Indií od dubna zmítá i v mezinárodním měřítku nebývalá vlna covid-19. Křivky vykreslují děsivě přesnou exponenciálu. Odborníci setrvale varují, že denní počty nakažených kolem 300 tisíc jsou mnohonásobně podhodnocené, stejně jako údaje o zemřelých. Těch Indie eviduje přes 270 tisíc, čtyři tisíce denně přibývají. Skutečnou bilanci zřejmě nikdo nezná. Vzplálo bezpočet pohřebních hranic, těla obětí covid-19 po desítkách vyplavují i vody ikonické Gangy.

Vlnu nestlačuje ani očkování, obě dávky vakcín zatím nedostala ani tři procenta indické populace. Výhledy jsou nevalné a očekává se, že nákaza může ustupovat velmi pomalu. Kromě zdravotních dopadů se debatuje i o možných následcích pro indickou politiku a neotřesitelnost pozice dosud populárního premiéra Naréndry Módího z vládní Indické lidové strany (BJP).

O aktuální situaci v Indii, vývoji epidemie a jejích příčinách, očkování i patentech vakcín jsme hovořili s Jiřím Krejčíkem, indologem a politologem působícím na Sociologickém ústavu Akademie věd.

Je tomu týden až dva, co se v českém prostředí vzedmul zájem o indickou epidemickou situaci. Asi všichni byli v šoku: ohromné počty nakažených i mrtvých, nedostupná lékařská péče, nedostatek kyslíku. Kulminace epidemických vln ale obecně přichází pomalu, v Indii se dá její vrchol očekávat někdy v těchto dnech. Co se v nejhůře zasažených regionech děje teď?

Pro člověka, který v zemi není, je docela těžké to odhadnout. Samotná kulminace je sporná, protože Indie je v současné době masivně podtestovaná. Důvod, proč se nárůst už dva týdny drží zhruba na stejné úrovni, nespočívá ani tak v tom, že by křivka už kulminovala, jako spíše v tom, že i počet provedených testů stagnuje a Indie už nedokáže víc testovat.

Tím pádem nevíme, jaký je skutečný počet nakažených. Nejrůznější matematické modely říkají, že to oproti udávaným číslům může být desetkrát, dvacetkrát, možná i třicetkrát více. Rozhodně bude ještě kulminovat křivka úmrtí, která jsou zřejmě také výrazně podhodnocená.

Řekl bych, že v současnosti je stav „kritický, ale stabilizovaný“. Vypadá to, že nemocnice v nejvíce zasažených oblastech se už nějakým způsobem dokázaly adaptovat. Bude zajímavé, jak se to vyvine v Bengalúru, kde je až deset procent všech nakažených Indie koncentrováno v jediném městě. Jinak se situaci podařilo stabilizovat i díky zahraniční pomoci s dodávkami kyslíku. Již se neděje, že by do nemocnic přicházely davy lidí, pro něž už není kyslík, a oni tam umírali na chodbách.

K rozsahu pandemie dám anekdotický příklad: začátkem týdne mi posílal kolega z univerzity, kde jsem studoval, seznam lidí — vyučujících, personálu i studentů —, kteří během druhé vlny umřeli, a byl docela dlouhý. Indie se dostává do situace, která u nás nastala někdy v zimě, kdy snad každý zná někoho, kdo měl vážné komplikace či dokonce zemřel. Všichni vědí, že to opravdu není legrace.

Premiér Naréndra Módí nedávno říkal, že se nákaza přesouvá na venkov. Očekává se proto větší míra infekce v oblastech, které jsou chronicky podtestované a mají menší hustotu zdravotní péče. Epidemie se tedy geograficky posouvá?

Posouvá a přelévá. Vždy kulminuje v některém státu, městě či oblasti, potom se přesouvá jinam. Indie tak může nahánět pandemii ještě třeba půl roku. Doplatila vlastně na to, že včas nedokázala lokalizovat ohniska, k čemuž ústřední vláda až téměř aktivně přispěla tím, že na rozdíl od loňska nevyhlásila žádný zákaz vycházení, takže se lidé během jarní sváteční sezóny mohli naprosto volně pohybovat. Na to, co se vloni dalo nějakým způsobem zvládnout — byť je sporné, jak moc se to tehdy podařilo — vláda v podstatě rezignovala.

