Tekutý hněv liberálního kapitalismu

Josef Poláček

Josef Poláček rozvíjí svůj diskusní příspěvek k článku Jiřího Pehe Odkud pramení tekutý hněv, vydanému koncem dubna 2017.

Jiří Pehe ve svém článku Odkud pramení tekutý hněv uvádí, že fenomén „tekutého hněvu“ je především důsledkem určitých změn, kterými prochází současný světový společenský a ekonomický pořádek. Klíčová teze (byť nikoli explicitně vyslovená) je tato: stávající systém liberální demokracie a tržní ekonomiky je sám o sobě naprosto v pořádku; jsou to jenom určité víceméně momentální deformace, které vedou k tomu, že určitá část společnosti se s tímto o sobě efektivním, prosperujícím a sociálně progresivním systémem nedokáže ztotožnit, a svou existenciální frustraci pak ventiluje ve formě onoho dnes tak populárního tekutého hněvu. Pehe tedy sice přiznává, že tento tekutý hněv má své určité reálné příčiny, nicméně je zcela zřetelně znát, že ho chce diskvalifikovat jako konec konců jenom neschopnost částí populace pochopit moderní dobu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Toto nepochopení — či spíše neochota k pochopení — českých konzervativních myslitelů pro jakékoli projevy principiální opozice vůči v současné době panujícímu systému liberálního kapitalismu ovšem není nikterak nové. Václav Bělohradský nedávno psal, jak po své emigraci do Itálie ke konci šedesátých let naprosto nemohl pochopit, proč se především tamější mládež tak divoce bouří proti místnímu přece tak demokratickému a ekonomicky prosperujícímu světu.

Mládež má vždy privilegium, ale zároveň i společenské poslání, daleko spíše a daleko intenzivněji vnímat všechno falešné, nepravdivé. I když to napohled vypadá naprosto spořádaně a „dokonale“. Foto theconversation.com

To představuje klasickou ukázku, jak naprosto je konzervativní optika zaslepená pro všechno, co překračuje její omezený horizont. Navíc když je tato konzervativní optika ještě umocněná — vlastním prožitkem zesíleným — antikomunismem.

Ona italská mládež se proti systému bouřila ne snad přesto, že byl tak ekonomicky prosperující — nýbrž svým způsobem právě proto. Mládež má vždy privilegium, ale zároveň i společenské poslání, daleko spíše a daleko intenzivněji vnímat všechno falešné, nepravdivé. I když to napohled vypadá naprosto spořádaně a „dokonale“. To platí naprosto stejně jak pro režimy údajně sociálně dokonale spravedlivého reálného socialismu, tak i pro údajně dokonale svobodné režimy libertinistického kapitalismu.

Italská mládež už tehdy cítila vnitřní faleš světa, který se upsal výhradně neustálé honbě za bohatstvím a konzumem. Ale stejně tak se vnitřně vzpírala proti politickému systému, který je sice napohled liberální a demokratický, ale ve skutečnosti není nakonec ničím jiným než jenom právě tou bezduchou technokratickou správou existujícího systému, kterou zmiňuje Pehe. Mládež daleko intenzivněji a ostřeji cítí umělost tohoto politického systému, který předstírá, že je tu pro člověka, ale přitom je naprosto fixován jenom na udržení svého vlastního samochodu.

Tekutý hněv má kořeny v minulosti

Pehe sice jmenuje několik krizových faktorů současného liberálního kapitalismu, jako je například pocit bezmocnosti celých skupin populace vůči rozhodnutím činěným na úrovni nadnárodních koncernů a korporací; nakonec ale projevuje to stejné neporozumění jako svého času Bělohradský. Pehe totiž sugeruje, že všechny tyto problémy ventilované tím tekutým hněvem současnosti jsou jenom důsledky jakýchsi víceméně objektivních a nevyhnutelných změn spojených s globalizací. Lidé (zaostalí...?) je ještě jaksi nestihli zcela strávit.

Pehe přitom naprosto opomíjí, že tento tekutý hněv současnosti má své kořeny už dávno v minulosti, především právě v šedesátých letech minulého století. Jistě, tehdy onen hněv nebyl ještě tak zcela amorfně tekutý: tehdy ještě bylo možno do určité míry s dobrým svědomím věřit na Che Guevaru, Marxe a třeba i na „pravého“ Lenina. Proto tehdy onen hněv mohl být ještě cíleně orientovaný.

