Jan Mládek by měl rezignovat
Jakub PatočkaMarná snaha Jana Mládka napravit si reputaci placenou inzercí v mediální stoce jménem Parlamentní listy nám připomíná dvě skutečnosti: Jan Mládek by už neměl být ministrem. A Parlamentní listy by neměly vycházet.
Začněme tím, že Jan Mládek má opravdu celou řadu dobrých vlastností. Pokud je známo, nikdo ho nikdy neslyšel šířit nenávist proti jakékoli znevýhodněné menšině; a to bohužel není v dnešní ČSSD nijak malá ctnost. Pokud víme, nikdy nikde nijak lacino nesbíral takzvané politické body. Naopak spíše je až lehkovážně ztrácel.
Mládek je liberál a patří k tomu typu sociálních demokratů, kteří se vývojem jakoby ocitli na „špatné straně dějin“, protože zavlekli sociálně demokratické hnutí příliš do náruče neoliberalismu: nejvýznačnějšími postavami tohoto typu jsou Gerhard Schröder nebo Tony Blair. Navzdory všem svým omylům je Mládek velkým dílem idealista. Vedl či stále vede programově osvětové sociálně demokratické družstvo Fontes Rerum. Před lety byl ředitelem think-tanku Masarykova demokratická akademie.
Asi se sluší také podotknout, že máme s Janem Mládkem význačnou společnou epizodu. V roce 2008 jsem jím vedenému spolku s velmi těžkým srdcem prodával tehdejší Topolánkovou vládou likvidované Literární noviny. Mládek se choval až na jednu drobnost korektně. Co slíbil, v principu dodržel. Za zlé mu snad lze mít hlavně to, co se pak z novin stalo.
Nic z toho ale s důvody, pro něž máme za to, že by měl nyní z vlády odejít, nijak nesouvisí. Odejít by měl proto, že je přítěží pro vyhlídky své vlastní strany uspět ve volbách. Sociální demokracie má pořád šanci Babiše porazit. Musí ale být brilantní a musí mít štěstí. Jan Mládek brilantní není a lepí se na něj smůla.
Jan Mládek se ve vládě nikdy neměl ani ocitnout už kvůli svému postoji k prolomení limitů těžby uhlí. Sociální demokracie je ale, pokud jde o ekologické uvědomění, v úděsném stavu, a to se bohužel týká i stranických „intelektuálů“, jako jsou Zaorálek, Sobotka či Dienstbier. Od nikoho z nich jsme neslyšeli projevit pochopení faktu, že v naší éře není vážnějšího politického tématu nad klimatické změny. A že to politika musí vzít jako určující fakt.
Když už se Jan Mládek ministrem stal, bylo na místě ho odvolat již několikrát. Prvním důvodem je, že během počátečních dvou let ve funkci kromě příprav prolomení limitů těžby neudělal nic, na co by si kdokoli dokázal vzpomenout. Mohl přece založit spoustu projektů, které by pozvedly českou a moravskou střední třídu způsobem, jenž by alespoň tlumil ničivé projevy frustrace, které nakonec budou hlavní vzpomínkou na Sobotkovu vládu. Jedovatá nenávist se tu do veřejného prostoru šířila i vinou vakua, jež vzniklo absencí přitažlivých politických projektů vládních sociálních demokratů.
Druhým důvodem k odvolání by musela být jeho zkrušující indolence, pokud jde o energetickou politiku. O Mládkovi platí to, co se říkalo o Bourbonech: za posledních tři sta let nic nezapomněl, ale také se ničemu novému nenaučil. V jeho moci bylo udělat mnohé české komunity bohatými skrze produkci energie z obnovitelných zdrojů, anebo také podstatně zpřístupnit mladým lidem, sociálně slabším a bezdomovcům bydlení velkorysými projekty sociálně-ekologické, energeticky nenáročné výstavby. Místo toho dělal... co vlastně?
Měl portfolio i výchozí postavení na to, aby se vypracoval v přirozeného Sobotkova nástupce a také hlavního Babišova protivníka. Místo toho se teď strachujeme, aby s českou energetikou neprodal i Českou republiku — skrze uhlí velké kapse Tykačově, anebo skrze jádro Rusům, případně Číňanům.
Dalších důvodů se nahloučilo v posledních dnech mnoho. Co provedl v oblasti telekomunikací, je strašné. Mládek se tu nemá jak vykroutit z podezření, že hájil zájmy korporací proti zájmům veřejným. Je až nepochopitelné, proč ho premiér v rámci procitnutí do počínajícího předvolebního boje neodvolal v podstatě okamžitě, v přímé reakci, při níž by býval vypadal jako státník více, než když košilatě spílal svému ministrovi financí. Mládek, jak jsme viděli na případu jeho ředitele odboru komunikace a marketingu, takové skrupule, když jde o to přišít někomu vinu za vlastní chybnou personální volbu, nemá.
