Solidárnější státy byly v průběhu posledních dekád znatelně úspěšnější než ty ostatní. Dokazuje to celé spektrum ekonomických i sociálních ukazatelů. Vyšší růst HDP na hlavu, nižší nezaměstnanost, ale taky nižší kriminalita nebo míra psychických onemocnění. Na jednu stranu je sociální stát pod palbou kritiky za svou nákladnost. Na druhou stranu ale data ukazují, že sociální systém je ekonomicky racionální a vyplácí se. Jak je to možné?

Sociální stát jako nástroj úspor

Sociální systém znamená pro mnoho lidí kotvu, která nás táhne dolů. Daně, administrativní náklady a armáda zbytečných úředníků jsou prý hlavními vinícky neúspěchu. Ve skutečnosti nás ale netáhne dolů sociální systém, nýbrž globální a historicky rekordní příjmová nerovnost. Tak se nazývá díra v lodi, která se vytrvale zvětšuje, jak nabíráme vodu.

To je důvod, proč solidarita nezahrnuje „jen“ spravedlnost nebo morální odpovědnost a proč je navíc taky efektivní a potřebná. Náklady spojené s mimořádnou příjmovou nerovností jsou často mnohem větší než veškeré náklady sociálního státu. Ten je přitom nezbytný pro zkrocení příjmové nerovnosti. Sociální stát, který investuje do lidského potenciálu a do sociálního smíru, právě díky tomu prosperuje. Kdyby to totiž nedělal, platil by ještě víc.

Náklady vysoké příjmové nerovnosti

Vysoká příjmová nerovnost má na svědomí velké množství negativních důsledků. Ve své knize „Nerovnost“ dokazují autoři Wilkinson a Pickettová spojitost s horším zdravotním stavem společnosti a výsledky vzdělávání dětí, s vyšší porodností nezletilých, častějším výskytem obezity a psychických onemocnění nebo také nižší sociální mobilitou.

↗

Sociální systém znamená pro mnoho lidí kotvu, která nás táhne dolů. Pokud ovšem funguje efektivně, je tomu právě naopak. Ilustrace pixabay

Ilustrativním příkladem jednoho z těchto nákladů je kriminalita. Celkové břemeno kriminality činilo podle Davida Andersona ve Spojených státech na přelomu století neuvěřitelných 13,68 procenta celého HDP. Nejvíce bezpečné země na světě jako Dánsko nebo Finsko tolik peněz na vypořádání se s kriminalitou vynakládat nepotřebují. Ani nemusejí. Financují silný sociální stát, a to se vrací.

Solidarita poráží neviditelnou ruku

Ekonomie jako vědní disciplína se zaměřuje na zkoumání „maximalizace celkových přebytků“ bez ohledu na to, ke komu plynou. Zkoumání rozdělení příjmů se ale vyhýbá jako Andrej Babiš placení daní. Struktura distribuce příjmů má přitom zásadní vliv na blahobyt země. Ukazují to dlouhodobá data zemí OECD. Země mají odlišné výsledky na základě toho, do jakého typu sociálního státu patří.

Průměrná země ze skandinávského okruhu zažívala za posledních 24 let růst HDP na obyvatele o šest tisíc dolarů vyšší než země patřící do anglosaského okruhu s velmi omezeným sociálním státem.

A to není vše. Anglosaský typ „státu blahobytu“ se blížil kritériím optimální hospodářské politiky (takzvanému magickému čtyřúhelníku, který zahrnuje například hospodářský růst nebo nezaměstnanost) v necelých 30 procentech let, zatímco země Bismarckova okruhu (Německo, Nizozemsko, Rakousko) s výrazně nižší příjmovou nerovností v 58 procentech sledovaných roků. Země s menší příjmovou nerovností jsou tedy téměř dvojnásobně úspěšné.

Data z desítek zemí za téměř čtvrt století ukazují, že čím více se ekonomický koláč rozděluje, tím se stává větším.

↗

Poznámka ke grafu: šířka sloupců značí interval příjmové nerovnosti, v jaké se země za dobu měření pohybovaly; Bismarckův okruh (Německo, Francie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Rakousko a Švýcarsko); Skandinávský okruh (Švédsko, Dánsko, Norsko, Finsko); Jižní okruh (Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko); Anglosaský okruh (Spojené království, Irsko, Spojené státy, Austrálie). Data se týkají let 1991 až 2014. Očividná závislost není kvůli redukci do čtyř okruhů z technického hlediska statisticky významná. Zdroj: Filip Červenka, Sociální zabezpečení a příjmová nerovnost; 2017

Ekonomie není pravicová věda

I když to tak dnes může vypadat, ekonomie není věda, která se přiklání k pravicovým tezím. Ekonomie je především způsob kritického myšlení. Za velké hospodářské krize ve třicátých letech minulého století tvrdili mnozí ekonomové, že je nutné prostě počkat — ekonomika se nakonec se vším vypořádá sama.

John Maynard Keynes tehdy oponoval, že si takový ekonom dává moc snadný úkol. Jako kapitán na rozbouřeném moři říká jen to, že se bouře určitě jednou přežene, místo aby loď řídil. Dnes je situace podobná. Ekonomové se spokojují s příliš zjednodušenými modely reality. Nesnaží se vnímat ekonomiku v celé komplexnosti a složitosti. Křičí, že se loď potápí, protože posádka je příliš početná, ale nevidí, že mají v trupu díru.

Možná se nám dnes nedaří tak dobře, jak bychom si přáli. Za to ale nemůžou vysoké daně, přebujelá byrokracie nebo snad minimální mzdy. Důvodem jsou neustále se rozšiřující nůžky mezi bohatými a chudými. Člověk je v dnešním světě odsouzen k úspěchu či neúspěchu hned při narození.

Sociální stát, veřejné školství a zdravotnictví a kvalitní veřejné služby dosažené skrze progresivní zdanění nejsou zbytečným nákladem, který stojí v cestě za prosperitou. Naopak, jsou k prosperitě nutné a potřebné. Abychom to pochopili a prokázali, stačí kritické myšlení. Koneckonců, všichni jsme přece na jedné lodi.