Vyrovnat se s konzumem po dobrém. Jde to vůbec?

Okázalý konzum už v dnešní době přestává být vzorem chvályhodného chování. Snažit se vyjít s málem se ale nikomu nechce. A má to vůbec smysl, vystoupit z dlouhé řady horečně nakupujících?

Někdy mám dojem, že s extrémním konzumem je to podobné jako s klimatickou změnou – všichni víme, že je to problém a všichni víme, že si na tom neseme svůj podíl viny. Ale nikdo s tím nic moc nedělá, protože za a) je tady vždycky argument, že k čemu to je, když se omezím já a další miliony lidí budou pořád nakupovat trička ušitá čínskými dětmi jako zběsilé, za b) na vině jsou hlavně přece ti, kdo je vyrábí, tedy oděvní řetězce a já sám nic nezmůžu, a za c) je to fakt nepohodlné a nemáme čas to řešit a prostě se nám nechce se omezovat.

Potřeba konzumace čehokoliv je tak hlubokou součástí našich životů, že je extrémně obtížné si představit každodenní fungování bez ní. Nejde jenom o nákupy oblečení a dalších produktů – konzumujeme úplně všechno, od filmů v kinech po zážitky z cest. Ale tenhle sloupek nemá být o tom, že je to špatně a všichni se okamžitě máme vrátit zpátky na stromy a nosit vlastnoručně vyráběné hábity ze lnu, který jsme si ideálně sami vypěstovali. Konzum může být docela fajn – je mimo jiné známkou toho, že se máme dobře a že máme do jisté míry svobodu.

Pro spoustu lidí mimo náš kulturní okruh je možnost konzumovat (třeba právě módu) známkou toho, že mají konečně na výběr, a vyčítat jim, že tuhle možnost využívají, by znamenalo, lidově řečeno, nevidět si do huby. Vzpomeňme si na 90. léta u nás a na okouzlení supermarkety a oděvními řetězci. Přesto mi ale nedá spát otázka – jak je možné, že spousta inteligentních a uvědomělých lidí, kteří jsou ve všech jiných oblastech schopni domyslet důsledky svých rozhodnutí, z nějakého důvodu stále mhouří oči nad tím, jak škodlivé po všech stránkách je nakupování zbytečných a nekvalitních kousků oblečení v Zaře nebo v Háemku.

Pexels-photo-291762 Psychologický efekt impulsivního nákupu známe všichni a těžko se v daném okamžiku přesvědčujeme, jak rychle vyprchá. Foto Pexels

Nedávno to hezky popsala Zuzana Fuksová v komentáři pro Radio Wave: „Jediným způsobem, jak uplatnit sebekázeň, by pro mě bylo si cestu uměle znesnadnit, před obchody položit pasti na lišky nebo si nákupy zde zakázat podobně jako konzumaci zvířat, kopání do lidí a plivání na zem.“ Používá také hezké přirovnání k alkoholismu – tam je to totiž podobné, všichni víme, že česká spotřeba alkoholu asi není úplně normální, ale prostě je to pořád společenský přijatelné, a nikdo tak není nucen to řešit.

Konzum už není in
Od 90. let jsme se logickým vývojem posunuli k tomu, že konzumovat vždycky a všechno už není tak úplně in. Kopírujeme tak vývoj na Západ od nás, kde se o trendech, jako je etický konzumerismus nebo uvědomělá spotřeba, mluví už hodně dlouho. Výsledkem podobných trendů ovšem je především to, že si můžeme koupit ve Starbucks předražené latté z fair trade kávy podávané v kelímku z recyklovaného papíru s víčkem z rozložitelného plastu. A můžeme to udělat třeba třikrát denně (a za tisíc let se tak možná všechna ta víčka opravdu někde v oceánu rozloží).

