Mediální výchova je dlouhodobě probíraným problémem již od svého zavedení na českých školách v září 2007. Přestože u nás existuje více než deset let, učitelé stále tápou, jakým způsobem ji vyučovat a kdy. Nedávno zveřejnila agentura MEDIAN ve spolupráci s Člověkem v tísni výsledky reprezentativního dotazníkového šetření, které provedla mezi vyučujícími mediální výchovy, aby zjistila, jak o ní učitelé v současnosti uvažují.

Tři čtvrtiny z dotázaných potvrdily, že ji považují za důležitou. Co má být cílem takovéto výuky, v tom už se však rozcházejí. Rozvoj kritického myšlení uvádí více než třetina z nich, zhruba šestina vyučujících upřednostňuje orientaci v médiích a stejně velká skupina pak posílení schopnosti žáků vyhledávat a třídit informace.

V nejisté době

Zarážející je, že slabá polovina v dotazníku uvedla, že pravidelně nebo občas sleduje „alternativní média“ typu Aeronetu nebo Parlamentních listů, lépe řečeno dezinformační weby. Za důvěryhodné je přitom považuje čtvrtina zúčastněných. To nejsou zrovna nepatrná čísla.

Za zneklidňující to lze považovat zejména v době, kdy důvěra v seriózní média stále klesá a množí se (u nás zatím pouze) rétorické útoky na novináře — naposledy z úst prezidenta Zemana v jeho čtvrtečním inauguračním projevu. Kromě vydavatelství Economia vlastněného Zdeňkem Bakalou a vydávajícího například Hospodářské noviny nebo týdeník Respekt zmiňoval zvláště Českou televizi. A že právě ona je jako médium veřejné služby v ohrožení snahami o narušení její nezávislosti společně s Českým rozhlasem, potažmo s Českou tiskovou kanceláří, se shodují mediální experti už delší dobu.

Těmi, kdo v této otázce stojí vedle prezidenta, bývají často právě dezinformační weby, které dávají prostor zarputilým kritikům bez špetky soudnosti.

S nejistými učiteli

Ukázat rozdíl mezi seriózní žurnalistikou a tím, co se za ni jen vydává, by svým žákům dozajista měli učitelé, a to právě v rámci mediální výchovy. A nejen to, mediální výchovu bychom měli považovat přímo za součást základního vzdělání. Z odpovědí pedagogů však spíše vyplývá, že by to předně měl názorně ukázat někdo jim.

Necelé tři čtvrtiny z nich v dotazníku tvrdí, že nikdy žádný kurz mediální výchovy nenavštěvovali. O trochu více z nich ke všemu přiznává, že výuka takového předmětu vyžaduje řadu dovedností a znalostí, a z tohoto hlediska se sami v tématu cítí nejistě. Ta část vyučujících, která nějaký kurz absolvovala, tak učinila převážně v reakci na nabídku Člověka v tísni.

Kolem tří čtvrtin učitelů (číslo se nápadně shoduje s počtem těch, kteří neprošli žádným kurzem), uvedlo, že k výuce mediální výchovy chybí kvalitní materiály. To přitom není tak zcela pravda. Povědomí o nich možná není velké, ale materiály k výuce mediální výchovy připravuje pro učitele právě Člověk v tísni nebo také Centrum pro mediální studia při FSV UK.

Mediální výchova vedle toho figuruje ve školním vzdělávacím plánu, a školy tak mají povinnost ji do výuky zařadit, nikoliv však jako samostatný předmět. Teoreticky by se nemělo stát, že by mladý člověk prošel naším vzdělávacím systémem bez žádných vyučovacích hodin týkajících se tohoto tématu. I to se však bohužel stává. Částečně je na vině fakt, že mediální výchova patří mezi takzvaná průřezová témata.

Průřezové téma je takové, které mají učitelé zařazovat do hodin jiného vyučovaného předmětu kdykoliv v průběhu studia. Nejčastěji se tak téma objevuje v rámci výuky základů společenských věd. Regule ale nejsou moc přesné, není ani jasné, jakým způsobem by učitel měl mediální výchovu učit, a tak když na průřezová témata nezbývá čas, učitelé se jim moc nevěnují, což potvrzují i ti v dotazníku.

Vstříc mediální gramotnosti

Žijeme v době, kdy se útoky na nezávislá média stále stupňují, a zároveň proti nim nemáme dostatečnou protiváhu. Tu by měla tvořit mediálně gramotná společnost v součinnosti s nezávislými novináři a nezávislými médii. Zavedení funkční mediální výchovy se jeví jako první a nezbytný krok, ať už jako hlavní součást předmětu o základech společenských věd a výchovy k občanství, nebo jako samostatný předmět, který by k tomu dostal prostor v rozvrhu.

Příkladem nám může být Francie, kde s mediální výchovou začali již v sedmdesátých letech. Další země jako Kanada, Velká Británie, Austrálie či Maďarsko se naplno přidaly v průběhu devadesátých let a výuka o médiích tam má pevnější strukturu než u nás. Z vysoké míry mediální gramotnosti opřené o kvalitní vzdělávání těží dlouhodobě také Finsko.

Potřeba funkční mediální výchovy na školách je čím dál závažnější, neboť se potýkáme se stále rafinovanějšími nástrahami mediálního prostoru. Zatímco v zahraničí se zarputile debatuje o reálných možnostech ovlivňování voleb skrze „fake news“, které navíc pomáhají rozdmýchávat sociální sítě, čeští žáci končí zpravidla u natáčení videa, či dokonce u práce s textovým editorem.

Teď už jen najít toho osvíceného ministra školství, který si důležitost skutečné a funkční mediální výchovy uvědomí. Že není pozdě, můžeme jen zbožně doufat.