejmě proti tomu vůbec nic nemám.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 19.Října 2017, 03:52:23

Je pravda, že se všeobecně spíš uvažuje o tom, jak ze své strany zamezit nezřízenému konzumu. Jsou lidé, kteří si uvědomují svoji zodpovědnost za naši planetu, plýtvání jak surovinami tak výrobky, anebo prostě cítí, jak tato konzumace ničí v člověku jeho duchovní rozměr. Toto úsilí má jistě svůj výchovný význam, zůstává však pouze na úrovni malých skupin bez velkého dopadu na společnost. Měli bychom však uvažovat i o tom, co má dělat stát, jak působit, aby se zmenšovalo plýtvání, jak "vychovávat" své občany, aby nekupovali laciné šunty jak technického tak potravoviného rázu (zakázat je tvrdšími normami?). Stát by mohl vytvářet prostředí nepříznivé pro kapitalistickou hamižnost a tak přispívat k proměně kapitalismu. Jak?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 19.Října 2017, 04:49:35

Stát by měl zakázat... Měl by vytvářet prostředí k proměně kapitalismu... Měl by vychovávat své občany...
Jak my často spoléháme na stát, jako by to bylo něco, co stojí úplně nad věcí a usiluje jen o spravedlnost. A zároveň to má být něco, co nám má sloužit. Totéž - že jim má stát sloužit - si myslí i naši spoluobčané, kteří mají úplně opačný názor, než my.
Jenže stát je finančně závislý na příjmech od firem. A ty zřejmě mají zájem vyrábět levné zboží, které nemá dlouhou trvanlivost. Vyrábějí totiž pro trh. Čím bude zboží levnější, tím snaze se prodá. A čím kratší dobu zákazníkovi vydrží, tím dříve si půjde koupit nové. A zase se může vyrábět nanovo.

Ivo Horák - Praha 3

Determinováni konzumismem determinujeme společenský systém Čtvrtek, 19.Října 2017, 10:08:45

S nadměrným konzumem je to jako s ohromným nákupním střediskem, kde se počátek onoho konzumování odehrává. Je opravdu veliké, poměříme-li je staršími centry, ale celkem malé, srovnáme-li je s plánovanými. A v tom je právě problém, protože takový růst není dlouhodobě udržitelný a není ani přirozený, ani potřebný. Ba právě naopak.

Ptejme se, proč lidé konzumují stále více. Zde je několik základních důvodů.

-Je to příjemné.
-Lze tak zlepšit svou společenskou pozici.
-Máme takovou dispozici zabudovanou hluboko v sobě, neboť
po celou historii našeho druhu platilo, že jsou-li zdroje, je
třeba je využít, neboť to může rozhodnout o naší schopnosti
překonat období, kdy bude potřebných zdrojů nedostatek.
-Dosáhli jsme zpochybnění tradičního pojímání smyslu a cíle života
a strmě rostoucí spotřeba může představovat kompenzaci
starých očekávání eschatologického rázu.
-Konzervativní ideologie v sobě zahrnují velkou toleranci k
egoismu. Ve středu společenského zájmu leží technologie a
jejich možnosti.
-Mnoho lidí se uvázalo zásadně nadřazeným jedincům a
věnovalo v jejich prospěch velké penzum práce, nasazení a
schopností. Chtějí za to satisfakci. Pro nedostatek času a
nadměrnou specializaci jsou (při zvýšeném relativním
dostatku finančních prostředků) odkázáni v rostoucí míře na
konzumaci tržních produktů.
-Lidé jsou vystaveni všudypřítomnému atakování reklamou i
sekundárním, jí podřízeném toku informací, které v nich
povzbuzují spotřební orientaci a vyšší nároky.
-Lidé jsou vnímaví ke změnám ve svém okolí, přejímají vzorce
obvyklého chování, vytvářejí si návyk, ba závislost. Mají slabou
vůli, aby odolali svodům, byť je to přivádí do problémů.

Konzumní orientace ústí logicky v orientaci tržní a ta je mízou kapitalismu. Nejen ovšem mízou, ale také jeho legitimizací. Vposledku žel i diskreditací alternativních modelů a vůbec zájmu o věci veřejné a jejich zodpovědnou správu. Zůstává jen tolerance k politice jako bitce o posty, neboť tu lze vnímat jako z hlediska kapitalismu sice poněkud roztodivnou a opovrhovanou, ale přece jen cestu za Svatým grálem (jenž přece hledáme).

