Zdravotnický systém České republiky prošel v uplynulém roce a půl nevídanými zkouškami. Není tedy divu, že ve volebních programech politických stran a hnutí zdravotnictví figuruje na předních místech.

Asi všichni si přejí široce dostupný, moderní, slušně financovaný a personálně pevný systém péče. Plošnou síť praktických i dětských lékařů, zubařů, nemocnic i specializovaných pracovišť. Přehledný elektronický systém, transparentní a smysluplný mechanismus úhrad, férové pojišťovny, minimální byrokracii, prvotřídní vědecké zázemí a tak dále. Podobné teze obsahují všechny stranické programy, jejichž napsání se věnovalo alespoň minimální úsilí.

Praxe bude ovšem složitější, zvláště jde-li o konkrétní zákonné úpravy a peníze. Existuje zvláště několik oblastí volajících po systémovém a důsledném řešení namísto obvyklých frází.

Nahlédněme proto do politických programů těch stran a hnutí, jež mají podle dlouhodobých trendů v průzkumech přiměřenou šanci dosáhnout poslaneckých mandátů, a srovnejme je s pravděpodobnou realitou. Alespoň několik bodů týkajících se zdravotnictví mají všechny zastoupené politické subjekty, tedy ANO, ČSSD, KSČM, Piráti a Starostové (PirSTAN), Přísaha, SPD i koalice ODS, TOP 09 a KDU-ČSL (SPOLU).

Obecná shoda: je třeba překonat místní nerovnosti

Jednou z dlouhodobých bolestí české zdravotnické soustavy jsou odlišnosti v dostupnosti různé péče v některých regionech. Vícero politických subjektů konkrétně zmiňuje například chybějící zubaře. Problém je ovšem systémovější. Ze strategického hlediska se obvykle zmiňuje potřeba celý systém zprůhlednit a ukotvit nezbytnou péči tak, aby k ní v případě potřeby nikdo neměl příliš daleko.

Nerovnosti zmiňuje SPD, ale jen vágně. KSČM slibuje u zdravotnictví „soběstačnost“, ale není patrné, co tím míní. SPOLU prosazuje reformy směrem k větší transparentnosti financování i dostupnosti péče. Plánuje také garantovat síť zdravotnických zařízení „podle počtu obyvatel a dojezdové vzdálenosti.“

O zefektivnění systému a páteřní síti nemocnic zajišťujících urgentní péči hovoří i PirSTAN. ČSSD chce „zákonem garantovat veřejnou síť nemocnic s celostátně platnými standardy,“ v rámci dlouhodobější strategie dokonce slibuje dosáhnout stejně dostupné péče ve všech koutech republiky. Přísaha dále v programu kritizuje velmi rozdílnou úroveň přístupu k péči napříč regiony a celkově složitou strukturu celého systému.

Programy, jež jsou — bez ohledu na konkrétní politický postoj — psané jakž takž kompetentně a konkrétně, se na nutnosti určitých úprav směrem k dostupnosti a garanci péče napříč republikou obecně shodují. Praktická řešení budou však nesnadná, narážející na bezpočet dlouhodobých obtíží včetně nedostatku personálu, potažmo menší atraktivity práce na periferiích.

Nezáleží ani tak na programech jako na Ústavním soudu

Kromě nejasností, jak vlastně lze například garantovat síť stejně dostupné péče pomocí paragrafů, jde i o peníze. Jednak je tu setrvale složitý dotační systém, jednak mechanismus vypočítávající ve zkratce to, za jaký úkon dostane nemocnice kolik peněz. V jeho čele stojí každoročně aktualizovaná úhradová vyhláška. Proti té je již několik let vznesena ústavní stížnost jednapadesáti senátorů podaná Ivem Valentou (nestr. za Soukromníky), na jejíž tvorbě se podílel i pirátský expert na zdravotní právo Ondřej Dostál.

Stěžovatelům vadí mimo jiné nerovnosti, „které [v současném systému] vznikají mezi pacienty v závislosti na místě bydliště, druhu onemocnění a sociálním postavení, a které se projevují výraznými rozdíly v úrovni péče a čekacích dobách.“ Kritizují mechanismus rozdělování peněz zvýhodňující některé hráče a vytvářející neprůhledné prostředí náchylné ke klientelismu i nerovnoměrnost v rozmístění a financování center specializované péče. To se víceméně kryje s rozložením fakultních státních nemocnic.

Kraje, která nemají fakultní nemocnici (Jihočeský, Karlovarský, Liberecký, Pardubický, Ústecký, Vysočina a Zlínský), mnohdy nemají ani tolik vysoce specializovaných pracovišť. A obecně největší koncentraci všeho (i absolutního počtu nemocničních lůžek) má Praha. Leží tu nejen značná většina všech fakultních nemocnic, ale i další významné provozy, jako je Ústřední vojenská nemocnice či množství specializovaných pracovišť. Zdejších kapacit ostatně využívají i ostatní kraje.

„Komplexní kardiocentra Motol a Homolka jsou od sebe vzdálena doslova přes ulici a v pětiminutové vzdálenosti sídlí ještě kardiocentrum [vojenské nemocnice]. Naproti tomu celý severozápadní pruh republiky nedisponuje ani jediným. Občan bydlící na ‚vrchu za Břevnovem‘ má tak bezprostředně dostupná hned tři komplexní pracoviště, a tedy vyšší šanci díky včasné péči přežít infarkt bez následků než občané měst a obcí v milionovém podkrušnohorském spádu, které v případě potřeby čeká více než hodinový transfer do některého z center v Praze,“ konkretizují senátoři.