Na problémy etického konzumerismu koneckonců už docela dávnou upozornil Slavoj Žižek (kdo jiný), právě na příkladu společnosti Starbucks. Ve zkratce – kromě toho, že si kupujete kafe, kupujete si k tomu navíc ještě dobrý pocit, ale jinak to vyjde víceméně nastejno, planetu to nezachrání a rovné pracovní podmínky to nikomu nezajistí.

Když se od kafe přesuneme zpátky k nákupům oblečení – i tady je možné všímat si podobného vývoje. Poměrně revolučním počinem byl před dvěma lety nápad dánského deníku Aftenposten, který vyslal jednoho blogera a jednu blogerku na návštěvu sweatshopů v Kambodži. Dokonce je nechal chvíli pracovat ve stejných podmínkách, ve kterých někteří místní, včetně dětí, tráví celý život – v obrovských halách, bez jakéhokoliv základního zabezpečení vykonávají extrémně fyzicky úmornou práci za mizernou mzdu. Tváří v tvář drsné realitě neobstojí ani racionalizující argument o tom, že je lepší mít příšernou práci než žádnou.

Aftenposten způsobil s dokumentem senzaci, která dolehla až do České republiky a povedlo se mu sice zvýšit povědomí o tom, že problém existuje, rozhodně ale nelze mluvit o tom, že by se o něj někdo začal skutečně zajímat – pokud za „řešení“ nepovažujeme to, že v Háemku některá trička zdražila o stovku, protože na sobě mají cedulku „HM Conscious“ nebo třeba legrační akci Fashion Revolution Day, při které si celebrity a blogerky připomínají děsivé podmínky, ze kterých jejich oblečení vzniká, tím, že si na sebe vezmou tričko naruby (ano, opravdu – ne, smysl to nedává).

Dalším problémem je, že uvědomělá spotřeba rozhodně není dostupná každému. Fenomén takzvané slow fashion, tedy opaku řetězcové fast fashion, kdy u každého kusu oblečení víte, kdo ho ušil, že za to byl normálně zaplacený a neznečistily se u toho vodní zdroje v okruhu padesáti kilometrů, je také patrný už i v České republice. Nedávno proběhlý další ročník Mercedes Benz Fashion Weeku měl dokonce speciální doprovodný program nazvaný Slow Fashion Days.

Etický konzum taky konzum
Jakkoliv je to vše chvályhodné, zůstává několik velkých ale – udržitelná móda je zhruba třikrát dražší než móda z řetězců a drtivé většině populace je tak prostě úplně nedostupná. A problém může představovat i to, že je (až na čestné výjimky) zoufale neatraktivní. Její výrobci se z nějakého důvodu domnívají, že mezi cílovou skupinou mají pouze ultimátní bioženy, které touží po tureckých kalhotách a halenkách s obrovskými květinami, případně, pokud se odvážou, po námořnickém tričku. Ekologicky a férově jdou ale nepochybně vyrobit i třpytky nebo umělý plyš s leopardím vzorem – nebo prostě aspoň cokoliv zcela průměrného.

Nejzásadnějším problémem uvědomělé spotřeby a celého konceptu slow fashion je ale především to, že je to prostě pořád spotřeba – a že většinu věcí, které si v butiku s pomalou módou nebo pop-up shopu s kousky lokálních návrhářů lidé koupí, stejně vůbec nepotřebují. Příkladem budiž například moje nedávná zkušenost se značkou Everlane, u které jsem si ve snaze jednat uvědoměle a eticky objednala bundu. Everlane má filosofii založenou na takzvané radical transparency. U každého kousku si můžete přímo prohlédnout továrnu, ve které se vyrábí, zjistit, kolik z daného kusu oblečení šlo peněz výrobci a kolik je marže obchodníka.

Vyjde to celé o něco dráž než běžný řetězec, ale ne závratně (a na rozdíl od toho, co je v rámci slow fashion dostupné na českém trhu, vyrábí Everlane opravdu hezké a naprosto univerzálně nositelné věci). Problém je ovšem v tom, že moje mailová schránka je od té doby pravidelně zásobována newslettery a nabídkami na nové, superkvalitní, superetické a supertransparentní kalhoty a trička a jsem neustále vyzývána k jejich nákupu. Ale opravdu je ani trochu nepotřebuji a rozhodně je nepotřebuji tak často, jako mi je Everlane nabízí.