(Někdy příště snad o možnostech, jak "jednou budem dál".)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 19.Října 2017, 10:40:28

Já si myslím, pane Horáku, že lidem chybí smysl života. Kdyby ho měli, tak by se materiální spotřeba hned ocitla na vedlejší koleji. Tedy spotřebovávali bychom jen to, co potřebujeme k dobrému životu.
Zvířatům je ten smysl dán hned při narození, kdežto lidé jej musí teprve hledat. Což je mnohdy těžké, a tak je smysl života nahrazen tím konzumismem, jímž prostě jen napodobujeme druhé.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Stát by měl... Čtvrtek, 19.Října 2017, 12:10:46

"...vytvářet prostředí nepříznivé pro kapitalistickou hamižnost..."

Zčásti Vám už, pane Pospíšile, odpověděla paní Hájková. Karel Marx by svou odpověď formuloval ještě přímočařeji: totiž že novodobý stát si sice hraje na neutrálního, ideologicky nepodjatého racionálního správce společnosti - ale že ve skutečnosti je to stále ještě fakticky stát kapitalistický, jehož základní úlohou je udržování a cementování panství kapitalistické třídy.

Jako obvykle byl Marx ve svém soudu až příliš radikální a příliš jednostranný - nicméně se nedá upřít, že právě jenom díky tomuto svému radikalismu dokázal odkrývat souvislosti a skutečnosti, které se jinak při běžném pohledu naprosto ztrácejí, vůbec nejsou vnímány a uvědomovány.

Takže, jaká je vlastní skutečnost? - Nelze popírat, že ten moderní, dejme tomu demokratický stát skutečně plní určité úlohy zcela obecného, neideologického zájmu. Například péče o zdravotnictví, o školství, o důchody... A tedy také o výchovu.

Nicméně - stejně tak na straně druhé platí, že tento stát skutečně není nějak absolutně nezávislý. I když se na to nepodíváme z natolik radikálně třídního hlediska jako Marx, i tak zůstává faktem, že p r á v ě proto že tento stát chce a musí plnit určité úkoly obecného zájmu, právě tím se dostává do závislosti na právě panujícím ekonomickém pořádku. A tedy v daném případě na kapitalismu.

A - právě tady se tento stát dostává do stavu naprosté schizofrenie. Jmenovitě s tím konzumismem. Na straně jedné tento stát vidí, jaká spousta jeho občanů se dostává do dluhové pasti tím, že se nechali reklamou vtáhnout do nezřízeného konzumu přesahujícího jejich finanční možnosti. A pak sám tento stát musí subsidiárně řešit sociální problémy s tím spojené.

Takže by se opravdu zdálo, že vlastním zájmem - a povinností - tohoto státu by bylo, už ve školách mládež učit a vychovávat k tomu, aby vůči tomu reklamně-konzumnímu vábení byli rezistentní.

Jenže: na straně druhé ten samý stát vidí, že prostředky na svou činnost - a tedy nakonec i na ty školy - získává jenom výběrem daní; a ty příjmy z daní jsou tím vyšší, čím je vyšší produkce a spotřeba, a tedy i konzum.

Takže ten stát, který by - za podmínek kapitalismu - skutečně důsledně působil proti konzumismu, ten by si zároveň po sebou podřezával tu větev, na které sedí.

Takže jak řečeno tento stát se ocitá v situaci naprosto schizofrenní: na jedné straně by chtěl omezovat negativní důsledky konzumismu, na straně druhé ale právě tento konzumismus musí ze všech sil podporovat.

Je to svým způsobem šílený systém; ale tato vnitřní rozpolcenost je objektivně daná, v každém případě za podmínek kapitalismu ji není možno v žádném případě odstranit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Determinováni determinujeme Čtvrtek, 19.Října 2017, 12:31:33

Pan Horák vyjmenoval snad bezezbytku všechny faktory, které ovlivňují, zapříčiňují a tedy determinují naše konzumentské jednání.

Jak řečeno ten výčet je prakticky úplný; takže je možné připojit snad ještě jediné: že ta determinovanost je svým způsobem konec konců naprosto uzavřený kruh.

