Kantorská smůla
Martin ProfantProč je u nás stále tak snadné upírat učitelům a učitelkám adekvátní plat? A proč se kantoři nebrání?
Kdyby se mi, Bůh chraň, přihodila ta nehoda a stal bych se premiérem České republiky, byl by to právě Stanislav Štech, kterému bych sliboval modré z nebe, všechen čaj Číny a podporu reformy pregraduálního vzdělávání pedagogů k tomu, jen aby vzal post ministra školství. Dokonce bych mu i slíbil, že ho zbavím sportu a mládeže a bude moci opravdu vést jen ministerstvo pro vzdělání. Ale právě teď má české školství smůlu, že resort vede on.
Když nastupovala ministryně Valachová, postrádala většinu Štechových předností. Bez zkušeností s provozem jakéhokoli typu škol, bez povědomí o školské soustavě, bez odborných znalostí. Otevřela politickou partii šokujícím tahem: zatímco její nejlepší ministerští předchůdci kapitulovali při pohledu na celkové zbídačení resortu a vybrali si jednu oblast, pro kterou by snad mohli získat prostředky, Valachová hrála vabank a žádala celkové navýšení. Opřela se o téma inkluze. Polarizovalo, ale zajišťovalo podporu angažované skupiny, zdomácnělé v médiích. Spolu s podporou premiéra, který ji uměl představit jako naději ČSSD, s dobrými kontakty a schopností tvrdě vyjednávat to vystačilo na karty, s nimiž se dalo hrát. A jako bonus tu bylo publikum otrávené šedivými, unavenými politiky, mluvícími někdy snad rozumně, vždy ale bez ducha.
Hrála dobře, s dechberoucí grácií a neurvalostí velké kočkovité šelmy. Nemohla nevědět, že náběh realizace společného (inkluzivního) vzdělávání je podfinancován až k hrozbě krachu, ale riskovala a vytvářela fait accompli s očekáváním, že chybějící peníze se v okamžiku nezbytí odněkud vytlučou. Požadovala naprosto bezprecedentní nárůst rozpočtové kapitoly MŠMT, protože si byla vědoma, že se snáze najde podpora pro naprosto nereálný cíl nárůstu učitelských platů o patnáct procent než pro pouze nerealistický cíl navýšení o sedm a půl. Padla, když byla hra už téměř vyhraná.
Štech nemá k dispozici politické zázemí, o které se opírala Valachová, ani její politickou dravost. A přesto musí v daném okamžiku hrát hru, jejíž strategie se opírá o obojí. Nemá ani čas, ani prostor změnit ji tak, aby zhodnotil své vlastní přednosti.
A paradoxně už vůbec k ničemu mu není nadání přesvědčivě a věcně vysvětlovat problémy. To, že učitelské platy jsou tak bídné, že to ohrožuje šanci alespoň zpomalit klesání kvality našeho školství, není totiž nikomu potřeba vysvětlovat. Nepopírají to ani ti politici, kteří se zasazují o perpetualizaci daného stavu. Neudržují bídné učitelské platy, protože by nevěděli, že to škodí, ale protože se jim to hodí.
Nepřidat učitelům znamená ušetřit miliardy, přidat znamená nejen zvyšovat deficit, ale také mandatorní výdaje pro příští léta. Představují ideální oběť fetiši rozpočtové rovnováhy, bůžkovi, kterého uctívá sociální demokracie neméně barbarsky než pravice. I její politici touží podobně jako ministr financí, jen z pošetilejších pohnutek, po aureole odpovědných strážců nezadlužování příští generace. Nevzdělaná, ale nezadlužená, co chtít více?
Bezpečné vykořisťování
Obírat učitelky a učitele je přitom relativně bezpečné. Snadno se proti nim probudí antiintelektuální vášně a ledakterý intelektuál bude přitom žvanit, jak je třeba mít pochopení .pro hněv „zapomenuté třídy“. Existují i tři méně zjevné důvody, proč lze učitelky a učitele okrádat bez rizika. Za prvé, snížená kvalita kantorské práce a podfinancování školství nemá okamžitý efekt. Dnešní zanedbání se projeví nejdříve za pět let, a to je z hlediska volených politiků za horizontem jejich osobních obav. Zbylé dva důvody jsou kulturní: učitelé a učitelky nebudou vytvářet skupinu voličů, kteří by volili podle zájmu profese a nepůjdou do stávky.
Ve střední Evropě jsme byli od 19. století vedeni k obecné odpovědnosti vzdělanců za společnost. Ti by neměli prosazovat svůj kolektivní zájem, ale sloužit — monarchii, národu, republice, pokrokové třídě, občanské společnosti. Tato představa přes jistou opotřebovanost funguje dost spolehlivě dodnes, takže je nerealistické očekávat, že by podraz současného ministra financí připravil ANO o podíl na učitelských voličích.
