Snad poprvé se nějaké vzdělávací téma stalo tak silným tématem politického předvolebního boje. Jde o společné vzdělávání, které je z odborného hlediska nepřesně označováno jako „inkluze“. Málokdy se realita tak výrazně rozchází s mediálním obrazem i s rádoby zasvěcenými soudy „selského rozumu“ jako v tématu vzdělávání dětí, které potřebují podporu a pomoc. Počet bludů a nesmyslů postupně narostl tak, že jen jejich prostá korekce i na základě dat, která máme k dispozici po prvním roce náběhu vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, by zabrala více stran.

Blud první — jde o výmysl Valachové, potažmo sociální demokracie, která konala na pokyn zlovolného „Bruselu“. Ve skutečnosti jde o jedno z mála opatření v oblasti vzdělávání kontinuálně připravovaných dokonce několika vládami. Zásluhu na zahájení plánu inkluzivního vzdělávání má Topolánkova administrativa a ministr Liška. Největší kus práce za Nečasova kabinetu vykonal ministr Fiala a po něm už ho po sérii kulatých stolů a pilotních projektů (Centra — později Střediska — inkluzivního vzdělávání) dotáhl do podoby novely zákona ministr Chládek. A Valachová jen připravila vyhlášky a začala s informační kampaní, která běžela (přesněji měla běžet) už v rámci předchozích projektů.

Blud druhý — jde o povinné nahánění všech dětí s nějakým postižením do běžných škol. Paradoxní přitom je, že jak v zákoně, tak ve vyhlášce se naopak stanoví, že preferovanou formou je sice vzdělávání v běžné škole, nicméně rozhodující je žádost rodiče. Tu lze nerespektovat, jen když by konal zcela zjevně proti nejlepšímu zájmu dítěte. Novela zákona tak na rozdíl od tvrzení o „povinném transferu“ dětí pouze rozšiřuje svobodu volby rodiče, nově nutně podloženou odborným doporučením poradenského zařízení a nárokem na finance na podporu dítěte v běžné škole.

Přitom vůbec nejde o „všechny“ děti se zdravotním či jiným postižením. Tak například první rok, kdy došlo k masivnímu přešetření dětí se speciálními vzdělávacími potřebami na základních školách (skoro dvě třetiny žáků prošly takzvanou rediagnostikou), se opatření dotkla v zanedbatelné míře dětí se smyslovým postižením nebo dětí s lehkým mentálním postižením (v řádu stovek dětí na území celé České republiky). Dětí s tělesným postižením se nedotkla vůbec. Výrazně přibylo jen žáků se závažnějšími vývojovými poruchami učení a chování, které vůbec nesouvisejí s intelektem. Zjednodušeně se tak dá říci, že společné vzdělávání se dotklo nejvíce dětí, které již v základních školách dávno jsou, jen jsme jim nemohli věnovat dostatečnou podporu. Navíc není nijak dotčena možnost, aby se žák se speciálními vzdělávacími potřebami, kterému se ani s podporou v běžné škole nedaří, přešel na školu speciální.

Blud třetí — společné vzdělávání je likvidační pro speciální školství. Někteří to konspiračně vidí jako záměr, jiní to predikují jako důsledek. Statistická řada přitom už od roku 2007 ukazuje, že žáků ve speciálních školách rok od roku neustále ubývá — i před „zločinnou“ inkluzí. Paradoxem je, že se zavedením podpůrných opatření se jejich úbytek ve speciálních školách zpomalil. Od září 2015 do září 2016 (rok před proinkluzivní novelou) jich ze speciálních škol do škol běžných přešlo 1549, opačným směrem z běžných tříd/škol do tříd a škol speciálních jich přešlo 2212. Co strašného způsobila novela? Ze speciálních škol do běžných přešlo od září 2016 do září 2017 1138 žáků (o 411 méně) a opačným směrem bylo speciální školství posíleno 2455 žáky (tedy o 243 více)!

