Je třeba zabít otce

Proč se u nás veřejné mínění zarytě zastává bohatých a odmítá solidaritu s nebohatými i těmi docela chudými? Nad tímto a dalšími prazvláštními jevy se zamýšlí v komentáři Filip Schneider.

V posledním týdnu jsme se opět dozvěděli několik věcí, které všichni víme již velmi dlouho. Jsme chudí. Ne snad, že bychom měli v zemi velkou skupinu lidí, jež jsou chudší než ostatní. Naopak, můžeme se hrdě poplácat po zádech. Česká republika má z celé EU nejnižší riziko pádu do chudoby a zároveň nejmenší příjmovou nerovnost. My jsme zemí rovnostářskou, u nás jsme chudí všichni stejně.

Ukázal nám to předseda vlády, který zřejmě za více než tři roky premiérování neměl možnost v této zemi cokoli ovlivnit či změnit, a tak si musí ty největší pecky nechat až po volbách. Když to vyjde, budeme danit bohaté. Takové ty bohaté, kteří se mohou poměřovat se zametači chodníků v Lucembursku. Našim všemocným mediálním analytikům neuniklo, že hranice 50 000 coby mez bohatství je směšně nízko, a smích nás dokonale přešel ve chvíli, kdy jsme zjistili, že na tuto zázračnou metu u nás dosáhne jen desetina nejbohatších.

Tato šokující data samozřejmě nenechala nikoho klidným. Ihned jsme vyrazili jako jeden muž…do boje za záchranu bohatých. Co si to vůbec ty komunisti zas.... dovolujou, snižovat daně 90 procentům z nás? Jak si to vůbec představujou, zavádět u nás velmi, velmi krotkou verzi něčeho, co je na západ od nás úplným standardem? Copak oni neví, že od vyššího zdanění bohatých je už jen krůček ke gulagům a politickým procesům?

Strašidlo zhoubného levičáctví obchází naší zemí a děsí děti i starce. Naštěstí je tu však naděje. TOP 09, ta jediná skutečná alternativa pro moderní, liberální, progresivní městské voliče s městským smýšlením vydala Vizi pro naší krásnou zemi v roce 2030. Dozvíme se v ní toliko to, že alfou a omegou této země je střední třída.

To jsou zřejmě ti učitelé, doktoři a drobní živnostníci, kteří v současnosti mohou jen tiše závidět nástupní mzdu prodavačkám v Lidlu. Jsou to krásní lidé, chytří a kulturní. Mají však velký problém, a tím je naprosto zbytečně přebujelá solidarita s chudšími lidmi. Důchodcům, matkám samoživitelkám a dlouhodobě nezaměstnaným tady lijeme své poctivě vydělané bohatství do chřtánů a střední třída úpí. Nakonec je budeme volit hlavně my mladí lidé z měst, kterým chtějí zavést školné, protože Dominik je na Facebooku vtipný a Kalousek jezdí na Trutnoff a miluje dalajlamu.

Mezitím tady jednotná fronta Zemanů, Robejšků, Okamurů, Klausů mladších a dalších bubáků vede lítý boj prostého lidu proti elitám. Ten rozdíl je jednoduchý: miliardáři Andrej Babiš a Petr Kellner jsou typickými zástupci prostého lidu, zatímco student humanitních věd, který maká za šede na hodinu v kavárně a ve volných chvílích dobrovolničí v nezisku, je elita.

Podivné porevoluční sebevnímání
Chci říct, že u nás na věci reagujeme divně. Jsme schopní neuvěřitelné solidarity s bohatými. Když na světlo světa vyplyne globální průšvih se skořápkami v daňových rájích, jen pokrčíme rameny. „Nu což, kdybych já byl milionář, taky bych nechtěl platit daně. Chraň vás ruka páně, milí zákonodárci, něco s tím dělat. My všichni totiž MOC dobře víme, že každá koruna, kterou stát sebere nejbohatším, seberou nejbohatší nám.“ Jakmile se ale stát rozhodne udělat něco pro nás, tušíme lumpárnu a řveme „Komunismus!“ Proč? Protože postkomunismus.

