Zachránit liberální hodnoty před liberály

Jiří Karen

Jiří Karen se zamýšlí nad nově vydanou knihou Erika Taberyho, která podle něj poukazuje na limity českého liberálního myšlení a provokuje k otázkám, zda a čím je nahraditelné.

Šéfredaktor Respektu Erik Tabery nedávno vydal knihu s názvem Opuštěná společnost s podtitulem Česká cesta od Masaryka k Babišovi. Jedná se o esejistickou reflexi prominentního českého liberálního intelektuála, v níž se snaží odpovědět na otázky spojené se stavem současného světa a české společnosti. Unikátním způsobem v ní odhaluje limity českého liberálního myšlení. Může být cyklická zapouzdřenost liberálů inspirací pro levicový emancipační projekt?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Liberálové a (autentická) levice si často navzájem nemohou přijít na jméno. Ti první obviňují druhé z nebezpečného revolucionářství, zatímco druzí nadávají prvním do systémových konformistů a obhájců represivního statu quo. Při bližším pohledu se však ukazuje, že obě skupiny sdílejí řadu důležitých hodnotových východisek. Liberálové a levice se spojují ve společných bojích proti fašizaci společnosti, na akcích anarchistů vystupují Jiří Dienstbier anebo Martin C. Putna. Kde je tedy zakopán pes?

Erik Tabery ve své knize přináší rozsáhlou analýzu problémů, které spatřuje v české společnosti. Kritizuje malý zájem lidí o veřejné záležitosti a politiku, varuje před hrozbou soukromých médií, poukazuje na nebezpečné izolacionistické tendence, které neřeší reálné problémy globalizace. Ve svém tažení se opírá o českou demokratickou tradici a o jména jako Masaryk, Havel, Peroutka a Patočka. Demokratickou impotenci Čechů si vysvětluje diskontinuitou bouřlivých českých dějin a absencí vztahu k zakladatelským osobnostem a jejich hodnotovému odkazu. Zatímco v USA zmiňují otce zakladatele při každé příležitosti, Češi se Masarykovým humanismem zaklínají jenom zcela výjimečně.

Taberyho argumentační linie odkrývá nepřekročitelné deficity liberálního myšlení, které si vysvětluje selhávání liberálních demokracií nedostatkem liberalismu v hlavách nevzdělaných lidí. Repro informuji.cz

Tabery kritizuje negativistické vymezování se PROTI, čímž diagnostikuje protofašistické tendence v české společnosti, které odmítají Evropskou unii jako takzvaný neomarxistický projekt a bojují proti domnělé invazi uprchlíků. Upozorňuje na fakt, že žádné z těchto hnutí nedokáže nabídnout pozitivní alternativu. Tito antagonisté nenabízejí nic nového. Sám se otevřeně staví za masarykovský humanismus, jehož jádrem je podle něj důraz na důstojnost každé lidské bytosti. Tvrdí, že ideály Otce zakladatele nijak nezestárly a že vlastně není třeba nic moc nového vymýšlet. V diskusích při křtu své knihy se pozastavuje nad nebezpečnou tendencí Čechů, kterým „běžná demokracie nestačí, potřebují revoluční cestu“. Místo aby si Češi pokorně uvědomili své místo na zemi, potřebují neustále kverulovat. Tedy nic nového pod sluncem, stará dobrá demokracie, stará dobrá totalita, boj je nalinkován a jedeme dál.

Nepřekročitelné deficity

Celá Taberyho argumentační linie odkrývá nepřekročitelné deficity liberálního myšlení, které si vysvětluje selhávání liberálních demokracií nedostatkem liberalismu v hlavách nevzdělaných lidí, podobně jako neoliberální ekonomové radili v situaci ekonomických katastrof způsobenými neoliberální politikou více volného trhu, deregulace a privatizace.