Již delší dobu narůstá tlak, aby se vyhlásilo přísné centrální opatření. Pár dní nazpět podobně apeloval i americký epidemiolog Fauci. Proč to vláda nechce udělat? Je zde obava z ekonomických dopadů, jaké nastaly po lockdownu vloni?

Ústřední vláda sice lockdown letos nevyhlásila, ale v minulém či předminulém týdnu jej vyhlásily vlády většiny indických států. Dillí už v půlce dubna, Maháráštra na konci dubna, teď Kérala, Tamilnádu nebo Západní Bengálsko, kde se čekalo, až proběhnou volby. Ve většině nejhůře zasažených států tedy lockdown platí. To se v podstatě stalo i vloni: některé státy vyhlásily vlastní zákaz vycházení dřív, než přišel se svým náhlým lockdownem Módí.

Proč nejedná ústřední vláda? Když se zkusím vžít do její situace, myslím, že hlavní motiv byl jasný: dopřát lidem jarní oslavy a svátky a také si nezavřít možnost vést předvolební kampaně, hlavně v Západním Bengálsku. Potom tu byly ekonomické důvody. Všichni věděli, jakým způsobem loňský lockdown, dalo by se říci trochu přehnaně tvrdý, poškodil indickou ekonomiku, která už předtím nebyla v nejlepší kondici.

V tuto chvíli je už motivace vlády spíš taková, že se snaží udělat co nejméně velkých a potenciálně kontroverzních rozhodnutí, za něž by ji poté mohla kritizovat opozice. Nechává odpovědnost na jednotlivých státech a vidí, že si lockdowny vyhlašují samy. Opozice Módího vládu urguje, ale ta se hlavně snaží zachovat si tvář, neuhnout z nastaveného kurzu a nepřiznat, že mohla něco zanedbat. Je to už jakási její hrdost, součást politické hry, v níž se premiér Módí chová spíše jako politik než jako státník.

Módí je minimálně v zahraničí vcelku plošně kritizovaný. Lze posoudit, jak se vláda na selhání podílela?

Mluvíme o druhé vlně, většina lidí už tedy měla minimálně zprostředkovanou zkušenost, co je to za nemoc a jak se jí dá bránit. Takže nějakým způsobem odpovědnost za rozšíření leží na všech úrovních. Ale myslím, že hlavní vina opravdu padá na ústřední vládu, která situaci podcenila. Ignorovala, že křivka nákazy roste, nedostatečně o tom informovala.

Vláda už se dostala do situace, kdy se její krizová komunikace soustředí hlavně na to, že žádnou chybu neudělala. Snaží se držet obraz premiéra Módího jako silného, neomylného vůdce, obraz budovaný několik let.

To, co se děje v posledních týdnech, je místy až komické. Nejdříve nahlašování a blokování twitterových účtů, které informovaly o rozsahu tragédie v nemocnicích a krematoriích, nyní ministři sdílejí na sociálních sítích odkazy na články z obskurních, zdánlivě zahraničních provládních médií hájících Módího. Již to vypadá, že jediné, oč vládě jde, je udržet si podporu mezi skalním voličským jádrem BJP a moci na něm stavět v příštích volbách.

Je někdo, kdo před stávající vlnou varoval? Indie má mnoho expertů na epidemiologii a viry…

Různí odborníci varovali, ale ústřední vláda příliš nereagovala. Její krizová komise se naposledy sešla někdy v polovině ledna. Vláda si asi upřímně myslela, že se druhá vlna nestačí vrátit dřív, než proočkuje obyvatelstvo. Špatně to odhadli, neviděl bych za tím zlý úmysl ani politikaření.

V lednu mysleli, že je vše v pohodě, v únoru to začalo trochu růst, v březnu byly už rozjeté volební kampaně i jarní svátky, takže se vládě nechtělo do dění vstupovat. Leden a únor vláda zbytečně váhala, nedbala doporučení, nesvolala komisi ani nepřipravila krizový plán.

Přesuňme se na trochu obecnější rovinu. Zmiňoval jste, že se mnoho lidí s infekcí již dříve setkalo. Tuším, že odpověď bude vyžadovat značnou generalizaci, ale lze říci, jak se covid-19 napříč společností před současnou vlnou vnímal?