Klaus_havelZpůsob, jakým v České republice chápeme vztah občanů k demokratické moci, formovaly dvě protikladné, ale v něčem komplementární postavy polistopadového vývoje. Foto Česká televize

Ať se nám to líbí nebo ne, naše porevoluční sebevnímání, celý způsob, jakým v České republice chápeme kapitalismus a vztah občanů k demokratické moci, formovaly dvě v mnohém naprosto protikladné, ale v něčem komplementární otcovské postavy: Václav Havel a Václav Klaus.

Byl to tatíček Klaus, kdo nám vysvětlil, že jediným možným volným trhem jest volný trh bez přívlastků, ničím neregulovaná neviditelná ruka trhu, která za nás zařídí všechno. Jakákoli snaha jej třeba jen trošku regulovat je návratem před rok 89, levice je sprosté slovo, a když slyšíme slova „občanský aktivista“, měli bychom správně slyšet „odpůrce demokracie“. Demokracie má totiž právě jednu jedinou podobu: Zvolte si politickou reprezentaci a do dalších voleb pak držte hubu.

Je to vlastně dost zvláštní, tatíček Klaus nepatří v této zemi k nejmilovanějším lidem. Jeho nejvěrnější nohsledi sdružení pod názvem Strana svobodných občanů se plácají pod pětiprocentní klauzulí a jeho méně věrní nohsledi pod názvem ODS na ní útočí shora.

Přesto mám pocit, jako by duch všemocného Václava každý den promlouval miliony úst, a to i těch úst, která pro něj samého nemají jediného milého slova. Stačí říct jedno z těch sprostých slov: regulace, intervence, životní prostředí, odbory, Evropská unie. Ti všichni nechtějí nic jiného než nás zbídačit a zotročit. Člověk je totiž skutečně svobodný jedině tehdy, když ho nechrání zákoník práce ani kolektivní smlouva. Teprve tehdy můžeme dýchat svobodu plnými doušky, když se nikdo nesnaží omezovat zrůdné koncentrace smogu kolem nás. Opovažte se nám kdokoli vzít naše svatosvaté právo být lacinou montovnou Evropy.

Nedá se však říct, že by k tomuto názoru nebyla opozice. Ale jak vypadá? O tom, že Zeman je spíše než opozicí pouze mírně keynesiánštější variantou téhož, víme dlouho. Kdybychom pak třeba i zapomněli, stačí si počkat na nejbližší vyjádření k libovolnému aktuálnímu tématu. Transparentnost je proti národním zájmům, Evropská unie směřuje k totalitě, ekoaktivisté jsou opět největším nebezpečím v naší zemi a „český Donald Trump“ gratuluje k vítězství v amerických prezidentských volbách Institutu Václava Klause. Druhou opozicí je pak naše progresivní levice. Idealisté, Zelená re:vize, post-autonomisté, čtenářstvo DR a A2larmu. Kolik toho je? Deset, dvacet tisíc hlav? Víc? Někdy mám pocit, že tak s půlkou se znám jménem.

Zbytek je Havel. Plít naň nechci, Bůh je mi svědkem, že k osobě Václava Havla chovám obrovský obdiv. Za jeho myšlenky, za jeho texty, za jeho zásluhy pro Českou zemi. Jednu věc mu ale zazlívám: havlovská opozice proti duchu tatíčka Klause není opozicí politickou, ale opozicí estetickou. Uvězněnou v rovinách post-materiálních, marxovské nadstavbě, klausovské „třešničce na dortu“.

