Kterak norská Barbie a její kamarádi o naivitu v Kambodži přišli

Co se stane, když posadíte děti z privilegované části světa za šicí stroje kambodžského sweatshopu? Odpověď hledaly – a našly – největší norské noviny Aftenposten. Výsledkem je neobyčejná a poučná reality show.

Co udělají největší norské noviny, když se rozhodnou otevřít téma sweatshopů, tedy továren, kde se ve třetím světě šije za příšerných podmínek a za mrzkou mzdu oblečení, které si kupujeme v nadnárodních módních řetězcích? Pošlou svého nejlepšího a nejodvážnějšího investigativního reportéra do Kambodži, aby se tam nechal v převleku za vyhublého Kambodžana (jak by to asi tak ztepilý seveřan udělal?) zaměstnat? Nikoliv.

Pošlou tam tři povrchní a rozmazlené (omluvte myšlenkovou zkratku) mládežníky, nechají je prožít střet s tamní realitou na vlastní kůži a natočí o tom pětidílný reality seriál s epizodami po zhruba deseti minutách. Výsledek? Impozantní.

Anniken Jorgensen, Frida Ottesen a Ludvig Hambro jsou fashionisti. To znamená, že milují módu a že se ve svých kreacích rádi předvádějí na svých blozích a instagramech. S chutí se nakrucují před fotoaparáty, obcházejí řetězce, butiky i sekáče. O módě se jim nejspíš zdá aspoň každou druhou noc a jednou budou dost možná pracovat v některém z módních časopisů.

Nepotřebujeme další a další důkazy o hrůzách tohoto světa. Potřebujeme, aby se už na ně nechtěl nikdo nadále dívat. Foto Aftenposten

Anniken je sedmnáct, má tvář něžnější panenky Barbie a je nejsledovanější fashion bloggerkou v Norsku. Denně její blog, kde zveřejňuje své fotky a kde píše o „módě, make upu a všem, co ji zajímá“, navštíví přes deset tisíc lidí.

Právě proto si jí všimly některé známé značky a měsíc co měsíc jí posílají bednu nových hadříků v naději, že se v nich „šikézně“ nafotí a dostane tak do obchodů houfy svých vrstevníků s prkenicema naditýma penězi svých rodičů… (Aspoň už teď Anniken neutratí za módu kolem šesti set eur jako dřív, když ji má zdarma.)

Frida popisuje sebe sama jako extrovertní a otevřené děvče. Dělníků a dělnic v Kambodži se chce zeptat, kde se vidí za pár let. Jednoho maně napadá: tak mladá a už má za sebou noční kurzy HR managementu? Dvacetiletý Ludvig přiznává, že nakupuje tak rád, že si tu a tam pořídí i něco, co si posléze nikdy neobleče.

No a jednoho dne se tito tři společně ocitnou v rámci reality projektu novin Aftenposten v Phnompenhu, hlavním městě Kambodže, kde mají poznat, zač je toho pěkného a laciného oblečení ve všech těch háemkách loket. Stráví tam měsíc.

Z původní představy, že svět sice není tak úplně spravedlivý, ale každý nakonec v rámci možností žijeme ty svý průměrný a spokojený životy, trojice rychle vystřízliví. Phnompenh je plný prachu, písku a nepořádku. Je tam vlhko a vedro a místní trh, na který je vezme pětadvacetiletý průvodce Oudom hned po příletu, nevypadá lákavě a exoticky. Přesněji řečeno, vypadá tak exoticky, až z něj jde děs.

Trojice se také seznamuje s pětadvacetiletou Sokte, šičkou ze sweatshopu. Dozvídají se, že pracuje sedm dní v týdnu, začíná v sedm a končí v šest nebo v osm. Neděle mívá volnější. Měsíčně si vydělá 130 dolarů, padesát vydá za bydlení, o kterém Anniken prohlásí, že je velké „jako koupelna u nás doma“.

Sokte utratí za oblečení tak dva dolary dvakrát ročně. Když ji Anniken, Frida a Ludig vezmou do turistické prodejny značky Mango, kde se oblečení prodává za obvyklé evropské ceny, dozvídají se, že aby si Sokte mohla dovolit bundu, podobnou mnohým, jaké sama šila, musela by na ni vydělávat celý jeden rok. A nic neutratit.

