Česká krev Karla IV.

Podle Spolku studentů historie FF UK je Daniel Landa etnickým nacionalistou. Pokud by měl právě on vzdávat poctu postavě Karla IV., mohlo by to vést k nežádoucí interpretaci historie.

Malou mediální bouři vyvolal otevřený dopis Spolku studentů historie na FF UK (jehož je autor tohoto článku členem), adresovaný radnímu hlavního města Prahy pro kulturu Janu Wolfovi. Důvodem znepokojení studentů historie byl nápad oslovit Daniela Landu, aby vytvořil „hymnu“ k výročí 700 let od narození Karla IV.

Radní pro Pražský deník mimo jiné uvedl, že Daniel Landa je „nonkonformní“ a „hodně akcentuje historii naší země.“ V odpovědi spolku pak své výroky poupravil. Nic podle něj ještě není rozhodnuto, a Karla IV. nelze vnímat jako Čecha v moderním slova smyslu. Nicméně to, co pro České země udělal, nám „dává právo považovat ho dnes za velkého Čecha“. Za Daniela Landu se pak ještě postavil ministr kultury Daniel Herman. Dopis studentů je prý nepravdivý. Landa prý rozhodně nebyl neonacistou, ale odvážným antikomunistou. Je dokonce tou pravou osobou, která může mládež od neonacismu odradit.

Otázka etnického nacionalismu
Nabízí se tři otázky: Kým byl Landa dříve a kým je dnes? A jak vlastně „slavit“ Karla IV?. Ministr Herman má pravdu v tom, že Daniel Landa nebyl, striktně vzato, neonacista. Skupina Orlík, jejíž byl začátkem devadesátých let hlavní postavou, se řadila k tzv. „kališníkům“. Tito skinheadi nevycházeli z tradic německého nacismu, ale českého nacionalismu a šovinismu. Podobně tak byly texty Orlíku nebo jim blízké kapely Braník otevřeně rasistické proti Romům, Arabům nebo černochům. Daniel Landa tedy nebyl neonacista, byl to přesněji řečeno etnický nacionalista a rasista.

Někdo tvrdí, že se poté od své minulosti naprosto odstřihl, že dnešní Landa je někdo úplně jiný. Není to však pravda. Nenosí bombery, ale stále hraje písně Orlíku na svých koncertech. Proti tomu, že se staly symbolem českých nacionalistů a že mají na Youtube stovky tisíc zhlédnutí, nic nenamítá.

Je mnoho dalších důvodů tvrdit, že etnickým nacionalistou stále zůstal. V písních zpívá o „české krvi“, národ vnímá jako „kmen“. V proslovech během koncertů tvrdí, že Česká republika je státem jednoho národa, Čechů. Je to „naše“ zem, je potřeba se naučit za ni bojovat a bránit ji, držet při sobě. V různých projektech se snaží založit novou víru, která bude prodchnuta patosem a siláctvím a postavena na českém nacionalismu. On sám snad bude veleknězem, který naváže na velké Čechy (jako byl Karel IV.) a zabrání apokalypse v podobě pádu českého národa ohroženého menšinami.

Pokud někdo věří, že český stát je státem „Čechů“ a nikoliv občanů České republiky, je etnický nacionalista a popírá tím českou ústavu, která je postavena na principu občanském, nikoliv nacionálním. Je smutné dodat, že tak činí v době, kdy jsou podobné názory populární, o čemž svědčí nejen stovky tisíc fanoušků, ale i samotná podpora z vlády.

Pokud někdo věří, že český stát je státem „Čechů“ a nikoliv občanů České republiky, je etnický nacionalista a popírá tím českou ústavu, která je postavena na principu občanském, nikoliv nacionálním. Foto facebook.com

O smysl oslav
Právě z těchto důvodu je důležité, že se Spolek studentů historie rozhodl radnímu Wolfovi napsat. U všech podobných historických oslav je totiž třeba si nejdříve položit otázku, proč a co chceme slavit a na základě jakých hodnot budeme historický příběh vyprávět. Chceme navázat na nacionální narativ 19. století a zobrazovat Karla IV. jako otce vlasti a národa? Nebo tento narativ naopak revidovat a zdůrazňovat, že tehdy žádné národy v dnešním slova smyslu neexistovaly? Pokud se totiž Karel IV. stal po svém příchodu z ciziny Čechem, pak ve smyslu zemském, nikoliv etnickém. V Čechách byl králem těch, kteří mluvili česky i německy. Byl rovněž králem Židů, na které zorganizoval pogrom. U založení univerzity můžeme zdůrazňovat, že jde o „českou“ univerzitu nebo o kulturně rozmanité místo, kde by se mělo rozvíjet kritické myšlení.

Podobné otázky jsou ještě mnohem aktuálnější u společensky živějších témat. Tento rok se na příkladu Brna a zbytku republiky ukazuje, jak rozdílné mohou být oslavy konce války. Oslavy mohou být také příležitostí k problematizaci tradičního národního vyprávění, v tomto případě o druhé světové válce a událostech jí předcházejících i následujících. Mohou vést k otázce, jestli šlo o spravedlivou válku „Čechů“ se zrádnými „Němci“, nebo jestli si jsou všechny oběti etnického nacionalismu – Češi, Židé, Romové, Němci i příslušníci LGBT komunity – rovni. Podobná výročí by tak mohla být i příležitostí k tomu zamyslet se nad tím, jaké mají Romové, uprchlíci a různé další menšiny v české společnosti postavení dnes. Rozhodně by se však neměl dít pravý opak.

Pan radní Wolf ve své odpovědi spolku píše, že je nutné posuzovat i uměleckou hodnotu díla, že to je „známka vyspělé a moderní demokratické společnosti“. Otázka je, jestli by v první řadě neměl být známkou takto vyspělé společnosti s bohatou multietnickou minulostí spíše odpor k etnickému nacionalismu a pochopení rozdílu mezi národností a občanstvím.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.