Poprvé od podzimu máme velkou šanci dát viru co proto. Nezkažme si léto

Jan Kašpárek

Touha co nejrychleji co nejvíce provozů otevírat je pochopitelná: všichni toho máme dost a vládě poprávu nikdo nevěří nos mezi očima. Přesto je v zájmu všech ještě vydržet restrikce: v zájmu klidného léta, které tolik potřebujeme.

Kdo by se netěšil? Ale když ještě několik týdnů vydržíme, máme velikou šanci na klidné léto, který všichni tolik potřebujeme... Foto Ingo Neu, WmC

Pamatuji si to přesně. V září jsem seděl, od té doby asi naposled, na zahrádce s pivem. Po letní pauze bylo zapotřebí se vrátit k psaní o covidu. Padal večer, na rušné ulici pražského Žižkova viselo cosi zvláštního ve vzduchu. Mezi usrkáváním piva jsem dopisoval na tu dobu netypicky dlouhý text o čtení epidemických dat, aniž bych tušil, že podobné „souhrnky“ se na příštího půl roku stanou hlavní náplní práce.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vzmáhal se pocit, který vlastně nikdy neodešel. Kontrast vnějšího klidu a zdánlivého bezpečí s úděsným obsahem rodících se řádků. Tou dobou se zdálo stále očividnější, že se epidemie vymyká zpod kontroly, byť plný dopad záříjového nárůstu a vládní neschopnosti jsme viděli až později. Kdesi v týlu se usídlila temná jistota, že se schyluje k tragédii, přestože nebyla vidět, slyšet, cítit.

To se opakovalo. V listopadu, když vycházelo najevo, že nejsme s to epidemii účinně dobrzdit, před Vánocemi, kdy se vláda navzdory očividně nebezpečnému trendu rozhodla nic nedělat… Zjevná nebezpečí daná zákonitostmi epidemiologie se opětovně ignorovala.

Znovu a znovu přicházelo daty podložené vědomí blížícího se neštěstí, jehož si země nevšímala, dokud nevybuchlo s plnou tragičností. Prvotní neurčitý pocit neviditelné hrozby přešel v nekončící zděšený úžas, zoufalý vztek a následně vyprahlou apatii.

Bylo to zoufalých a hnusných — zatím — osm měsíců. Ne pro mě, sepisujícího na Žižkově stále další pochmurné analýzy, brodícího se v učebnicích mikrobiologie a datech úmrtnosti. Ale v prvních i dalších liniích, rodinách, na které virus udeřil a kterým pobral blízké. Pro nemocné a trpící, pro všechny strachující se o sebe a druhé, pro lidi v depresi a úzkosti, pro ty bez jisté práce i ty, jimž se nečekaně a bez sebemenšího zavinění zhroutilo podnikání.

Strach i odvaha, bláznovství i odpovědnost, arogance i solidarita. Záblesky pospolitosti i stále více hořkých sporů, často vedených ne zlou vůlí, ale tíží a nespravedlností krize. Obrana života i příliš, nesmírně mnoho smrti, abstrahované do stohů tabulek a grafů. Ohavný a pro mnohé bezprecedentní čas, nebo spíše divné pandemické bezčasí.

Nechoď, vládo, s virem na led, mnohý příklad známe

Od onoho záříjového podvečera jsme prošli tři epidemické vlny, či přesněji řečeno jednu dlouhou vlnu, jež nepotlačena a posilovaná mutacemi po nějaké době vybuchovala v další. Nyní se zdá, že přenos infekce konečně dobržďujeme.

Sice pomalu, k čemuž nás odsuzuje dříve vládou nezodpovědně zvolená strategie, ale od začátku března soustavně. Nové záchyty covid-19 klesají v týdenním mediánu ke dvěma tisícům, týdenní počet případů ke 110 na 100 tisíc obyvatel.

Začalo dílčí a patřičně opatrné rozvolňování, další je plánováno v následujících týdnech. Vláda se poslední dobou chovala s respektem k epidemii a nebývale naslouchala expertům, byť její působení tradičně provázejí zmatky. Nyní se však zdá, že má nutkání se, slovy exministra Jana Blatného, poněkud utrhnout ze řetězu.

Premiér už zase hlaholí o rozvolňování, že by prý po polovině května chtěl ukončit zřejmě účinnou a epidemiologicky podloženou, leč pro rodiče a pedagogy vyčerpávající, rotační výuku. Části žáků by tak mimochodem skončila teprve týden poté, co v některých krajích začne.

Ministr kultury by od 17. května rád začal s akcemi pro stovky lidí, následně ještě více. Podmínkou mají být hygienická opatření a testování. Představy resortů kultury a zdravotnictví se ale zjevně liší a vycházejí z různých harmonogramů.

Vedla se debata, zda kulturní akce podmínit jen přesnými PCR, nebo i slabšími antigenními testy. Prvá varianta je bezpečnější, ale v tuto chvíli by mohla znamenat kulturu jen pro bohaté: antigenní test si lze pravidelně dělat na pojišťovnu, zatímco PCR vyjde bez žádanky i na patnáct set korun.