Není to opozice kolektivního proti individuálnímu, veřejného proti soukromému, demokratického proti autoritářskému, solidárního proti sobeckému. Je to opozice krásného proti ošklivému, vznešeného proti vulgárnímu, duchovního proti profánnímu. Havel tak v rovině oné materiální, ekonomické základny v podstatě úplně vyklidil cestu. Do vznešených výšin symbolických přenesly se naše národní rozpory. Debaty o distribuci statků ve společnosti, o sociálním systému, zdravotnictví, podobě naší ekonomiky a rozvoji našeho průmyslu nás nejsou hodny, pohádejme se raději o našem vztahu k Tibetu. Za zákon o sociálním bydlení do ulic nejdeme, zavolejte, až zase Zeman řekne cosi vulgárního. Politická angažovanost je cosi nepříjemného, špinavého, pěstujme raději ducha vznešeného občanství.

Havlovská opozice je pak přelétavá. Tu její libost usedne na Zelené, tu na lidovce, tu na TOPku. Může se zamilovat do Pospíšila, Sobotky či Hermana, dle toho, kdo právě stojí na straně krásného a ušlechtilého. Hned ale frnkne, jakmile na scénu vstoupí otázky materiální. Tehdy totiž vše krásné přestává být krásným.

Co dál? Naše demokracie vstoupila již do věku mladé dospělosti. Nastal čas, aby se od otců emancipovala a začala hledat vlastní štěstí. Je třeba zabít Václava Havla, je nutné zabít Václava Klause. (DISCLAIMER: To je metafora. Nezabíjejte skutečného Václava Klause. Prosím, nedělějte to. Jakože vážně. Třeba i kdybyste to měli už dlouho v plánu, fakt to nedělejte, nějakej osel by si to pak mohl vyložit, že jsem vás k tomu navedl já. Děkuji.)

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Demokracie ve slepé uličce populismu - Václavy nezabíjet, ale překonat Úterý, 28.Února 2017, 15:44:51

Docela dobrá kritika, kterou bych doplnil asi takto. Václav Havel = demokratická revoluce. Pak se VH přiklonil k pravici a k americké zahraniční politice s jistým smyslem pro demokratický střed, Zelené a částečně i soc.dem. Význam demokracie si VH uvědomoval a významně se o ni před Listopadem zasadil, estetická přelétavost je záležitost spíše polistopadová.
Václav Klaus = ekonomická transformace, tržní ekonomika bez přívlastků, stranický politický systém bez občanské společnosti. Potom konvergoval čím dál více k národovecké konzervativní pravici až dokonvergoval do populistického tábora Le Pen, Farage, Trumpa apod.
Myslím, že současné největší nebezpečí pro naši demokracii není dědictví dvou zmíněných Václavů, ale populismus Zemana a Babiše, jimž oba Klausové přizvukují. Populismus ještě neznamená zrušení demokracie, pokud občané udrží smysl pro demokratickou pluralitu, včetně nejen demokratických levicových, ale i pravicových stran. V tomto smyslu může být levicový populismus (viz Latinská Amerika) stejně nebezpečný jako pravicový populismus, ten náš, protože oba populismy nás mohou dovést k nějakému typu autoritativního režimu.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Havla už jste spolehlivě zabili, žádné strachy Středa, 1.Března 2017, 10:09:12

Jenom tady na DR už tolikrát, že by musel mít opravdu stovku životů, aby bylo nutno ho zabíjet po sto prvé.

Připomeňme si, že zrovna včera to bylo 14 let, kdy začal úpadek českého prezidentského úřadu.

V obchodě, kde si tady v Mnichově pravidelně kupuju chléb, mi pekař dává kartičku a razítka na ni, a když je kartička plná, dostanu chleba zadarmo. Musím tam ale vždycky vyplnit jméno, ovšem jenom pro formu. Pekař ví, že jsem Čech, a tak mi vždycky říká: "Napiš tam cokoliv, to je jedno. Napiš třeba Václav Havel." Tuhle jsem mu řekl, že ten je bohužel mrtvý. A pekař na to: "No jo. A teď? Samí gauneři, že? Já vím."