Už když loni vláda vyhlásila lockdown, se podobně jako u nás střední třída — tedy lidé, co pracují převážně v kancelářích a mohli snáze zůstat doma — samozřejmě pečlivě izolovala. Pracující třída, námezdní dělníci, různí obchodníci a řemeslníci se tak snadno izolovat nemohli, takže ani tolik nedbali na bezpečnostní opatření.

Ne snad, že pandemii znevažovali, ale zákaz vycházení jim ztížil nebo přímo sebral možnost výdělku — proto jsme také loni mohli vidět, jak se statisíce námezdních pracovníků vrací z měst domů na vesnice. Dá se říci, že čím lépe situovaný člověk, tím více bral pandemii vážně a snažil se jí vyhnout.

Vraťme se k nerovnostem a rozdílům ve zvládání nákazy. Nedávno jsem narazil na text několika indických lékařů, kteří poukazují, že v Indii sice je ohromné množství léků užívaných na mírný průběh covidu-19, ale poměrně málo těch, jež se někdy nasazují při průběhu horším. Existují sociální rozdíly i v přístupu k léčbě?

V Indii je obecně velký rozdíl mezi soukromými a veřejnými nemocnicemi, ať se to týká dostupnosti lůžek, nebo kvality péče. Máte střední třídu, jež si může dovolit pobyt v soukromém zařízení, oproti chudým občanům, kteří musí do státního. Státní nemocnice jsou však přeplněné, na dotyčné se nedostane řada nebo musejí čekat několik dní — kdy už může být pozdě.

Zajímavý je ale i rozdíl v přístupu k očkování. I zde mohou lépe situovaní občané získat výhodu. Do očkovacího systému se dá registrovat on-line přes telefonní číslo a průkaz totožnosti, zatímco na vesnici se počítá s tím, že lidé nemusí mít mobilní telefon a přístup na internet. Do očkovacího centra tedy přijdete osobně a zapíšete se do pořadníku. Lidé z měst to prý už začali „hackovat“ a jezdí se registrovat na vesnice poté, co na ně doma nevyšla řada nebo by museli čekat příliš dlouho.

Příjmová nerovnost či nerovnost přístupu k informacím se tedy může projevit i zde. Potom samozřejmě existují lidé bez domova, kteří nemají telefon ani adresu, takže se k očkování nemusí dostat vůbec.

Očkovací program se nedávno liberalizoval, odpovědnost se přesunula od vlády na jednotlivé státy. Očkování se také nedávno otevřelo pro všechny nad osmnáct. Jak systém nyní funguje?

Do konce dubna všechny dodávky vakcín skupovala ústřední vláda a na základě požadavků jednotlivých států i vlastního uvážení je rozesílala. Teď si vláda bere polovinu, druhou si mohou rozebrat jednotlivé státy. Ty mají teoreticky možnost si nakoupit víc, než by dříve dostaly, zároveň si samy mohou vyjednat dodávky ze zahraničí. Ústřední vláda zřejmě nyní k očkování přistoupila tak, že když je nezvládl stát, snad to zvládne trh. A skutečně to může mít výhody. Když si vakcíny budou objednávat přímo jednotlivé státy, dává jim to větší možnost pružně reagovat.

Momentálně je však hlavním problémem nedostatek dávek. Už někdy před měsícem se vědělo, že Indie má zásoby maximálně na čtrnáct dní. Teď, když se rozběhla druhá vlna a poptávka po očkování zase vzrostla, se to skutečně projevilo. Výrobci říkají, že během léta budou schopni zdržení dohnat, ale to je za dva až tři měsíce. Jestli se zájemci stihnout proočkovat dřív, než nemoc potkají, je otázka.

V absolutních číslech jsou počty očkovaných impozantní, ale při přepočtu na 1,3 miliardy obyvatel se Indie zvlášť neodchyluje od velmi nízkého světového průměru. Nedostatek dávek kontrastuje s dřívějším přístupem, kdy Indie vsázela výlučně na svou látku Covaxin a licencovanou AstraZenecu, jež navíc ve velkém vyvážela do zahraničí. Proč to dělala? Opravdu se domnívala, že má dost času?

Indická vláda si asi opravdu upřímně myslela, že pandemii zvládla a druhá vlna tak rychle nepřijde. Vakcíny chtěla vyrábět v natolik vysokém počtu, aby dokázala uspokojit nejen domácí poptávku, ale i exportovat. Je to ve velké míře i otázka diplomacie, PR pro indickou vládu.

