Pracovní prostředí a podmínky se dramaticky v důsledku čtvrté průmyslové revoluce. Už nejde jen o diskuze teoretiků práce, ale dávno o reálné životy. Nové výzvy přitom čekají nejen zaměstnance, ale i odbory. Už dnes jsme schopní říct, jaké první kroky připadají v úvahu. A bez jakých legislativních změn se do budoucna neobejdeme.

V různých odvětvích samozřejmě probíhají změny různou rychlostí. Každopádně doba, kdy v zásadě všichni zaměstnanci vykonávali svou práci ve stejném čase a na stejném místě, je v podstatě minulostí. Jak elektronizace a digitalizace postupují, rozvíjí se především takové formy práce, které zaměstnance a zaměstnankyně nespojují fyzicky s jejich pracovištěm. V rámci práce na dálku je možné na jednom projektu zaměstnávat lidi z několika kontinentů. Práce zprostředkovávaná platformami může být ukládána velkému počtu osob, které se fyzicky vůbec nesetkávají, ačkoli třeba doručují jídlo v rámci téhož města.

Ale ani tam, kde bude samotná práce i nadále spojená s konkrétním prostorem — typicky třeba ve výrobě — nebude nadále potřeba stejných lidí v stejných počtech. Dynamická proměna celého pracovního trhu je zkrátka markantní, plošná a děje se tady a teď.

Tato fragmentace práce přináší kromě — pro obě strany více či méně výhodné — flexibility i celou řadu důsledků spíše negativních. Kromě oslabování pocitu sounáležitosti s týmem a loajality k zaměstnavateli je tu jeden závažný důsledek, se kterým se pracovní trh nikdy nesetkal a je velkou otázkou, jak se na něj naučí reagovat: je jím zhoršení podmínek a prostoru pro sdružování zaměstnanců k hájení a prosazování jejich zájmů. Pokud se lidé spolu nepotkávají, ani se neznají, těžko mohou navazovat kontakty, něco spolu sdílet, tím méně pak společně něco požadovat.