Zdá se, že je to poněkud paradoxně právě letošní okurková sezóna, ve které se vynořilo hned několik zajímavých textů které vybízejí k hlubšímu zamyšlení.

Ivan Štampach tedy vytýká českým lidovcům, že jejich politický program není v souladu s novodobým sociálním pojetím křesťanského učení, nýbrž že je orientován spíše z pravicově-konzervativních hledisek.

Jistě, česká (ovšem ve své členské a voličské základně do značné míry moravská) KDU-ČSL je svým základním zaměřením konzervativní, nějaký výrazný sociální progresvismus od ní tedy lze jen sotva očekávat. Tím spíše že v ní (jako ve velkých částech české politiky vůbec) stále ještě přetrvávají antikomunistické resentimenty; kdy tedy termín "sociální" často ještě evokuje podobné představy jako "komunistický".

Ale ponechme stranou specifika politické partaje KDU-ČSL; podívejme se raději na mnohem zajímavější souvislosti daného tématu v obecné rovině. Tři klíčové otázky v tomto směru zřejmě znějí takto:

1. Jakou míru sociálního progresivismu umožňuje křesťanská nauka?

2. Jakou míru sociálního progresivismu umožňuje reálný kapitalismus?

3. Je reálně myslitelné uvažovat o alternativách k současnému kapitalismu, ve smyslu jakéhosi sociálního a solidárního "postkapitalistického křesťanství"? (Respektive: křesťanského postkapitalismu.)

Ad 1: Už Ivan Štampach uvedl, že v sociální nauce je křesťanství značně ambivalentní. A to nijak náhodou; tato ambivalence se projevuje ne až u Pavla, ale už u samotného Ježíše, který na jedné straně neustále vyzýval k sociální angažovanosti jako prvotní povinnosti řádného věřícího, a znovu a znovu brojil proti bohatým; ale na straně druhé ten samý Ježíš striktně odmítl jakoukoli politickou dimenzi svého učení ("císaři, co je císařovo").

Krátce řečeno je možno - a nutno - konstatovat, že Ježíš potíral pouze symptomy sociální nerovnosti, ale naprosto opomíjel její příčiny. Na jeho omluvu je ovšem nutno konstatovat i to, že v jeho době na nějaké "systémové řešení" sociální otázky, tedy na komplexní změnu produkčně-vlastnických vztahů, nebylo možno ještě vůbec pomýšlet.

Takovéto ideje do křesťanství pronikly fakticky až sekundárně, jako odpověď na velká sociální hnutí 19. století, konkrétně na hnutí socialistické. V zásadě je možno říci, že současná převažující tendence křesťanské doktríny požaduje účinný boj proti chudobě, ale na straně druhé pociťuje tradiční nedůvěru, ne-li přímo fobii vůči radikálním řešením (tedy především vůči revolucím). Na straně druhé se zde ovšem vynořuje onen I. Štampachem zmíněný moment případného "zespolečenštění výrobních prostředků" - což je ovšem klasicky požadavek ryze socialistický, či spíše komunistický.

Tady se ovšem klade především otázka, jakou konkrétní podobu (a rozsah) by toto "zespolečenštění" vlastně mělo být. Opravdu důsledné zespolečenštění celého produkčního sektoru, v klasickém socialisticko-komunistickém pojetí? Anebo jenom nějaké formy zaměstnanecké spoluúčasti? Nebo zespolečenštění jenom určitých sektorů produkce? Zestátnit velké koncerny?...

Těžko soudit; v každém případě se ale dá odhadovat, že současné křesťanské církve (alespoň jejich progresivní části) by případně byly ochotny přijmout i zásadnější změny v produkčně-vlastnických vztazích, kdyby jejich výsledkem mohl být výrazně sociálně spravedlivější svět, který by lidskou společnost přivedl opět o něco blíže k vysněnému Božímu království, alespoň v materiálně-sociální oblasti. Ale aby se křesťanské církve s natolik zásadními změnami smířily, musely by tyto zřejmě probíhat bez větších otřesů (a především bez revolucí), tedy pokud možno povlovně, jako by zcela přirozeným vývojem.

