Český telekomunikační úřad 13. listopadu 2020 dokončil Aukční fázi výběrového řízení za účelem udělení práv k využívání rádiových kmitočtů pro zajištění sítí elektronických komunikací v kmitočtových pásmech 700 MHz a 3400 až 3600 MHz. V pásmu 700 MHz získala blok o velikosti 20 MHz společnost O2, a to se závazkem národního roamingu a PPDR služeb pro krizové a bezpečností složky státu. T-Mobile vydražil 60 MHz a Vodafone stejně jako O2 20 MHz.

Bloky v pásmu 3400—3600 MHz, které jsou spojené se závazkem pronájmu kmitočtů pro podporu Průmyslu 4.0, získaly vedly tří velkých operátorů, již na českém trhu dlouhodobě působí, také firmy CentroNet a Nordic Telecom 5G. Český telekomunikační úřad v aukci rozdělil všechny nabízené bloky s tím, že neúspěšné byly jen dva soutěžící subjekty — společnost PODA a Sev.en Innovations. Celkově stát v dražbě získal finanční prostředky ve výši 5,596 miliard korun.

„Výsledky aukční fáze a zájem o nabízené kmitočty ukazují, že jsme podmínky výběrového řízení nastavili správně pro dosažení jejich cílů. Pro prohloubení hospodářské soutěže je jistě dobrou zprávou, že svoji pozici posílí [stávající operátoři] a vstoupí noví operátoři v pásmu 3400—3800,“ zhodnotila předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu Hana Továrková. A o úspěchu hovořil i ministr průmyslu, obchodu a dopravy Karel Havlíček (nestr. za ANO).

Podle vicepremiéra Havlíčka se díky nově nastaveným podmínkám národního roamingu v pásmu 3400 až 3800 MHz i díky příchodu nových společností na trh zvýší konkurenční tlak na mobilní operátory a další snížení cen. „Klíčem k úspěchu se stalo to, že jsme se nebáli změnit parametry aukce a přestali naslouchat těm, kteří chtěli vsadit vše na čtvrtého velkého operátora. Toho nemají ani Spojené státy a bylo nabíledni, že do Česka nikdo takový nepřijde,“ napsal v Lidových novinách.

Pane poslanče, jak hodnotíte skončenou 5G aukci? Souhlasíte s ministrem Havlíčkem a předsedkyní Továrkovou, že se jednalo o úspěch, ze kterého bude těžit nejen průmysl, ale i zcela běžní spotřebitelé?

Dražba sledovala dva cíle — zvýšení konkurence na telekomunikačním trhu, což se mělo promítnout do snížení cen pro koncové zákazníky, a budování kvalitních 5G sítí. Pokud se budeme ptát, zda aukce naplnila první z cílů, tak odpověď nebude jednoznačná. Nevím. Možná ano, možná ne. Jisté nicméně je, že pokud by všichni, kteří vydražili nějakou část spektra, měli povinnost provozovat mobilní služby, konkurence by vzrostla.

Zatím se ovšem k tomuto záměru přihlásila jediná společnost, a to Nordic Telecom 5G. V případě budování sítě 5G dražba skončila spíše neúspěchem. Přestože Evropská komise doporučuje pro pásmo 3500 MHz ideálně 100 MHz a minimálně 80 MHz, tak každý z trojice velkých operátorů mohl získat pouze 50 MHz, což se promítne do kvality poskytovaných služeb. Jednoduše řečeno: Do užšího pásma se vejde méně služeb.

Jelikož je vývoj celé kauzy kolem 5G aukce značně komplikovaný, bylo by dobré ho rozplést od jeho počátků. Konec digitálního televizního vysílání ve formátu DVB-T a přechod na efektivnější DVB-T2 uvolnil frekvence pro mobilní operátory. Sobotkova vláda si od této vynucené změny slibovala otevření prostoru pro dalšího operátora a zlevnění mobilních služeb. Stejně hovořili i zástupci Babišova kabinetu. Český telekomunikační úřad proto začal připravovat aukci s cílem přilákat na český trh dalšího velkého hráče. Rozumíte tomu, proč počátkem roku ministr Havlíček obrátil a odvolal předsedu úřadu Nováka s tím, že, jak řekl později, „spoléhání se na příchod čtvrtého operátora“ byla zásadní chyba?

