Máme-li se probrat tak komplexním tématem, jako je patentová ochrana léčiv, a na základě toho zhodnotit nynější debatu o prolomení patentové ochrany vakcín proti covidu-19, potřebujeme zdůraznit, že koloběh vývoje, produkce a distribuce léčiv je zvláštním ekosystémem. Vědecký zápal a schopnost zachraňovat bezpočet životů se tu míchá s ledovým ekonomickým kalkulem, pragmatismem, systémovou nerovností i s představami o nekonečném ekonomickém růstu.

Příklad ivermektin

Ano, ivermektin. Jde o slavnou až převratnou látku, jejíž pověst v evropském prostředí pošramotila v nedávné době mánie, v níž samozvaní experti přisuzovali ústně podávanému antiparazitiku div ne zázračně účinky proti covidu-19. Této kapitole se ovšem zde věnovat nebudeme.

„Ivermektin je zásadním pilířem celosvětového boje za vymýcení dvou závažných chorob, které devastují životy miliardám chudých a znevýhodněných v tropických oblastech: onchocerkózy a mízní filariózy. Je pravděpodobné, že během příští dekády bude lék v ročních či půlročních intervalech užívat přes 200 milionů lidí,“ shrnovali japonští vědci — z nichž jeden, mikrobiolog Satoshi Ōmura, je objevitelem ivermektinu — v odborném žurnálu Proceedings of the Japan Academy.

Obě choroby způsobují parazitické hlístice. Při mízní filarióze („sloní nemoci“) se ucpou lymfatické cévy a uzliny, čímž vznikají gigantické otoky. Onchocerkóze se říká říční slepota — ve vážné formě proniknou paraziti do oka, vyvolají zánětlivé změny rohovky a postižený částečně až úplně oslepne. Naprostá většina případů se nyní objevuje v rovníkové Africe. Před začátkem boje Světové zdravotnické organizace (WHO) za vymýcení obou nemocí šlo o dosti častou infekci, vyskytující se svého času i na území Amerik.

S hlísticemi se původně bojovalo na „vektorovém“ základě, tedy obranou proti přírodním přenašečům infekce bez zvláštních možností léčby. To změnil fascinující a až nepravděpodobný objev avermektinů, kam spadá i ivermektin. Zásluhy — a Nobelovy ceny — nese zmíněný Ōmura spolu s parazitologem a pracovníkem farmaceutické korporace Merck, Williamem Campbellem. Ve zkratce zjistili, že ivermektin na biochemické bázi paralyzuje a následně zabíjí hmyz a hlístice.

Léčivo se napřed testovalo na koních, od patentu roku 1981 se stalo jedním z nejrozšířenějších veterinárních antiparazitik. Campbell ale usoudil, že existuje i potenciál proti lidským nemocem a navrhl firmě, aby prozkoumala využití vůči říční slepotě. Funkčnost se potvrdila, schválení přišlo v roce 1987. Merck se rozhodl ivermektin nasadit humanitárně. Pod obchodní značkou Mectizan společnost zahájila masivní dodávky do Afriky, a to bez nároku na zisk.

Původně plánovaná cena přesahovala možnosti chudých států globálního Jihu, a Merck tedy prohlásil, že nasazení hodlá dotovat, dokud bude zapotřebí. A jak slíbil, tak učinil.

Již v prvních desetiletích se ve spolupráci s množstvím dalších institucí a expertů podařilo úspěšně a vcelku levně ošetřit několik set milionů lidí. Program se hodnotí jako sice nedokončený, ale rozhodně přínosný — například ve střední a jižní Americe se povedlo dané parazitózy víceméně eliminovat. Pokračování se plánuje nejméně do roku 2025.

Statisticky se propočítává, že jeden zachráněný rok zdravého života zde odpovídá investici pouhých asi třiceti dolarů. Takovýchto „člověkolet“ se zachránily miliony. „Merck ve spolupráci s WHO, občanskými organizacemi a místními vládami zahájil program (…), který se stal globálním modelem pro filantropická partnerství mezi farmaceutickými společnostmi a zeměmi, jež si nemohou dovolit léky. Kampaň podporovaly zisky z veterinárního využití ivermektinu,“ vysvětloval svého času editorial věstníku WHO.

Základní patent Mercku na ivermektin vyprchal v devadesátých letech. Preparátu se sice týká množství dalších patentních ochran, samotná látka je však generikum. Bizarním obratem se tak ivermektin stal jedním z léčiv, které se někdy spolu s dalšími dostupnými preparáty víceméně nahodile podává v Indii (velmoci generik, jak jsme si ukázali v prvním díle seriálu) lidem s covidem-19.

Dlužno dodat, že Merck není žádná charita. Jde o korporaci s ročním příjmem skoro padesát miliard dolarů, za níž stojí i nepěkné kauzy.

Filantropické akce vidíme i u jiných koncernů, často v kontrastu k jinak neetickému jednání. Například švýcarský Novartis se desítky let a bez nároku na zisk podílí na světovém boji proti lepře.

Současně čelí obviněním z kartelového jednání a umělého navyšování cen. V minulých letech musel také platit gigantické částky v právních sporech se Spojenými státy, kde de facto uplácel lékaře, aby předepisovali jeho výrobky.