Blud čtvrtý — společné vzdělávání je ideologický, odborně nepodložený projekt, který uškodí nejen žákům se speciálními vzdělávacími potřebami, ale i těm ostatním. Záhadou jen zůstává, proč se jich před novelou přes 72 procent a po novele 77 procent (včetně těch, kteří v běžné ZŠ již byli a nově jim byla přidělena podpora) vzdělávalo v běžné základní škole. To rodiče, učitelé a ředitelé neviděli ony údajné škodlivé účinky?

Blud pátý — jde o příliš drahé opatření, a proto na něm chce ministerstvo školství nyní za každou cenu šetřit, zejména na asistentech pedagoga. Odhadnout, kolik dětí bude za rok či dva vyžadovat nějakou podporu, dokáže přesně jen kouzelník. Především však nejde o miliardy vhozené někam mimo vzdělávací systém (mimochodem, za rok 2017 to bude něco kolem 2,5 miliardy korun, nikoli čtyři miliardy nebo více, jak udávali kritici). Jdou do škol, k pedagogům a žákům. V průběhu prvního roku se jen objevila tendence nerespektovat ducha ani literu vyhlášky, která říká, že podpůrná opatření jsou určena pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných školách, a pouze ve zcela výjimečných případech i pro žáky ve speciální škole nebo třídě.

Nadužívání podpory pro žáky ve speciálních školách představuje duplicitní financování, protože v nich existuje zvýšený normativ na žáka a kraje si letos vyčlenily do rezervy, z níž můžou tyto školy ještě dále dofinancovat, přes 1,6 miliardy korun. A nastavení platů asistentů podle normované finanční náročnosti, která byla vyčíslena na nejvyšší platový stupeň v 8. platové třídě, se také nakonec často nepromítlo do platů asistentů, kteří byli obvykle zařazeni do nižšího stupně než do toho, na který školy obdržely peníze. A zbytek peněz školám zůstával. Společné vzdělávání vykázalo samozřejmě řadu problémů od přetížených poradenských zařízení a rostoucí administrativy přes nedostatek proškolených asistentů v některých krajích až po nejednotné informace poskytované pedagogům. Jsou to věci, na které je nutné průběžně reagovat a podle situace v terénu upravovat podmínky.

Proč se vyhýbám termínu inkluze? Protože inkluze je několikafázový proces, jehož završení trvá obvykle nejméně 5—7 let. Integraci neboli přístup tu máme již čtvrtstoletí, výrazně pak od školského zákona z poloviny minulé dekády. Chyběly však materiální a personální podmínky pro to, aby dotyčné děti mohly z faktu společného „pobývání“ s ostatními spolužáky více vytěžit. Kvalitní výsledky jejich vzdělávání však závisejí na rozhodující fázi. Ta je dlouhá a taky nejcitlivější. Zkušenosti zemí, které tento civilizační krok provedly před námi, hovoří o fázi akceptace. Tedy přijetí faktu, že odlišné, leckdy nepříjemné nebo komplikované lidi není nutné izolovat a tvářit se, že v izolaci mezi sobě podobnými jim je přece lépe. V této fázi jsme právě nyní.

Vlastně jsme spíš na jejím začátku. A proto v oficiálně nevypsané, leč mediálně vděčné soutěži „kdo ještě neplácl nějakou hloupost k inkluzi?“ politicky zvítězil poslanec Klaus ml. se svými fantasmagorickými výkřiky. Ale řada politiků z dalších stran, kteří zjevně netuší, o čem se hovoří, se taky snažila snaživě sekundovat. Takže prý budou „rušit“ něco, co je nezrušitelné. Proto taky ani jeden z nich nikdy neřekl, co by to vlastně mělo znamenat a jak toho dosáhnout. Z prostého důvodu: ono to totiž nepůjde. Mohou jen omezit podporu na některé kategorie postižení, snížit finanční náročnost podpory, nebo ji dokonce úplně zrušit, omezit ji jen na žáky v některých školách a zařízeních, zakázat zařazovat žáky se speciálně vzdělávacími potřebami do běžných škol tam, kde by hrozil jejich kritický úbytek ve školách speciálních. Je to ovšem jako navrhnout zrušení povinné školní docházky někde v odlehlém koutě republiky jen proto, že se tam žáci desítky let špatně učí a učitelovat tam je utrpení.