Ad 2. Jakou míru sociálně progresivních změn umožňuje současný kapitalismus? Otázka na tuto odpověď je ovšem velmi obtížná a vždy do nemalé míry spekulativní; nicméně je s dost velkou mírou jistoty možno určit dva základní mezní body:

- míra těchto sociálně progresivních změn v kapitalismu je mnohem vyšší, než jak by si Marx svého časů vůbec mohl dokázat představit;

- na straně druhé ale i ten nejprogresivnější sociální stát na půdě tohoto kapitalismu má své jasné limity, které nelze překročit, aniž by tím nedocházelo k dramatickým deformacím a dysfunkcím celého systému produkce. To znamená: tyto progresivní změny je pak nutno spěšně stornovat, vzít zpět - anebo by ale bylo nutno provést komplexní systémovou změnu, tedy "revoluci".

V této souvislosti je nutno definitivně vyjasnit jeden moment, který se v představách současné levice znovu a znovu vynořuje: totiž že prý je současný kapitalismus v dostatečné míře možno socializovat prostě spoluúčastí zaměstnanců jak na výnosech, tak i na řízení firem ve kterých pracují.

Zde je nutno se vší jasností konstatovat: i zde platí přesně ona ambivalence, která byla zmíněna výše. To jest: ano, jsou možné formy spoluúčasti, které by se dříve zdály být nemyslitelné; ale na straně druhé od této - pouhé! - spoluúčasti nelze očekávat nějakou zásadní změnu sociálního (respektive asociálního) charakteru celého systému kapitalismu.

Naprosto rozhodující je jedno: na rozdíl od obecného mínění pro Marxe dehumanizující vliv kapitalismu na člověka není zdaleka dán jenom a pouze samotným momentem vykořisťování. Kapitalismus je nutno chápat jako celistvý komplex vztahů, který si člověka podrobuje prostřednictvím mnoha rovin působení. V nejobecnější rovině je možno říci, že - v daném ohledu je skutečně možno smysluplně sáhnout po Kantově terminologii - v kapitalismu vždy konečným cílem bude zisk, tedy čistě věcný vztah, a nikoli sám člověk. Člověk tu tedy není a nikdy nebude skutečným cílem, nýbrž pouze prostředkem, instrumentem pro realizaci odosobněných mechanismů trhu a zisku.

K oněm formám zaměstnanecké spoluúčasti by pak Marx nejspíše řekl, že "novodobý kapitalismus milostivě umožňuje pracujícím, aby se aktivně podíleli na svém vlastním vykořisťování, a tím si vytvářeli iluzi svého osvobození".

Ještě jednou tedy: ano, i vlastnicko-řídící vztahy za kapitalismu je možno do jisté míry reformovat, socializovat, ulámat jim nejostřejší hrany; ale sám o sobě se kapitalismus nikdy nemůže stát světem skutečně humánním, kde středobodem a konečným smyslem všeho dění by byl sám člověk, a nikoli bezduchý moloch kapitálu.

Ad 3. Je myslitelný nějaký skutečně humánní ("křesťanský") postkapitalistický svět? - Všechny pokusy nahlédnout do budoucnosti a možností jejího vývoje ovšem vždy nevyhnutelně nesou znaky věštění z křišťálové koule. Nicméně je možné opět vymezit alespoň několik základních hraničních bodů.

Za prvé: nějaký naprosto bezrozporný, harmonický lidský svět, jakési poskapitalistické "Boží království" na zemi, respektive svět komunismu - to všechno patří skutečně do říše zbožných přání, mýtů a legend. Dokud nejvlastnějším základem produkční činnosti lidstva bude tržní ekonomika, potud bude existovat i sám kapitalismus - tedy systém ekonomické nerovnosti. Živelnost, a především konkurenční prostředí tržní ekonomiky nesnáší rovnost. Nesnáší - a nepřipustí.

Ostatně - v rozporu s Marxovým přesvědčením určitá míra systémové nerovnosti, vzájemného napětí je nejen nevyhnutelná, ale dokonce i pozitivní, neboť brání upadnutí do stagnace. Ale to o co se jedná je to, zda je možné onen zmíněný poměr systémového cílového zaměření, systémového nastavení obrátit: tedy že by konečným cílem produkčních aktivit společnosti nebyl už - bezduchý a ahumánní - kapitál, nýbrž sám člověk.

Je holým faktem, že dnes nevíme jak tohoto cíle dosáhnout; ale na straně druhé nelze principiálně vyloučit, že se v budoucnosti přece jenom podaří nějakou takovouto cestu objevit.