Flákači a stipendia

Martin Profant polemizuje s článkem Jiřího Karena, který se zabývá rozhodnutím zvýšit finanční zajištění doktorských studentů a poukazuje na širší problém vztahu české společnosti ke vzdělání.

V lednu slíbila ministryně Kateřina Valachová navýšení státních dotací na doktorandská stipendia v roce 2018 ze současných sedmi a půl tisíc měsíčně per capita na patnáct tisíc. Státní rozpočet by to stálo miliardu jen v prvním roce. Tolik peněz MŠMT ve své kapitole určitě nenajde a bez boje nezíská. Není divu, že se v mediích objevila vyprávění o mladých nadaných vědkyních a vědcích, kteří museli skončit se slibnou kariérou, nemohouce z nuzné almužny uživit ani sebe, natož pomýšlet na založení rodiny.

Jiří Karen ve svém článku obohatil tento dojemný příběh o motiv antiintelektuální animozity, k jejímuž uspokojení bylo doktorské studium „degradováno řadou ‚protiflákačských‘ opatření“. Tmářské ministerstvo, v Karenově podání zjevně odlišné od světlého zjevu ministryně, si přitom ignorantsky zasedlo obzvláště na humanitní obory, nejspíše z podlézavosti vůči prezidentovi, který nemá tyto obory rád.

U Miloše Zemana mi to nevadí, ale opravdu se mi nechce podezírat ani Petra Vopěnku, ani Petra Piťhu z antiintelektuálního populismu. A právě za jejich ministrování (1990–1992 a 1992–1994) propad reálné výše stipendií začal. Pokud by Kateřina Valachová uspěla a stipendia by se v roce 2018 dostala mírně nad padesát procent průměrné mzdy, odpovídal by tento poměr přibližně počátku devadesátých let. Pod podmínkou. že by doktorandi nemuseli platit sociální a zdravotní pojištění, jak ministryně také slibovala.
36900554_sDoktorand je ztělesněním prekérní situace. Tři nebo čtyři roky se tvrdě učí velmi specifickým dovednostem a zápasí s napsáním práce. Úspěch sice představuje nezbytný předpoklad pro další badatelskou kariéru, ale nijak ji nezaručuje. Foto manchester.unh.edu

V devadesátých letech byl důvod permanentního propadu očividný. Masivní růst studijních příležitosti, pro rozvoj demokracie zcela nezbytný, v kombinaci s transformační inflací snížil reálné příjmy všech akademiků, nejen studentská stipendia. V určité míře by se to při tak velkých změnách zřejmě stalo i v zemi, jejíž premiéři by se tolik nesnažili být premianty neoliberálního washingtonského konsensu.

Po roce 2000 se začalo financování vysokých škol stabilizovat, dokonce se objevily i vážné pokusy zvrátit nepříznivý vývoj příjmů akademiků. S jedinou pozoruhodnou výjimkou, studentská stipendia se dále propadala. Jen v těch nejlepších letech před rokem 2008 se dotace na ně zvyšovala alespoň v míře, která kompenzovala aktuální inflaci. Nevím, co se z tehdejších vyjednávání vysokoškolských odborů, Konference rektorů, Rady vysokých škol a studentských organizací s ministerstvem z těch let se najde v archivech a paměť je ošidná. S jedinou výjimkou si ale nevzpomínám, že by se někdy výše doktorandských stipendií stala významným bodem jednání. A tu jednu výjimku způsobil kvestor nejmenované moravské univerzity, který omylem zablokoval dotaci na stipendia na termínovaném účtu a nechal dva měsíce doktorandy bez koruny.

Opět nic, co by bylo třeba vysvětlovat pomocí představ o tmářských ministerských úřednících a bytostném českém antiintelektualismu. Zájem malé roztříštěné skupinky, do které lidé navíc příslušejí jen krátkodobě, je při vyjednávání reprezentací velkých kolektivů vždy ohrožen a bývá snadno obětován ve prospěch zájmů, které jsou v daném kolektivu obecněji sdíleny. Pokud jde o studentské reprezentace, pro ty bylo tehdy ubytování a stravné mnohem důležitější než stipendia, zatímco reprezentace škol se soustředily na kapitační platbu za studenta.

Ve světle této zkušenosti bych mnohem víc než jednorázové narovnání výše doktorandských stipendií, prosazeného jednou za dvacet let politickou kampaní nahodilé osvícené ministryně, uvítal zákonem stanovenou výši státní dotace těchto stipendií jako přiměřeného zlomku průměrné mzdy, či možná ještě lépe násobku mzdy minimální.

Obdobně si vážím rozumného nápadu ministryně prolomit ve prospěch studentů v doktorském studiu věkovou hranici šestadvaceti let u sociálních a zdravotních odvodů. Ale i tady by se hodilo opatření obecnější. Zvyšuje se průměrný věk maturantů a studentů v magisterském studiu. Místo fixní věkové hranice by věc mnohem lépe řešila dotace na roky studia v příslušném studijním programu (nejen doktorském). „Protiflákačská opatření“ ovšem doktorandy nepostihují jen jako povinnosti platit si z hubeného stipendia pojištění. Jde například o léta započítávaná v tabulkových platech (kromě státní správy je kopíruje mnoho výzkumných institucí, samospráva a mzdové předpisy řady vysokých škol). Opět zbytečná a snadno odstranitelná záležitost.

