Indií od dubna zmítá i v mezinárodním měřítku nebývalá vlna covid-19. Křivky vykreslují děsivě přesnou exponenciálu. Odborníci setrvale varují, že denní počty nakažených kolem 300 tisíc jsou mnohonásobně podhodnocené, stejně jako údaje o zemřelých. Těch Indie eviduje přes 270 tisíc, čtyři tisíce denně přibývají. Skutečnou bilanci zřejmě nikdo nezná. Vzplálo bezpočet pohřebních hranic, těla obětí covid-19 po desítkách vyplavují i vody ikonické Gangy.

Vlnu nestlačuje ani očkování, obě dávky vakcín zatím nedostala ani tři procenta indické populace. Výhledy jsou nevalné a očekává se, že nákaza může ustupovat velmi pomalu. Kromě zdravotních dopadů se debatuje i o možných následcích pro indickou politiku a neotřesitelnost pozice dosud populárního premiéra Naréndry Módího z vládní Indické lidové strany (BJP).

O aktuální situaci v Indii, vývoji epidemie a jejích příčinách, očkování i patentech vakcín jsme hovořili s Jiřím Krejčíkem, indologem a politologem působícím na Sociologickém ústavu Akademie věd.

Je tomu týden až dva, co se v českém prostředí vzedmul zájem o indickou epidemickou situaci. Asi všichni byli v šoku: ohromné počty nakažených i mrtvých, nedostupná lékařská péče, nedostatek kyslíku. Kulminace epidemických vln ale obecně přichází pomalu, v Indii se dá její vrchol očekávat někdy v těchto dnech. Co se v nejhůře zasažených regionech děje teď?

Pro člověka, který v zemi není, je docela těžké to odhadnout. Samotná kulminace je sporná, protože Indie je v současné době masivně podtestovaná. Důvod, proč se nárůst už dva týdny drží zhruba na stejné úrovni, nespočívá ani tak v tom, že by křivka už kulminovala, jako spíše v tom, že i počet provedených testů stagnuje a Indie už nedokáže víc testovat.

Tím pádem nevíme, jaký je skutečný počet nakažených. Nejrůznější matematické modely říkají, že to oproti udávaným číslům může být desetkrát, dvacetkrát, možná i třicetkrát více. Rozhodně bude ještě kulminovat křivka úmrtí, která jsou zřejmě také výrazně podhodnocená.

Řekl bych, že v současnosti je stav „kritický, ale stabilizovaný“. Vypadá to, že nemocnice v nejvíce zasažených oblastech se už nějakým způsobem dokázaly adaptovat. Bude zajímavé, jak se to vyvine v Bengalúru, kde je až deset procent všech nakažených Indie koncentrováno v jediném městě. Jinak se situaci podařilo stabilizovat i díky zahraniční pomoci s dodávkami kyslíku. Již se neděje, že by do nemocnic přicházely davy lidí, pro něž už není kyslík, a oni tam umírali na chodbách.

K rozsahu pandemie dám anekdotický příklad: začátkem týdne mi posílal kolega z univerzity, kde jsem studoval, seznam lidí — vyučujících, personálu i studentů —, kteří během druhé vlny umřeli, a byl docela dlouhý. Indie se dostává do situace, která u nás nastala někdy v zimě, kdy snad každý zná někoho, kdo měl vážné komplikace či dokonce zemřel. Všichni vědí, že to opravdu není legrace.

Premiér Naréndra Módí nedávno říkal, že se nákaza přesouvá na venkov. Očekává se proto větší míra infekce v oblastech, které jsou chronicky podtestované a mají menší hustotu zdravotní péče. Epidemie se tedy geograficky posouvá?

Posouvá a přelévá. Vždy kulminuje v některém státu, městě či oblasti, potom se přesouvá jinam. Indie tak může nahánět pandemii ještě třeba půl roku. Doplatila vlastně na to, že včas nedokázala lokalizovat ohniska, k čemuž ústřední vláda až téměř aktivně přispěla tím, že na rozdíl od loňska nevyhlásila žádný zákaz vycházení, takže se lidé během jarní sváteční sezóny mohli naprosto volně pohybovat. Na to, co se vloni dalo nějakým způsobem zvládnout — byť je sporné, jak moc se to tehdy podařilo — vláda v podstatě rezignovala.

Již delší dobu narůstá tlak, aby se vyhlásilo přísné centrální opatření. Pár dní nazpět podobně apeloval i americký epidemiolog Fauci. Proč to vláda nechce udělat? Je zde obava z ekonomických dopadů, jaké nastaly po lockdownu vloni?

Ústřední vláda sice lockdown letos nevyhlásila, ale v minulém či předminulém týdnu jej vyhlásily vlády většiny indických států. Dillí už v půlce dubna, Maháráštra na konci dubna, teď Kérala, Tamilnádu nebo Západní Bengálsko, kde se čekalo, až proběhnou volby. Ve většině nejhůře zasažených států tedy lockdown platí. To se v podstatě stalo i vloni: některé státy vyhlásily vlastní zákaz vycházení dřív, než přišel se svým náhlým lockdownem Módí.

Proč nejedná ústřední vláda? Když se zkusím vžít do její situace, myslím, že hlavní motiv byl jasný: dopřát lidem jarní oslavy a svátky a také si nezavřít možnost vést předvolební kampaně, hlavně v Západním Bengálsku. Potom tu byly ekonomické důvody. Všichni věděli, jakým způsobem loňský lockdown, dalo by se říci trochu přehnaně tvrdý, poškodil indickou ekonomiku, která už předtím nebyla v nejlepší kondici.

