Co je za propadem lidovců? Zřejmě antisociální charakter vlády
Ivan ŠtampachKDU-ČSL se explicitně dovolává křesťanských ideálů. Praktická politika strany je však se sociálním učením katolické církve v přímém rozporu. Voliči se tak uchylují ke stranám, které sociální ohledy aspoň předstírají.
Na směřování politiky má nepochybně vliv základní životní orientace, řekněme filosofie nebo náboženství, ke kterým se hlásí, aspoň implicite, jednotlivé volební subjekty, respektive jejich voliči. Má to co dělat s poklesem voličské přízně pro KDU-ČSL pod pět procent, na který poukazuje pro květen letošního roku aktuální volební model agentury Median?
Křesťanství patří spolu s judaismem a islámem k náboženstvím, která mají ambici ovlivňovat politiku. Izrael se definuje jako židovský stát, což může být míněno etnicky, zejména na základě hebrejštiny, ale i nábožensky.
Izrael nemá psanou ústavu a někdy se to vykládá tak, že jeho ústavou je Tóra. Nejvyšší rabináty Aškenázů a Sefardů jsou těsně propojeny s ministerstvem vnitra.
Sotva najdeme stát s převahou islámu, ve kterém by byl reálně oddělen stát od náboženství. Teoreticky by takovou zemí mělo být Turecko, ale po nezdařilém pokusu o převrat, který vedl k nastolení autoritativní vlády Recepa Tayyipa Erdoğana, hraje sunnitský islám významnou roli.
Křesťanství má své nepolitické, nebo spíše nepřímo politické aspekty jako otázka vykoupení, spásy, víry, liturgie. Počítá se však k náboženstvím prorockým v tom smyslu, že chce určovat světské obci způsob uspořádání.
Vyvodit z křesťanských pramenů jednoznačné politické směřování není tak zcela snadné. V Lukášově evangeliu Maria opěvuje Boha mimo jiné slovy: „Vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ Na druhou stranu předpokládaný autor řady novozákonních listů Pavel ukládá křesťanům: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu.“
Římskokatolická církev od roku 1891 oficiálně předkládá svou sociální nauku prostřednictvím papežských dokumentů. Na tom základě se formovaly strany, které se označovaly jako křesťansko-demokratické nebo křesťansko-sociální.
I mimo rámec této církve se projevuje podobná politická iniciativa. Silná pozice sociálně demokratických stran ve Skandinávii je spjata s tamní rolí luterských církví. V jedné z větví anglikánství vzniklo pojetí anglokatolického socialismu.
Spojení stran s církví či církvemi není jednoznačné. Předseda Německé biskupské konference v létech 2008-2014 Robert Zollitsch se vyslovil, že sociálnímu učení katolické církve je v Německu blíže Sociálnědemokratická strana Německa než křesťansko-demokratický a křesťansko-sociální blok.
Katolické sociální pojetí se vyvíjí. Papež Lev XIII. v encyklice Rerum novarum píše, že „výroba a obchod se soustředily v rukou snad jen několika lidí, takže malá hrstka boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů“. Zároveň však varuje, že konfliktu, který z toho vzniká, zneužívají radikálové a vychytralí lidé, aby lid štvali a pobuřovali. Církev chce obě třídy sjednocovat, aby plnily vzájemné povinnosti.
Mnohem dále dospěl papež Jan Pavel II. v encyklice Laborem exercens z roku 1981. Kritizuje materialistické a ekonomistické myšlení, jež chápe práci jako zboží, které pracovník prodává zaměstnavateli. Vrací se podle něj omyl počátečního kapitalismu, „všude tam, kde se zachází s člověkem jako se souborem hmotných výrobních prostředků, jako s nástrojem, a ne — jak to odpovídá vlastní důstojnosti jeho práce jako se subjektem a strůjcem, a tím také jako s vlastním cílem celého výrobního procesu.“
Řešení, které jménem církve nabízí, se formálně liší od marxismu. „Liší se také od programu kapitalismu praktikovaného v liberalismu a v politických zřízeních na něm postavených.“ Ba dokonce říká: „Z tohoto hlediska, a tedy s ohledem na lidskou práci a na všeobecný přístup k bohatství určenému pro člověka, není vyloučeno, za příslušných podmínek, rovněž zespolečenštění výrobních prostředků.“
Česká politická strana, která je tradičně označována jako lidová a která si v návaznosti na své kořeny přidala do názvu označení „křesťansko-demokratická“, je velice daleko od sociálního učení církve, na kterou tradičně navazuje. Její volební programy by měly navazovat na Programové zásady a cíle, které jsou součástí jejích stanov.
