Chci přispět X

Boj proti nenávisti na sítích? Musíme začít ve skutečném světě

Legislativní opatření proti nekontrolovanému šíření nenávistných projevů na internetu jsou jistě potřebná. Bez hlubší změny společenské nálady se však minou účinkem.

Začátkem října uplynul rok od zavedení německého zákona k lepšímu prosazování práva na sociálních sítích, zvaného in originali půvabně netzwerkdurchsetzungsgesetz. Ten se snaží vynutit německé právo týkající se oblasti souhrnně zvané „hatespeech“, tedy výhrůžek, rasistických, sexistických a na LGBTQ+ lidem namířených urážek, schvalování genocidia a podobně.

U této příležitosti uspořádala Právnická fakulta Univerzity Karlovy a české zastoupení nadace Friedrich-Ebert-Stiftung panelovou diskusi s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským a náměstkem spolkového ministra spravedlnosti Christianem Langem.

Lange si na debatě dosavadní fungování zákona pochvaloval, i když připustil, že z asi půl milionu internetových příspěvků nahlášených za půl roku jako hatespeech asi osmdesát procent nenaplňuje znaky porušení zákona. Krom toho některé internetové giganty dostatečně neděsí riziko pokut za ignorování nenávistného obsahu, takže asi šest set z vyjádření porušujících zákon na sítích zkrátka zůstalo.

Facebook coby největší sociální síť navíc proces nahlašování obsahu v poslední době spíše zkomplikoval, takže i podle Langeho zůstává nenávist v tekutém a nepřehledném internetovém prostředí poměrně pevně zakořeněná.

Příznačně rozpačitý závěr
Lange opakovaně zdůraznil, že v novém zákoně nejde o cenzuru, pouze o snahu vynutit již platné zákonné normy. S tím souhlasil i soudce Rychetský. Ten hned na začátku připustil, že se na sociálních sítích v rámci duševní hygieny nepohybuje a jediný kontakt s nimi má díky své manželce, která mu vypráví o nejnovějších bizarních tweetech Jiřího Ovčáčka. Jako hlavní problém vytyčil jasnou otázku: má veřejná moc v případech šíření nenávisti na sítích aktivně zasahovat, nebo věc ponechat k řešení dotčeným skupinám a jednotlivcům, potažmo korporátům, které sítě provozují?

Kontext, jenž k tomu dodal, však dává tušit, že v českých podmínkách otázku, s níž se odvážně a kontroverzně snaží popasovat Německo, zkrátka nerozřešíme. Podle Rychetského se ke kyberprostoru vztahuje pouhých deset usnesení Ústavního soudu, a to v situaci, kdy k této instituci dorazí na čtyři sta podání ročně.

43195422_309121063217182_7043464873283420160_nJedno takové odpoledne tváří v tvář lidem udělá pro omezení nenávistných projevů dost možná víc než jakýkoli netzwerkdurchsetzungsgesetz. Foto FB Kolektiv 115

Opakuje se tedy starý známý problém: kyberprostoru tu málokdo rozumí, veřejná moc je zmatená a žádné konkrétní opatření raději nepřijmeme, protože je české prostředí, v posledních letech tolik prolezlé propagandou a nesmysly z obskurních webů a facebookových stránek, extrémně citlivé na cokoli, co zavání cenzurou – i když to se skutečnou cenzurou třeba nemá nic společného.

To je sice smutné, nikoli ale překvapivé. Mnohem zajímavější je, že Rychetský celou věc uvedl do kontextu ohrožení demokratického řádu dezinformačními kampaněmi, které podle něj v rámci „studené války vede velmoc na východ od nás proti západní civilizaci“.

Neměl to dělat. Působil-li do té doby v diskusi netzwerkdurchsetzungsgesetz jako výsledek německé reálpolitiky, jako osvícené opatření na půli cesty mezi vynucováním práva a svobodou slova, nyní se mimoděk až překvapivě přitakalo paranoidním kritikům. Rychetský a Lange sice ze začátku působili jako obraz jistoty práva, nekompromisního, ale vždy humanistického a liberálního, to se ale změnilo.

Oba bezesporu inteligentní, erudovaní a úctyhodní muži najednou jako by ztělesnili nejistotu liberalismu, který stojí tváří v tvář existenční hrozbě. Lange v podstatě odmítl odpovědět na (podotkněme, že dosti cynickou) kritiku ze strany odborného publika s tím, že ničemu z asi pětiminutového vcelku srozumitelného monologu nerozuměl. Rychetský na výtky reagoval ve smyslu, že jej přece nemůže nikdo osočovat ze zavádění cenzury, když vždy hájil svobodu slova.

Proč takové podivné odpovědi, proč taková nejistota, když je zřejmé, že netzwerkdurchsetzungsgesetz není cenzorní zákon, a když se zdá, že německé ministerstvo spravedlnosti postupovalo při jeho tvorbě zcela počestně?

