Se zprávami o extremismu, které neustále chrlí Bezpečnostní informační služba (a ministerstvo vnitra) se to má co do důvěryhodnosti podobně jako s veřejnými průzkumy. Sociologové ve svých průzkumech zjišťují, co si lidé o té které věci myslí a poté to vydávají za exaktní zjištění skutečnosti, jakoby lidé byli povinni (ochotni) myslet si cokoli jen na základě přísně vědeckých důkazů.

BIS (a další bezpečnostní složky) vydává za skutečnost to, co její zaměstnanci považují za „zveřejnitelné“, respektive, to, co z tohoto „zveřejnitelného“ vylouhují. Svá tvrzení navíc mají mnohdy podložena jen velmi chabě. Ani zde se nedá hovořit o exaktním a často ani o empirickém přístupu k věci, nejblíže to má nejspíše k hádání z lógru.

BIS má ovšem docela dobrou mediální taktiku, která zastírá vlastní nedostatečnost, takže občané mají dojem, že se její prací nemusejí blíže zabývat. A vlastně ani nemohou, protože kontrola těchto institucí je velmi omezená i pro příslušné poslance.

Pohádkový klid na práci

V průběhu doby svědčilo o amatérismu BIS a dalších složek více okolností. Zprávy BIS i vnitra o extremismu příliš často připomínají slohové cvičení žáka deváté třídy, jak obsahově, tak formálně. V nejlepším případě nevypovídají téměř o ničem novém, objevném, důležitém a jen opakují stereotypy a klišé z minula.

Jaroslav Spurný, investigativní novinář a odborník na tuto problematiku, v roce 2012 napsal mimo jiné o práci BIS toto: „Pokud existuje cosi jako pohádkový klid na práci, musejí o tom za zdmi této prosklené krabice na kraji Prahy něco vědět. V ústředí civilní kontrarozvědky pracuje osm stovek lidí, roční rozpočet přesahuje miliardu, možnosti špehovat spoluobčany jsou nevídané a možnosti protivné kontroly zvenčí minimální. Přesto nás BIS už léta zásobuje objevy, které lze — zpravidla v kvalitnější verzi — běžně najít v otevřených zdrojích včetně médií. Je nad slunce jasné, že v práci české tajné služby rozhodně není něco v pořádku.“

Jako příklad toho, že Spurný má pravdu, jsem tehdy uváděl server Antifa.cz, z něhož nepochybně BIS čerpá mnohé informace o pravicových extremistech. Lidé z Antifašistické akce (Antifa) jsou přitom pro BIS šmahem všichni levicoví extremisté, protože „bisoni“ se dosud nenaučili rozeznávat mezi jednotlivými lidmi a skupinami.

Totéž se týká anarchistů, o nichž BIS napsala: „Dne 29. září 2012 se v Praze konal DIY karneval, na jehož pořádání se spolupodílely organizace Freedom Not Fear a Československá anarchistická federace. Akce měla spíše karnevalový než politický charakter. Zúčastnilo se jí přibližně 2000 osob, z nichž převážná většina nepatřila mezi extremisty.“ Sdělení BIS o extremismu Freedom Not Fear bylo na stejně nízké úrovni jako její další tvrzení, že extremistická je iniciativa ProAlt, protože se mezi mnoha jejími  „členy“ pohybuje několik extremistů (z pohledu BIS).

Dezinformace BIS

Lepší to ovšem nebylo například ani ve zprávě o extremismu v roce 2010. BIS zde vedle zamlčování podstatného rovněž manipulovala s fakty. Připomněla, že „rok 2010 byl zlomový především pro Dělnickou stranu, která byla dne 17. února 2010 rozpuštěna“. Následoval výčet pravd, polopravd a výmyslů (takto namíchanému koktejlu zpravodajci říkají „dezinformace“) o tom, kterak se Dělnická strana po svém rozpuštění proměnila z vlka v beránka, změnila program, image a názory.