Samotná prapříčina bude zřejmě vězet opravdu v té primární potřebě všech živých tvorů kumulovat životní zdroje; ale ve své rozvinuté podobě my jsme tedy determinováni těmito prvotními instinkty, tím determinujeme společenský systém, ale navíc jsme zpětně determinováni zase tím ekonomicko-společenským systémem a jeho nastavením.

Takže konec konců jsme vystaveni determinaci dvojí: té původní, přírodní, a stejně tak té sekundární, dané společensko-ekonomickým řádem.

Právě v té druhé determinaci by ale mohlo spočívat východisko. Za dané situace je tomu totiž tak, že obojí působí stejným směrem: k vyššímu konzumismu.

Ty primární instinkty zrušit nemůžeme; jediná možnost je tedy dosáhnout toho, aby ten ekonomicko-společenský systém byl nastavený tak, že bude působit jako brzda a korektiv těch primárních instinktů.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Konzumismus a smysl života Čtvrtek, 19.Října 2017, 12:45:47

Máte dozajista pravdu, paní Hájková, že ten - přebujelý - konzumismus do značné míry jenom kompenzuje ztrátu smyslu existence novodobého "moderního" člověka.

Já se na to teď podívám z poněkud jiného úhlu: zrovna v minulých dnech jsem četl - opět - o drogových, ale i jiných závislostech v současné společnosti. Jmenovitě se psalo o explozivně narůstající závislosti na internetovém hazardu. Ten má tu "výhodu", že je možno ho provozovat v soukromí svého pokoje, není nutno se za ním vydávat do nějakých hráčských doupat. Takže ten kdo mu propadl ještě dlouho navenek může působit jako "normální" člověk.

Všechny tyto závislosti, ať už přímo drogové či tyto "moderní" hovoří všechny společnou řečí: současný člověk nemá nic, čím by vyplnil svůj životní čas. Nic, co by tomuto jeho času mohlo dát nějaký směr, náplň, smysl.

A - čas nenaplněný ničím, tak ten může být velice trýznivý. Volný čas - každý člověk po něm přirozeně touží, ale jakmile nemá nic čím by ho naplnil, pak se ten předmět touhy převrací ve svůj pravý opak, a před jeho uživatelem rozervírá temnou propast prázdnoty, existenciální nicoty.

A když zde není nic, žádný vyšší smysl který by tento volný čas mohl naplnit - pak je nutno ho zabíjet těmi náhradními aktivitami. Drogami, internetem, anebo - konzumismem.

Jedinou otázkou ovšem zůstává, kde a v čem tento smysl života dnes ještě nalézt. Ve světě, který sám svůj smysl ztratil, a sám ho nalézá právě jenom v nepřetržitém konzumu.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 20.Října 2017, 04:11:14

Stále se tu pojednává o státu jako o někom mimo nás. "Stát potřebuje peníze a proto..." Ludvík XIV. Řekl: "Stát, to jsem já." Dnes to mlčky vykřikují "naši" zastupitelé, kteří se nechali zvolit a jejich úředníci, které si "navolili". Stát máme být my. K tomu účelu slouží všechny občanské aktivity, mají sloužit samosprávná společenství, ikdyž jsou dosud hodně závislá na tom nenašem státu. K tomu má sloužit i volba NAŠICH představitelů, případně přímé rozhodování (závislé ovšem na vyspělosti občanů). Důležitou složkou jsou i nezávislá media. Máme dospět k tomu,abychom mohli říct: STÁT, TO JSME MY.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 20.Října 2017, 07:30:59

Když se řekne stát, má to samozřejmě víc rovin významu. Ano, v jedné z rovin jsme to opravdu my všichni.
A tak když napíšu, že stát je dosud závislý na kapitálu, znamená to, že my všichni jsme dosud závislí na kapitálu, aniž si to uvědomujeme a chceme si to připouštět. Dokonce jsme se - díky kapitalismu - dostali k té blahobytnější části lidstva.
To by si vlastně měla přiznat celá levice, včetně anarchistů. Protože počátkem změny vždycky musí být uvědomění si svého reálného postavení.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Stát jsme my? Pátek, 20.Října 2017, 11:07:46

Tohle je čistá teorie, pane Pospíšile. Ideál. Stejně to samé o sobě tvrdil i stát za reálného socialismu: že je prý státem "dělníků, rolníků a pracující inteligence". Jak známo, ve skutečnosti se tento stát vůči společnosti osamostatnil, stál proti ní a nad ní jako cizí, nepřátelská moc.