Od doby, co jsem v politice, tak ze všech stran zaznívalo, že do České republiky přijde čtvrtý operátor, stejně jako se to v posledních několika letech stalo v několika dalších evropských zemích. Vstup silného hráče na český trh byl považován za řešení jeho stávajících neduhů, neboť ze zahraničních příkladů bylo zřejmé, že zvýšení konkurence prokazatelně snižuje cenovou hladinu poskytovaných služeb. Říkali to téměř všichni, včetně premiéra Babiše a ministra Havlíčka. Ještě během loňského léta oba ujišťovali, že zájem ze strany zahraničních operátorů tady je.

Během podzimu přišla změna. Nevím, čím byla způsobena. Zda se ukázalo, že se do České republiky dalšímu operátorovi nakonec nechce, nebo zda představitelé státu nechtěli, aby se čtvrtým operátorem stal Nordic Telecom 5G, který po celou dobu jako jediný projevoval skutečný zájem o tuto novou roli, případně zda se za ní skrývalo ještě něco jiného. Opravdu to neumím vysvětlit. Předseda Novák se nicméně odmítl přizpůsobit, jelikož byl přesvědčen, že jeho cesta je správná, a nechtěl pod politickým tlakem přepsat podmínky aukce.

Ministr Havlíček nicméně tehdy argumentoval tím — což se ostatně píše v tiskové zprávě ministerstva průmyslu a obchodu —, že nastavení z „dílny Českého telekomunikačního úřadu nezaujalo žádného ze zahraničních operátorů nebo významnějšího investora, přičemž příchod čtvrtého operátora je ale důležitý v kontextu zlevnění dat pro širokou veřejnost.“ Představitelé státu tedy — alespoň ve svých vyjádřeních — vstup čtvrtého operátora na český trh i v lednu stále předpokládali. Záhy se ovšem objevilo nové zadání dražby, které s příchodem nového, velkého hráče dále nepočítalo.

K druhé verzi podmínek se dostaneme za malou chvíli. Ještě by mě zajímalo, jak hodnotíte zadání, které vypracoval úřad pod Novákovým vedením? Věřil jste, že přiláká čtvrtého operátora?

Úřad nemá mnoho nástrojů, může nabízet spektrum a nastavovat podmínky rozvoje. Z mého pohledu toho mohl těžko udělat více. Bývalý předseda Novák dosáhl maxima možného, aby přiměl na český trh vstoupit infrastrukturního hráče. Problémem je, že neměl pro svou práci větší politickou podporu. Za necelé tři roky se ve vedení rezortu průmyslu a obchodu vystřídali čtyři ministři a jejich aktivita směrem k získání čtvrtého operátora s výjimkou minulého léta prakticky neexistovala. A totéž platí pro vládu jako celek.

A co mohla Babišova vláda, případně Havlíčkovo ministerstvo dělat?

Postupovat mnohem aktivněji. Kabinet mohl nabídnout investiční pobídku, například v podobě snížených odvodů za zaměstnance nebo formou daňových slev. Mohl domluvit spolupráci s vysokými školami v Brně a Ostravě a pomoci vytvořit výzkumné a vzdělávací centrum v oblasti 5G sítí. Mohl podporovat rozvoj tematických studijních oborů na dalších univerzitách. Zkrátka, kdyby stát chtěl, měl řadu možností, jak čtvrtého operátora zaujmout více, neudělal však nic.

Novákovo odvolání bylo v médiích spojováno s premiérovou obavou ze vstupu společnosti Nordic Telecom 5G na český trh coby „trojského koně“ Kellnerovy skupiny PPF. Byly původní podmínky „šité na míru“ této společnosti, v jejímž čele stojí někdejší právník PPF Otruba?

Nedomnívám se, že předseda Novák připravoval podmínky dražby tak, aby v ní zvítězil Nordic Telecom 5G. Tato firma sice dlouho vyhlašovala, že se chce stát čtvrtým operátorem, ale aukce se mohl zúčastnit prakticky kdokoliv. Zadání nikoho nezvýhodňovalo. O zájmu Nordicu se vědělo. A vědělo se i to, že je přes osobu majitele vzdáleně propojen s PPF. Nic víc.

Následně v čele Českého telekomunikačního úřadu usedla Továrková a začala připravovat nové podmínky aukce, které — jak už jste říkal — nejenže nepočítaly s vytvářením prostoru pro příchod čtvrtého operátora, ale zároveň vycházely vstříc malým operátorům a otevíraly jim možnosti pro využívání národního roamingu. Jak si to vysvětlujete?