Je pochopitelné, že demokratická politika musí v personálních otázkách brát v určité míře ohled na mocenské poměry i na voličská očekávání. Není ale jasné, co Jan Mládek, na rozdíl třeba od Milana Chovance, v tomto ohledu přináší. Mládek prohrál dvoje senátní volby, naposledy na podzim, jeho Jihočeský kraj stojí pevně na straně vnitrostranické Sobotkovy opozice. Není žádným kloudným způsobem vysvětlitelné, proč se z vlády museli poroučet Jiří Dienstbier a Svatopluk Němeček, zatímco Jan Mládek na svém ministerstvu pořád ještě velkolepě ztrácí své straně přízeň.
Definitivní, neoddiskutovatelný a nejpádnější důvod, proč by měl Bohuslav Sobotka Jana Mládka okamžitě přimět k podání rezignace, představuje ale ještě jiná věc: Mládkův plán kupovat svému ministerstvu přízeň v nejnechutnějším, nejprodejnějším a bytostně anti-sociálnědemokratickém komunikačním kanálu jménem Parlamentní listy. ČSSD inzerující v Parlamentní listech je jako židovská obec sponzorující nacistickou osvětu.
Je to moment, který v plné nahotě obnažuje Mládkovo ryzí zoufalství: neví, kudy kam, a tak se snaží nakoupit si přízeň v nejspodnějších patrech společnosti prostřednictvím komunikační instituce, jež se specializuje na vytváření alternativní reality. Zřejmě právě proto si ji Mládek vybral: v možnost svého úspěchu v realitě nealternativní již nevěří.
Nejlepší by bylo, aby Jan Mládek rezignoval sám: aby se se Sobotkou domluvili na dalším pracovním zařazení. Není důvod, aby odcházel beze cti. Ale pokud sám nerezignuje, Sobotka by ho měl odvolat, a to ještě před sjezdem ČSSD.
Samozřejmě se klade otázka, kým Jana Mládka nahradit. Dobrých odpovědí je několik: Jiří Paroubek, Jan Birke, Josef Středula. Musí to být někdo, kdo se nebude bát Babiše, popravdě bude ho od první minuty v úřadě atakovat a současně dokáže lidem věrohodně předložit, v čem a jak zlepší jejich životy, pokud ho nechají v práci na úřadě pokračovat i po volbách.
Truchlivá kauza Mládkovy reklamy v Parlamentních listech ale stojí za podrobnější poznámku. Je to totiž projev čirého zoufalství sociální demokracie z vývoje mediální krajiny, jemuž nerozumí a do nějž se neodvažuje vstupovat smysluplnou regulací. Proto se ocitá ve vleku neblahých dějů, na něž pak reaguje chaoticky či jako v tomto případě trapně.
Sociální demokraté by například udělali lépe, pokud by všichni a z principu zcela přestali kdykoli kdekoli mluvit s Babišovými médii. Svou ochotou přistupovat na hru, že Babišova média jsou pořád ještě svého druhu autonomně fungující sdělovací prostředky, systémově posilují jeho pozici a oslabují svou.
Ale to nestačí. O médiích se nikoli zbůhdarma říká, že jsou čtvrtá velmoc. Dnes to ale platí čím dál tím méně. U nás určitě ne. Soukromá média jsou z velké části zdevastované, účelově pracující nástroje propagandy. Pro skutečné novinářství zůstává mimo veřejnoprávní média čím dál menší prostor.
Není to jen náš problém. Řeší se po celém světě. Věc se navíc dynamicky vyvíjí a do popředí se čím dál více dere principiální otázka: jak čelit devastačnímu vlivu sociálních sítí, pro něž se jalový obsah kanálů jako Parlamentní listy primárně připravuje.
Jak lze v koexistenci se sociálními sítěmi udržet hledání pravdy jako základní kritérium novinářské práce? Slovem loňského roku se právě vinou facebookových algoritmů, jež usnadňují propagandistům konstruování předsudečné reality a její vydávání za skutečnost, stala „post-pravda“. Ve Spojených státech proslavených spontánním aktivismem v reakci na to vzniklo i hnutí usilující o inzertní bojkot médií šířících vědomě a koncepčně lži i nenávist.
Neutěšený stav médií se sebevědomá sociálně demokratická politika snad jednou pokusí změnit rozsáhlou státní intervencí s cílem zbudovat, střežit a rozšiřovat v médiích prostor svobody, plurality, nezávislosti a kvality. A zavedením regulace, která by citelnými pokutami ve veřejné komunikaci systematicky znemožňovala ziskuchtivé lhaní. Jan Mládek svou ochotou kupovat si přízeň skrze Parlamentní listy ukazuje, že v takovémto stěžejním bodě současné světové sociálně-demokratické politiky fatálně selhává, ba co víc, staví se tu bezděčně na stranu jejích nejhorších nepřátel.
Andrej Babiš představuje mimořádné zlo nového typu, hybridní politickou hrozbu, s níž jsme se tu dosud nepotkali. Máme vcelku slušné naděje, že to česká společnost svými klíčovými segmenty zavčasu rozpozná. Babiš by pak mohl vyhrát jedině tehdy, pokud jeho alternativy budou tak trapné, že je nebude možno brát vážně. Proto by Jan Mládek měl rezignovat, a to pokud možno ještě před sjezdem ČSSD.