Uvádí tam, že usiluje o uplatnění křesťanských a konzervativních hodnot. Říká, že prosazuje sociálně tržní hospodářství. Znamená to však pouze, že fungování svobodného trhu má mít právní rámec a „potřebný ohled“ k těm, kdo zůstávají na okraji společnosti. Bylo by třeba se zeptat, jsou-li na okraji společnosti masy pracovníků, lidí odkázaných na zaměstnanecký poměr vůči firmám.
Ani v obsáhlém globálním programovém dokumentu Křesťanskodemokratická politika pro 21. století nenajdeme nic o obhajobě zájmů pracovníků. Nenajdeme tam klasické křesťanské sociální motivy účasti pracovníků na výnosu firmy a jejich spolurozhodování ve firmách společně s reprezentanty kapitálu.
Ke křesťanství se hlásí u nás podle posledních zjištění sotva desetina obyvatel. I proto se možná neprojevují voličské preference stran, které se dovolávají křesťanských témat. Spolu s lidovci se pod pětiprocentním volebním minimem pohybuje i TOP 09. V jejím dokumentu Programová východiska a principy najdeme hned v prvním článku odvolání na „evropské tradice křesťansko-židovské kultury“, ale celý dokument je jinak asociální.
Ke zdravotnímu a penzijnímu systému najdeme v programovém dokumentu TOP 09 požadavek vyšší osobní spoluúčasti. Nemá se zvyšovat veřejný dluh. Sociální soudržnost je v jejich pojetí spíše mezigenerační solidarita. Sociální systém nesmí představovat alternativu k pracovitosti a demotivovat. Daně a odvody nesmí trestat svojí progresí větší pracovitost, vzdělání, získávání nových dovedností a odrazovat tak od nich.
Motivy volebních preferencí nejsou tak zcela jasné. Vedle minoritní náboženské motivace to může být potřeba spravedlivějšího sociálního uspořádání. Nemusí to tak být výslovně formulováno, ale voliči si mohou přát být akceptováni jako plnohodnotní účastníci ekonomických dějů. Tak jako jsou ve veřejném sektoru voliči, tak by si mohli přát být účastníky rozhodování ve své práci.
Občané mohou nějak vnímat, že v útvaru mnohem složitějším a náročnějším ve srovnání s firmou, jako je stát, mají jako voliči účast na jeho směřování. V tom, co zažívají na vlastní kůži, tedy v ekonomických dějích, žádný reálný podíl zaměstnanců není. Jsou spíše poddanými než partnery.
A pak není divné, že opouštějí strany, které tímto směrem nejdou a že si přejí volit strany, které sociální ohled aspoň předstírají. Reálně kolem politického středu a nalevo od něj však nacházíme bohužel slabou nabídku.
Zdá se, že je to poněkud paradoxně právě letošní okurková sezóna, ve které se vynořilo hned několik zajímavých textů které vybízejí k hlubšímu zamyšlení.
Ivan Štampach tedy vytýká českým lidovcům, že jejich politický program není v souladu s novodobým sociálním pojetím křesťanského učení, nýbrž že je orientován spíše z pravicově-konzervativních hledisek.
Jistě, česká (ovšem ve své členské a voličské základně do značné míry moravská) KDU-ČSL je svým základním zaměřením konzervativní, nějaký výrazný sociální progresvismus od ní tedy lze jen sotva očekávat. Tím spíše že v ní (jako ve velkých částech české politiky vůbec) stále ještě přetrvávají antikomunistické resentimenty; kdy tedy termín "sociální" často ještě evokuje podobné představy jako "komunistický".
