Je to nicotná, dva roky stará příhoda. V únoru 2015 krátce před minulým sněmem hnutí ANO si Martin Stropnický posteskl, že si připadá jako v detektivce Agathy Christie Deset malých černoušků. Podle mnoha názorů vrcholné dílo britské detektivkářky pojednává o sérii vražd, které jejich zvrhlý organizátor — není to zahradník — provádí podle scénáře určeného dětskou říkankou, jejíž každá strofa popisuje smrt jednoho černouška a končí veršem: „A zbylo jich jen devět...“, „A zbylo jich jen osm...“ A tak dále, až nakonec „nezbyl žádný“.

Stropnický jen potvrdil, co se o něm vědělo: má vtip, šarm a pozorovací talent. Reagoval na situaci, kdy z vlády postupně zmizeli ministr dopravy Prachař, ministryně spravedlnosti Válková, ministryně pro místní rozvoj Věra Jourová (ta, pravda, na místo eurokomisařky) a židle se povážlivě kymácela pod Jiřím Zlatuškou v roli předsedy sněmovního školského výboru.

Zdálo se, že i Stropnický sám je na řadě, protože na něj měla spadeno tehdejší Babišova pražská pravá ruka Radmila Kleslová. Právě ona se tehdy namísto něj stala místopředsedkyní ANO. Jeden z tiskových orgánů Babišova hnutí iDnes.cz citoval před dvěma lety v únoru svého majitele, jak o Stropnickém řekl, že „trochu ztratil kontakt s hnutím“. Spekulovalo se o tom, že jej ve vládě nahradí jeho náměstek Jiří Borovec. Jako by se uvažovalo už jen o tom, jaké pořadové číslo černoušek Stropnický dostane.

Minuly dva roky, bůh či spíše čert ví, kde se potlouká Radmila Kleslová, zato Martin Stropnický znovu prozatím usíná v klidu s vědomím, že bude-li chtít, dočká se na ministerstvu obrany nejméně letošních voleb. V ANO se o víkendu stal místopředsedou, a mluví se dokonce o možnosti, že by s podporou majitelova hnutí mohl kandidovat na prezidenta. Co se změnilo?

Zajisté ne Babiš. Na sněmu se vše točilo kolem něj, Stropnický je od počátku obsazen jen do jedné z řady vedlejších rolí. Politický subjekt, o němž už před dvěma lety bylo jasné, že je součástí Babišova osobního vlastnictví, letos tuto svou kvalitu prohloubil. Alexandr Mitrofanov, těžící ze svého bedlivého pozorování ruských reálií, si všiml nepřehlédnutelných podobností rétorických výkonů Babiše a jeho kolegů s diktátorskými politickými projekty minulosti i současnosti.

Babiš už dávno v ANO rozhoduje o všem. Už v roce 2013, kdy se mu nelíbili na sněmu zvolení místopředsedové, donutil je během pár týdnů k rezignaci. Být místopředsedou neznamená v ANO nic. Z deseti zvolených místopředsedů na dvou předcházejících sněmech se jich konce mandátů ve funkci dočkali čtyři.

O všem rozhoduje předseda, majitel. Před dvěma lety dostal sto procent hlasů a schválené změny stanov zavedly demokratický centralismus. Jejich čerstvě schválené úpravy, které mu dávají moc rozhodovat přímo o kandidátkách, jen formálně stvrzují princip, který už tak jako tak platil.

Psychologie mouřenína

Nutně se tím nastoluje otázka, jak se v takové konstelaci může cítit tak nesporně úctyhodný muž, jakým je Martin Stropnický. Čte Honzejka? Čte Mitrofanova? Čte nás? A co si přitom myslí? Co říká na to, je-li konfrontován s možností, že slouží jako fíkový list „hybridní politické hrozbě, s níž jsme se tu dosud nepotkali“, člověku, který u nás patrně hodlá nastolit režim obdobný Putinově Rusku či Erdoganově Turecku? Jak si zdůvodňuje, že je při tom Babišovým pomocníkem?

Úvahu o psychologii Martina Stropnického je třeba začít tím, že v jedné jediné věci má Babiš pravdu. Proto ji ostatně také do omrzení opakuje. Zplodili ho Kalousek s Toplánkem a s Nečasem. Jinak řečeno naprostá devastace české pravice, systém institucionalizované korupce, který tu ODS zavedla a který dosáhl rozměrů, jež podstatnou část společnosti urážel svou zjevnou obludností. Nepůsobí dnes věrohodně nikdo, kdo se sebeméně snaží zlehčovat opovrženíhodnost vlád ODS.

Pravice svým vládnutím do jisté míry zdiskreditovala samu ideu demokracie, takže mnozí z dnešních sympatizantů Babiše, nejen zástupy, jež přebírá komunistům, se k němu kloní s nadějí, že tu „aspoň udělá pořádek“. Jeho politická dráha by se zkrátka nikdy nemohla zažehnout nebýt poslední dekadentní éry ODS, mrzutě ztracených let 2006 až 2013.

To má ale také pro spoustu lidí zásadní osobní rozměr. O něm málokdy uvažujeme. Každý veřejně činný člověk přemýšlí nejen nad velkými, monumentálními dějinami své země, ale také o svých dějinách osobních: kde má být jeho místo, jaká úloha? Martin Stropnický patřil k prvotřídním postavám Občanského fóra. Na okraji veřejného dění se nezačal ocitat nějakými vlastními nedostatky, ale mizerným vývojem zdejších poměrů, jemuž se tu demokratická politika ani média nedokázaly účinně vzepřít.