Nejprve je třeba si říct, v čem spočívá rozdíl mezi velkým infrastrukturním hráčem a malým operátorem: První buduje vlastní sítě, druhý je pouze využívá. Když má společnost vlastní síť a kmitočty v pásmu 700 MHz, díky čemuž může pokrývat oblasti i mimo velká města, tak je nezávislejší. Naopak menší firmy bez vlastní infrastruktury závisí na velkých hráčích. Samozřejmě podmínky se mohou lišit, například nákladově orientovaný národní roaming je pro ně bezesporu výhodný, ale stále zůstávají závislé.

Pokud jde o národní roaming: V zahraniční je běžné, že se při příchodu čtvrtého operátora používá národní roaming coby nástroj, který novému hráči umožní rychleji a snadněji vstoupit na trh. Regulátor mu tímto způsobem dává možnost zaujmout zákazníky a stát se konkurencí pro stávající operátory. Věcně se jedná o možnost využití cizí infrastruktury za stanovených podmínek v místech, kde jí on sám prozatím nedisponuje s tím, že ji časem — a za nemalé peníze, jde o jednotky miliardy korun — postaví. Malí operátoři ovšem tento typ sítí nebudují.

A konečně ke změně podmínek dražby: Předsedkyně Továrková s myšlenkou, že je lépe cílit na malé operátory fungující v sítích velké trojky, nikoliv na nového a silného hráče, pracovala ještě dříve, než se stala předsedkyní úřadu. Lze předpokládat, že tato představa měla základy v její dlouhodobé spolupráci s jedním z malých operátorů. I takové zadání je samozřejmě možné, otázkou ovšem zůstává, nakolik je účinné a jak se promítne do snížení cen velké trojky. Jenže zakrátko se ozval ČEZ, že by měl zájem stát se čtvrtým operátorem a je připraven budovat infrastrukturu. A druhá verze podmínek šla do koše…

Úřad proto přistoupil k vypracování již třetí verze zadání dražby, do níž se znovu vrátil záměr získat nového velkého operátora. Byla lepší než ty dvě předchozí?

Právě naopak, byla nejhorší. Na jedné straně pracovala s možným zájmem ČEZu vstoupit na český telekomunikační trh, na straně druhé mu jej výrazně ztěžovala, neboť nadále počítala s využíváním národního roamingu ze strany malých operátorů. Pro pochopení toho, co se stalo, je třeba mít neustále na paměti, že náš trh není nikterak velký. Má-li společnost prosperovat a zejména mít sílu ovlivnit ceny velké trojky, musí získat alespoň základní bázi zákazníků, což je zhruba milion a půl až dva miliony lidí. A pokud stát skutečně chce, aby přišel čtvrtý operátor, nesmí mu házet klacky pod nohy, v tomto případě v podobě dalších malých konkurentů.

Nový infrastrukturní hráč by totiž nesoupeřil jenom s velkou trojkou, ale také s minimálně dvěma dalšími malými operátory. Musel by vynakládat značné prostředky na budování vlastní sítě po celé České republice, což by ti malí — jak jsem již říkal — nemuseli. Kdyby se někdo za této situace odhodlal ke vstupu na zdejší trh, tak bych to pokládal bezmála za byznysové šílenství. Neumím si totiž představit, že by na to akcionáři jakékoliv společnosti kývli.

Měl tedy stát skutečně zájem na příchodu čtvrtého operátora, který by se stal vážnou konkurencí O2, T-Mobile a Vodafonu, nebo šlo jen o habaďůru, hloupost, případně zlý úmysl?

To je opravdu dobrá otázka. V podmínkách dražby se pracovalo se třemi cíli, které ovšem nebyly kompatibilní. Rozcházely se. Prvním bylo přilákání čtvrtého operátora. Tomu zadání neodpovídalo. Podmínky s jeho příchodem sice počítaly, ale z hlediska byznysu nedávaly smysl. Druhým byl vstup dalších malých operátorů. Pro ně se podařilo vytvořit velmi dobré zázemí. A třetím bylo budování 5G sítí. Bohužel i v tomhle ohledu se dosáhnout vytčeného cíle zcela nezdařilo.

