Hledání vlastní soudnosti

Systém progresivního zdanění již u nás před lety bez problémů fungoval. Tím, že se k něm vrátíme, můžeme udělat krok zpět mezi vyspělé země, komentuje Michal Pícl.

Americká investiční banka JPMorgan Chase minulý týden oznámila, že vyřazuje Českou republiku ze skupiny vyspělých zemí a dává jí označení rozvíjející se země. Řada „ekonomů“ začala jásat, protože prý tento krok může přinést České republice větší zájem o její dluhopisy. Nikomu dalšímu do jásotu ale není. Ukazuje to totiž, kam se Česká republika od revoluce dostala.

Česká republika patří dlouhodobě mezi země s nejlevnější pracovní silou. Máme skoro nejnižší minimální mzdu v Evropě a platy více než 70 procent obyvatelstva se nacházejí pod státním průměrem. Více než čtyři miliony lidí pak nedosáhnou ani na hrubý příjem 40 tisíc korun.

Na nestoudně nízké české platy upozornili minulý týden také sociální demokraté se svým návrhem progresivního zdanění. Ten v České republice fungoval od roku 1993 do roku 2007. Systém progrese je založený na principu solidarity bohatších s chudšími, ale své zastání má i v ekonomické teorii nebo sociologii.

Tím, že systém progresivního zdanění v roce 2008 pravice zrušila, oslabila již tak ohrožené skupiny obyvatel a přiklonila se k velkému byznysu a těm nejbohatším. Zrušení progresivního zdanění znamená vyšší daně pro nejchudší vrstvy. Česká republika se pak na dlouhá léta vzdálila od vyspělého západního světa směrem na východ.

7143197891_f78b724c63_kČeská republika patří mezi země s nejnižší cenou práce. Pracující s nízkými příjmy navíce platí vyšší daně, než je v Evropě obvyklé. Foto flickr.com

Sociální demokraté chtějí nyní tento nepoměr zvrátit a posunout daňové zatížení od těch nejslabších zpět k těm, kdo mají větší finanční možnosti a vyšší schopnost platit daně. Dnes se totiž ukazuje, že s růstem velikosti příjmů klesá míra jejich zdanění. Na ty nejchudší tak díky rovné dani dopadá větší břemeno, než na ty nejbohatší.

Progresivní zdanění netrestá. Daň není trest
Bohatí by se měli více podílet na daňových příjmech státu také proto, že veřejné statky a služby více využívají právě ti s většími možnostmi. Více než ostatní využívají například dopravní infrastrukturu, soudy, častěji absolvují veřejné střední a vysoké školy, více jim záleží na kvalitní činnosti bezpečnostních služeb k ochraně jejich majetku, získávají daleko více z cenové stability zajišťované centrální bankou, dlouhodobě více těží z ekonomické spolupráce se zahraničím.

Progrese není důvodem k tomu, aby někdo utíkal za prací za hranice. Předně, proč už neutekl, když tu všichni pracujeme za pár šupů? A pokud se potřeba opustit domov, přátele a rodinu skutečně odvíjí od zdanění, kam by utíkal? Progresivní zdanění mají skoro všechny země západní Evropy. Jestli chce někdo utíkat za hranice, není to kvůli progresivnímu zdanění, ale kvůli nízkým mzdám, nízkým nákladům práce.

Není to dokonce ani důvod k tomu, aby někdo ztratil motivaci více pracovat, jak často slýcháme z úst neoliberálních pravicových politiků a odborníků. Ti s nejnižšími příjmy jsou podlé této logiky demotivováni už dnes, když ze svých nuzných příjmů odvádějí stejnou daň jako jejich šéfové.

A že je lepší nic nezavádět, protože se budou lidé snažit placení daní vyhnout? S tímto přístupem bychom mohli rovnou zrušit všechny represe nežádoucího chování, protože vždy se prostě najde způsob, jak něco obejít.

Nejsme rovnostářskou zemí
Ve výčtu nejčastěji se objevujících lichých argumentů je třeba vyvrátit ještě jeden. Česká republika 28 let po pádu komunismu není rovnostářská. Dokazuje to i analýza Českého statistického úřadu v nedávno zveřejněném článku. Ať to „ekonomickým odborníkům“ sedí do jejich odborných argumentů, nebo ne, v ČR je velký rozdíl mezi tím, kolik berou ti nejbohatší (manažeři, bankéři, finančníci), a tím, kolik berou ti s nejnižšími příjmy.

Spousta analytiků se často ohání takzvaným Giniho koeficientem. Ten měří nerovnost příjmů ve společnosti jako celku. Vysoká míra rovnostářství je však u nás spíše zásluha sociálního a důchodovému systému. Díky němu jsou na tom například naši důchodci nebo nízkopříjmové rodiny zhruba stejně špatně jako pracující s nejnižšími příjmy. Všichni ve své oslavované rovnosti totiž živoří na hranici chudoby. Až pro 40 procent „sobě rovných“ je jakýkoliv nenadálý výdaj problémem, který je může ze dne na den vrhnout do velmi obtížné situace.

Česká republika se v mzdové oblasti dlouhodobě nachází na chvostu Evropy. Namísto toho, aby nadnárodní korporace přidaly na mzdách, odvádějí stále více prostředků do zahraničí. Jsme jedničkou v pracující chudobě. Máme „minimální“ minimální mzdu. A do toho nejsme schopni ani spravedlivě danit.

Situace nakonec vygradovala tím, že nás na to ještě musí upozorňovat zahraničí. Nemyslím si, že potřebujeme JP Morgan Chase, abychom si to konečně uvědomili. Návrat k progresivní dani je podle mě dobrý začátek hledání naší vlastní soudnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.