↗

Snaha překlopit negativní zkušenost do pozitivního výsledku stála za celou řadou snah o rovnoprávnost. Naštvání je často prvním krokem v úsilí o spravedlnost. Foto Fatima Rahimi

Na webu In IUSTITIA píšete, že vaším cílem bylo vůbec poprvé v českém prostředí zmapovat zkušenosti lidí se zdravotním postižením s násilím a předsudečným násilím. Co vás k tomu vedlo?

Tři důvody. Vnímali jsme, že v české společnosti existuje předsudečné jednání ve vztahu k lidem se zdravotním postižením. Z médií je známý případ místního odporu vůči výstavbě chráněného bydlení ve Svitávce a dalších obcích. Současně se na naši organizaci obraceli lidé, kteří předsudečné násilí zažívali. No a konečně pro nás byly důležité zahraniční trendy.

V odborné literatuře se lze dočíst, že lidé s postižením patří mezi skupiny nejvíce ohrožené předsudečným násilím. V některých zemích proto přijali nejrůznější opatření, a to především na úrovni orgánů trestněprávní kontroly. Ruku v ruce s tím šel rozmach empirického bádání, zejména ve Velké Británii.

Proč zrovna tam?

Protože v jeden čas zemřelo příliš mnoho lidí příliš brutálním způsobem. Mrzí mě, že to musím říct takto, a i když samozřejmě šlo o souhru různých důvodů, tohle byl podle mého názoru ten hlavní. V druhé polovině nultých let otřáslo Velkou Británií několik případů vražd, kdy pachatelé své oběti v podstatě umučili nebo vraždy provedli jiným trýznivým způsobem. Kevina Daviese drželi zamčeného v psí boudě, dávali mu jíst zbytky. Podobně Stevena Hoskina donutili pachatelé nosit psí obojek a oslovovat je pane a paní. Vláčeli ho po domě, než ho nakonec shodili z viaduktu.

Ačkoli již předtím existovalo povědomí o tom, že lidé s postižením čelí ve zvýšené míře násilí, právě tyto případy nakonec přispěly k tomu, že se jimi začala veřejnost zabývat. Organizace občanské společnosti se pokusily zmapovat šíři tohoto násilí a pojmenovat problematické body v přístupu ke spravedlnosti. Mimo jiné přitom zjistily, že soudy neberou v potaz předsudečnou pohnutku pachatelů.

Z výše uvedených případů je zjevné, že v evropských společnostech jsou lidé s postižením vnímáni jako méněcenní, avšak soudy místo předsudků mluvily o zločinech bez důvodů či bez motivu. Nakonec ale zareagovaly také státní instituce. Dnes je předsudečné kriminalitě pro zdravotní postižení věnována pozornost na všech úrovních trestního řízení.

Proč se lidé s postižením častěji setkávají s násilím?

Důvodů je určitě více, ale nepochybně na tom má svůj podíl již zmiňovaná skutečnost horšího vnímání lidí s postižením. Považujeme za normální, že lidské tělo má být především způsobilé, schopné podávat výkony, být esteticky přitažlivé a podobně. Kdo takovým tělem nedisponuje a v jistém smyslu disponovat nemůže, ten je vykázán do podřadné pozice. Tato kulturní norma se pak překlápí i do motivů konkrétních pachatelů.

V sociální psychologii je zmiňováno více teorií vzniku a přetrvávání předsudků a nerovného zacházení s lidmi s postižením. Na jedné straně to má být výsledek evolučně podmíněných obav o přežití. Lidé se zdravotním postižením jsou vnímáni jako „nemocní“. A tak se snažíme, abychom se od nich nenakazili.

Stejně tak ve druhém případě jde o primárně iracionální reakci: existenciální úzkost, úzkost plynoucí z konečnosti lidské existence, tělesné zranitelnosti a ztráty smysluplného života. Jinými slovy, vylučování a diskriminování lidí s postižením je takovým magickým aktem, jímž se snažíme překonat strach ze smrti.

Pro tyto teorie byla nalezena nějaká empirická podpora, ale nepříliš přesvědčivá. Sociální psychologové a psycholožky mají za to, že předsudky a předsudečné jednání jsou primárně věcí naučenou, reflektující širší společenské nastavení. A jak víme, co je naučené, může být také odnaučeno.

Napadají vás ještě nějaké jiné důvody?

Zmínil bych dva. Z viktimologických výzkumů plyne, že obětí kriminality se častěji stávají lidé s nižším socioekonomickým statusem, zkrátka více chudí, než bohatí. Podle dat Eurostatu jsou v České republice lidé s postižením dvakrát více ohrožení chudobou a sociálním vyloučením než lidé bez postižení.