Problém nastává ve fázi, kdy se snaží najít vysvětlení, proč vlastně najednou lidé volí Donalda Trumpa a tolik nenávidí společenské elity a intelektuály. Na jedné straně lze vidět jakési laskavé pohrdání barbarskými živočichy, kterým se nedostalo vzdělání (například souhlasnou citací výroku německého novináře „Nenávist k elitám je nenávist k civilizaci“), na straně druhé se jedná o jakousi neskonalou analytickou zabedněnost. Při prezentaci knihy na Ostravské univerzitě proběhl v diskusi následující dialog, jenž ve zkratce vystihuje deficity určitého druhu liberálního myšlení:

(zkráceně)

Otázka: Proč si myslíte, že je propast mezi běžnými lidmi a společenskou elitou tak velká? Jak myslíte, že by reagovali lidé v hospodě v Havířově na vaše slova, že demokracie je nejlepší společenský systém? Neskončil byste jako Masaryk, kterého ti studenti zmlátili?

Odpověď: No, museli bychom jim vysvětlit, že my v Respektu odhalujeme korupční skandály a že jsme vlastně antisystémoví.

Otázka: Ehm, vždyť jste kdysi deklaroval, že jste hrdý, že je Respekt pilířem liberální demokracie. Jak můžete být antisystémoví?

Odpověď: Je to paradoxní situace, ale je to tak. Ostatně média to v současné době nemají jednoduché, hlavně privátní média, která jsou pod tlakem inzerentů.

Otázka: Třeba vás vlastní Bakala. A vy jste se vyjádřil, že o něm z důvodu střetu zájmů nebudete nic psát.

Odpověď: Ten postoj byl ve své době legitimní. Potom jsme ho přehodnotili. V Respektu najdete jenom kritické články vůči Bakalovi.

Taberyho na první pohled bizarní tvrzení o antisystémovosti pilíře liberální demokracie je svým způsobem hodno zamyšlení. Ve světě některých liberálů je naprosto v pořádku psát v médiu vlastněném zločinným oligarchou a zároveň být protisystémový hlídací pes systému.

Podobně, zdánlivě paradoxně, argumentoval další představitel liberálního myšlení, odborník na vzdělávání Bohumil Kartous, když vedl diskusi s anarchokapitalistou Martinusem Karthusem Urzou. Urza se Kartouse opakovaně ptal, proč si myslí, že by v rámci vzdělávání měla být povinně vyučována liberální demokracie jako nejlepší z možných systémů, přestože Kartous prosazuje ve vzdělávání pluralitu názorů. Kartous odpovídal, že liberální demokracie přece znamená pluralitu, proto by měla být pluralita = liberální demokracie vyučována.

Zde se dostáváme k jádru liberální iluze, která často paradoxním způsobem směšuje dva naprosto odlišné pojmy. Onen zkratkovitý omyl (iluze?) slučuje konkrétní politický režim jménem liberální demokracie (v podmínkách globálního kapitalismu) a liberální hodnoty, lidská práva, pluralitu, humanismus. Jedná se přesně o moment, který tolik dráždí kritickou levici, protože na hony zavání neskutečným pokrytectvím, kdy se něco mlsně nazývá víno a v realitě se jedná o splašky. Tento (ideo)logický klam podle mě přispívá k růstu autoritářských tendencí ve společnosti (nejen české, ukázkový příklad je USA).

Pokud humanismus, pluralita, lidská práva, svoboda a důstojnost člověka znamená absurdní konzum, cynické vykořisťování, odcizený mechanismus politiky, likvidaci životního prostředí, korupci a svět, ve kterém je člověk redukován na lidský zdroj ke spotřebě abstraktního mechanismu kapitálu, svět, zmítaný migračními vlnami a válkami, potom tento (váš) humanismus odmítáme! S takovým humanismem běžte, sluníčkáři, někam! Hillary Clintonová, jedna z prominentek korupčního establishmentu, nám bude vyprávět o lidských právech? Tůdle. Donald se s tím alespoň nepáře.

Ven z bludného kruhu pokrytectví

Erik Tabery kritizuje Čechy, že přistupují k demokracii kupeckým přístupem (dokud budeme mít výhody, budeme ji podporovat), přičemž Bono Vox moralizuje o nutnosti záchrany Afriky a společně s dalšími globálními elitami ukrývají miliardy v daňových rájích.