Jak upozorňuje deník The Guardian, obrovským problémem módního průmyslu je už jenom samotný fakt, kolik zboží se každoročně vyrobí. Podle Guardianu vydrží průměrnému Britovi jeden kousek oblečení tři roky – ruku na srdce, nepřipadá vám to ještě docela hodně? Já jsem na sebe vlastně pyšná, když si koupím něco, co po třech letech ještě nosím.

Znamená to mimo jiné, že jenom v Británii se při sezonním větrání šatníků vyhodí 235 milionů kousků oblečení. I kdybychom všichni začali nakupovat jenom slow fashion a snížili svoji spotřebu oblečení o polovinu, pořád bychom nezabránili tomu, že si děláme z planety jedno obrovské textilní skladiště. Nějaká část oblečení se samozřejmě zrecykluje či vrátí do oběhu skrze second-handy nebo charitativní akce a obchody, ale pořád je to zoufale málo.

Žít s málem
Problém tedy rozhodně není jenom v uvědomělé spotřebě, ale ve spotřebě jako takové. Naučit se používat jenom to, co opravdu potřebuji k normálnímu životu, je pro člověka v západní společnosti 21. století téměř nemožné – vlastně ani nevíme, kde bychom měli začít. Pozitivní zprávou je, že to minimálně někteří z nás opravdu zkoušejí. Zajímavým žánrem fashion a lifestyle blogů je například takzvaný trend simple living a minimalismu (pár vlaštovek už je i v České republice). Některé minimalistky jsou striktnější a nekupují vůbec nic, jiné například praktikují takzvanou capsule wardrobe (předem určených zhruba 30 kousků oblečení v základních barvách).

Dobrou zprávou je, že minimalismus může být i zábava – jak dokazují některé zahraniční blogy, pokud na to máte dost času a kreativity, můžete si přitom zcela uspokojit konzumentskou potřebu mít občas něco nového a pěkného. Extrémně zajímavým projektem je v tomhle směru třeba značka LOT2046 – v podstatě zásilková služba, která vám jednou za čas doručí až ke dveřím tu obyčejné tričko, tu ponožky, na podzim bundu, jindy kartáček a pastu nebo lepidlo a nůžky. Služba je ale zjevně designovaná na IT profesionály v Silicon Valley, kteří prostě nemají čas zabývat se nesmysly jako nakupování a chodit v černém roláku je pro ně tak trochu statusová záležitost – a masový hit se z ní nejspíš nestane.

V tom je totiž možná nakonec ten problém – že být konzumentem je prostě hrozně příjemné. Psychologický efekt impulsivního nákupu známe všichni a těžko se v daném okamžiku přesvědčujeme, jak rychle vyprchá. Většina z nás prostě má potřebu něco vlastnit, budovat si nějaký společenský status a zařadit se svým vzhledem do určité společenské skupiny. Na tom se asi jenom těžko bude něco měnit – pokud ale nenajdeme způsob, jak tyhle potřeby uspokojovat bez toho, že bychom ničili životní prostředí a zabíjeli tisíce lidí skrze výrobní proces, bude za chvíli už pozdě.

Možná by stačilo, kdybychom si přestali říkat, že sami nic nezmůžeme, a prostě začali každý u sebe. I kdyby jenom tím, že odhlásíme všechny newslettery etických i neetických módních značek a před každým nákupem se prostě zkusíme trochu zamyslet. Nějak to jít musí.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Nekopejte do lidí Úterý, 3.Října 2017, 12:35:35

Bývaly časy, kdy - pro příslušníka "vyšších" vrstev - to mohlo být naprosto samozřejmým právem, a třeba i docela oblíbenou zábavou, kopnout si do lidí společensky níže postavených. Do nějakých těch žebráků, podomků, nevolníků atd.