Je zjevné, že systém sociálního zabezpečení tady selhává. S tím souvisí také nedostupnost sociálních služeb, včetně komunitního bydlení či podporovaného bydlení, v důsledku čehož stále příliš mnoho lidí s postižením žije ve velkokapacitních ústavech nebo jiných nekomunitních formách bydlení.

Problém s těmito institucemi je, že přispívají k dehumanizování klientů v očích personálu. Názornou ukázkou je případ Doroty Šandorové, která byla v lednu 2021 udušena profesionálním pečovatelem.

Petr Třešňák, který na tento případ upozornil v reportáži, zjistil řadu předchozích pochybení, včetně fyzického trestání a zvýšené medikace. Podobné zkušenosti popisovali v jiných článcích také klienti a klientky psychiatrických zařízení.

Na Třešňákovu reportáž reagovali členové vlády a slibovali sjednání nápravy. Pokud ale vím, nestalo se nic, co by situaci skutečně pomohlo změnit. Násilí se tak nepochybně děje dál.

Jak jste předsudečné násilí na lidech se zdravotním postižením zkoumali vy a co jste zjistili?

Nejprve jsme se rozhodli provést šetření mezi organizacemi, které sdružují lidi s postižením anebo jim poskytují sociální služby. Pak jsme dotazovali už přímo lidi se zdravotním postižením, všichni také vyplňovali dotazník zavěšený na internetu. Nakonec jsme provedli polostrukturované rozhovory s patnácti lidmi, kteří se vnímali jako oběti předsudečného násilí pro postižení, a člověkem, jenž popisoval zkušenosti svého příbuzného komunikujícího neverbálně.

Z našich zjištění bych zdůraznil ty nejdůležitější. Také v České republice se lidé s postižením stávají oběťmi předsudečného násilí. Přitom tyto incidenty nikdo neeviduje, nejsou vytvářeny žádné statistiky. Pro český stát takové oběti de facto neexistují, ačkoli je zřejmé, že přinejmenším část bude vyžadovat specifickou podporu.

Navíc nám z analýz vyšlo, že častěji jsou ohroženi lidé s mentálním postižením, duševním postižením a poruchami chování než s jinými typy postižení, dále lidé s kombinovaným postižením oproti jednomu postižení a také spíše ženy než muži. Opět je třeba myslet na to, že různí lidé mají zkušenosti různé.

Pokud jde o formy násilí, nejčastější zkušenost je se slovním násilím, ale v nemalé míře bylo zastoupeno také násilí fyzické a sexuální. Část násilí je páchána cizími lidmi, ale častěji se děje ze strany těch, které napadení znali. Jsou to současní nebo bývalí partneři, příbuzní, spolužáci, kolegové z práce, sousedé a další.

Podle jedné zahraniční studie představuje právě tento aspekt něco, čím se předsudečné násilí pro postižení liší oproti jinak zaměřenému předsudečnému násilí, třeba rasistickému. Dalším podstatným zjištěním je, že poškození své napadení oznamují policii minimálně.

Dá se vysvětlit, proč jsou to většinou takhle blízcí lidé?

V některých případech se jedná o násilí, které bychom mohli charakterizovat jako „nápravné“. Pro nemalou část rodičů je šok, když se jim narodí dítě s postižením. Od bití a jiného trestání si mohou slibovat, že se jim podaří postižení překonat, ať už jde o rozcvičování omezené pohyblivosti v případě obrny, o adaptování se na život bez zraku, nebo o schopnost dostát společenským normám chování.

Tím posledním mám na mysli situaci, kdy jsou za různé činy spojené s tělesnou jinakostí trestáni lidé na autistickém spektru nebo s ADHD. V tomto případě také může docházet k nepřijetí skutečnosti, k zastávání názorů, že nic jako neurodivergence neexistuje, lidé se zkrátka nechtějí chovat slušně, a proto je jim třeba dát za vyučenou.

To je příklad přímo z rozhovorů, které jsme vedli. Obecně ale platí, že častěji násilí páchají lidé, s nimiž přicházíme častěji do kontaktu. Možná máme spíše zavádějící představy o tom, kdo je typickým pachatelem předsudečného násilí obecně. Ostatně také v kriminologické literatuře se mluví o takzvaných stereotypních předsudečných trestných činech, jejichž součástí je představa o tom, že pachateli jsou cizí lidé, často extremisté. Čili je to složitější a ještě to určitě bude vyžadovat další zkoumání.

Jak je to s důvody, proč lidé své napadení neoznamují policii? Z vašeho dotazování lidí s postižením vyšlo, že méně než dvacet procent se rozhodne policii kontaktovat, což je poměrně alarmující.

