Rád čtu v novinách články jazykovědců, často bez ohledu na to, o čem píší. Zkoumám jejich věty a snažím se z nich přiučit. Lingvistovy věty musí být vzorné — texty sevřené, myšlenky v nich vytříbené a náležitě uspořádané. Proto jsem přivítal, když do Lidových novin začal psát svá Poslední slova jazykovědec Karel Oliva. A to v žánru, který tu povětšině vedu i já.

Občas mě ovšem překvapí názorem, který od akademicky vzdělaného humanisty neočekávám. Naposledy v jeho Posledním slově ke Dni učitelů, nazvaném Učitelé a jejich den. Zmiňuje se o stále těžší úloze, kterou učitelé ve společnosti mají, také vinou „bobtnající byrokracie“, k níž ovšem přiřadil současnou podobu inkluze, kterou „házíme pod nohy klacky nejen učitelům, ale i schopným a pro vzdělání nadšeným dětem“.

Myslel jsem si, že se Oliva pozastaví nad slovem „inkluze“, které podle mého je samo nepěkné. Zvukově evokuje něco neblahého. Jako když někde prokluzuje řemen, a neměl by. Lumír Klimeš ve svém Slovníku cizích slov vykládá inkluzi jako „zvláštní druh koordinace výslovně připomínající, že jistý případ patří do rozsahu představy právě uvedené“. Jakou myšlenku té představě dáme, je na nás. Určitější je výraz „inkluzívní“ jako „v to počítaný“, Klimeš uvádí příklad „zahrnující posluchače“.

Obecně vzato zahrnout naší pozorností a přízní i jiné, než jsme my, toho je nám nejvíce zapotřebí. Protože minulý, totalitní režim programově provozoval opak, neustálým kádrováním pořád někoho vyděloval, ostrakizoval, dehonestoval, perzekvoval… Pospolitost jsme museli pěstovat za jeho zády.

Nyní se neustálé vydělování a zatracování individualit nebo celých skupin obyvatel děje jako by samovolně, neřízeně, což stále více lidí činí nějak vyčleněnými či slabými. Naše prosperita se zakládá na principu „úspěšný vs. nedostatečný“.

Program „v to zahrnující“ by měl být součástí „vyššího vzdělání“, které vede k lepšímu pochopení společnosti (a jejích problémů). Karel Oliva se domnívá, že právě tohle nadanější děti zdržuje, brání jim v lepším vzdělání.

Ze zkušenosti víme, že ve svobodných poměrech opravdu nadané děti, které už mají svůj zájem, ve vzdělávání nic nezastaví, nezabrzdí. Záhy přestávají být závislé na osnovách, ba i na učitelích. Těmto dětem by ani nevadilo, kdyby „inkluze“ se stala učebním předmětem. Podle profesora Libora Pátého, vakuového fyzika a někdejšího náměstka ministra školství, je takto nadaných dětí v populaci asi šest procent. Ty pak sunou naši vědu i kulturu ke smělým zítřkům mílovými kroky. A co my ostatní?

My ostatní, ať děláme, co děláme, jsme vždycky v něčem poněkud nedostateční, nebo se tak jen cítíme. Ve skutečnosti po onom „vyšším vzdělání“ v rámci programu „v to zahrnující“ prahneme, „jako laň prahne po vodách bystřin“ (to by Oliva nikdy nenapsal).

Je-li nám, dospělým, „inkluze“ nějak zatěžko, neupírejme ji dětem, pro něž je  „v to zahrnující“ téměř samozřejmé. Na České televizi jsme to mohli vidět v dokumentu Tomáše Škrdlanta Inkluze. Děti kupodivu i bez morálního apelu najdou cestu k jedincům, kteří jsou černí jak bota, česky umí sotva pár slov a ani jim nevadí, že mají třeba víc pětek než jedniček. Důležitější je, že je přijali do své společnosti. A nebo i děti s různým mentální postižením a osobnostními poruchami…

Vzdělání je jedna věc, ale druhá, stejně důležitá, je schopnost uplatnit se ve společnosti. Ta má strany dvě: Na jedné je ten, kdo uplatnění hledá, na druhé ten, kdo je ochoten je nabídnout a vytvořit pro ně příznivé podmínky — v to zahrnout.

Na druhé straně víme, že výše popsané se více méně děje, jsou učitelé, kteří sami „inkluzivně“ jednají, aniž by je někdo tím slovem musel strašit. A bez ohledu na to, co se o inkluzi píše a jak se hodnotí, dělají vše pro to, aby ten její stále prokluzující řemen alespoň nikdy nespadl.

A pak se také na takzvaný problém inkluze nikdo neptá těch, kterým pomohla — dětí i rodičů. Možná ji ani nevnímají jako „inkluzi“, ale radují se z toho, že společnost má schopnost „vzít jejich případ do rozsahu představy“, kterou o zdravé společnosti máme.