Jak jsem potřebovala kalhoty, ale vyhnaly mě sezónní slevy

Systém „rychlé módy“ působí nejméně tolik škod jako rychlé občerstvení. Za slevy zboží designovaného tak, aby „nic nevydrželo“, se platí nepřijatelné ceny utrpením bangladešských švadlen či v ekologických škodách. Jistě to jde i jinak.

Na ramínkách v regálech se na sebe obscénně tiskly kalhoty, saka, blůzy a kabáty všech možných barev i střihů. Stoly přetékaly chapadly svetříků, triček a dalších kalhot. Na policích nad regály se o sebe jako opilci opíraly unavené boty a kabelky. Zákaznice s rozšířenými zorničkami se nořily do hlubin textilií.

Učinila jsem několik odhodlaných kroků hlouběji do chrámu rychlé módy. Pak mě ale polilo horko, ucítila jsem tlak na prsou a začala lapat po dechu. Obrátil se mi žaludek. Vysmekla jsem se šále, která se mi už ovinula kolem kotníků, a utíkala jsem ven na ulici. Tak tak, že mě automatické dveře nerozpůlily vedví.

Prodejna Zara, Brno, ulice Česká. Vstoupila jsem proto, že urgentně potřebuji kalhoty. Vystoupila proto, že mě přemohl pocit hnusu nad nepřehlednými kopami neprodejného, nepotřebného, nekvalitního a ošklivého oblečení, které prodejci pod příslibem bezkonkurenčních sezónních slev vytahují patrně již několik let za sebou na světlo světa, aby se ho pokusili zbavit.

Zatímco si rozvinuté země takto užívají „povánoční výprodeje“, Bangladéš, světová dvojka v produkci oděvů, se už druhý týden otřásá protesty dělnic a dělníků textilních továren. Tisíce lidí, kteří šijí pro řetězce jako jsou H&M, Walmart, Primark, Tesco, Aldi a další, vyšly do ulic kvůli nízkým mzdám. Odezvou jim jsou policejní zásahy, vodní děla, slzný plyn a gumové projektily. Jeden člověk již zahynul.

Dvaapadesát továren, včetně některých z těch největších, kvůli protestům stojí. Pro zemi, kde osmdesát procent exportních příjmů pochází z oděvního průmyslu, je současný stav neudržitelný.

Zatímco dělníci protestují, odbory jednají. V neděli bangladéšská vláda přislíbila růst mezd pracovníkům na středních pozicích o zhruba padesát procent, tedy na devadesát pět dolarů měsíčně. Dělníci jsou ale i nadále nespokojení, protože ani tento nárůst podle nich nezohledňuje reálné životní náklady, především ceny bydlení.

Kalhoty v troskách Rana Plaza... Foto Fashionnetwork.com

Organizace Human Rights Watch zveřejnila v roce 2015 – dva roky po zřícení továrny Rana Plaza, kde zemřelo na 1100 dělníků – zprávu o tom, jak se vyvíjí situace v textilním odvětví v Bangladéši. Navzdory všeobecným příslibům, že se podmínky „sweatshopů“ zlepší, zůstávaly strašné. Dotázaní pracovníci textilek popisovali bití, verbální urážky, nucené přesčasy, špatnou hygienu, neproplácení mateřské, zpožděné nebo neúplně proplácené mzdy.

O další čtyři roky později, jak ukazuje aktuální vyhrocené dění, je také vše při starém. Rana Plaza se nestala náhrobkem neudržitelnosti rychlé módy, ale jejím triumfem. Hrůza sweatshopů vstala před očima celého světa z trosek továrny jako Fénix z popela. Sezónní slevové orgie v Brně nejsou možné bez nesnesitelných životních podmínek Bangaldéšanů.

Přitom je na takzvané rychlé módě, což je pojem analogický k rychlému občerstvení, špatně prakticky všechno. Jistě, dokáže působit chvilkovou radost podobně jako porce hranolek s majonézou – a kdo říká, že občas zhřešit, je nepřípustné –, ale součet následků se prostě nevyplácí. Fastfood jako princip neopanoval naše stravování tak dokonale jako „fast fashion“ způsob, jak většina populace rozvinutého světa řeší své odívání. Vařit ještě většina lidí nepřestala. Šít ano.

Oblečení z módních řetězců trpí nekvalitními materiály, střihy i zpracováním. Je zpracované tak, abychom v něm nechodili spokojeně roky či dokonce desítky let – ano, i takové oblečení může existovat –, naopak nás má brzo přestat bavit, má se okoukat, vytahat, seprat, rozpadnout, rozpárat či jakkoliv jinak nás vybídnout k dalším nákupům.

Aby to celé fungovalo, musí zákazník utrácet jen tolik, aby měl stále pocit, že ušetřil – i když nakoupí i to, co nikdy nepotřeboval. Proto to věčné šálení bombastickými slevami. Skutečnou cenu tohoto nesmyslného koloběhu však platí lidé, kteří si za svou nekonečnou práci v textilkách v zemích rozvojového světa nemohou dovolit ani základní prvky důstojného života.

Nesmyslnost odvětví je tak jasná, že ji přece musí vidět snad úplně každý: nadměrná produkce a s ní spojené vykořisťování dělníků; nadměrná přeprava napříč zeměkoulí a s ní spojené znečištění; nadměrný konzum a s ním spojená produkce odpadu…

Jediné, díky čemu to všechno přežívá, je návykovost. Sama o tom něco vím. Byly doby, kdy jsem módní řetězce navštěvovala pravidelně jen tak pro potěšení. Prohlížela, osahávala a zkoušela jsem si oblečení.

Prohlížela jsem si sama sebe v kabinkách, někdy spokojeně, jindy nespokojeně, a občas si něco za pár stovek ušetřených z práce při studiu koupila. Anonymita rozlehlých prodejen člověku umožňuje ztratit se – třeba v říši svých představ, převlékat se, snít…

Dnes už sním naopak o světě, kde švadleny a krejčí nejsou jen krysy na běhacím pásu produkce, ale řemeslníci, kteří tvoří hezké a kvalitní věci. A můžou za svůj výdělek slušně žít. Neříkejte, že to není možné.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 22.Ledna 2019, 08:18:7

Co mají dělat ti prodejci? Jsou (většinou) také jen malým kolečkem (stejně jako my, co nehledáme rychlou módu ale jen kde bychom trochu ušetřili - stejně jako na zlevněných nekvalitních potravinách) ve světě, který nedokážeme a máme změnit.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.