To, že něco takového je dnes společensky nepřijatelným chováním, je nakonec ještě tím relativně nejlepším dokladem toho, že určitý pokrok v kultivaci společenských a mezilidských vztahů přece jenom existuje. Trvalo to hodně dlouho, a bylo k tomu zapotřebí pár těch revolucí, ale výsledek se nakonec přece jenom dostavil.

Je tedy možno doufat i v to, že jednou přijde doba, kdy - přehnaný - konzum bude společensky stejně tak nepřijatelný, jako kdyby dnes někdo prostě začal na ulici kopat do ostatních lidí jenom proto, že ti se mu nelíbí nebo že si potřebuje vybít svůj pocit frustrace?

Jak vyplývá z líčení autorky textu, určité pozitivní momenty a trendy tu přece jenom jsou. A díkybohu za ně. Potud tedy dobře.

Ale - je skutečně možno doufat, že ten destruktivní konzumismus bude možno překonat jenom víceméně civilizačním samovývojem, jako tomu bylo v případě toho "kopání do lidí"?

Bohužel, v daném případě máme ve hře jedno velice závažné "ale". Ten pokrok v respektu vůči druhému člověku totiž měl svůj zcela reálný základ, byl totiž doprovázen (respektive předcházen) tím, pro co má marxistická teorie označení "rozvoj výrobních sil". To znamená: spolu s tímto objektivním rozvojem výrobních sil narůstala objektivní potřeba osobně svobodného pracovníka (namísto dřívějšího nevolníka) - který si pak v důsledku této své svobody materiální dokázal postupem času vybojovat a vyvzdorovat i svou svobodu (a respekt) občanskou a osobní.

Zatímco v případě konzumismu se věc jeví zcela naopak: v současné době dominující produkční systém, totiž kapitalismus, je právě na tom konzumismu existenčně závislý. Ten přebujelý konzumismus současného člověka je tedy z jedné části skutečně "přirozený" (to jest, vyplývá z primární snahy zabezpečit a rozmnožit své životní zdroje) - ale na straně druhé je neustále uměle vyvolávaný, a to sice právě tím kapitalismem existenčně závislým na neustálém růstu odbytu jeho produktů.

Byla by tedy reálná naděje, že se ten kapitalismem podmíněný konzumismus jednou přece jenom podaří podkopat zespoda jakousi "plíživou kontrarevolucí" (abychom si vypůjčili jeden oblíbený termín z ideologického arzenálu totalitního režimu) - a to sice tím, že změníme vědomí naprosté většiny konzumentů tím, že tito budou odpírat konzumovat nad svou vlastní reálnou potřebu?

Daleko pravděpodobnější je, že ty zmíněné pozitivní snahy o omezení konzumentského myšlení dospějí časem ke svému limitu. Neboť zasáhnou - a dosáhnou - principiálně jenom určitou část populace, která je svým osobnostním typem odpovídajícím způsobem "naprogramována". Ale ta rozhodující většina zůstane pod vlivem toho dominantního konzumismu, a jeho všudypřítomné propagandy.

A stát - ten si vůbec nemůže dovolit, aby toto antikonzumistické hnutí podporoval.

Neboť: dokážete si jenom představit vrcholné státní představitele, jak apelují na občany svého státu: "Omezte konzum!"?... Vzápětí by okamžitě zazněl poplašný pokřik z produkční sféry, že v tom případě bude nutno omezit výrobu - a to ovšem znamená p r o p o u š t ě t masově zaměstnance! Taková vláda, která by se odhodlala k takovémuto provolání, by se téměř s jistotou nedočkala ani příštích voleb, natož pak aby měla šanci v nich znovu uspět.

Takže - jaké jsou vyhlídky? Krátce řečeno: neradostné. To antikonzumistické hnutí je samozřejmě chvályhodné, je dobré že vůbec něco takového existuje; ale nutně najde své hranice na možnostech a potřebách stávajícího ekonomického a ekonomicko-politického systému.