To všechno ale nemění naprosto nic na tom, že kořeny současného tekutého hněvu leží už ve zmíněných letech šedesátých; a že se jedná o tu samou záležitost, totiž o výraz naprostého, principiálního zhnusení nad světem, který jakoukoli pravou humanitu vyměnil za nekonečnou honbu za mamonem a jakoukoli autentickou vládu člověka nad jeho věcmi bezduchým technokratickým politikařením.

Ano, tekutý hněv současné generace je jenom tekutý, protože nemá k dispozici žádnou reálnou alternativu k současnému, stále ještě relativně stabilně fungujícímu systému. Tekutý hněv současnosti tedy i nadále zůstává pouhou revoltou; ale je to revolta, kterou je nutno brát vážně. Její nejvlastnější příčiny nejsou jenom jakési dílčí a temporální problémy v důsledku současné globalizace či jiných změn — nýbrž leží v nejvlastnějším jádru systému libertinistického kapitalismu.

    Diskuse
    May 8, 2017 v 10.40
    Naštvaní celého světa, spojte se?
    Pokud současný tekutý hněv vykrystalizuje, mění se do podoby identitárního konzervativního hnutí volajícího po právu a pořádku, návratu k tradicím a vlastenectví. Viz Polsko, Maďarsko, Turecko, Indie atd. Není to hnutí mladých jako protesty v šedesátých letech. Ve Francii má sice Le Penová mezi nejmladšími voliči velkou podporu, ale není to univerzální jev, Brexit podporovali naopak více starší občané.

    V šedesátých letech měly protesty progresivní levicovou agendu, v Itálii a Německu se obracelo proti bývalým nacistům a fašistům, tedy otcům těch mladých. Bývalí fašisté a nacisté byli tehdy v místech rozhodujícího vlivu, byl to establishment.

    Pana Poláček neuvádí vůbec žádné argumenty pro to, že se lidé bouří proti liberálnímu kapitalismu. Téze, že lidé jsou vlastně naštvaní na „neoliberalismus“ je ovšem v levicových kruzích tak rozšířená, že se málokdo namáhá zabývat se otázkou, zda je to pravda nebo ne. Stala se z toho flaubertovská “přejatá idea“.

    „Nesouhlasím s vámi, ale rozumím vašemu hněvu“ je skutečně arogantní postoj, označujíci velké skupiny lidí za zaostalé. Ovšem pan Poláček je v tomto smyslu arogantnější než Jiří Pehe, protože se vůbec nezabývá tím, co ti naštvaní říkají, prostě ví, že jsou naštvaní z důvodů, které nedovedou pojmenovat, kdežto pan Poláček ano
    PM
    May 8, 2017 v 12.18
    Proč a kdy může být hněv ve stavu tekutém
    jak zdařile vystihl pan Kubička - nejsme schopni uchopit a pojmenovat a zdroje společenské nespokojenosti způsobem, který by rybník plný roztříštěných animosit změnil v bystrý proud.
    K poznatku..... Téze, že lidé jsou vlastně naštvaní na je ovšem v levicových kruzích tak rozšířená, že se málokdo namáhá zabývat se otázkou, zda je to pravda nebo ne......., bych poznamenal
    „neoliberalismus“ je forma liberálního kapitalismu, který uvolněním společné ,-ské kontroly finančních toků nabízí anonymní a tím společensky destruktivní nekontrolovatelné aktivity.
    Tak nevím, pane Kubičko: ale skutečně už Vám zcela vypadla z paměti taková hnutí jako byla (a zčásti ještě jsou) Occupy, Syriza, Podemos?...

    Tento "tekutý hněv", toto podhoubí naprostého existenciálního zhnusení z poměrů v - reálném - kapitalismu, toto podhoubí hněvu tu stále je, a za daných okolností se ho nijakým způsobem nepodaří natrvalo umlčet a zpacifikovat.

    Je možno ho odbývat, je možno ho diskreditovat jako pouhé výstřelky nezralé mládeže; ale dokud kapitalismus zůstane kapitalismem, dokud tento systém bude svou všezahrnující mocí okupovat všechny životní dimenze lidské bytosti, do té doby bude žít i hnutí odporu proti těmto dehumanizovaným poměrům.

