V prvé řadě je nutné si uvědomit, že mladí voliči nejsou rozhodně skupinou, která by do volebních výsledků mohla promluvit nějakým zásadnějších způsobem. Myšlenka, že progresivní mládí přinese svěží vítr do volební účasti a mávnutím kouzelného proutku nastane náprava léty zdevastované důvěry v demokracii a politiku obecně, je značně iluzorní.

Není tomu tak. I kdyby se povedlo jejich zájem zvýšit, výsledek nebude až tak odlišný. Počet mladých voličů je takový, že výsledná změna bude, s notnou dávkou optimismu, v jednotkách procent. Nicméně i ta mohou pomoci, neboť jednotky procent ve výsledném sčítání umí zamíchat kartami. Potýkáme se totiž se složitějším problémem, který vyžaduje systémová řešení. Programy stran zkrátka na všechno nestačí. Kde se stala chyba?

Zamysleme se nad tím, proč strany necílí na mladé voliče? Respektive opravdu to nedělají? Nelze paušalizovat, samozřejmě, ale určitá linie bude jasná. Roli mládežnické komety v politice jednoznačně plnil Dominik Feri z TOP 09, ale s vypuknutím aféry (a zdržme se hodnotících soudů) jeho hvězda zhasla a s ní i řada iluzí mladých lidí o politice. Na mladé voliče tak de facto cílí pouze Piráti, kteří ale kvůli tomu často ztrácí u starších voličů.

Moderní témata mohou oslovit mladší ročníky, ale elektorát seniorního věku? Tam se bude jednat spíše o výjimky. Navíc ani mladší ročníky rozhodně netvoří jednotnou skupinu, o které bychom mohli říct, že většinově podporuje Piráty. Ostatní strany jsou si vědomy toho, kdo tvoří majoritu mezi voliči a dle toho zcela jistě formulují svůj program.

Vynaložená energie do kampaně by měla přinášet výsledky. Ale cílit na témata pro mladé (typicky LGBTQ+ nebo klimatické otázky) znamená často přijít o starší voliče, kterých je víc. A to je pro všechny strany nevýhodné. Cesta k větší účasti mladých je zcela jiná, i když dlouhodobější…

Občanská nauka

Pokud výzkumy něco jasně ukazují, je to fakt, že občané s vyšším vzděláním se účastní voleb spíš. A právě na to bychom se měli zaměřit. Jenže ne až na vysokých školách, ale již od základního vzdělání. Postkomunistické dědictví zakořenilo ve školství častou představu, že výchova k občanství (nebo občanská výchova a jiné varianty názvu) je ideologickou masírkou, která má dětem vtloukat do hlavy správný světonázor.

Hodiny „občanky“ jsou tak často (i když nikoliv vždy) obětovány třídnickým hodinám, učí je naprosto nekvalifikovaní učitelé a z předmětu se stává otloukánek, který „může učit každý“, ačkoliv tomu zcela nerozumí. Přitom kdyby laik učil češtinu, to by byl problém! Tak proč je na tom občanka jinak?

Občanská nauka nemá žákům říkat, co je správné a jaký mají mít názor, má je ale učit přemýšlet, diskutovat o problémech a pro své názory si hledat relevantní argumenty. Má učit hledat zdůvodnění. A k tomu je potřeba, aby zdůvodnění a argumenty uměl nalézt sám učitel.

Uvědomělý občan totiž není ten, kdo jde k volbám. Uvědomělý občan je ten, který tam jde a ví proč. Má ke své volbě jasné důvody. Dohlíží důsledky své volby a je si vědom toho, co očekává. Ale kde se to má naučit, když ne ve škole?

Mantra o zbytečnosti humanitního vzdělávání je častá, ale zároveň bludná. Bez hodnot společnost nebude nikdy smysluplně fungovat. Zároveň však hodnoty nemůžeme učit. Ty si musí každý osvojit sám. A cestou k této tvorbě je kvalitní vzdělávání, zejména to občanské.

Pokud totiž budeme mít mladé voliče, kteří chápou demokratické principy a mají jasně nastavené hodnotové cíle, nebudeme muset řešit, jestli nějaká strana cílí na mladé. Ti mladí si totiž dokážou najít své favority sami, bez cílených lákadel. A právě důsledné občanské vzdělávání je tím, na co by se měla společnost primárně zaměřit a mělo by to i být společným programovým cílem demokratických stran. Protože jen tak k urnám začnou chodit ve větším i mladší voliči. A budou chodit po zbytek života…