Stropnický patřil k umělcům, vítězům revoluce roku 1989, kteří zůstali politicky aktivní. Stal se velvyslancem, jednou z tváří nového demokratického diplomatického sboru. V roce 1998 byl výtečným ministrem kultury ve zřejmě nejlepší polistopadové české vládě Josefa Tošovského. Tehdy tu ještě byly otevřeny velmi slibné politické možnosti. Namísto nich však přišlo kataklyzma opoziční smlouvy, která zničila naděje na elegantní překonání Klausovy éry i ČSSD jako zásadně příznivější politickou alternativu.

Stropnický, v tom se podobá brněnskému Jiřímu Zlatuškovi, se tak ničemným vývojem české politiky pod vedením degenerující pravice ocitl bez vlastní viny na okraji české politiky, přestože svým talentem a schopnostmi nepochybně vysoce přesahuje vše, co tu ODS či TOP 09 na sklonku své éry předvedly. Proč byl ministrem kultury v Nečasově vládě korupčník Besser, a ne Martin Stropnický? Proč byl ministrem školství legendární omezenec Josef Dobeš, a ne Jiří Zlatuška? To jsou otázky, jež by měl ve svém životopise vysvětlit Miroslav Kalousek v kapitole Jak jsem stvořil Babiše.

Když se stvořený Babiš zjevil, Stropnickému táhlo na šedesát a musel vědět, že moc šancí osvědčit se ve službě své zemi už nedostane. Tomu neříkejme kariérismus. Zopakujme znovu: Stropnický se v každé své veřejné roli osvědčil. Nebylo jeho vinou, že poměry se tu zmrvily k stavu, v němž se veřejné role neobsazovaly podle schopnosti prospívat veřejným zájmům, ale podle schopnosti konformně účinkovat v systému institucionalizované korupce.

Ač v Stropnickém nepochybně musí hlodat pochybnosti, ocitl se v roli, v níž poměřuje svou nynější situaci vlastními zkušenostmi s režimem, jaký tu panoval před Babišovým nástupem. Babiše nelze porazit kolportováním iluzí o tom, co tu panovalo před ním.

Každý máme nakonec své osobní měřítko dané vlastním pozorovacím stanovištěm. Stropnický vidí věci zevnitř, a tak je jen přirozené, že má sklon aspoň maličko zlehčovat hrozby s Babišem spjaté, a naopak v ostřejších barvách vidět zápory konkurentů. Nakonec veřejný prostor je tu zdestruovaný natolik, že tu fakticky zatím nikdo nepředložil ucelený a přesvědčivý výklad toho, jak hlubokou a principální, vpravdě systémovou, hrozbu by Babišův nástup k moci představoval. Snad se to ještě zavčas stihne.

Stropnický se může také utěšovat tím, že v politice, jako v žádném politickém ději, neplatí determinismus. Jakkoli možná tuší, že ani nyní jeho případná prezidentská kandidatura nejspíše nebude Babišovým prvním plánem, lze si představit souhru mezních okolností, za nichž by se stala realitou. A kdo se bude chtít přít, že by Stropnický byl řádově, propastně lepším prezidentem než Zeman? Ale i než Horáček.

Jenomže mezi rolí malého černouška, který čeká na své pořadové číslo, a rolí mouřenína, který pro svého bosse odvádí užitečnou „černou“ práci může vést tenká linka. Co Babiš otevřením možnosti Stropnického kandidatury získává, popsali jsme tu dílem už ve zprávě o výsledcích sněmu ANO včera.

Je to pro něj výhodné hned ve čtyřech aspektech. Za prvé získává páku na Zemana, který se Babišovi už zavázal v míře, jež mu neponechává příliš prostoru k nějakým obratům. Za druhé získává argument pro potenciální voliče ANO, kteří si Zemana na Hradě nepřejí: podívejte, může to být Stropnický. Za třetí případné referendum o prezidentském kandidátovi se bude v médiích — a to nejen v Babišových — kolportovat jako demokratická procedura, i když pro znalce je naprosto evidentní, že Babiš třímá v rukách ANO tak pevně, že je schopen si jakýkoli výsledek referenda zařídit předem. A konečně za čtvrté: vábivá možnost prezidentské kandidatury může Babišovi přinést Stropnického loajalitu.

Pokud Babiš po letošních sněmovních volbách bude vládnout, což je otázka, která je mnohem otevřenější, než jak se dnes mnohým jeví, vstoupí do prezidentských voleb způsobem, který bude nejvýhodnější z hlediska jeho snahy upevnit svou osobní moc. Proto bude chtít na Hradě Zemana, s nímž sdílí příchylnost k Rusku, mnohem spíš nežli přece jen o svou důstojnost i veřejný zájem dbajícího Stropnického.

Lze tedy odhadovat, že Babišovým plánem je nechat Stropnického ve vnitrostranickém „referendu“ vyhrát, ale po sněmovních volbách jeho kandidaturu pod nějakou záminkou zmařit. To bude moment, v němž nejpozději Martin Stropnický pochopí, že namísto role černouška byl obsazen do role mouřenína. Zbývá malá naděje, že to ještě do voleb prokoukne a zkusí tu raději sehrát něco na způsob Othella.