    Ano, ta revolta proti těmto poměrům je mnohdy skutečně pouze živelná, zdivočelá a slepá; ale i tak je to nakonec zcela objektivní, poměry samými vyvolaná a vyprodukovaná reakce na deformaci těchto poměrů.
    JP
    May 8, 2017 v 14.15
    Jsou lidé naštvaní, nebo ne?
    Máte naprostou pravdu, pane Petrasku, že v rámci levice je to svým způsobem dogma nepodléhající žádnému přezkoumání, že "lidé jsou naštvaní".

    Realitou je: samozřejmě že n e v š i c h n i lidé. A - také ne ve stejné míře.

    Ono tomu skutečně není tak, že by zde prostě bylo nějakých dejme tomu 10 procent "naštvaných", a 90 procent "spokojených".

    Je zde - dozajista - určitý víceméně konstantní potenciál těch, kteří jsou "naštvaní" principiálně. Pak je zde určité procento těch, kteří jsou v zásadě spokojení se současným statem quo.

    Ale - pak je tu hodně velký potenciál těch, kteří sice naprosto nejsou z těch, kteří by byli na místě ochotni začít stavět barikády či kameny vytloukat prosklená průčelí bank a mezinárodních koncernů - kteří nicméně dané poměry vidí velmi kriticky, jenom k němu v danou chvíli nevidí reálnou alternativu.

    Pokud je zde například řeč o kapitalismu (respektive o systému tržního hospodářství), pak podle příslušných výzkumů vysoce n a d p o l o v i č n í v ě t š i n a německých respondentů ho považuje za principiálně nespravedlivý, a přála by si nějaký systém lepší.

    Tato nadpoloviční většina - to sice ještě stále není "tekutý hněv", nicméně je to p o t e n c i á l tekutého hněvu. Potenciál, který zůstává mlčenlivý do té doby, dokud zde za prvé není k mání ta jiná, lepší alternativa - a za druhé, dokud stávající systém je schopen v zásadě uspokojovat materiální potřeby většiny obyvatelstva. Pokud by však došlo k zásadním zádrhelům v tomto směru (tj. ke skutečně hluboké a dlouhotrvající ekonomické krizi), pak by se ta hranice mezi "mlčícím hněvem" a "tekutým hněvem" mohla začít velice zásadním způsobem posouvat.
    V každém případě se jeví, pane Petrasku, že nemalým hněvem je teď postižen pan Kubička... ;-)
    JV
    May 8, 2017 v 14.41
    Pěkný článek pana Poláčka
    Článek pana Poláčka se mi velmi líbí. Společenský hněv tu opravdu je. Důkazem jsou např. zcela nepřiměřené reakce ohromné většiny české společnosti na naprosto zanedbatelné následky uprchlické vlny u nás.

    Má-li se člověk dopracovat k pravdivému poznání, pak to předpokládá - kromě jiného - ještě toto: hledající člověk musí být schopen se zříci pohodlí a výhod, které mu plynou z toho, že se pravdivého poznání raději nedopracuje.

    Já pana Peheho rád čtu, často s ním souhlasím, ale v jednom mu za pravdu dát nemohu: neustále chválí tzv. liberální demokracii, kterou chápe jako jakýsi nedotknutelný ideál. Dle mého názoru nevidí anebo nechce vidět, že právě liberalismus, resp. liberalizace, vede k nadvládě silnějších, bezohlednějších a drzejších nad těmi slabšími, zdrženlivějšími a ohleduplnějšími. Důsledkem liberalismu a tedy i liberální demokracie pak je - kromě jiného - hněv. Tekutý hněv a to zlé, co teprve přijde. Pokud se nevzpamatujeme a nepochopíme, že liberalismus, ono nevaž se a odvaž se, je cesta do záhuby.

    Jiří Vyleťal
    May 8, 2017 v 14.48
    'Záhada' příčin tekutého hněvu?
    Ani ne taková záhada, alespoň v Britanii. Celé zanedbané oblasti dlouhobě upadající, s bídou a nedostačujícími sociálními službami. O debatě nad příčinami jsem psal třikrát jinde, viz ("Brexit: analýza post mortem", "Británie po brexitu: jak dál?", "Umění vést: Anglosféra nebo globální Británie?") na v rubrikách 'Archiv: Články rok 2016' a 'Texty', kde odkazuji na publikované analýzy.

