Přeživší z bratrů Carnajevových si vyslechl rozsudek smrti. Při mírnějším verdiktu mu hrozilo doživotí. I Česká republika již několik týdnů žije velkým teroristickým skandálem. „Síť revolučních buněk“ se chystala spáchat teroristický útok na vojenský vlak. Naše země se tak zařadila po boku USA nebo Sýrie do hlavního proudu světových dějin. Nebo ne?

Česká nuda

Když se řekne terorismus, většině z nás v mysli vyvstanou obrázky mrakodrapů padajících k zemi, vyprahlé pomezí Afghánistánu a Pákistánu, nebo alespoň misantropicky znějící zkratky jako IRA, ETA nebo RAF. Vybaví se nám bojovník za evropské hodnoty Breivik střílející mladé sociální demokraty, nebo třeba Timothy McVeigh vyhazující do vzduchu budovu plnou úředníků. A teď si představte, že by i v naší zemi mělo dojít k podobné tragédii. Tedy pokud by ti naši teroristé byli alespoň trochu kompetentní.

Ještě jednou si to připomeňme. Carnajev se svým bratrem odpálil bomby na maratonu v Bostonu. Ty zabily několik lidí a více než dvě stovky dalších zranily. Čeští teroristé zapálili mýtnou bránu na dálnici. Zapálili také policejní auto. A pravděpodobně se chystali hodit zápalnou lahev na projíždějící vlak. Neměli bychom také vynechat jejich extremistickou akci, při které seděli v hospodě. Je jasné, že když srovnáme závažnost Carnajevova činu s akcemi českých teroristů, je doživotí tím nejmírnějším trestem, který měli dostat.

Ale vážně. Poslední policejní akce namířené proti autonomním anarchistům, jejich označování za „teroristy“ a vyhrožování doživotním trestem jen zapadají do koloritu českého politického provozu. Ten trpí dlouhodobou frustrací z toho, že velké dějiny, které se odehrávají ve zprávách, se v naší zemi nějak nedějí.

Když se díváme na záběry světových televizí ukazujících skutečné politické střety a revoluce, skutečné politické násilí a jeho důsledky a skutečnou válku, zmocňuje se nás zvláštní vzrušení. Je to jako se dívat na zvláštní druh akčního filmu: jako diváci máme požitek ze sledování cizího utrpení, neklidu a změny.