Za podmínek liberální demokracie je ten proces ve své podstatě stejný: stát se stále proklamuje jako pouhý "služebník lidu" - ale ve skutečnosti už dávno zmutoval v něco, co má svou vlastní existenci, svůj vlastní samopohyb, a se samotnou občanskou společností má jen máloco společného.

Ten vlastní důvod odcizení liberálně-demokratického státu od společnosti jsme si vlastně už osvětlili: prvotním cílem a účelem tohoto státu není snad samotný člověk - nýbrž prostě a jednoduše udržení kapitalismu.

Udržení soukolí kapitalismu, aby stát měl peníze na svůj vlastní provoz.

Takže, aby bylo možno právem říci: "Stát jsme my" (totiž ve smyslu: my l i d é) - pak by se napřed ústředním zájmem a účelem tohoto státu musel ustanovit samotný člověk. A nikoli ten odlidštěný mechanismus zisku a kapitálu, jako v současné době.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 20.Října 2017, 13:43:56

A jsme vůbec společnost?
Nebo jsme jen obyvatelé území náležícího nějakému státu?
Nemusí mít společnost nějaké společné hodnoty? A máme je?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jsme společnost? Sobota, 21.Října 2017, 12:09:18

Tohle by bylo na samostatné téma, paní Hájková. A já mám vlastně už dlouho v plánu, jednou právě toto téma zpracovat.

Ona je to totiž velice komplikovaná záležitost; na tu otázku "jsme vůbec společnost?" se nedá odpovědět dříve, než si vyjasníme, c o vlastně tato "společnost" doopravdy znamená. A právě tato záležitost není vůbec nijak jednoduchá.

Takže v tuhle chvíli bych jenom zmínil, že ještě pro takového Aristotela "společnost" víceméně plně splývala se "státem".

Antická polis, to byla ještě pospolitost lidí, kteří se víceméně všichni navzájem znali; a sdíleli společný osud. A stát, to nebylo nakonec nic jiného, nežli politická a administrativně-správní organizace této pospolitosti.

Takováto pospolitost "lidí, kteří se znají" je dnes už samozřejmě nemožná v novodobých megapolis, ale ani ve státech v současném smyslu.

Ale nejen to: tehdy byly pro blaho státu ještě rozhodující individuální vlastnosti každého jednotlivce; zatímco v současné době se těžiště toho, co je důležité, přesunulo do sféry ekonomické, jakož i do dalších sfér čistě věcných záležitostí. Rozhodujícím faktorem tedy nejsou lidé - konkrétní lidé se svými dobrými či špatnými vlastnostmi - nýbrž odlidštěné, bezduché struktury a věcné vazby ekonomických a jiných procesů.

Za těchto okolností je ovšem krajně obtížné ještě legitimně moci říci: "My jsme společnost".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Společné hodnoty Sobota, 21.Října 2017, 12:29:54

I když konec konců rozhodující budou opravdu ty "sdílené hodnoty".

To bylo právě to svým způsobem jedinečné na minulém, totalitním režimu: že dokázal spojit lidi právě v takovou pospolitost, sjednocenou společným odporem proti němu.

To bylo možno přijet víceméně do jakéhokoli koutu republiky, a pokud přišla řeč na politiku - což ovšem bývalo spíše pravidlem - pak po chvíli prvotního opatrného oťukávání a zkoumání, zda ten druhý není náhodou názorově na opačné straně, bylo možno i se zcela neznámými lidmi zažít ten povznášející pocit vzájemného srozumění, tiché vzájemnosti a solidarity všech utlačovaných.

Právě tato pospolitost vzájemného srozumění je dnes naprosto pryč; dnes politika, správa veřejných záležitostí lidi nespojuje, nýbrž naopak rozděluje.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 21.Října 2017, 12:48:6

Dovedu si tu někdejší protirežimní pospolitost představit, pane Poláčku. I když sama jsem nikdy nic takového neprožila.

