Byla by škoda nevyužít příležitosti a nepoukázat skrze aktuální kauzu české ministryně financí alespoň na dva nedostatky české debaty o evropských tématech. Co tedy lze vyčíst ze současné diskuse o neúčasti Aleny Schillerové na jednáních v Bruselu?

Zaprvé vidíme, že nejsme příliš zvyklí bavit se věcně o tom, co se na různých unijních fórech projednává. Je vypovídající, že se nedozvídáme prakticky nic konkrétního o tom, co bylo předmětem jednání evropských ministrů financí nebo jaký postoj zastával český stát v projednávaných bodech.

Dnes se může zdát, že sama neúčast na jednání je skandál a další detaily nemá smysl řešit. Z dlouhodobého hlediska je to však nesprávný přístup. Kdybychom byli zvyklí sledovat reportáže o tom, co konkrétního prosazuje na jednáních český ministr, kdybychom byli zvyklí slýchat o důvodech přijetí toho či onoho kompromisu, zkrátka kdybychom byli zvyklí na detailnější a věcnější zpravodajství o unijních záležitostech, jevila by se dnes nedostatečnost paní ministryně jako ještě daleko větší problém.

Jedině konkrétní zpravodajství vytvoří tlak na politiky, aby se unijních jednání nejen účastnili, ale aby se na nich také kompetentně projevovali. Nemá velký smysl mluvit o možnostech ministra vyjednávat v zákulisí, aniž bychom se ptali, jestli vůbec má v ruce nějakou pozici, o níž lze vyjednávat nebo jestli ostatní mají zájem českého zástupce ke kuloárním jednáním přizvat. Netvořme zbytečně postavu ministra s magickou silou vyjednávat v kuloárech.  

Zadruhé sledujeme důsledek toho, že vnímáme Evropskou unii hlavně skrze jednání ministrů. „Alena Schillerová je symptom toho, jak čeští politici dlouhodobě kašlou na vysvětlování a hájení českých postojů v EU“, shrnuly věc Hospodářské noviny. Podle nás naopak platí, že aktuální kauza je také výsledkem redukce celé evropské agendy na hájení „národních zájmů“ prostřednictvím vlády.

Tato redukce totiž pomáhá politikům, jako je právě česká ministryně financí, protože jim umožňuje zúžit veškeré dění v Evropské unii na obhajobu „národních zájmů“. Soustředíme se jen na vládní pozici.

Málokdy konfrontujeme politiky s pozicemi ostatních států nebo s názorem Evropského parlamentu. Máme na ministry malé nároky. Navíc tak vytváříme dojem, že ministr odjíždí na summit v lesklé zbroji bojovat za českou pozici, jako kdyby jednáním na vrcholné úrovni nepředcházelo množství dalších přípravných jednání.