Stát s mopem proti povodni
Skutečný problém není v otázce odstraňování nenávistného obsahu z internetu. Ať to bude znít sebevíc kontroverzně, přiznejme si, že i kdyby se podařilo všechny sociální sítě včetně nedůvěryhodného Facebooku přimět státním tlakem k aktivnímu uplatňování zákonů, změna to bude především kosmetická.

Ve chvíli, kdy se, alespoň v České republice, nemalá část obyvatel veze na vlně nebývale otevřeného rasistického nacionalismu, nelze očekávat, že na sociálních sítích, jež tradičně absorbují to nejhorší z veřejné debaty, bude panovat tolerantní a osvícená atmosféra. Lidé, co dojdou v projevech národovecké hysterie tak daleko, že stanou před soudem, v podstatě jen vyjadřují to, co si krom nich již myslí – bohužel – i řada dalších.

Odtud také pochází ta otravná snaha rasistů a dalších šiřitelů nenávisti obklopovat se pochybnou disidentskou aurou. Když pan X na Facebooku napíše, že by se co nejvíce uprchlíků mělo utopit ve Středozemním moři, je to bezesporu nehorázné ze snad jakékoli perspektivy. Nic to ale nemění na tom, že mu množství lidí bude spíše aplaudovat, než aby ho s podobnými výlevy poslali do patřičných míst. Nedělejme si iluze – velká část virtuálního obecenstva schválí i různé formy kyberšikany vůči lidem, kteří smýšlí jinak, či třeba vyvěšování osobních údajů oponentů na internet.

Snaha dostat podobné obsahy z internetu je pochopitelná a správná. Její problém tkví v tom, že bez změny ve společenské náladě bude výsledek tristní. Buď množství nenávistného obsahu proklouzne sítí, nebo neproklouzne, zmizí, ale zůstane nadále v myslích lidí a prostorech, kam žádný netzwerkdurchsetzungsgesetz nedosáhne.

Důsledkem potom může být nesmírně hloupá situace, kdy bubliny nenávisti porostou, ale nikdo nebude vědět proč. Pouze se naplní ona touha po slušné diskusi a vytlačení otevřených výhrůžek a „hejtu“ mimo viditelné pole, která je však bez ochoty situaci reálně řešit pouze určitou formou středostavovské estetiky.

Vzhůru do první linie, zákony nechme v týlu
To samozřejmě neznamená, že bychom měli na úsilí o odstranění nenávisti rezignovat, nebo podobné zhůvěřilosti dokonce tolerovat. Namísto účinnější represe ale potřebujeme reálnou politickou práci, která bude oslovovat cílové skupiny nenávistné propagandy a nemilosrdně demaskovat její iniciátory jako manipulátory či politické obchodníky se strachem.

Že to zní obecně a neproveditelně? Uveďme příklad dobré praxe. Minulý týden se antifašistickým kolektivům podařil husarský kousek, když přebrali nacionalistické SPD náměstí Míru, kde chtěli Okamurovci pořádat předvolební „veselici“. Řada ze sympatizantů národoveckého politického hnutí o tom ale nevěděla, a na náměstí se tak vydala, netušíce, že ruch před chrámem svaté Ludmily nepochází od SPD, ale autonomních levicových antifašistů.

Nestrhla se rvačka, příliš nedocházelo ani na nadávky či křik. Mnoho reakcí z voličské základny SPD, od níž pochází ohromné množství nenávistného obsahu, bylo pozitivních a lidé neodcházeli s pocitem, že je zlotřilá Antifa vyhnala z náměstí, ale že s nimi debatovala u čaje, představila jim alternativu a srozumitelně vysvětlila kritiku rasismu a nacionalismu. Jedno takové odpoledne pro omezení nenávistných projevů udělá dost možná víc než jakýkoli netzwerkdurchsetzungsgesetz.

Ne snad, že by uplatňování zákonných norem nemělo v boji s nenávistí smysl. Nedlouho po „veselici“ na náměstí Míru skupina lidí kolem pražských Zelených podala trestní oznámení vůči novinám SPD „Na vlastní oči“, které ve statisícových nákladech šíří dezinformace a nehorázné pomluvy vůči politickým oponentům. I když si na výsledek musíme počkat, jedná se jistě o podobně správný a legitimní postup, jakým je vyfouknutí náměstí nacionalistům.

Takové konkrétní kroky jsou metodou, jež může přinést skutečné výsledky. Opatření typu německého netzwerkdurchsetzungsgesetz mohou fungovat nanejvýš jako nadstavba, skrze kterou nepřijatelnost verbálního násilí normalizujeme. Abychom ji ale dokázali normalizovat, musíme se nenávisti napřed postavit ve skutečném světě.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.