V našem šetření lidé uváděli jako nejčastější důvod, že to nepovažovali za natolik vážné, aby to oznámit museli, a že nevěřili, že by jim oznámení mohlo pomoci. Dále že situaci vyřešili svépomocí nebo s někým jiným. Tady bych se chtěl zastavit. Další zásadní zjištění z rozhovorů se totiž týká ohromného úsilí, které v podstatě každodenně vynakládají lidé s postižením, aby se vyrovnali se společenským znevýhodněním.

Znamená to přihlásit se o slovo, když místo na vás mluví někdo na váš doprovod. Znamená to vysvětlovat v bance, že i když nevidíte, jste dostatečně kompetentní na to si sjednat bankovní účet. Znamená to přijít do školky, když se děti posmívají vaší dceři, protože nevidíte, a pokusit se rozptýlit předsudky tak, aby to dceři neubližovalo. Znamená to umět s nadhledem odmítnout nevyžádanou pomoc a ještě s větším nadhledem se vyrovnat s agresivní reakcí, která může následovat.

A co nedůvěra v policii?

Ta určitě svou roli sehrává. Sama policie se může stát původcem předsudečného jednání a sekundární viktimizace. Nicméně aby se člověk vůbec na policii obrátil, musí překonat ještě specifické bariéry. Jedna účastnice rozhovoru mluvila o takzvaném břemenu vděčnosti, s nímž lidé s postižením v české společnosti žijí.

Tito lidé žijí s pocitem, že jsou dlužníci této společnosti, že se bez ní neobejdou, a proto by si neměli stěžovat, a to ani tehdy, pokud žijí bez dostatečné podpory. Lidem s postižením tento pocit sráží sebevědomí, což může vést k tomu, že se necítí na to, aby se stavěli za svá práva. Možná i to je důvod, proč se veřejně o tomto násilí vesměs nemluví.

Existují ale také opačné případy. Neslyšící ženy letos založili podpůrnou skupinu pro oběti domácího násilí. Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením realizovala projekt sebeobhájců, který podporoval lidi s mentálním postižením v hájeních svých práv. HateFree Culture přináší pravidelně články o životech lidí s postižením, kde také dochází k líčení předsudků a předsudečného násilí.

Věříme, že pomoci může také naše výzkumná zpráva. Jedna účastnice prohlásila, že důležitou součástí snižování a prevence násilí na lidech s postižením je vůbec schopnost toto jednání jako násilné a předsudečné pojmenovat. Naše zpráva může v tom pomoci tím, že popisuje velké množství případů každodenního předsudečného jednání, institucionálního diskriminování a úmyslného napadení.

Jak na vaše výzkumy reagovali samotní lidi s postižením?

Máme převážně dobrou zkušenost. Naprostá většina lidí, s nimiž jsme mluvili, považovala tento problém za důležitý. Ostatně také se množství organizací lidí s postižením a organizací pracující s lidmi s postižením zapojila do tvorby Memoranda o ochraně lidí s postižením před násilím anebo se k němu později přidala.

U menší části lidí jsme naráželi především na to, že podle nich lidé s postižením v Česku nečelí násilí v nějaké znepokojivé míře. Částečně to souviselo s tím, že si pod pojmem násilí představovali jen závažné incidenty jako fyzické napadení, znásilnění atd. Částečně si to vysvětluji tak, že zkrátka v jejich okolí toto téma nebylo akcentováno.

Je samozřejmě otázka, jak rozsáhlé toto násilí v české společnosti je. Podle výsledků šetření Agentury Evropské unie pro základní práva je fyzické násilí v zemích EU téměř dvakrát častější u lidí s postižením než bez něj. Situaci konkrétně v České republice neznáme. Je to určitě výzva také pro výzkumníky a výzkumnice. Kolegové a kolegyně z Fóra pro lidská práva nedávno vydali studie zaměřené na oběti a pachatele s postižením. Další snad budou přibývat.

Co by se podle účastníků rozhovorů mělo stát, aby se lépe řešil problém předsudečného násilí?

Účastníci a účastnice uvedli mnoho podnětů, z nichž základ viděli právě ve snižování předsudků ve společnosti. Někteří byli dost skeptičtí k tomu, že by se to mohlo stát ze dne na den nebo ještě s dnešními generacemi. Více naděje vkládali do mladých lidí, kteří přece jen mají dnes větší šanci na to, aby se s lidmi s postižením setkali v běžných interakcích.

Za důležité považovali začlenění tématu zdravotního postižení či tělesné jinakosti do osvětových kampaní, výuky na základních školách a v obsahu médií. U médií bylo pak zdůrazněno, že se má jít proti tendenci líčit životy lidí s postižením na způsob velkého hrdinství spočívajícího v překonání velké tragédie. Tato exotizace, jak to jedna účastnice pojmenovala, má řadu negativních důsledků.