Liberálové mají jasno v tom, že existuje pouze dichotomie dobrá liberální demokracie-zlá totalita a nepřipouštějí žádnou systémovou alternativu. Může autentická levice nabídnout cestu z onoho bludného kruhu pokrytectví?

Mám za to, že možná cesta se nalézá v „depokrytizaci“ humanistických hodnot. Pokud by levice dokázala naplnit zprofanované pojmy reálným pozitivním obsahem, možná by se otevřela třetí cesta mezi liberální demokratickou licoměrností a autoritářským režimem. Oprášit humanismus a radikalizovat jej. Podat liberály znásilněným pojmům ruku. Pokud je cílem důstojnost člověka, pojďme si ji definovat a pojďme se pobavit, v jakém společenském systému by mohla být naplněna. O kapitalismu už víme, že se s lidskou důstojností moc rád nemá. Jaká může být alternativa?

Erik Tabery má ve své knize řadu důležitých a zásadních zamyšlení. Jedno z nich poukazuje na fakt, že hodnota jako taková může být základní lidskou motivací bez ohledu na reálné sociální poměry. Je třeba přiznat, že část levicové teorie trpí omezeným sociálním determinismem, kdy se všechny problémy světa vykládají materiální deprivací, způsobenou zlým kapitalismem. Nicméně řada sociálních hnutí v historii byla opravdu motivovaná jenom hodnotou (křesťanství můžeme zmínit jako jedno z mnoha). Dokáže levice nabídnout pravdivou humanistickou hodnotu, podpořenou reálným ekonomickým systémem? Dokáže vyprodukovat i něco jako „duchovní“ hodnotu? Mohla by být takovou hodnotou správa společného světa spolu s ostatními ve světě participace, rovnosti a široké palety typů vlastnictví?

Otázky, na něž bude muset levice mimo jiné nalézt odpovědi, nechce-li, aby cesta osamělé planetky Vesmírem skončila naprostým debaklem. Zkusíme zachránit liberální hodnoty před liberály?

    Diskuse
    JP
    November 24, 2017 v 14.40
    Liberální demokracie a liberální hodnoty
    Především, díky za opravdu zajímavé téma. A v prvé řadě za jeho velmi přesvědčivou prezentaci. Jen velice málokdy je do tak jasného protikladu uvedena teorie či ideál či hodnoty liberalismu na straně jedné, a reálná praxe politického a společenského systému liberální demokracie na straně druhé.

    Krátce řečeno: systém reálné liberální demokracie sám o sobě ještě naprosto nezaručuje naplnění a respektování liberálních hodnot. Stejně tak jako systém "reálného socialismu" nezaručoval naplnění původních emancipačních cílů marxisticko-komunistického hnutí.

    Potud tedy dobře. Nicméně, pokud se vzápětí navrhuje, zda by tím legitimním dědicem liberálních hodnot nemohla být levice, ve smyslu "správy společného světa spolu s ostatními ve světě participace, rovnosti a široké palety typů vlastnictví" - tak tady je už zapotřebí nemalé opatrnosti.

    "Správa společného světa" - to je ještě v pořádku, tento společný svět a pospolitý čin, to byl vždy základní motiv levice.

    Ale - to ostatní, to zní přinejmenším přespříliš snadně a jednoduše. To je přesně ten názor liberální levice, která se s liberální pravicí setkává v tom, že jako konečný cíl vidí jenom a pouze emancipaci. Jediný rozdíl je v tom, že pravice se spokojí s emancipací občansko-politickou, zatímco liberální levice žádá přece jenom o něco víc, reálnou emancipaci sociální, ekonomickou a kulturní.

    V tomto ohledu je ta liberální levice samozřejmě mnohem progresivnější; nicméně, její omezení vězí právě v tom projektu emancipace samotné.

    "Emancipovat se" - to znamená "osvobodit se od něčeho", zbavit se něčeho.

    A i když to s tou participací apod. napohled vypadá jako nějaký konstruktivní počin, ve skutečnosti se za tím vším skrývá ten samý negativismus, jako u liberální pravice.