V tuto chvíli je už motivace vlády spíš taková, že se snaží udělat co nejméně velkých a potenciálně kontroverzních rozhodnutí, za něž by ji poté mohla kritizovat opozice. Nechává odpovědnost na jednotlivých státech a vidí, že si lockdowny vyhlašují samy. Opozice Módího vládu urguje, ale ta se hlavně snaží zachovat si tvář, neuhnout z nastaveného kurzu a nepřiznat, že mohla něco zanedbat. Je to už jakási její hrdost, součást politické hry, v níž se premiér Módí chová spíše jako politik než jako státník.

Módí je minimálně v zahraničí vcelku plošně kritizovaný. Lze posoudit, jak se vláda na selhání podílela?

Mluvíme o druhé vlně, většina lidí už tedy měla minimálně zprostředkovanou zkušenost, co je to za nemoc a jak se jí dá bránit. Takže nějakým způsobem odpovědnost za rozšíření leží na všech úrovních. Ale myslím, že hlavní vina opravdu padá na ústřední vládu, která situaci podcenila. Ignorovala, že křivka nákazy roste, nedostatečně o tom informovala.

Vláda už se dostala do situace, kdy se její krizová komunikace soustředí hlavně na to, že žádnou chybu neudělala. Snaží se držet obraz premiéra Módího jako silného, neomylného vůdce, obraz budovaný několik let.

To, co se děje v posledních týdnech, je místy až komické. Nejdříve nahlašování a blokování twitterových účtů, které informovaly o rozsahu tragédie v nemocnicích a krematoriích, nyní ministři sdílejí na sociálních sítích odkazy na články z obskurních, zdánlivě zahraničních provládních médií hájících Módího. Již to vypadá, že jediné, oč vládě jde, je udržet si podporu mezi skalním voličským jádrem BJP a moci na něm stavět v příštích volbách.

Je někdo, kdo před stávající vlnou varoval? Indie má mnoho expertů na epidemiologii a viry…

Různí odborníci varovali, ale ústřední vláda příliš nereagovala. Její krizová komise se naposledy sešla někdy v polovině ledna. Vláda si asi upřímně myslela, že se druhá vlna nestačí vrátit dřív, než proočkuje obyvatelstvo. Špatně to odhadli, neviděl bych za tím zlý úmysl ani politikaření.

V lednu mysleli, že je vše v pohodě, v únoru to začalo trochu růst, v březnu byly už rozjeté volební kampaně i jarní svátky, takže se vládě nechtělo do dění vstupovat. Leden a únor vláda zbytečně váhala, nedbala doporučení, nesvolala komisi ani nepřipravila krizový plán.

Přesuňme se na trochu obecnější rovinu. Zmiňoval jste, že se mnoho lidí s infekcí již dříve setkalo. Tuším, že odpověď bude vyžadovat značnou generalizaci, ale lze říci, jak se covid-19 napříč společností před současnou vlnou vnímal?

Už když loni vláda vyhlásila lockdown, se podobně jako u nás střední třída — tedy lidé, co pracují převážně v kancelářích a mohli snáze zůstat doma — samozřejmě pečlivě izolovala. Pracující třída, námezdní dělníci, různí obchodníci a řemeslníci se tak snadno izolovat nemohli, takže ani tolik nedbali na bezpečnostní opatření.

Ne snad, že pandemii znevažovali, ale zákaz vycházení jim ztížil nebo přímo sebral možnost výdělku — proto jsme také loni mohli vidět, jak se statisíce námezdních pracovníků vrací z měst domů na vesnice. Dá se říci, že čím lépe situovaný člověk, tím více bral pandemii vážně a snažil se jí vyhnout.

Vraťme se k nerovnostem a rozdílům ve zvládání nákazy. Nedávno jsem narazil na text několika indických lékařů, kteří poukazují, že v Indii sice je ohromné množství léků užívaných na mírný průběh covidu-19, ale poměrně málo těch, jež se někdy nasazují při průběhu horším. Existují sociální rozdíly i v přístupu k léčbě?

V Indii je obecně velký rozdíl mezi soukromými a veřejnými nemocnicemi, ať se to týká dostupnosti lůžek, nebo kvality péče. Máte střední třídu, jež si může dovolit pobyt v soukromém zařízení, oproti chudým občanům, kteří musí do státního. Státní nemocnice jsou však přeplněné, na dotyčné se nedostane řada nebo musejí čekat několik dní — kdy už může být pozdě.

Zajímavý je ale i rozdíl v přístupu k očkování. I zde mohou lépe situovaní občané získat výhodu. Do očkovacího systému se dá registrovat on-line přes telefonní číslo a průkaz totožnosti, zatímco na vesnici se počítá s tím, že lidé nemusí mít mobilní telefon a přístup na internet. Do očkovacího centra tedy přijdete osobně a zapíšete se do pořadníku. Lidé z měst to prý už začali „hackovat“ a jezdí se registrovat na vesnice poté, co na ně doma nevyšla řada nebo by museli čekat příliš dlouho.

Příjmová nerovnost či nerovnost přístupu k informacím se tedy může projevit i zde. Potom samozřejmě existují lidé bez domova, kteří nemají telefon ani adresu, takže se k očkování nemusí dostat vůbec.

Očkovací program se nedávno liberalizoval, odpovědnost se přesunula od vlády na jednotlivé státy. Očkování se také nedávno otevřelo pro všechny nad osmnáct. Jak systém nyní funguje?