Evropským parlamentem minulý týden prošla kontroverzní směrnice upravující vymáhání autorských práv na síti. Obhájci autonomie virtuálního prostoru označují její sporné body, řazené původně jako články jedenáct a třináct (nyní patnáct a sedmnáct), za nepřípustnou regulaci. Ta podle nich zavání předběžnou cenzurou a ve svém důsledku zabije svobodu internetu.

Méně početná skupina zastánců směrnice nazpět argumentuje údajnou nutností omezit působení korporátních zpravodajských agregátorů, jež de facto vykrádají mnohdy již tak mizerně placenou práci tradičních novinářů, případně ochranou práv umělců, jejichž díla se objevují na internetových platformách volně ke stažení či zhlédnutí, aniž by z toho autor cokoli měl.

Na obou stranách se samozřejmě objevil pochybný lobbing. Google, kterému hrozí, že bude muset prvotním autorům děl za jejich zpřístupňování platit, před směrnicí předvídatelně varuje. Velcí vydavatelé periodik, kteří větří možnost mnohamilionových zisků, naopak opatření požadovali a neváhali se uchýlit k mediální šikaně protistrany.

Alespoň na teoretické rovině však oba pohledy na směrnici disponují kvalitními argumenty. Ty jsou ostatně s výjimkou lobbistů a jejich poskoků vedené upřímnou snahou o zlepšení stávajících tristních podmínek, či naopak o zachování toho dobrého, co na internetu v éře dezinformací a bizáru zbylo.

Nikoli náhodou kvůli směrnici vyšly do ulic davy lidí — jen v Mnichově jich proti přijetí protestovalo na padesát tisíc, a to s podporou Pirátů, německé sociální demokracie, Die Linke, Zelených i Svobodných.

↗

Bůh internetu Jon Postel je přes dvacet let mrtev. Síti zbyla svoboda špatných a horších voleb. Foto public.resource.org

Váš příspěvek jsme smazali, protože porušoval pravidla komunity

Sám obsah směrnice jsme na stránkách Deníku Referendum již jednou shrnuli. Opatření ve zkratce ukládá provozovatelům internetových platforem povinnost platit za užití autorských děl novinářům či umělcům. Dále přesouvá odpovědnost za případné porušení autorských práv z řadových uživatelů na poskytovatele virtuálního prostoru.

V praxi to znamená, že zmiňovaný Google nebude moci volně provozovat svůj agregátor Google News. Za část obsahu bude na základě licenčních smluv s vydavateli platit, část zřejmě vyřadí. A to i z vyhledávání, odkud podle předběžných odhadů mohou zmizet například dosud uváděné perexy zpráv. Na své další platformě, obecně známé YouTube, potom dost možná zavede algoritmy, jež budou z obsahu filtrovat neoprávněně užitá autorská díla.

Problém je nasnadě: algoritmus pravděpodobně nerozpozná ironii ani nadsázku. Oproti lidskému vědomí operuje s proměnnými, které zpravidla pomíjejí širší kulturní a společenský kontext. Na druhou stranu nelze automatický kód nahradit lidským činitelem. YouTube se každou minutou rozrůstá o čtyři sta hodin obsahu, takže i kdyby celé lidstvo sedělo u počítačů a věnovalo se pouze hledání videí porušujících autorská práva, nemělo by sebemenší šanci uspět.

Představa, že může filtrování obsahu pomocí algoritmů pořádně fungovat, je samozřejmě absurdní. V sítu nevyhnutelně uvízne množství zcela legálního obsahu.

Stejně jako umělé inteligence Marka Zuckerberga namísto snů o elektronických ovcích prožívají noční děsy ze snímků „hořící“ kachny, ani Google nebude schopný zajistit, aby uživatelé jeho platforem nezuřili nad nespravedlivými blokacemi. A to ani v případě, že za vývoj filtrů zaplatí miliony dolarů některému ze specializovaných supů, co od počátku debaty o směrnici přelétají nad bruselským bojištěm v očekávání kořisti.