Od počátku však bylo jasné, že jde o vlka v rouše beránčí. Vandasovci předvedli pouze úhybný, krycí manévr. Nejpozději za půl roku bylo znát, že se Dělnická strana sociální spravedlnosti vrací do pozice své předchůdkyně (rozpuštěné Dělnické strany) v podobě pokračujících kontaktů s německými neonacisty, návratu českých neonacistických pouličních rváčů (Národní odpor, Autonomní nacionalisté atd.) na Vandasovy akce, xenofobních výpadů vůči migrantům a lží na adresu Romů.

BIS v této zprávě zcela pominula soudní proces se žháři z Vítkova, přestože měl na útlum pravicové extremistické scény zásadní vliv. Svědectví o hrůzném činu žhářů, diskuse o výši trestů, výše trestů sama o sobě i tehdejší společenská atmosféra namířená jednoznačně proti rasistickým násilníkům — to vše, společně s dalšími příčinami, přimělo extremisty k vyčkávání, ke stažení se.

Odvracení pozornosti

Do taktiky BIS patří i odvracení pozornosti od vlastní neschopnosti. Lze říci, že v tomto ohledu je zdaleka nejschopnější.

Dříve to dělala jalovostmi typu tvrzení, že se krize neonacistické scény mimo jiné projevila i mezigeneračními spory: „Mladí aktivisté prosazovali zavádění nových trendů sebeprezentace jako graffiti a hudební styl hip-hop, což ti starší a konzervativní zásadně odmítali a považovali za zradu ideálů pravicově extremistického hnutí.“ Že se ti mladí na akcích setkávají s těmi starými a společně pokřikují rasistická hesla a snaží se o pogrom Romů, BIS již nezmínila.

BIS coby anticiganistické rádio Jerevan

Loni (ve zprávě za rok 2013) BIS odváděla pozornost od vlastní neschopnosti jiným způsobem: neštítila se nahrávat anticiganistickým náladám ve společnosti: „Frustrace běžných občanů pramenící z problematického soužití s některými zástupci romské menšiny a z neřešení této situace může kdykoli — v důsledku sebemenšího impulzu — vyústit nejen v radikálnější projevy a v podporu populistických či pravicově extremistických subjektů, ale může vést i k eskalaci problému a zejména k nárůstu skepse a nedůvěry obyvatel vůči demokratickým principům ČR,“ varovala kontrarozvědka ve své zprávě.

Podle BIS občané postupně ventilovali své negativní postoje vůči romské populaci i proto, že přestávali důvěřovat standardním demokratickým mechanismům. Mohla za to prý například i některá razantní policejní opatření, která u lidí vyvolala pocit, že policie „chrání pouze Romy“, zatímco při každodenní ochraně zdraví a majetku „běžných“ obyvatel není její činnost dostatečná.

Policie a některé orgány místní samosprávy prý navíc charakterizovaly situaci v místech s mezietnickým napětím jako klidnou, přičemž ale pocity obyvatel byly naprosto odlišné. Svou roli prý v tomto ohledu sehrála i média, která o demonstracích informovala jako o akcích „extremistů“, přičemž místní si byli dobře vědomi, že dominantní část účastníků tvořili oni.

„Negativně lze také hodnotit velmi často jednostranná a neobjektivní vyjádření různých proromských aktivistů a nevládních skupin, která označovala za příčinu neutěšené situace pouze majoritní společnost a Romy zbavovala jakékoli odpovědnosti za daný stav,“ dodali zpravodajci.

BIS se tak dala na dráhu rádia Jerevan. Vezměme to popořadě. Zatímco vláda Jana Fischera proti extremismu bojovala, jak je v demokracii obvyklé, vláda Petra Nečase se tvářila, jakoby neonacisté a další pravicoví extremisté neexistovali. Nastalo bezvládí, policie nechávala neonacisty i místními účastníky protiromských demonstrací Romy rasisticky urážet v místě jejich bydliště. Všichni z těchto demonstrantů věděli, že jim projde prakticky cokoli, a jak známo s jídlem roste chuť — extremistické akce začaly sílit.