    "Negativismus" právě v tom smyslu, že se nakonec jedná jenom o odmítnutí něčeho, o zbavení se něčeho (útlaku a závislostí jakéhokoli druhu) - ale co zde chybí, je ten skutečně reálný pospolitý čin.

    Ten "společný svět" tu zůstává ve skutečnosti jenom nějakou mlžnou chimérou, vzletným heslem, kterému ale chybí zcela reálný podklad.

    Ten "společný svět" totiž vyžaduje v naprosto prvé řadě jedno: společnou odpovědnost. A to znamená také: společnou p o v i n n o s t. Tento projekt společného, lepšího světa není možno uskutečnit, pokud všichni lidé nebudou ochotni v jeho jménu změnit své vlastní chování, změnit sami sebe, přinutit sami sebe k něčemu, co by jinak nebyli ochotni dělat.

    Ta "participace" - to sice sugeruje že se zde sejdou lidé na jednom společném, pospolitém díle; ale daleko spíše to naopak znamená, že každý si smí dělat všechno, co se právě jemu zlíbí. Že může "participovat", když se mu zachce, ale že stejně tak může pěstovat jakoukoli jinou formu z té "široké palety typů vlastnictví".

    A právě tady máme kámen úrazu: z té "široké palety typů vlastnictví" se nakonec vždycky nevyhnutelně jako vítězné a dominantní prosadí vlastnictví soukromé (tedy kapitalismus), jakožto ten vlastnický typus, který dokáže z účastníků ekonomického procesu vyždímat ten nejvyšší výkon. Přesně se všemi těmi negativními důsledky, které jsou tak přesvědčivě vylíčeny v článku.

    Takže fakticky máme jenom tu volbu: buďto budeme participovat na kapitalismu - anebo si vytvoříme určité malé oázy participace (které ten dominantní kapitalismus do určité míry vedle sebe strpí), a můžeme si přitom vytvářet iluzi, jak jsme se přitom krásně "emancipovali".

    Takže závěrem: on je to opravdu velice ošidný projekt, chtít liberalismus reálného kapitalismu potírat ve jménu liberalismu levicového. On ten liberalismus jako takový má totiž principiálně vždy blíž ke kapitalismu, nežli k čemukoli jinému.

    Ten levicový liberalismus může mít nanejvýš tu hodnotu, že ukazuje omezenost a falešnost liberalismu pravicového (jako to zde bylo učiněno v tomto článku); ale pro opravdu "alternativní" svět vůči kapitalismu bude zapotřebí jít někam mnohem dále, nežli co by kdy mohly umožnit jakékoli - pouze - liberální hodnoty a představy.

    JP
    November 24, 2017 v 14.51
    Liberální demokracie a pluralita
    Ještě je zapotřebí zastavit se u té pasáže, kde B. Kartous obhajuje povinné vyučování liberální demokracii, s tím argumentem, že tato liberální demokracie přece obsahuje pluralismus, a tak její povinné vyučování prý neporušuje princip plurality idejí.

    Toto předstírání plurality, to je věčný trik (pravicových) liberálů. Ano, liberálové připustí naprosto všechno - jenom s výjimkou všeho toho, co nějakým způsobem překračuje omezený horizont jejich liberalistického myšlení.

    Tento "pluralistický liberalismus" má totiž jednu zcela základní, nezrušitelnou vlastnost: naprostý hodnotový relativismus. V tomto hodnotovém "pluralismu" žádná hodnota není nějakým způsobem kvalitnější nežli jiná - s výjimkou právě principu pluralismu samotného.

    Jednoduše řečeno: je možno ve svém nitru zůstat ničemou, omezencem, deformovanou osobností - dokud dotyčný uznává onen princip "plurality", pak je zde všechno v nejlepším pořádku.

