↗

Gymnazisté tvoří stále jen pětadvacet procent všech středoškoláků, což je ve srovnání s vyspělými zeměmi polovina. Zohledňujeme totiž více lobbing průmyslu než veřejný zájem. Foto FB Gymnázium a Jazyková škola Svitavy

Na střední školy se letos hlásí rekordní počet 106 tisíc žáků devátých ročníků ZŠ. Média jim říkají „Husákova vnoučata“. Je jich o jedenáct tisíc více než vloni. Ale někdy po roce 2026 jich zase bude o deset tisíc méně. A před 25—30 lety jich bylo více než 180 tisíc: to šlo o „Husákovy děti“, tedy silné ročníky zhruba z poloviny 70. let.

Tímto zdánlivě zmateným úvodem chci jen upozornit na demografickou křivku. Ta je ovšem předvídatelná dlouho dopředu — již od okamžiku, kdy máme údaje o tom, kolik se v kterém roce narodilo dětí. A z ní lze snadno určit poptávku po počtech míst v mateřských, základních i středních školách.

Údaje ovšem vypovídají o statistickém trendu, nikoli o reálné situaci v jednotlivých místech a školách. Takže lze chlácholivě konstatovat, že pro oněch 106 tisíc deváťáků máme připraveno až 200 tisíc míst na všech středních školách v zemi.

V čem je tedy problém? Už v tom, že statistický průměr ukazující, že pro jednoho uchazeče jsou připravena téměř dvě volná místa, nezachycuje nerovnoměrné rozložení poptávky a nabídky.

Jedná se jednak o regionální nerovnováhu. Velký přetlak panuje především v Praze, ve středních Čechách a ve větších městech. Tam i v dalších letech nebude vývoj kopírovat průměrnou demografickou křivku kvůli nárůstu nově se přistěhovavších mladých rodin.

A pak jde o nerovnováhu oborovou. Poptávka po všeobecně vzdělávajících oborech, tedy po gymnáziích, roste. Přitom u nás gymnazisté tvoří stále jen pětadvacet procent všech středoškoláků, ve srovnání s vyspělými zeměmi je to polovina.

Trend zvyšující se poptávky po místech na gymnáziích tak bude sílit a míst na gymnáziích ještě nějakou dobu nebude dost. U nás jsme totiž donedávna spíše lamentovali nad nedostatečně naplněnými středními odbornými školami, jejichž oborová struktura se navíc mění jen pomalu.

Nezanedbatelný totiž je vliv lobbistů z průmyslu s jejich krátkodobými zájmy. Přitom počet lyceí kombinujících všeobecné vzdělání s užší oborovou specializací neroste. A nabídka vzdělávacích modulů praktičtější specializace na gymnáziích je také idea, o které se ani nediskutuje.

Důsledkem této situace je prohlubování nerovností v přístupu ke vzdělání, otevírání nůžek mezi kvalitou škol a posilování selektivity vzdělávacího systému. Přijetí žáka na gymnázia a prestižní školy je závislé především na finančních možnostech rodiny a jejím kulturním a sociálním kapitálu.

Několikaměsíční příprava na vysoce selektivní přijímačky přijde na desítky tisíc korun. U těch ostatních středních škol jde zase leckdy spíše o „nábor“, jak o tom svědčí příklady z některých „strukturálně postižených“ krajů. Je to samozřejmě v rozporu s cílem Strategie 2030+.

Kdo za to může?

Tahle otázka v řadě debat kolem data podávání přihlášek na střední školy padala opakovaně. Reagovat na demografickou křivku lze v předstihu — u středních škol se dá potřeba míst odhadnout patnáct let předem. Ale kdo má reagovat?

Od zavedení krajských samospráv jsou zřizovateli středních škol právě kraje. Obviňováni jsou tedy politici na krajské úrovni. Oprávněně v tom, že jen na úrovni regionů a jejich obcí lze s předstihem zachytit a předvídat vývoj odlišný od průměrné demografické křivky. Argument čtyřletým volebním mandátem je spíše výmluvou.

Na druhou stranu stát v podobě ministerstva školství nemůže dát od problému ruce pryč. Příslib, že nebude omezovat navýšení kapacit míst ve vysoce poptávaných středních školách, nestačí. Měl by průběžně sbírat data, kvalifikovaně je interpretovat a formulovat věrohodné predikce.

A také přistoupit k aktualizaci oborové středoškolské soustavy. Ta by měla pracovat nejen s krátkodobým zájmem firem, ale předvídat i střednědobé a dlouhodobé veřejné zájmy.

Nakonec, v moci centrální státní správy je nejrozumnější řešení: transformace víceletých gymnázií jako reliktu sto let starého konceptu relativně neprostupně stratifikované společnosti, na gymnázia čtyřletá. Výzkumy a data — na rozdíl od „názorů“ laiků — ukazují na jejich mizernou, či dokonce nulovou přidanou hodnotu.

Ovšem politicky prosadit tento horký brambor, byť jen jako téma veřejné diskuse, se dnes neodváží nikdo. Skutečně stát i ve vzdělávání již „podal demisi“, jak vtipně říká francouzský sociolog Généreux?

Je zjevné, že je nutné postupně, i v časech, kdy pomine demografická panika, připravovat řešení na více místech systému. Nejen flexibilně reagovat na momentální „potopu“ přístavbou kontejnerových buněk nebo výstavbou nového pavilonu, který zase po pěti letech osiří. Takzvanou optimalizaci s jejími negativními dopady jsme už zažili v demografickém sedle minulého cyklu v druhé polovině nultých let.

Jinak budeme opakovaně krčit rameny nad neřešitelným rozporem mezi krátkozrakými kraji a chromým státem jako nad jedním ze smutných důsledků decentralizace správy státu.