V reakcích na představené progresivnější zdanění z dílny ČSSD se nápadně často opakovala zvolání typu: jak k tomu přijde muž s platem 36 tisíc čistého, který živí manželku, děti a táhne hypotéku? Nu, co si má takový muž počít? Možná by se měl zastydět — asi si vše předem dobře nerozmyslel, když se pustil do něčeho, co nezvládá. Tak by aspoň soudil člověk, odchovaný u nás tak populární neoliberální rétorikou. Jen každý sám je přece svého štěstí strůjce, sorry jako. Stěžovatelé prostě nejsou schopní obstát a jít kupředu po modré.

Promluvy přehnaně akcentující utrpení muže se snaží vykládat dnešní realitu způsobem, který lze v našich končinách spatřit především v prvorepublikových filmech pro pamětníky. Ne, takto opravdu významnější část společnosti nežije. Na navrženou daňovou progresi reagovali podrážděně především muži, přesněji ti konzervativně i liberálně pravicově zaměření. Jejich představy o genderu, tedy očekávání spojovaná s maskulinitou a feminitou, se doslova derou z jejich argumentace na povrch. Že by přání bylo otcem myšlenky?

Ale odpusťme si tyto zlé, ale opravdu zlé větičky, a podívejme se na problém seriózněji. Co je naopak standardem? Standard představuje dvoukariérové manželství. Standardní je také genderová nerovnost v neprospěch žen, včetně té platové. Platový rozdíl u nás činí 22 procent, čímž se ocitáme úplně na chvostu členských zemí EU. V celosvětovém hodnocení kolísáme kolem „pěkného“ osmdesátého místa. Za toto umístění můžeme poděkovat platové diskriminaci a skleněnému stropu zabraňujícímu ženám dosáhnout na rozhodovací pozice.