Proč aukce skončila, jak skončila, rozklíčovat nedokážu. Podle jejích podmínek úřad i ministerstvo o čtvrtého velkého operátora usilovaly, protože při jejich změně argumentovaly tím, že se nabízí hned několik subjektů, které by se mohly tím čtvrtým infrastrukturním hráčem stát. Jenže, jak už jsme si řekli, finální zadání nakonec úřad připravil tak, že vstup na zdejší trh pro žádnou společnost v posledku nedával smysl. A nakonec to dorazil ministr, který hned po dražbě prohlásil, že příchod dalšího velkého operátora byla utopie.

Ti, co vydražili kmitočty v pásmu 3400 až 3600 MHz nemají žádné zásadní povinnosti, mohou svůj podíl pronajmout a za pět let i prodat. Lze situaci číst tak, že Český telekomunikační úřad otevřel dveře spekulantům?

Ano, na podmínkách aukce mohou snadno vydělat zejména ti operátoři, kteří již mají podmínky pro využití národního roamingu částečně splněné. Současně se velká trojka netají tím, že má chuť a potřebu svá pásma rozšiřovat, neboť chce nabízet lepší a kvalitnější služby, v čemž ji maximálně povolených 60 MHz omezuje. Nelze proto vyloučit, že některý z malých operátorů svůj podíl za pět let skutečně výhodně prodá.

Stávající velcí operátoři se proti pravidlům národního roamingu od samého počátku hlasitě vymezovali. Hovořili o nedovolené „státní podpoře“. Jaké to bude mít důsledky? Očekáváte dlouhé vlekoucí se spory s českým státem, které pro něj — s ohledem na nepoměr sil — skončí porážkou?

Z pohledu velké trojky je nastavení národního roamingu silně nevýhodné. Malí budou platit za využívání sítě pouze základní nákladovou cenu, ale investice do infrastruktury musí vkládat velcí, jimž se malí vedle nízkých plateb budou ještě snažit přetáhnout zákazníky. Z pohledu spotřebitelů jde samozřejmě o dobrou zprávu, mohou dosáhnout na levnější služby, ale stávající operátoři se budou bránit. A je možné, že si vymohou úpravu podmínek národního roamingu na soudech. Pokud totiž dojdou k závěru, že úřad nevypsal aukci v souladu se zákonem, mohou ji také celou zrušit. To ovšem nepokládám za příliš pravděpodobné.

Zbývá otázka: Kdo je vítězem? Jsou to stávající operátoři, kteří se mohou těšit z toho, že jim na trhu nevyroste další vážná konkurence. Je to Kellner, jehož dva někdejší partneři Pražák a Otruba vydražili bloky v pásmu 3400 až 3600 MHz a jehož CETIN bude budovat infrastrukturu pro nové hráče? Anebo někdo docela jiný?

Z jistého úhlu pohledu lze říct, že vyhrála PPF. Akcie O2 během týdne vyskočily o pět procent. Na trhu se neobjevila žádná vážná konkurence a CETIN bude stavět sítě. Výsledky aukce bude nicméně možné skutečně vyhodnotit až s větším časovým odstupem, zřejmě několika let, kdy uvidíme, jak se zachovali malí operátoři.

Zda se pustili do tvrdého konkurenčního boje a podařilo se jim snížit cenovou hladinu. Zda navzdory snaze výraznějších změn na trhu nedosáhli. Nebo zda svá pásma jen pronajímali a nakonec prodali. Pro mě je nejzásadnější otázka, jaký dopad měla aukce na spotřebitele, na běžného zákazníka. Vyhrál? Nejsem o tom přesvědčen.

Co nám aukce kmitočtů řekla o fungování českého státu? Vyplývá z jejích výsledků nějaké ponaučení pro budoucí?

Dražba znovu potvrdila, že čitelnost a předvídatelnost podnikatelského prostředí je v České republice velmi malá, což zejména pro odvětví, jako jsou telekomunikace a energetika, kde se pracuje s velkými investicemi a jejich návratností v horizontu desítek let, zkrátka představuje zásadní problém. Když nějaká společnost hodlá utratit skutečně velké peníze, potřebuje mít alespoň elementární jistotu ohledně vymahatelnosti práva, předvídatelnosti prostředí a chování odpovědných míst.

Pokud tedy během půl roku stát přistoupí ke třem zásadním změnám podmínek dražby, jež má nastavit fungování trhu na dvě desetiletí, mnoho důvěry tím nezíská. Potřeba čitelnosti a předvídatelnosti se ovšem netýká jen velkých firem, týká se všech. Jako Piráti jsme přesvědčeni, že je to jedna z nejdůležitějších změn, jíž je třeba do budoucna dosáhnout.

JAN GRUBER