Rád čtu v novinách články jazykovědců, často bez ohledu na to, o čem píší. Zkoumám jejich věty a snažím se z nich přiučit. Lingvistovy věty musí být vzorné — texty sevřené, myšlenky v nich vytříbené a náležitě uspořádané. Proto jsem přivítal, když do Lidových novin začal psát svá Poslední slova jazykovědec Karel Oliva. A to v žánru, který tu povětšině vedu i já.

Občas mě ovšem překvapí názorem, který od akademicky vzdělaného humanisty neočekávám. Naposledy v jeho Posledním slově ke Dni učitelů, nazvaném Učitelé a jejich den. Zmiňuje se o stále těžší úloze, kterou učitelé ve společnosti mají, také vinou „bobtnající byrokracie“, k níž ovšem přiřadil současnou podobu inkluze, kterou „házíme pod nohy klacky nejen učitelům, ale i schopným a pro vzdělání nadšeným dětem“.

Myslel jsem si, že se Oliva pozastaví nad slovem „inkluze“, které podle mého je samo nepěkné. Zvukově evokuje něco neblahého. Jako když někde prokluzuje řemen, a neměl by. Lumír Klimeš ve svém Slovníku cizích slov vykládá inkluzi jako „zvláštní druh koordinace výslovně připomínající, že jistý případ patří do rozsahu představy právě uvedené“. Jakou myšlenku té představě dáme, je na nás. Určitější je výraz „inkluzívní“ jako „v to počítaný“, Klimeš uvádí příklad „zahrnující posluchače“.