↗

To hlavní, co se podařilo ukázat na rozkrytí lucemburského rejstříku, nebyl seznam firem s kontroverzními majiteli, ale především alibismus lucemburské státní správy, který měl všechny kostlivce ve skříních buď schovat anebo znesnadnit jejich hledání. Foto FB Luxembourg

140 tisíc firem, 55 tisíc prázdných schránek, 4,5 bilionů eur, 80 % investičních fondů s nejasnými majiteli. Výsledek lucemburské snahy o implementaci směrnice EU proti praní špinavých peněz a financování terorismu (AML směrnice) přináší nehezký obrázek o stavu jednoho z daňových rájů Evropské unie. Jenže to není zdaleka konec příběhu.

Novináři z francouzského večerníku Le Monde ve spolupráci s konsorciem investigativních novinářů OCCRP se chtěli ponořit do hlubin lucemburského rejstříku skutečných majitelů. Protože ale zjistili, jak moc omezená je jeho funkčnost, rozhodli se ze získaných dat udělat set vlastní, a přiblížit se tak informacím o tom, kdo všechno se v tomto daňovém ráji EU schovává.

Ačkoliv v České republice tato kauza proplula bez většího zájmu, jde o do jisté míry unikátní projekt, protože se na rozdíl od jiných mezinárodních projektů nepracovalo s uniklými dokumenty, ale s informacemi, které byly dostupné ve veřejném rejstříku. I tak vydala data na sérii článků o vlivových skupinách, které se pod pláštíkem anonymity schovávají. Tím ale přínos projektu nekončí. Celý případ totiž nabízí i poučení, a to hned v několika rovinách.

Za prvé, na celoevropské úrovni ukazuje lucemburský případ nedostatky v definici skutečného majitele, jak ukázala analýza kolegů z berlínského sekretariátu Transparency International. Ačkoliv Lucembursko implementovalo požadavky AML směrnic, v zákonném rámci bylo možné schovat skutečné majitele cca 80 % investičních fondů, které se v Lucembursku nacházejí.

Za druhé, na lucemburské úrovni se potvrzuje poměrně známá realita — tento malý evropský stát je oblíbenou destinací pro firmy založené nerezidenty, tedy občany cizích států, kterým stát poskytuje ať už benefit daňový či výhodu anonymity. To se může nezkušenému oku zdát jako skutečná výhoda, protože se tím do země láká zahraniční kapitál. Jenomže pokud pěkná řádka z toho jsou pouze prázdné schránky, tedy firmy, které prakticky nevykonávají žádnou činnost, a které slouží jen k přeposílání peněz, najednou se z této výhody stává reputační riziko. A pro Lucembursko je to reputační dluh, se kterým se mělo začít vypořádávat už před lety.

Za třetí, lucemburské transponování 5. AML směrnice a zavedení otevřeného rejstříku skutečných majitelů je varovný příklad pro další členské státy EU, které volí, stejně jako Lucembursko, minimalistickou strategii, a tedy zavedou jen to, co směrnice žádá, ale ani o chlup víc. Kde si budou moci zkrátit cestu, tam ji zkrátí. A to je smutný způsob rezignace na zavádění efektivních (nejenom AML) opatření.

Marné volání

A tak se dostáváme k českému zákonu o evidenci skutečných majitelů, který prošel v poslaneckém znění, a 3. února byl vydán ve Sbírce zákonů. Marně jsme volali po větší ambicích, marně jsme upozorňovali na chyby, marně podávali senátoři pozměňovací návrhy. Výsledek je totiž takový, že budeme mít veřejný rejstřík skutečných majitelů, ale tam dobré zprávy končí.

Rejstřík bude veřejný, ale jeho konkrétní podoba stále není jasná, stejně tak jako jeho možné funkcionality. Míru efektivity však dost naznačuje současná podoba evidence skutečných majitelů. V Transparency jsme zkoušeli získat informace o několika společnostech a nestačili jsme se divit, jak kreativní jsme dostávali reakce.