Tohle byl a dosud bohužel je hlavní důvod, proč lidé přestávají věřit v demokratické principy (hlavní důvod obecně vzato ovšem byl, že politici a politické strany samy demokracii diskreditovali svým chováním a nenasytností).

Média ve skutečnosti informovala pouze o tom, že akce pořádají neonacisté, přičemž žádné z nich netvrdilo, že všichni účastníci jsou extremisté — právě naopak. Žádní aktivisté také nevinili pouze majoritní část společnosti a Romy nezbavovali odpovědnosti. Aktivisté pouze poukazovali na to, že síly jsou zde nevyrovnané, a integraci proto musí chtít a začít s ní majorita — pochopitelně za spolupráce Romů, protože integrace je oboustranný proces.

BIS zde prostě nevybíravě nahrávala anticiganismu a jako argumenty použila i čiré výmysly, což se jí ovšem z propagandistického hlediska vyplatilo. Mnohá média vzápětí psala o tom, že za všechno vlastně mohou Romové a aktivisté. A náckové díky BIS samozřejmě naopak zvedli hlavu: kontrarozvědka, která má být jedním nástrojů v boji proti extremismu, takto posílila zázemí pravicových extremistů u místních lidí, žijících poblíž ghett.

Odhalení ruských „špionů“

Dobrým mediálním tahem bylo i „odhalení“ ruských špionů. Dva (tři, čtyři — informace se rozcházejí) ruští agenti, o nichž každý, kdo se tím zabývá, už dlouho věděl, co jsou zač, byli ve vhodnou chvíli „odhaleni“ a vzápětí vypovězeni. Takoví „oficiální“ špioni ovšem běžně zůstávají v zemích, kde působí, i když se o nich ví, co tu dělají. Jsou vhodným objektem ke sledování a vykazování činnosti. BIS ovšem potřebovala v době napětí na Ukrajině přesvědčit veřejnost o své užitečnosti.

Taktiku použila prostou: jindy mlčenlivá kontrarozvědka pustila potají do médií informaci o předem vytipovaných špionech, o nichž se tak jako tak ví, co konkrétně tu dělají. Vypukla mediální aféra, v níž BIS sehrála roli „zachránce národa“. Problém ovšem spočívá v tom, že o těch skutečných, skrytých ruských (a dalších) špionech BIS nemá ponětí, že neví nic podstatného o tom, kdo a jak stojí v pozadí masivní ruské propagandy v České republice, tedy že i v této oblasti je schopna jen mediálních triků na upoutání pozornosti.

BIS neodvádí dobrou práci

BIS (a často i vnitro) neodvádí dobrou práci, a to ani v boji proti extremismu. Namísto potírání skutečně nebezpečných skupin a aktivit odvádí pozornost. Dlouhodobě nahrává pravicovému extremismu smyšlenými tvrzeními, například že levicový extremismus je momentálně nebezpečnější. S pojmem „extremismus“ přitom zachází velmi volně, zařadí tam prostě toho, kdo se jí z nějakého důvodu nelíbí, nejčastěji mladé levicově uvažující nadšence.

O českém tvrdém antisemitském jádru se, až kam mi paměť sahá, BIS nikdy nezmínila. I proto mohl v poklidu narůstat a pronikat do médií. Totéž se týká podhoubí anticiganismu. Například: kdo vymýšlí a rozesílá hoaxy — lži o údajných výhodách Romů? Kdo zakládá na internetových sociálních sítích rasistické stránky? Kdo manipuluje různými diskusemi na internetu? BIS (ani vnitra) se na tyto informace neptejte, mnoho o tom neví.

Je jedno, kterou zprávou BIS (a často i vnitra) o extremismu se pozorovatel zabývá, její pročítání je každým rokem stále více k ničemu. Současnou BIS by bylo dobré zcela zrušit a začít stavět novou, s novými lidmi. Pomalu, postupně a důkladně. Takto je nám k ničemu.