Učitelské stávce nebrání nerozhodnost či nepochopení vlastního zájmu, ale mocný profesní předsudek. Aby stávka uspěla, musela by s kalkulovat s onou funkcí školy, kterou si u nás neradi přiznáváme. Slovy G. B. Shawa — Britové byli v této věci vždy realističtější: „ …škola je žalářem, kam se děti zavírají, aby netrápily a nesužovaly rodiče“. Stávka by tedy musela trvat tak dlouho, aby rodiče nevystačili s obvyklou rodinnou solidaritou a museli si brát dovolenou nebo se začali u starších dětí obávat zvýšeného rizika nekontrolovaného trávení přílišného množství volného času. A musela by trvat ještě déle, protože nejprve by se rodiče obrátili proti učitelům, kteří jim svoji stávkou problémy způsobili. Než by se toto jednostranné, mediální masáží přiživované osočení zlomilo, musela by stávka vydržet další týdny.
Jenomže středoevropský učitel či učitelka se necítí být žalářníkem. Svou práci bere jako poslání. To není fráze, jen docela neschopný lempl by s dovednostmi nezbytnými pro učitelskou práci nesehnal lépe placenou a nejspíše méně stresující práci, například právě práci bachaře. Netvrdím, že se mezi českými pedagogy tací lemplové nevyskytují, ale nejenže nepřevažují, ono jich je mnohem méně, než by člověk při soustavném ponižování profese čekal. Rozhodně na nich nepostavíš stávku. Masivně převažují ti, kteří mají vštípenou možná až příliš vysokou představu o vzdělání jako nesporné hodnotě. A těm sebeúcta nedovolí brát si dlouhodobě děti jako rukojmí a poškozovat jejich vzdělanostní rozvoj.
V konkrétním případě stávky bych byl téměř rád, kdyby se české učitelstvo dokázalo svému profesnímu předsudku postavit. Ony by nejspíš ty stávkové prázdniny děti nijak nevratně nepoškodily. Byl bych téměř rád, ale vím, že by to nebylo dobře, protože ten předsudek o nenahraditelné hodnotě vzdělání pro každé dítě je třeba hájit víc než státní hranice. A je to na nás nepedagozích, abychom alespoň solidárně pohrdali těmi, kteří zneužívají bezbrannost pedagogů v této věci.
Pokud si v této malé a na přírodní zdroje relativně chudé zemi dorozložíme již dnes rozklížený učitelský stav, nebude to už jenom kantorská smůla, ale drahá smůla nás všech. Když dostanou slušný plat, nebudou učitelé jako celek automaticky učit lépe. V opačném případě budou ale zcela jistě postupně učit stále hůře. Je trapné stále opakovat takové banální pravdy, ale co jiného dělat tváří tvář stále stejné arogantní ignoraci měnících se politických reprezentací země?
Vzorem pro stávku učitelů může být přelomový vysokoškolský Týden neklidu z přelomu února a března 2012. Tehdy na vysokých školách probíhaly přednášky a besedy, skoro jako by se tam normálně vyučovalo, jen jejich zaměření se lišilo od obvyklých studijních programů. Mluvilo se o organizaci a financování školství, o uspořádání společnosti, případně o využití praku v revoluci. I kulturní program a demonstrace lze v zásadě považovat za součást výuky — a zahrnout je do programu učitelské stávky i na nižších stupních škol.
Učitelé mohou stávkovat v zásadě tak, že budou učit výhradně podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, bez ohledu na rámcové vzdělávací programy a předepsané testování žáků. Během stávky se nezruší výuka, jen testy a známkování. Žáci dostanou příležitost seznámit s v praxi s moderními, experimentálními a zábavnými metodami výuky. Namísto disciplinace žáků budou stávkující učitelé usilovat o jejich aktivní a tvůrčí zapojení do výuky. Odmítnou cvičit žáky k praktickým dovednostem levných výrobních robotů a výcvik k poslušné služebnosti nahradí výchovou k porozumění přírodním zákonům, jakož i k vnímání kultury a k účasti na její tvorbě. Posíleny budou přednášky a cvičení z humanitních a společenských oborů s důrazem na výchovu k aktivnímu občanství. Učitelé budou s žáky diskutovat o tématech, která by chtěli prosadit ve veřejném prostoru, a povedou je v praktických cvičeních v jejich prosazování — v demonstracích a dalších aktivitách občanské angažovanosti a občanské neposlušnosti.
Proč by měli učitelé vyhánět žáky ze škol, aby náhodně a roztroušeně přidělávali problémy rodičům, když z nich mohou vycvičit revoluční vojsko, se kterým vytáhnou přímo proti vládcům zodpovědným za chudobu školství? Mohou těm vládcům učitelé vůbec provést něco horšího, než že budou dělat svou práci opravdu dobře?