Díl od dílu se mladá norská trojice dozvídá o realitě života dělníků a dělnic víc a víc. Pomáhá jim v tom i to, že si sami jejich práci vyzkouší a že si rovněž vyzkouší vyžít s jejich obvyklou denní mzdou. Sledujeme, jak Fridu, Annike a Ludviga v průběhu měsíčního pobytu v Kambodži začíná více zajímat nespravedlnost světového uspořádání a méně jejich vlastní make up a účes.

Ludvig si nechá na kotník vytetovat logo hnutí za navýšení minimální mzdy „We need 160 dollars“. Je to jeho první tetování. Anniken zas usoudí, že žádný člověk by neměl dělat čtrnáct let, den co den jeden a ten samý pohyb na šicím stroji.

V závěrečném dílu, kdy je proměna z lehkomyslných do rozzlobených dětí dokonána, naše trojice neříká: „Tihle lidi nikdy neměli postele, a tak jsou přizpůsobení ke spaní na tvrdé podlaze.“ Naopak slyšíme: „Velké módní řetězce nechávají své dělníky hladovět!“ „Pravda je taková, že my jsme bohatí, protože oni jsou chudí.“ „Já vím, že si myslíte, že se vám tu daří špatně, ale skutečnost je taková, že vůbec netušíte, jak moc špatné to doopravdy je.“

Od Aftenpostenu byl neobyčejně chytrý nápad angažovat do této lidskoprávní reality show konzumeristické milovníky rychlé módy, a ne uvědomělé a dobrovolně skromné srdcaře. Závěrečná scéna série je zhutněnou definicí doby: Anniken hovoří s dvacetiletou dělnicí, otočenou zády ke kameře, a poslouchá příběh o tom, jak její matka zemřela na podvýživu ještě v době, kdy ji kojila.

Dvě dívky. Zhruba stejně staré. Jedna blond s andělskou tváří, hodná, chytrá, privilegovaná a zlomená. Pláče, že už nechce slyšet víc. Druhá tmavovlasá, anonymní, kolečko v mašinérii, jeden z miliónů děsivých příběhů. To by snad pohnulo i nejotrlejším cynikem.

A poučení? V dnešní době už máme k dispozici tolik informací, že nepotřebujeme další důkazy o utrpení světa, který ždímáme. Potřebujeme naopak vidět děti toho našeho, kterak se na to už nemohou dívat. A to se zde povedlo dokonale.

Celou sérii lze zhlédnout zde.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Ivo Horák - Praha 3

Z Kambodže domů Čtvrtek, 29.Ledna 2015, 11:48:55

Většina lidí nechce podobné věci slyšet, číst atd. Jaká je ostatně asi nejsprávnější odpověď na často kladenou otázku "Věděli Němci o hrůzách v koncentračních táborech?" Právě tato. Proto je třeba ocenit, když moderní média nemyslí pořád jen na zisk a udělají aspoň někdy něco, čím konfrontují lidi s realitou. Bohužel, podobného počinu našich sdělovacích prostředků ne a ne se dočkat. Mnoho lidí je naopak vystaveno něčemu úplně jinému, vlastně opačnému. Jejich skrupule a tradiční nedůvěra k bohatství, manipulaci a nenasytnosti jsou promyšleně přiváděny k erozi, příp. se zapouzdřování. Co ostatně dělat tváří v tvář "školením", která je ujišťují, jak jsou zdroje bohatství neomezené, jak stačí chtít a pozitivně myslet, jak je třeba privatizovat a vytěžit zdroje, vč. lidských, bez zardění a problémů se spánkem. Takže zintenzivněné kácení sekvojí v USA je v pořádku, slouží přece pro investování. Jen topení parketami ze strany příslušníků "problémového etnika" je špatné, neboť k zvýšení jejich a hlavně cizího bohatství nevede.

Petrasek Milan - penzista

Život a tralala postmoderny Úterý, 5.Května 2015, 11:26:2

Doklad o možnosti slzení protagonistů světa konzumismu, kterým ve světě otroků - v labyrintu jejich bídy - přešlo švitoření, bych považoval spíše za běžný mediální způsob postmoderního zastírání neřešitelných rozporů.
Neřešitelných režimem zdeformovaným neoliberální etikou ......bych dodal.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.