    Tento údajně natolik všezahrnující a vše umožňující liberalistický pluralismus tedy umožňuje všechno - ovšem s výjimkou jakéhokoli účinného, a tedy nevyhnutelně jakéhokoli závazného projektu pro kvalitativní proměnu lidské společnosti a jejího uspořádání. Neboť takovýto projekt kvalitativní změny - to se nedá nic dělat - ten nutně narušuje a odmítá ten princip naprostého hodnotového relativismu. A společně s tím i onoho plochého a bezobsažného libertinistického "pluralismu".
    JK
    November 24, 2017 v 17.44
    Participace
    Díky za zajímavé komentáře. V rámci článku jsem situaci "jak přesně dál" nerozváděl. Taky si ale myslím, že pouze emancipace "od" není řešením a je omezená.

    Já osobně mám za to, že cesta může vést skrze reálnou praxi participace (ve smyslu společné práce) na společném světě (skrze různé typy vlastnictví) ve spojení se změnou étosu a etiky (jak o tom psal dobře O.Lánský třeba zde https://www.advojka.cz/archiv/2017/23/zmena-etosu)

    Nemyslím si, že globální kapitalismus musí automaticky převálcovat všechny participativní projekty svou tržní logikou. Stále existuje prostor pro etické alternativy, konzumenti zdaleka nekupují jenom "nejlevnější zboží" na základě tržních mechanismů, často si kupují i "morální přídanou hodnotu" (tzv. etická spotřeba atd), pokud nějaká korporace využívá dětskou práci, někteří lidé ji bojkotují, ztrácí zisky...

    Proto jsem mimo jiné pro oživení humanistických hodnot.

    Nejnovější výzkumy neurověd odhalují, že mezi primární lidské potřeby (na stejné úrovni jako fyziologické, což je v rozporu s dosavadním hierarchickým modelem) patří sociální potřeby jako například sounáležitost, spravedlnost a důstojnost. Myslím, že by se těmito výzkumy měla levice vážně zabývat.

    Opatrně se domnívám, že změna étosu ve spojení se změnou vlastnictví (a mechanismu kapitalistického trhu) může být určitým východiskem.

    Jaká je alternativa? Převzít správu světa revolučním oddílem, nalinkovat od tabule změnu ekonomického systému a pak teprve zakládat družstva?
    JP
    November 25, 2017 v 14.0
    Změna étosu
    Totiž: ano i ne.

    Na jedné straně: bezpochyby, a sám tu myšlenku znovu a znovu prosazuji, že tento svět není možno účinně změnit k lepšímu jenom a pouze nějakou čistě vnějškovou respektive institucionální změnou. Například v tom smyslu, že postačí jenom změnit vlastnické formy, a ten "lepší svět" se dostaví už tak nějak automaticky sám sebou. Skutečně je k tomu zapotřebí zásadně proměnit myšlení a motivaci lidí, tedy onen "étos".

    Stejně tak ty sociální potřeby jako je pocit sounáležitosti atd. - ano, jistě tady něco takového je, jinak bychom vůbec neměli o co se opírat. A jsou dokonce vědecké teorie které vycházejí z toho, že to byla právě ochota ke vzájemné kooperaci, která lidský rod vydělila z živočišné říše, a která vůbec umožnila další evoluční rozvoj druhu homo sapiens.

    Ale: nedá se nic dělat, ale v člověku je ta potřeba pospolitosti doprovázena stejně tak silnou potřebou po ryze individuálním prospěchu.

    Přesněji řečeno, ještě hůře: ten poměr obou složek se sice dá velice obtížně vyjádřit nějak procentuálně; ale i kdybychom vyšli ze - spíše optimistického - předpokladu, že podíl obou složek je v zásadě rovnocenný, i pak platí, že b e z p r o s t ř e d n ě je ta motivace individuálního prospěchu vždy bližší, a tedy silnější.

    Člověk je - jako každý živý tvor - geneticky naprogramován především na své vlastní přežití; a to znamená, na svůj vlastní prospěch. A to zároveň znamená, že ten individuální egoismus vždy bude bezprostředně silnější, než ta potřeba vzájemné kooperace.