Ale ponechme stranou specifika politické partaje KDU-ČSL; podívejme se raději na mnohem zajímavější souvislosti daného tématu v obecné rovině. Tři klíčové otázky v tomto směru zřejmě znějí takto:
1. Jakou míru sociálního progresivismu umožňuje křesťanská nauka?
2. Jakou míru sociálního progresivismu umožňuje reálný kapitalismus?
3. Je reálně myslitelné uvažovat o alternativách k současnému kapitalismu, ve smyslu jakéhosi sociálního a solidárního "postkapitalistického křesťanství"? (Respektive: křesťanského postkapitalismu.)
Ad 1: Už Ivan Štampach uvedl, že v sociální nauce je křesťanství značně ambivalentní. A to nijak náhodou; tato ambivalence se projevuje ne až u Pavla, ale už u samotného Ježíše, který na jedné straně neustále vyzýval k sociální angažovanosti jako prvotní povinnosti řádného věřícího, a znovu a znovu brojil proti bohatým; ale na straně druhé ten samý Ježíš striktně odmítl jakoukoli politickou dimenzi svého učení ("císaři, co je císařovo").
Krátce řečeno je možno - a nutno - konstatovat, že Ježíš potíral pouze symptomy sociální nerovnosti, ale naprosto opomíjel její příčiny. Na jeho omluvu je ovšem nutno konstatovat i to, že v jeho době na nějaké "systémové řešení" sociální otázky, tedy na komplexní změnu produkčně-vlastnických vztahů, nebylo možno ještě vůbec pomýšlet.
Takovéto ideje do křesťanství pronikly fakticky až sekundárně, jako odpověď na velká sociální hnutí 19. století, konkrétně na hnutí socialistické. V zásadě je možno říci, že současná převažující tendence křesťanské doktríny požaduje účinný boj proti chudobě, ale na straně druhé pociťuje tradiční nedůvěru, ne-li přímo fobii vůči radikálním řešením (tedy především vůči revolucím). Na straně druhé se zde ovšem vynořuje onen I. Štampachem zmíněný moment případného "zespolečenštění výrobních prostředků" - což je ovšem klasicky požadavek ryze socialistický, či spíše komunistický.
Tady se ovšem klade především otázka, jakou konkrétní podobu (a rozsah) by toto "zespolečenštění" vlastně mělo být. Opravdu důsledné zespolečenštění celého produkčního sektoru, v klasickém socialisticko-komunistickém pojetí? Anebo jenom nějaké formy zaměstnanecké spoluúčasti? Nebo zespolečenštění jenom určitých sektorů produkce? Zestátnit velké koncerny?...
Těžko soudit; v každém případě se ale dá odhadovat, že současné křesťanské církve (alespoň jejich progresivní části) by případně byly ochotny přijmout i zásadnější změny v produkčně-vlastnických vztazích, kdyby jejich výsledkem mohl být výrazně sociálně spravedlivější svět, který by lidskou společnost přivedl opět o něco blíže k vysněnému Božímu království, alespoň v materiálně-sociální oblasti. Ale aby se křesťanské církve s natolik zásadními změnami smířily, musely by tyto zřejmě probíhat bez větších otřesů (a především bez revolucí), tedy pokud možno povlovně, jako by zcela přirozeným vývojem.
Ad 2. Jakou míru sociálně progresivních změn umožňuje současný kapitalismus? Otázka na tuto odpověď je ovšem velmi obtížná a vždy do nemalé míry spekulativní; nicméně je s dost velkou mírou jistoty možno určit dva základní mezní body:
- míra těchto sociálně progresivních změn v kapitalismu je mnohem vyšší, než jak by si Marx svého časů vůbec mohl dokázat představit;
- na straně druhé ale i ten nejprogresivnější sociální stát na půdě tohoto kapitalismu má své jasné limity, které nelze překročit, aniž by tím nedocházelo k dramatickým deformacím a dysfunkcím celého systému produkce. To znamená: tyto progresivní změny je pak nutno spěšně stornovat, vzít zpět - anebo by ale bylo nutno provést komplexní systémovou změnu, tedy "revoluci".