Byla patrná velká snaha prezentovat Indii jako lídra rozvojového světa — zemi, jež dokáže nejen ve velkém licenčně vyrábět zahraniční vakcínu, ale také vyvinout vlastní a rozvážet ji do dalších rozvojových zemí. Indie tak chtěla upevnit svou pozici v regionu a vylepšit vztahy se sousedy.

Kromě okolí se z Indie vyváželo i do Afriky, Jihoafrická republika licencovanou AstraZenecu kvůli rozšíření „své“ virové varianty potom vracela…

Indie má už od dob premiéra Néhrúa představu, že je lídrem dekolonizovaného rozvojového světa, snaží se tak působit léta. Očkování mělo být cestou, jak tuto pozici potvrdit a zvýšit svůj kredit.

Souvisí s tím nějak skutečnost, že Indie dříve neprojevovala velký zájem o západní vakcíny?

Módího vláda se hodně snažila hrát na notu soběstačnosti. Vloni vyhlásila plán Átmanirbhar Bhárat, jehož název by se dal přeložit jako Soběstačná Indie. Je tu stále snaha přitáhnout zahraniční investice, které už mají přinést nejen kapitál, ale i dlouhodobější pracovní místa, a zároveň omezit dovoz hotových produktů. Cílem je ukázat Indii jako zemi, která si dokáže vše vyrobit, nepotřebuje nic dovážet, naopak je schopna zásobit ostatní země rozvojového světa. To určitě hraje roli.

Když slyšíme, že si západní výrobci vakcín syslí patenty a neuvolňují je do rozvojových zemí, aby si tam náhodou nemohli vakcínu taky vyrobit a nekonkurovali jim, tak to může platit v případě nějakých banánových republik, ale rozhodně ne v Indii, která je v podstatě také farmaceutickým lídrem. Indie ostatní vakcíny ani nepožadovala, protože věřila, že vše dokáže vyrobit sama nejen pro svou potřebu, ale i pro zahraniční trh. V tom se zbytku rozvojového světa opravdu vymyká. Nyní je otázkou, zda se sázka na soběstačnost neobrátí proti Indii a namísto zvýšení prestiže v očích ostatních zemí neklesne.

Vraťme se ještě k otázce patentů. Debatu o možném prolomení patentní ochrany vakcín teď rozvířily dokonce i Spojené státy americké. Je ale o něco takového z indické strany zájem? A mělo by prolomení nějaký bezprostřední efekt?

V dohledné době by efekt zřejmě příliš nenastal, výroba by nestihla zrychlit natolik, aby zastavila probíhající vlnu. Indie beztak nestíhá ani krizový management, natož očkování. Pro případ příští vlny by to smysl mělo, teď ale Indie už zaspala natolik, že by jí uvolnění patentové ochrany zvlášť nepomohlo.

Zajímavé je, že indické patentové zákony jsou nastavené tak, že u běžných léků znemožňují evergreening a indické farmaceutické společnosti mohou vyrábět generika. Poradily by si tedy asi i s vakcínami, kdyby byly k dispozici. Indie o ně sama ale neprojevila zájem.

Probrali jsme bezprostřední výhledy a vidíme, že nejsou příliš optimistické. Co se ale stane v dlouhodobějším horizontu?

Říkám od začátku, že indický přístup je tomu českému podobný tím, jak vláda pandemii řeší. U nás jsme ale mohli pozorovat, že přístup vlády se postupně během druhé, třetí, čtvrté vlnu ukázal jako nepříliš koncepční a lidé vládě přestali důvěřovat. Indie měla první vlnu a pak dlouho nic, teď zažívá masivní druhou vlnu, dynamika je tedy trochu jiná. Velká část obyvatel vládě důvěřovala až do dubna. Teď si ale mnozí lidé už myslí, že se o ně vláda nepostará. U nás se k tomu veřejné mínění dopracovalo postupně, kdežto v Indii to bylo zlomově.

Což bude zajímavé. Módí byl jako premiér ohromně populární, jeho obliba překračovala stranické preference. Nikdo neví, kam až teď jeho popularita může klesnout. Po zdravotní stránce Indie pandemii nějak překoná, ekonomika se z krize také časem vzpamatuje. Nikdo ale nedokážeme odhadnout, do jak hluboké deziluze se celá společnost propadne a jaké to může mít další následky.