Ano. I ten mnichovský pekař ví. Evidentně víc, než zdejší levicoví pisálkové.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Agrofoid Pátek, 3.Března 2017, 00:20:39

Zabíjet fyzicky Václava Klause by samozřejmě byla hloupost. Zabít ho je potřeba symbolicky, a fyzická likvidace by mu mohla naopak dopomoci k symbolické nesmrtelnosti.

Pravděpodobně jediným z našich politiků, který by se mohl hodit pro rekonstrukci operace Anthropoid, na oslavu jejího 75. výročí, je Andrej Babiš.

Většina politiků, ať dobrých nebo zlých, představuje určitý myšlenkový směr a má za sebou houf následovníků, nebo aspoň nohsledů. Jejich smrt nevymaže jejich způsob myšlení, naopak mu může dodat váhu, a jestli se na jejich místo nepostaví někdo nový okamžitě, bude to jen proto, že se o roli vůdce jejich myšlenkového směru popere větší počet zájemců..

Andrej Babiš není jako oni. Ten nemá žádnou myšlenku, jen si dovede vždy pohotově přisvojit tu, které se zrovna tleská. A nemá nástupce, je to Vůdce, jehož hnutí je plně závislé na jeho vůli, nikdo kromě něj v něm nemůže nic rozhodnout. Když zmizí, nepoperou se jeho nohsledi o místo v čele všech, ale rozhádají se a rozejdou, protože není žádná myšlenka, která by je spojovala, kromě Vůdce je nic pohromadě nedrží.

Všechny naše politiky, kteří nám škodí, potřebujeme zabít symbolicky, a to vesměs obnáší nechat je fyzicky žít, aby mohli sebe a své myšlenkové směry historicky znemožnit. Jen u Andreje Babiše by pomohlo, kdyby fyzicky zmizel.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Odstřelit Babiše? Pátek, 3.Března 2017, 13:18:21

Naprosto ne, pane Macháčku; to je typický příklad toho jak si levice věci zjednodušuje. Právě tím že z Babiše dělá jakéhosi exkluzivního démona, s jehož odstraněním by rázem zmizely všechny problémy. (Jaké vlastně? Co by se vlastně nějak zásadně zlepšilo na českém kapitalismu, respektive alespoň na české politické scéně, kdyby zmizel Babiš?!...)

Připomeňme si jenom, z čeho vlastně vůbec takové hnutí jako ANO vzniklo: především z pocitu naprostého z h n u s e n í české společnosti z jejích politiků. A to jak z těch pravicových, tak ale i těch "levicových". Proto byly svého času natolik populární "úřednické" respektive technokratické vlády především Jana Fischera: protože zde rázem zmizelo to trapné běžné politikaření, ty kohoutí boje o moc na politickém hnojišti; a lidé začali mít pocit, že se konečně dělá "normální", věcná politika.

Fischer nakonec ale nebyl schopen dostát této roli, kterou mu přidělila náhoda - protože není nakonec ničím více nežli právě jenom takovým technokratem.

Zatímco Babiš - ten stejně tak může uspokojit tu potřebu společnosti po "nepolitické", čistě věcné politice; ale na rozdíl od Fischera má Babiš i určité osobní kouzlo. I když je to - trochu paradoxně - právě svým způsobem "kouzlo normálnosti". Babiš dokáže okouzlit tím, jak je naprosto přirozený. I když jsou názory, že on se tak chová vykalkulovaně - nelze to vyloučit, ale podle mého názoru on prostě vůbec nemá potřebu se tady stavět do nějaké pózy. On je prostě takový, jaký je - a to mu lidé berou.

Dozajista, celé ANO j e ve své konkrétní podobě a organizaci Babišův produkt a je jím naprosto dominováno; ale bylo by naprosto povrchní celou tu šíři a sílu tohoto hnutí ve společnosti redukovat jenom na hru babišovských miliónů respektive miliard.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.