Ztělesnění prekérní situace
Doktorand je ztělesněním prekérní situace. Tři nebo čtyři roky se tvrdě učí velmi specifickým dovednostem a zápasí s napsáním práce, ve které má prokázat schopnost nápaditě a svébytně myslet, předvést, že zvládl obrovské množství materiálu a zároveň dodržet formální pravidla přísná jako svěrací kazajka. Úspěch sice představuje nezbytný předpoklad pro další badatelskou kariéru, ale nijak ji nezaručuje. Tato nejistota je nejspíše nezbytná, alespoň jsme se zatím nikde na světě nenaučili, jak jinak efektivně zvládnout iniciační badatelský rituál. Kdysi ovšem úspěšné zakončené postgraduální studium obecně zvyšovalo šanci absolventa získat slušné zaměstnání, zaměstnavatel díky titulu věděl, že kupuje člověka vycvičeného pořádně myslet, vytrvale pracovat a dobře komunikovat. Dnes takto uvažujících zaměstnavatelů globálně ubylo.

Prekérnost doktorandovy situace má ale ještě jednu dimenzi. Nejsou ohraničeny jeho povinnosti. Doktorand je i na slušně vedených pracovištích holka pro všechno a v určitém ohledu to tak má být. Pokud se omezím na obory, kde práci doktoranda znám: starat se o knihovnu, jezdit pro hosty na letiště, vyplňovat nekoncepční části grantových projektů, připravovat školiteli koncepty posudků na kvalifikační práce, redigovat sborníky – to všechno je rutinní a nudná agenda, která vyžaduje, ale nevyužívá vysokoškolské znalosti, prostě nádeničina. Ale taky kus řemesla, bez kterého se vědec neobejde a jinak než výkonem oné nudné rutiny se ho nenaučí. Nemělo by se to přehánět a dřít doktorandy bez nože, ale sotva tu mohou být jiné hranice než ty, které klade slušnost.

JIří Karen ve svém článku psal o vyděračském požadavku téměř neplacené „vědecké a pedagogické činnosti na úrovni plného úvazku“. Co se týká vědecké práce, na jaké jiné úrovni by ji měli doktorandi dělat? S tou pedagogickou je to složitější. Nevím sice o doktorandovi, který by vyučoval na úrovni plného asistentského úvazku, ale stížnosti na přetěžovaní doktorandů pedagogickou činností jsem slyšel často a zřejmě nebudou bezpředmětné. Pokud k tomu dochází, je to nefér.

Doktorand, stojí-li za něco, hledá svou odbornou osobitost a právě pro to překotné hledání učí obvykle špatně. To si studenti v bakalářském či magisterském studiu nezaslouží. Ovšem pochybuji, že by existoval funkční způsob, jak případnému nadvyužívání pedagogické práce doktorandů předcházet – striktní zákaz pedagogické práce doktorandů by byl kontraproduktivní a je na školiteli a příslušné katedře, aby rozhodli, kdy je taková výuka vhodná. Obecné pravidlo nenajdeme a vrchnost ministerská může leda dbát o to, aby kapitační platba za doktoranda nebyla tak malá, že by si přímo vynucovala dotaci provozu katedry neplacenou pedagogickou a administrativní prací, zatímco vrchnost univerzitní by měla hlídat případné excesy.

Absurdita situace
Hmotná nouze doktorandů mě příliš nedojímá a ani nepobuřuje můj cit pro spravedlnost: doktorand není utiskován, svoji cestu svobodně zvolil, konec jeho studia není v nedohlednu a přes veškerou prekérnost situace si značně zvyšuje šanci dělat v životě něco, co jej baví (nebo mu alespoň připadá smysluplné).

Existují dobré důvody, proč nadaným lidem příliš neztěžovat cestu ke společensky prospěšnému uplatnění jejich schopností. Jenže ty jsou subtilní a abstraktní, potřebují intelektuální rekonstrukci a situace doktorandů mě tak rozčiluje jen svojí absurditou: dokonce i z pohledu té nejjednostrannější ekonomické racionality se jedná o plýtvání kvalitními lidskými zdroji a nejobvyklejší průběh studia, kterou si tato nouze vynucuje, tedy dva až tři roky interního studia doktorského programu s dokončením v režimu externího studia nebo plný rozsah interního studia bez dokončení přijde nakonec státní rozpočet pravděpodobně výrazně dráž než tři roky stipendia, ze kterého by se dalo vyžít.

Nemá nakonec Jiří Karen pravdu? Není v dané chvíli jeho dojemný příběh o tupých úřednících ministerstva, o antiintelektuálním a populistickém zlu a dobrých, leč pomýlených masách vhodnější než nudné a složité argumentování? Úředníci na ministerstvu školství to snesou, jsou zvyklí na horší spílání, a tohle je alespoň pro dobrou věc a mnozí dobří občané se v přehledném střetu banálních frází mohou postavit na správnou stranu.

Mohl bych si ledacos vymýšlet. Mohl bych třeba tvrdit, že se v tom dojemném příběhu, ale vlastně už v tom úctyhodném gestu Kateřiny Valachové, propadly do zapomnění důležité nuance; například fakt, že přinejmenším v humanitních oborech dnes spousta doktorandů vykonává své studium bez toho, aby se účastnila nějakého slušného badatelského projektu. Ale nechci lhát, prostě nemám rád fráze a polopravdy.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.