Ivo Horák - Praha 3

Nová shoda pod českým nebem aneb Listopad (s) Babišem Sobota, 21.Října 2017, 17:50:58

Pane Poláčku, je po volbách a mně se zdá, že to, co jste napsal, přestalo asi zrovna platit, neboť nyní je tu na čas zpátky ta báječná shoda, že všichni vidíme ty v parlamentu, snad kromě řemeslníků, jako bandu, na jejímž vypakování se tři z každých čtyř shodnem a ten čtvrtý k tomu pomlčí. Babiš a ANO nemá s tou sebrankou nic společného, ten je jedním z nás. S ním si můžem na tohle téma klidně pokecat. Skoro jako v hospodě čtvrté cenové za komoušů a taky v každém koutě republiky...

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Poláčkovi Neděle, 22.Října 2017, 08:56:22

On je nakonec ten pocit pospolitosti vždycky velice klamavá záležitost. Touha člověka po něm je možná zároveň touhou po absolutním přijetí. Podle mého názoru ji však může naplnit jedině Bůh.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Falešný pocit pospolitosti Neděle, 22.Října 2017, 10:43:58

Ale jistě, paní Hájková, že ten pocit pospolitosti za dob totality byl v určitém smyslu velice klamný.

Totiž: byl a nebyl.

On byl založen na zcela základní touze lidské bytosti po svobodě. To byla jeho pravá, autentická, legitimní složka.

To klamné a nepravé na tom - co se pak plně projevilo po svržení diktatury - bylo to, že si ve skutečnosti každý tu svobodu vykládal jinak.

To jest přesněji: někteří tu svobodu chápali v opravdu humánním, pozitivním smyslu, jako potřebnost svobodného a plného naplnění smyslu lidské existence - zatímco jiní ji chápali jenom v negativním smyslu, jenom jako odstranění té přímé diktatury, aby si pak mohli bez jakékoli kontroly a jakékoli odpovědnosti dělat všechno, co jim samotným se zlíbí.

To první pojetí svobody směřuje k univerzalismu; zatímco to druhé k partikularismu.

Jak známo, v liberální demokracii zvítězil ten partikularismus; a společně s tím se samozřejmě rozpadl i ten pocit vzájemné pospolitosti. Zmizel ten negativní tlak diktatury vytvářející pocit vzájemné pospolitosti; ale nebyl nahrazen ničím jiným, co by tuto vzájemnost a pospolitost mohlo obnovit na pozitivním základě.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 22.Října 2017, 10:49:43

Musím přiznat, pane Horáku, že toto je jedním z mála případů, kdy nejsem schopen Vám porozumět. - Snad zde ještě působí rušivý faktor vzbouřených emocí z výsledků právě proběhlých voleb. ;-)

Jak už jsem napsal v odpovědi paní Hájkové, v liberální demokracii vítězí ryzí partikularismus. Lidé se sdružují do skupin a smeček, aby takto mohli prosazovat své partikulární zájmy a svá partikulární ideologická přesvědčení.

V rámci těchto skupin a smeček samozřejmě prožívají pocit identity názorů; tedy právě onen pocit vzájemné pospolitosti.

Nicméně, to naprosto nic nemění na tom, že jsou to uskupení svou podstatou a svými cíli ryze partikulární; a i kdyby se některému z nich podařilo dosáhnout stoprocentní podpory v obyvatelstvu, stejně se jenom proto svým charakterem nestanou skutečně univerzálními.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Poláčkovi Neděle, 22.Října 2017, 11:33:17

Neřekla bych, že je to touha po sebenaplnění, ale po sebenaplňování snad ano.
Jaký je mezi tím rozdíl?
Dokonavý a nedokonavý vid.
Sebenaplnění je završený děj - stav. Jakmile se něco naplní, je to uzavřené. Sebenaplněný člověk už asi nebude mít touhu nic dělat. Člověk tedy může dosáhnout sebenaplnění teprve svou smrtí.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 23.Října 2017, 10:16:18

Pane Poláčku, vy stále žijete v předmarxovské době, kdy filosofové svět popisovali.Vy ani nechcete hledat cestu k jeho změně, poněvadž byste se mohl zmýlit. To je pro vás nepřijatelné. Pokud se zmýlíte v jeho popisování, svoji chybu nikdy nepřiznáte. Opakujete stále své tvrzení. Co jsem napsal o Státu, kterým máme být my, není ani ideál, ani čistá teorie, je to cesta k tomuto cíli. K tomu se nemůžete vyjádřit, protože vy nehledáte. Vy jen popisujete.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.