    Vlastně už z výše řečeného se ten podíl dá odvodit: ten pud individuálního přežití a individuálního prospěchu je zakódován celými miliardami celkové evoluce; zatímco ta potřeba vzájemnosti je evolučně mnohem mladší, jak řečeno je to až specifikum samotného člověka, čili záležitost mladá teprve nějakých pár miliónů let.

    K čemu tím vším směřuji: ano, my musíme nějakým způsobem dosáhnout té "společné práce na společném světě" - ale z uvedených důvodů je to záležitost extrémně obtížná, a vlastně to vždycky bude konstrukce poněkud umělá. Tedy jdoucí přinejmenším proti té bezprostřední lidské přirozenosti.

    Takže k té žádoucí změně je zapotřebí dvojí:

    - za prvé, dosáhnout skutečně nějaké té "změny étosu" - ale to znamená, změnit samotného člověka. A to je věc - ne snad sice naprosto nemožná, ale jak řečeno krajně obtížná.

    - a za druhé, k této změně je vytvořit příslušné rámcové podmínky. Znovu k té evoluci: jeden z těch základních zakódovaných instinktů člověka je to, přizpůsobit se svému prostředí. Protože jedině tak může přežít.

    Takže se opravdu jedná o to, vytvořit takové podmínky, které by v člověku podporovaly tu jeho lepší, kooperativní, pospolitou stránku.

    Ten projekt komunismu nebyl v tomto smyslu vlastně nijak marný, mířil vlastně správným směrem. Jenomže to "totální společenské vlastnictví" se ukázalo být prostě naprosto nerealizovatelné. Tady byla naprosto potlačena právě ta druhá stránka lidské přirozenosti, jeho snaha o bezprostřední vlastní prospěch.

    Takže je nutno vytvořit nějaký model společenské produkce (a distribuce), kde bude přítomno - ve vyvážené míře - obojí: aby člověk měl pocit že pracuje pro svůj vlastní prospěch, a přitom aby byl zároveň účasten toho "společného díla".

    Toto ovšem - to se nedá nic dělat - není principiálně možné za podmínek kapitalismu a soukromého vlastnictví, kde je vše fixováno právě jenom na ten ryze individuální prospěch, zcela bez ohledu na potřeby a zájmy celku.
    November 25, 2017 v 17.3
    "...jeden z těch základních zakódovaných instinktů člověka je to, přizpůsobit se svému prostředí. Protože jedině tak může přežít".

    Zřejmě máte na mysli adaptaci, pane Poláčku.
    http://www.andromedia.cz/andragogicky-slovnik/adaptace
    Ta adaptace se ovšem dělí na pasivní a aktivní, jak se můžete v uvedeném odkazu dočíst. Ta pasivní složka je to, co asi máte na mysli vy, kdežto ta aktivní složka adaptace působí opačně - znamená snahu osobnosti o změnu prostředí tak, aby bylo uvedeno do souladu s jejími potřebami. Každý člověk má prostě jisté vlastnosti, kterých se zbavit buď nechce nebo nemůže, a proto se snaží přizpůsobit prostředí těmto svým vlastnostem.
    JK
    November 25, 2017 v 19.40
    Antropologické konstanty?
    Já nevím, pane Poláčku. Vy často předkládáte sporné teze jako zjevenou pravdu.

    Představa člověka jako biologického tvora geneticky primárně naprogramovaného k sobeckému chování?

    Zdá se, jako byste našel konečnou odpověď na prastarou filozofickou otázku "Co je člověk?" Z čeho přesně čerpáte? Jsou na to nějaké vědecké studie dokládající, že u člověka je vždy silnější motivace k individuálnímu prospěchu?

    Já jsem konkrétně slyšel na přednáškách odborných psychologů, že pokud není saturována sociální potřeba (např. potřeba spravdlnosti a sounáležitosti), v mozku vzniká stejně silná stresová situace, jako při žízni či hladu (tedy při fyziologických potřebách).

    Z toho vyplývá, že člověk může preferovat důstojnost před například konkrétním bezprostředním jídlem.

    Z historie máme obrovské množství příkladů různých hladovkářů ve věznicích, kteří upřednostnili "sociální zájem" před ryze individuálním.