Zuckerberg coby zakladatel Facebooku ostatně nedávno sám vyzval vlády, aby dělaly pro regulaci internetového obsahu více. Poučen opakovanými skandály své společnosti se zneužíváním osobních údajů uživatelů či šířením nenávistných příspěvků volá po tom, aby vlády regulovaly provoz na jeho platformě namísto toho, aby to vyžadovaly po něm.

„Dejte nám pokoj. Když vydáváte zákony, nechtějte po soukromnících a akcionářích, aby je vymáhali, to je vaše práce,“ dal by se shrnout jeho projev. Coby jeden z největších hráčů na poli digitální ekonomiky tak vlastně shrnuje celou debatu o regulaci internetu.

Naše argumentace nevzkvétá

Diskuse o problému vymáhání autorských práv na internetu se cyklí podobně jako v případě táhlé debaty o projevech nenávisti na sociálních sítích. Když Německo nakázalo Facebooku odstraňovat nezákonné rasistické a neonáckovské příspěvky formou takzvaného netzwerkdurchsetzungsgesetzu, kritici oprávněně namítali, že přece není možné požadovat po soukromé společnosti, aby se stala arbitrem vymáhání práva.

Zastánci onoho zákona s rozkošným názvem kontrovali tím, zda je snad možné, aby daná společnost tolerovala očividně nezákonný obsah, když může poznat, že je nezákonný. Snad ani netřeba podotýkat, že výsledkem je pocit části uživatelů sítě, že je stát nechává Facebookem cenzurovat, zatímco se v každé druhé debatě pod příspěvkem s muslimskou tematikou volá po různých stupních genocidy a zákon i obyčejná lidská morálka se tak vesele popírá dál.

Není třeba okouzlujících knírů Hercula Poirota k tomu, abychom si povšimli, že přehazování odpovědnosti mezi státy a digitálními korporacemi postrádá praktické výstupy, natož potom jednoznačnou legitimitu kterékoli ze stran.

Skutečný problém tkví v tom, že otcové zakladatelé internetu při výstavbě sítě nepředpokládali, že se podobné debaty kdy budou muset vést. Technooptimismus počátků „kyberprostoru“ ztělesněný Kyberkulturou filosofa a mediálního teoretika Pierra Lévyho se vždy zabýval řešením praktických problémů digitální infrastruktury, nikoli politickými rozměry celé věci.

Bůh je mrtev, zbyly jen státy a korporace

Na počátku internetového světa nebyly haly plné serverů s nepředstavitelnou výpočetní kapacitou, jež dnes umožňují naše znuděné brouzdání sítí, ale nadšenci ignorující logiku státní regulace, a v mnohých případech dokonce i kapitalismus.

To, jak jsou počátky virtuálních platforem vzdálené jejich dnešnímu fungování, dokonale ilustruje postava „Boha internetu“, IT výzkumníka Jona Postela. Postel se svého času podílel na vývoji a následně správě klíčových pilířů světové počítačové sítě.

V roce 1998 se internet začínal proměňovat. Komercializace vystrkovala růžky a o slovo se přihlásila i americká vláda, jež si opožděně uvědomila, že v počínající informační éře chce rozhodovat o tom, kdo bude spravovat takzvané kořenové DNS servery. Ty jsou ve zkratce odpovědné za to, že nemusíme do adresního řádku zadávat „178.77.214.74“, ale „denikreferendum.cz“.

Postel požadavky nových časů a nedůvěryhodných institucí odmítal. 28. ledna se rozhodl pro svébytnou demonstraci. Obepsal operátory osmi ze dvanácti DNS serverů napříč světem a věcně je požádal, aby svěřili veškerou správcovskou autoritu jeho přístroji. Operátoři sice tušili, že se děje cosi děsivě velkého, projevili Postelovi ale tu největší možnou důvěru a správu serverů na něj skutečně přesměrovali. Spojeným státům tak zůstaly pouze čtyři internetové uzly v institucích typu kosmické agentury NASA či ministerstva obrany.