Protože ti, kteří by je mohli a měli solidárně podpořit ,budou nad pouhou stávkou, ve které jde pouze o plat ohrnovat nos:
... tak málo, vždyť přeci mohli "místo toho, aby přidělávali problémy rodičům" z desetiletých děcek --která najednou začnou do školy chodit dobrovolně, i když nemusí -- vychovávat "revoluční vojsko".
Odbory žádají zvýšení učitelských platů o 15 %. Když je nedostanou, mohli by odpovědět tím, že odučí jen tolik, za kolik dostali zaplaceno. Zkrátit školní týden rovnou o celý den by odpovídalo požadavku na zvýšení platů o celých 25 %, to je asi příliš radikální, a francouzský čtyř a půl denní školní týden by zase byl příliš skromný, ten by odpovídal požadavku na 11% zvýšení. Takže odhadem by učitelé mohli stávkovat tak, že páteční vyučování by končilo obědem a pondělní nezačínalo dříve než v devět ráno.
Ale abych nedával rady jen já vám (respektive učitelům), navíc samé takové, jaké se vám nelíbí, zkuste poradit vy mně: Jak přesně si představujete, že bych měl stávkující — nebo nestávkující — učitele solidárně podpořit? Připomínám, že pracuji v ústavu Akademie věd, takže solidární stávkou, pokud si jí vůbec někdo všimne (mí nadřízení časem ano), mohu dosáhnout nanejvýš toho, že solidárně přijdu o zaměstnání. Pokud bych následnou existenční krizi zvládl úspěšně, mohl bych se s učiteli solidárně podělit o zkušenost, jak jsem si našel nové živobytí — což by se jim mohlo hodit pro šťastný odchod ze školství, a tak by to jejich problémy možná vyřešilo, ale problémy našeho školství nikoliv.
To je argument jak proti rušení otroctví v Britském impériu: Jistě, otroctví není úplně pěkné a křesťanské, ovšem bez otroků se nedá pěstovat cukr, bez cukru se nedá pít čaj a kde by bylo Britské impérium bez čaje?
Abych řekl pravdu, až tak se těm názorům nedivím, neboť většina lidí má za uplynulé prázdniny za sebou řekněme 300 pracovních hodin, ze své čtyřtýdenní dovolené si mnoho nevybrali a měli třeba problém, kam s dětmi.
Fakt, že se učitelé mnohdy zdráhají být radikální, nebude bez vazby na uvedené okolnosti.
Tato masa je strmě rozdělená co do příjmů a šancí, od nekvalifikovaných (nějakých 15%) v prekérní pozici a s výplatou mezi deseti a dvaceti tisíci po těch přibližně 10% etablovaných s relativní jistotou místa a platy oscilujícími kolem čtyřiceti tisíc.
Jiná je situace učitelů na soukromých školách, jiná na církevních. Různé jsou vztahy ke zřizovatelům nejen podle typu (obec, kraj), ale také podle velikosti.
Učitelské odbory vyhlašovaly stávkovou pohotovost od roku 2000 několikrát, jednou či dvakrát to došlo až k demonstrační stávce spojené s manifestacemi. Memoria fragilis est, ale pokud si vzpomínám, při té poslední, hodinové, nedosáhly ani poloviční účast. Vždy to byla vlastně stavovská stávka -- učitelé, ředitelé a potichu také ministr školství za zvýšení celkového mzdového objemu. Spolehlivá loajalita stavovského zájmu (proto snadno narušitelná stavovským předsudkem)
Stávka za konkrétní požadavek na konkrétní škole? Dvě nebo tři, pokud si vzpomínám, za odvolání ředitele kvůli personálním sporům. Proti praxi propouštění na prázdniny tuším nikdy, z pochopitelných důvodů-- propouštějí se outsideři ve prospěch peněz pro privilegovanou část sboru. Ve změně praxe i zákona v tomto případě sehrály obrovskou a úctyhodnou roli odbory, nikoli odpor postižených (ti tvoří minoritu i ve členské základně odborů)
Prostě důvodů, proč je mnohem těžší organizovat stávku učitel než strojvůdců by se našla spousta. Já jen jen vypichoval jeden příslušně amorální.
Pokud by se učitelé opravdu odhodlali -- v letošním září nebo za pět let, to je jedno -- ke stávce, pak se bude bojovat o její interpretaci a budou potřebovat podporu doprovodných manifestací a dalších akcí, podporu aktivního oslovení veřejnosti. To je také solidární podpora. Když jsem u té akademie věd, pokud bude vývoj směřovat k té variantě, kterou navrhuje ministr Pilný, budu navrhovat odborové organizaci našeho ústavu solidární petiční akci a budu se snažit, aby to nezůstalo na půdě jednoho pracoviště. Jak bude tahle podpora v boji o veřejnou interpretaci Vám názorně předvedl Ivo Horák.