Zřejmě posiluje touha urychlit dřívější rozvolňovací plán navázaný na určité prahy v týdenním výskytu případů na 100 tisíc obyvatel. Odborníky zprvu zmiňované heslo „data, ne datumy“ podléhá obecné potřebě mít po ruce konkrétní termín v kalendáři.

Původní balíčky ukončující restrikce představené před zhruba dvěma týdny počítaly, že se například divadla a koncerty uvnitř umožní při týdenní incidenci padesáti pozitivních na sto tisíc. Tam polovinou května určitě nebudeme.

Tou dobou se můžeme nacházet stále poblíž dvojnásobku, v absolutních číslech kolem 1500 i 1800 případů denně. Což je stále poměrně dost, mnohem víc, než kolik lze pokládat za bezpečné pro velké otevírání.

Stávající úvahy jsou tedy zvláštní a měli bychom zbystřit. Experti radící vládě sice zajisté odmítnou cokoli nepřístojného a racionální ministr školství Robert Plaga (nestr. za ANO) se k rychlému zrušení rotační výuky již postavil rezervovaně, podmiňuje jej přijatelnou situací. Na druhou stranu: jestli nás něco poslední rok naučil, potom nepodceňovat schopnost vlády provést něco děsného.

Máme nejlepší šance za celou dobu, využijme je

Jistě, celkový epidemický výhled je optimistický. Zákonitě však obsahuje jakýsi nepříliš pravděpodobný, ale přítomný potenciál nepříznivého zvratu.

Jednou ze špatných variant, o níž jsme nedávno referovali, je také zarovnání křivek na příliš vysoké míře, respektive reprodukčního čísla u jedné. To by znamenalo, že se nám sice podařilo jaksi částečně rozvolnit a nepřichází bezprostřední průšvih, ten by ovšem hrozil při skoro jakémkoli dalším otevírání.

Tím, jak jsou epidemická data za reálným postupem viru zpožděná, a jaká vládne poptávka po co nejkratším intervalu jednotlivých rozvolňovacích akcí, tu vzniká potenciálně riskantní kombinace. Ne, nejde o onen pocit neviditelně nastupující katastrofy popsaný v úvodu, přesto nelze jednat lehkovážně.

Některá ohniska infekce jsou stále příliš silná a široká, nově nakažených nemálo, očkovaných naopak nemnoho. Jediné, co můžeme dělat, je táhnout svou káru dál a nešílet. Odměnou nám bude poklidné léto i zasloužené pivo či limo v legálně otevřené restauraci.

Bohužel nelze slíbit, že od SARS-Cov-2 bude pak na věky klid. Respirátory, respektive roušky na smetiště dějin jistě nepůjdou a hranice kolektivní imunity leží vlivem agresivnějších virových variant výše, než se dříve čekalo.

Ale snad opravdu můžeme, ba dokonce potřebujeme mít hezké léto. Přiznejme si to, máme dost. A virus ne, je naopak stále při síle a schopen „vymýšlet“ nejrůznější úskoky.

Dotlačíme-li epidemii dost hluboko — tedy tak hluboko, aby skončilo komunitní šíření a ohniska se dala obehnat hygienickou sítí —, získáme možná vůbec nejlepší výhledy, jaké jsme tu od začátku pandemie měli. Namísto loňské pofidérní „chytré karantény“ tu máme skutečně funkční výdobytek nejmodernějších technologií v podobě očkování. Během prázdnin se snad podaří naočkovat všechny, kteří mají o injekci zájem, a nebezpečnost i možnosti šíření infekce tím zásadně poklesnou.

Jde o společný zájem bez ohledu na to, co si kdo o pandemii či protiepidemických restrikcích myslí. Dřívější mitigační strategie vlády založená na hledání rovnováhy mezi ochranou zdraví a otevřenou ekonomikou, jakési surfování na nikdy nezkrocené epidemii, se prokázala jako neudržitelná.

Vlastní frustrující a smutnou zkušeností jsme potvrdili, co mnozí odborníci říkají po celou dobu — že pro zdraví, ekonomiku i lidská práva představuje v širším horizontu nejlepší výhled strategie marginalizace, potlačení infekce na minimum.

O funkční společnosti se nelze bavit ve chvíli, kdy prakticky jakákoli aktivita hrozí nebezpečnou nákazou. Ekonomika nedokáže prosperovat během neustálého střídání „promořování“ s uzávěrami — ani nemluvě o tom, že jen stěží může prospívat tam, kde tisíce lidí upadají do nemoci, umírají nebo si odnášejí dlouhodobé tíživé následky.

Potřebujeme epidemii zahnat tak hluboko, jak jen bude možné. Ne někdy v zářivé budoucnosti, ale teď. I když jsme unaveni, vzteklí a oprávněně znechucení vládou Andreje Babiše.

Diskuse