Postelův mýtus se zrodil z faktu, že v danou chvíli seděl u počítače vybaven mocí chirurga s dlaněmi vnořenými v hrudní koš pacienta. Kdyby chtěl, mohl zasadit internetové infrastruktuře strašlivou ránu a podetnout základy celé babylonské věže internetu třeba tím, že by znepřístupnil stránky s doménou „.com“. Stejně jako chirurg vázaný přísahou to ale neudělal — namísto toho správcovská oprávnění na výzvu představených vrátil.

Příběh skončil. Postel zemřel téhož roku po komplikované operaci srdce. Během dekády od jeho smrti vznikla většina dnes zásadních internetových platforem. Zrodily se či nepředstavitelně expandovaly digitální korporace věnující se vývoji a správě technologií. Internet se stal nejmasovějším médiem všech dob.

Za svobodnou samosprávu

Ano, internet se stal nejmasovějším médiem všech dob, nicméně médiem s nejistou konstrukcí. Jeho pilíře mají základy ve státní či komerční sféře, které svými rozhodnutími do značné míry spoluurčují, jak se na síti chovají koncoví uživatelé.

Například arabské jaro stálo na korporátních sociálních sítích, skrze které se demonstranti svolávali do ulic a které se autoritářské režimy snažily vypnout nebo přes ně dohledávat disidenty a na základě dávných příspěvků je následně odsuzovat k mnoha letům vězení.

Komunikační moc, kterou celosvětová počítačová síť získala, se vymkla očekávání. Přesto významná část digitální infrastruktury leží v rukou společností, jejichž činnost z logiky trhu neřídí nic jiného než možnost zisku. Jako jejich protiváha se v posledních letech — jak jsme viděli, vcelku kontroverzně a s nejistým úspěchem — projevují státy či nadnárodní svazky typu Evropské unie.

Ty se poněkud schizofrenně snaží vyvážit vymáhání různých zákazů, jejichž legitimita závisí na lokálním kontextu, s respektem ke svobodě projevu. Pokud při tom tuto svobodu neomezují, pak z logiky věci přinejmenším vzbuzují podezření z toho, že to dělat budou. Historie států je přece jenom historií represe a stavět stát do pozice arbitra svobodného projevu je tedy poněkud pochybné.

Hledat spásu z rukou trhu by bylo ovšem ještě hloupější. Tržní subjekty se navzdory prohlášením svých PR oddělení neřídí veřejným zájmem, ale šancí na zisk či získání výhody nad konkurencí. Zatímco v jedné zemi mohou vyslat alegorický vůz na duhový průvod hrdosti queer lidí, o pár tisíc kilometrů dál mimoděk poskytnou infrastrukturu pro aplikaci, kterou mohou muži těžící z místního tuhého patriarchálního zřízení sledovat své manželky.

Internet coby největší — a přirozeně také nejproblematičtější — nástroj pro sdílení informací v lidské historii nikdo nepřijde zachránit. Potřebujeme jej znovu promyslet. Promyslet, zda je pro nás přijatelné, aby největší komunikační platformu spravovaly korporace poplatné zájmům investorů či státy se svou odvěkou tendencí chovat se vůči svobodné výměně informací přinejmenším nedůtklivě.

Pokud chceme svobodný internet, který nebude zabíjet žurnalistiku či oprávněné nároky umělců, potřebujeme odvážnou vizi jeho veřejné správy, která nebude závislá na státu či kapitálu. Je-li v našem společenském kontextu taková vize nepředstavitelná, je otázkou, zda je to chyba vize, nebo společenského kontextu. Když vezmeme v úvahu rozvoj sítě v posledních třiceti letech, jako správná se bohužel zdá spíše druhá možnost.