V této souvislosti je nutno definitivně vyjasnit jeden moment, který se v představách současné levice znovu a znovu vynořuje: totiž že prý je současný kapitalismus v dostatečné míře možno socializovat prostě spoluúčastí zaměstnanců jak na výnosech, tak i na řízení firem ve kterých pracují.
Zde je nutno se vší jasností konstatovat: i zde platí přesně ona ambivalence, která byla zmíněna výše. To jest: ano, jsou možné formy spoluúčasti, které by se dříve zdály být nemyslitelné; ale na straně druhé od této - pouhé! - spoluúčasti nelze očekávat nějakou zásadní změnu sociálního (respektive asociálního) charakteru celého systému kapitalismu.
Naprosto rozhodující je jedno: na rozdíl od obecného mínění pro Marxe dehumanizující vliv kapitalismu na člověka není zdaleka dán jenom a pouze samotným momentem vykořisťování. Kapitalismus je nutno chápat jako celistvý komplex vztahů, který si člověka podrobuje prostřednictvím mnoha rovin působení. V nejobecnější rovině je možno říci, že - v daném ohledu je skutečně možno smysluplně sáhnout po Kantově terminologii - v kapitalismu vždy konečným cílem bude zisk, tedy čistě věcný vztah, a nikoli sám člověk. Člověk tu tedy není a nikdy nebude skutečným cílem, nýbrž pouze prostředkem, instrumentem pro realizaci odosobněných mechanismů trhu a zisku.
K oněm formám zaměstnanecké spoluúčasti by pak Marx nejspíše řekl, že "novodobý kapitalismus milostivě umožňuje pracujícím, aby se aktivně podíleli na svém vlastním vykořisťování, a tím si vytvářeli iluzi svého osvobození".
Ještě jednou tedy: ano, i vlastnicko-řídící vztahy za kapitalismu je možno do jisté míry reformovat, socializovat, ulámat jim nejostřejší hrany; ale sám o sobě se kapitalismus nikdy nemůže stát světem skutečně humánním, kde středobodem a konečným smyslem všeho dění by byl sám člověk, a nikoli bezduchý moloch kapitálu.
Ad 3. Je myslitelný nějaký skutečně humánní ("křesťanský") postkapitalistický svět? - Všechny pokusy nahlédnout do budoucnosti a možností jejího vývoje ovšem vždy nevyhnutelně nesou znaky věštění z křišťálové koule. Nicméně je možné opět vymezit alespoň několik základních hraničních bodů.
Za prvé: nějaký naprosto bezrozporný, harmonický lidský svět, jakési poskapitalistické "Boží království" na zemi, respektive svět komunismu - to všechno patří skutečně do říše zbožných přání, mýtů a legend. Dokud nejvlastnějším základem produkční činnosti lidstva bude tržní ekonomika, potud bude existovat i sám kapitalismus - tedy systém ekonomické nerovnosti. Živelnost, a především konkurenční prostředí tržní ekonomiky nesnáší rovnost. Nesnáší - a nepřipustí.
Ostatně - v rozporu s Marxovým přesvědčením určitá míra systémové nerovnosti, vzájemného napětí je nejen nevyhnutelná, ale dokonce i pozitivní, neboť brání upadnutí do stagnace. Ale to o co se jedná je to, zda je možné onen zmíněný poměr systémového cílového zaměření, systémového nastavení obrátit: tedy že by konečným cílem produkčních aktivit společnosti nebyl už - bezduchý a ahumánní - kapitál, nýbrž sám člověk.
Je holým faktem, že dnes nevíme jak tohoto cíle dosáhnout; ale na straně druhé nelze principiálně vyloučit, že se v budoucnosti přece jenom podaří nějakou takovouto cestu objevit.