    Ta Vaše představa o člověku je jenom Vaše hypotéza.

    November 25, 2017 v 20.30
    Důstojnost
    "Lidská důstojnost je základní hodnotou evropské společnosti. Koncept lidské důstojnosti má kořeny v křesťanství, které chápe člověka jako ikonu Boha."
    https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFstojnost#Pohansk.C3.A1_antick.C3.A1_filozofie
    MP
    November 26, 2017 v 9.49
    Dost smutné
    Co se nám na té wikině občas urodí.

    Takový hezký máme ten křesťanský jazyk, od sv. Konstantina přes Husa, Bibli kralickou, barokní a obrozenecké kněze vzdělávaný ... a náš wikipedista si neporadí s překladem výroku, že "člověk byl stvořen k obrazu božímu" a žvatlá něco o ikoně Boha. V jazyce, který to původní řecké slovo převzal ve dvou specializujících významech, ale nikdy rovnomocně s "obrazem".

    Ano, jeden z kořenů evropského pojetí lidské důstojnosti tkví v křesťanství, a to ten nejsilnější. Ale dalo docela práci to pojetí z kořene dostat na světlo, pokud si vzpomínám, naposledy zatratil papež jeden z nejvýznamnějších výhonků lidské důstojnosti v roce 1792.

    JN
    November 26, 2017 v 10.2
    "Povinné vyučování liberální demokracii"
    "Liberální demokracie obsahuje pluralismus, a tak její povinné vyučování neporušuje princip plurality idejí."

    Zkouším v těchto myšlenkách nahradit "liberální demokracii" "multikulturalismem" a pak to srovnat: "Multikulturalismus neporušuje princip plurality kultur."

    "Představme si, že by oddávající kněz řekl novomanželům: „Od nynějška můžete užívat všech výhod manželství spolu s výhodami svobodného stavu.“ (...) Pokud by zmínění novomanželé knězi uvěřili, pak by ovšem při konfrontaci s realitou nepocítili hněv vůči knězi, který je ošidil, nýbrž vůči svému manželskému partnerovi."

    Podle multikulturalismu je tedy
    "jakákoliv kultura slučitelná s jakýmikoliv zákony".

    Citace viz http://casopisargument.cz/2017/01/23/multikulturalismus-proti-vzpoure-xenofobu/

    My ovšem nemáme na mysli "jakékoliv zákony", ale "naše" zákony. Takže to tvrzení multikulturalismu zní pak takto: "Jakákoliv kultura je slučitelná s NAŠIMI zákony." Jde o tvrzení, které je podle mě přitažené za vlasy a které navíc pomíjí prostý fakt, že NAŠE zákony nejsou slučitelné s JAKOUKOLIV kulturou.

    --------------------

    Ale vraťme se v tom srovnání multikulturalismu s liberální demokracií zpět k liberální demokracii.

    Pan Poláček napsal:
    "Tento "pluralistický liberalismus" má totiž jednu zcela základní, nezrušitelnou vlastnost: naprostý hodnotový relativismus. V tomto hodnotovém "pluralismu" žádná hodnota není nějakým způsobem kvalitnější nežli jiná - s výjimkou právě principu pluralismu samotného."

    K tomu není co dodat.

    November 26, 2017 v 10.13
    Mně se ta ikona taky nějak nezdála, pane Profante. Původně jsem to chtěla přepsat na obraz Boží. Jenže pak jsem si řekla - když už něco citovat, tak doslovně.
    A s tím papežem v roce 1792... No dobře. A co z toho plyne? Papež (popřípadě biskupové), se nezachoval/nezachovali v té či oné době dobře, a křesťanství vlastně nikdy v dějinách nebylo dost křesťanské, tak ho radši pustíme k vodě? Pro mě z toho spíš plyne: nespoléhat v ničem na autority a instituce. Nebrat je jako garanci čehosi, co můžeme my sami rozvíjet. Tím "my" nemyslím nějakou konkrétní skupinu lidí. Mám na mysli spíš každého jednotlivce.
    + Další komentáře