Zaprvé přispívá k tomu, že jsou lidé s postižením obdivováni za věci, které jsou pro ně zcela běžné. To se může zdát na první pohled jako hezké gesto. Ve skutečnosti to dotčeným jen připomíná, jak nízká očekávání o nich ve společnosti převládají.

Dalším negativem je, že některým lidem s postižením je tímto heroizováním nastavována laťka příliš vysoko. Ani lidé, jejichž těla odpovídají normě, zkrátka nejsou všichni skvělí sportovci, malíři atd.

To jsou společenské změny. A co ty institucionální, kde tam by viděli zlepšení?

Kromě úprav činnosti policie a organizací pomáhajících obětem byla vyjádřena podpora rozšíření dostupnosti osobní asistence a novelizaci trestního zákoníku způsobem, kdy bude zdravotní postižení zařazeno mezi takzvané chráněné charakteristiky před předsudečnou trestnou činností.

Toto opatření nejenže symbolicky uzná, že je pácháno předsudečné násilí z důvodu zdravotního postižení, ale zároveň umožní zvýšit trestní sazbu tak, jako tomu je v případě rasy, etnicity, národnosti, náboženství a politického přesvědčení.

Navíc se tím odstraní nerovnost v právní úpravě, kdy v přestupkovém zákonu a antidiskriminačním zákonu zdravotní postižení jako chráněná charakteristika už uvedena je. Naše organizace nedávno spustila kampaň Chyba v zákoně, která usiluje právě o tuto změnu a kterou může každý na webu podpořit.

Účastníci a účastnice také zmiňovali potřebu, aby sami lidé s postižením nerezignovali na svá práva a postavili se za sebe. To je třeba číst také ve světle tvrzení, podle kterého některé účastnice tvrdily, že si už předsudečného jednání, včetně urážek, ani tolik nevšímají. Normalizování předsudečného jednání a násilí je určitě součástí problému, respektive jedním z důvodů, proč se o tom tolik nemluví.

Rozšiřování chráněných charakteristik může znít někomu jako opatření, z kterého budou mít prospěch jenom někteří. Proč by měli být lidé se zdravotním postižením více chráněni?

Na to lze odpovědět dvěma různými způsoby. Zaprvé, předsudečné násilí ubližuje napadeným více než jinak motivované, ale srovnatelné násilí. To je závěr řady viktimologických výzkumů. Předsudečné oběti je proto třeba chránit ani ne tak více, jako spíše úměrně újmě, která je tímto násilím působena.

Zadruhé, a to je skutečně třeba zdůraznit, tato změna poskytne stejnou ochranu také i lidem, kteří jsou napadáni proto, že nejsou lidmi s postižením. Stačí jen, aby se stejně jako v případě přestupkového zákona a antidiskriminačního práva doplnil spolu se zdravotním postižením zdravotní stav.

Lépe je to vidět u sexuální orientace a genderové identity. Samozřejmě že jejich zařazení do trestněprávní úpravy poskytne také ochranu lidem, kteří jsou napadáni proto, že jsou třeba heterosexuálové. To, že se tak neděje a jsou spíše napadáni lidé, kteří neodpovídají heteronormativní normě, je druhá věc. Podle kriminoložky Barbary Perry je předsudečné násilí mechanismem kontroly, jímž se udržuje nerovné a nespravedlivé společenské uspořádání.

Zmínil jste horší dopady na oběti předsudečného násilí. Co si pod tím máme představit?

Viktimologické výzkumy poukazují především na psychickou či emoční újmu. Analýzy policejních dat poukázaly také na horší následky na tělesném zdraví. To je ale spíše informace o tom, na jaký typ kriminality se policie zaměřuje.

My jsme se na následky napadení ptali lidí s postižením v šetření. Nejčastěji zmiňovali úzkost, smutek, strach a pocit menší jistoty v každodenním životě. Dále také pocit méněcennosti a vzteku. Je normální, že oběti čelí směsi nejrůznějších, často i protichůdných emocí. Stejně tak není vždy předem dáno, jak na ně budou reagovat.

Z šetření vyplynulo, že napadení mají spíše tendenci se stahovat z veřejného prostoru, vzdávat se aktivit, které jinak vykonávali, uzavírat se do sebe. V rozhovorech jsme však narazili také na přístup v duchu „co mě nezabije, to mě posílí“. Snaha překlopit negativní zkušenost do pozitivního výsledku ostatně stála za celou řadou snah o rovnoprávnost. Naštvání je často prvním krokem v úsilí o spravedlnost.

VOJTĚCH PETRŮ

Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.