Takže nedá se nic dělat, ale jestli se má skutečně něco zásadního změnit, bude k tomu přece jenom zapotřebí ještě i nějaká ta revoluce. Tedy zásadní změna toho ekonomicko-společenského systému samotného.

Ivo Horák - Praha 3

Skutečná vize. I program do voleb. Do těchhle už ne... Úterý, 3.Října 2017, 22:42:21

Myslím, že určité možnosti, jak konzum regulovat, společnost nepochybně má. Jeho okázalost se ostatně už nenosí zdaleka tak jako kdysi. Podívejme se jen, v čem chodili aristokraté před několika stoletími, myslím především muže, ale i ženy se lecčeho zřekly, třeba kožešin. Jisté změny se dotkly např. i bydlení. Přestože dnes žijí, díky celkovému růstu bohatství, opravdu nebývale majetní lidé, stěží si postaví dům zvíci Černínského paláce. O hrobce srovnatelné s Cheopsovou pyramidou nemluvě (i když zde o konzumu již mluvit nelze).

Myslím, že omezit např. spotřebu masa tuňáků je v zásadě možné, nebylo k tomu jen vyvinuto dost úsilí (jaké bylo vynaloženo např. do zastavení zabíjení velryb). Pravdou ovšem je, že není reálné dosahovat většího pokroku, když každý malý úspěch, kdoví čím navíc vykoupený, se probojovává složitě desítky let a může být rychle ztracen.

Jako nejslibnější cestu k překonání konzumerismu, resp. Zastavení jeho dalšího nárůstu, vidím rozšíření snahy pracovat podstatně méně, speciálně pro soukromé zaměstnavatele. V roce 1968 (nebo 1969, nevím) se u nás umístilo přání zkrácení pracovní doby v nějakém průzkumu na 2. místě, hned za úspěšným léčením rakoviny. Nevím, jak by tomu bylo dnes, ale řekl bych, že by nejvíce bodovalo zvýšení příjmů. "Statusové záležitosti" neztratily svou zásadní přitažlivost, takže jde o to, jak prosadit v rozporu se zájmy kapitálu šíření přání mít hodně volného času a málo placené práce, a to i za cenu, že bude méně prostředků - finančních i technických - na "neokázale okázalý" konzum. Nebylo by přitom nutné vzdávat se většiny radostí, spíše by šlo o časovou racionalizaci a ovšem o umění lépe život prožívat.

Zásadní změna v přístupu k životu (při zachování jeho hodnoty a krásy) je ovšem vázána na neméně zásadní sociální proměnu. Společenský vývoj by musel přestat být podmíněn zájmem asociálně a "nadpřírodně" mocných alfa-jedinců. Lidé by se posléze ocitali v novém paradigmatu a jejich přání by ztratila extremitu hodnou tržních cen (třeba obrazů), a dostala by se do souladu s opravdu lidskými touhami a schopností prožitků.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Změna paradigmatu Středa, 4.Října 2017, 13:13:30

Takovouto "změnu paradigmatu" přináší vlastně každá revoluce. Respektive, revoluce sama je "změnou paradigmatu". A stejně tak by bylo možno naopak říci, že radikální změna paradigmatu = revoluce.

Pokud tou "změnou paradigmatu" máme ovšem na mysli jenom způsob jednání lidí, jejich životních hodnot a norem, pak je ovšem možno dalekosáhle rozmýšlet o tom, jestli takováto změna revoluci předchází a je její podmínkou, anebo je až jejím důsledkem a výsledkem. Dost dobře možné je, že platí obojí.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Nerozumím tomu Středa, 4.Října 2017, 14:55:58

Tak autorka na jedné straně popisuje problémy chorobně nakupujících žen a cituje jejich legrační úvahy o pastičkách před obchodem apod., a na druhou stranu se jí nelíbí to nejjednosušší řešení: že ten luxus je prostě dražší, už jenom proto, že pochází z Fair Trade.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.