Pamatuji si to přesně. V září jsem seděl, od té doby asi naposled, na zahrádce s pivem. Po letní pauze bylo zapotřebí se vrátit k psaní o covidu. Padal večer, na rušné ulici pražského Žižkova viselo cosi zvláštního ve vzduchu. Mezi usrkáváním piva jsem dopisoval na tu dobu netypicky dlouhý text o čtení epidemických dat, aniž bych tušil, že podobné „souhrnky“ se na příštího půl roku stanou hlavní náplní práce.

Vzmáhal se pocit, který vlastně nikdy neodešel. Kontrast vnějšího klidu a zdánlivého bezpečí s úděsným obsahem rodících se řádků. Tou dobou se zdálo stále očividnější, že se epidemie vymyká zpod kontroly, byť plný dopad záříjového nárůstu a vládní neschopnosti jsme viděli až později. Kdesi v týlu se usídlila temná jistota, že se schyluje k tragédii, přestože nebyla vidět, slyšet, cítit.

To se opakovalo. V listopadu, když vycházelo najevo, že nejsme s to epidemii účinně dobrzdit, před Vánocemi, kdy se vláda navzdory očividně nebezpečnému trendu rozhodla nic nedělat… Zjevná nebezpečí daná zákonitostmi epidemiologie se opětovně ignorovala.

Znovu a znovu přicházelo daty podložené vědomí blížícího se neštěstí, jehož si země nevšímala, dokud nevybuchlo s plnou tragičností. Prvotní neurčitý pocit neviditelné hrozby přešel v nekončící zděšený úžas, zoufalý vztek a následně vyprahlou apatii.

Bylo to zoufalých a hnusných — zatím — osm měsíců. Ne pro mě, sepisujícího na Žižkově stále další pochmurné analýzy, brodícího se v učebnicích mikrobiologie a datech úmrtnosti. Ale v prvních i dalších liniích, rodinách, na které virus udeřil a kterým pobral blízké. Pro nemocné a trpící, pro všechny strachující se o sebe a druhé, pro lidi v depresi a úzkosti, pro ty bez jisté práce i ty, jimž se nečekaně a bez sebemenšího zavinění zhroutilo podnikání.

Strach i odvaha, bláznovství i odpovědnost, arogance i solidarita. Záblesky pospolitosti i stále více hořkých sporů, často vedených ne zlou vůlí, ale tíží a nespravedlností krize. Obrana života i příliš, nesmírně mnoho smrti, abstrahované do stohů tabulek a grafů. Ohavný a pro mnohé bezprecedentní čas, nebo spíše divné pandemické bezčasí.

Nechoď, vládo, s virem na led, mnohý příklad známe