    Premiérka Mayová jim rozumí a bude se snažit o nápravu. Na konferenci Konzervativní strany v říjnu 2016 zdůraznila meritokracii – na rozdíl od vlády privilegií – a odmítla egoismus jako hnací sílu společnosti. Premiérka Mayová slíbila, že se její vláda „nebude řídit zájmy bohatých a mocných, ale zájmy obyčejných pracujících lidí, […] bude nejen chránit zájmy dělníků, ale posílí je.“
    Také pravila: „ … v životě jsou důležitější hodnoty než individualismus a osobní zájem. Tvoříme rodiny, obce a města, národy, a máme vzájemnou odpovědnost. Jsem přesvědčena, že i vláda má odpovědnost … .“ Druhá konzervativní premiérka tak po třiceti letech opravila tu první, Margaret Thatcherovou, která tehdy prohlásila, že "neexistuje taková věc jako společnost, existují jednotliví muži a ženy a existují rodiny".

    Silné pochybnosti o možnostech úspěchu však vyvolává, že premiérka má agendu přeplněnou jednáním o Brexitu a že její projekt naráží na setrvačnost a hluboké zakořenění konsumerského neoliberalismu nejen v Britanii, ale v nás všech. Budeme ochotni nasoupit na cestu ke skromnému způsobu života? Ale Britanie již jednou uskutečnila revoluční transformaci - průmyslovou revoluci. Třeba opět ukáže cestu.
    May 8, 2017 v 15.46
    Pane Poláčku,
    hnutí Occupy Wall street se zúčastnily desetitisíce lidí, ale přes 65 milionů převážně naštvaných Američanů si zvolilo za prezidenta miliardáře Trumpa.

    Jistěže jsou i levicová protestní hnutí, ale ty konzervativně identitární jsou daleko silnější. Úspěch Syrizy je v euroatlanickém měřítku ojedinělý a souvisí s tím, že se levicová kauza propojila s nacionalistickou, Syriza koneckonců vládne v koalici s nacionalistickou stranou Nezávislí Řekové.

    U nás je radikální levice sice poměrně silná intelektuálně, ale k masové podpoře má opravdu hodně daleko. Naštvaní podporují Zemana, Konvičku, Okamuru a jim podobné.


    May 8, 2017 v 18.15
    Můj nemalý hněv - panu Poláčkovi
    Asi jsem tedy také naštvaný, ale na koho? Nebo je můj hněv dočista tekutý?
    IH
    May 8, 2017 v 21.35
    Nynější tekutý hněv viděný nepolitickými brýlemi
    Obstojí představa, že dnešní rozhněvanost má novou (tekutou) podstatu nebo aspoň formu, nebo dopady?
    Má-li někdo krátkou paměť, je pro něj všechno nové. Nemá-li znalosti a představivost, nedokáže vidět analogie přes propast století. Nechci samozřejmě proklamací rčení „nihil novo sub sole“ odmítat snahu po vnímání proměn sociologického rázu.
    Z jistého pohledu je dnes svět o hodně lepší než býval (kdy byl) v minulosti a určitě pro mnohem více lidí. Také je pravda, že světem skoro nikde nezmítají mohutná protestní hnutí. Že by potvrzení platnosti pozitivního hodnocení statu quo?
    Přece však cítíme, že se ocitáme na hraně dvou podob budoucí reality. Buď se vrací představa konce dějin, resp. hledání smyslu a cesty, nebo se naopak obáváme, že nám mizí pevná půda pod nohama a blíží se civilizační malformace. Naši citlivost zakládá zkušenost se světem, v němž byly procesy a proměny pomalejší a přitom kolikrát ničivé. V dost přední řadě ve 20. století.
    Jenže toto 20. století je naše 20. století a 21. století nám naše zkušenosti zcizilo. To není jen případ komunistů a pokrokářů, je to i případ stoupenců tradiční společnosti a vposledku dokonce i zastánců liberální společnosti. Otázka „Co je tady ještě naše?“ nemusí být míněna jen doslova, ve smyslu vlastnictví.
    A co mladí, jejichž stoletím je to 21. po Kristu? Ti samozřejmě obecně revoltují z toho důvodu, že nechtějí ponechat moc a prostředky v rukou starých, kteří ne a ne jim uvolňovat místo. Lidé nejsou prostě jako ty stromy, z jejichž semen vzejdou semenáčky až v té jediné, poslední sezóně, kdy pralesní velikán padne pod náporem vichřice.
    Mladí kolem puberty a dokonce i malé děti mají velkou schopnost najít si, jako vrtulka se semenem některých (jiných) stromů, odlehlejší, snad volný prostor. Perfektně volí takové předměty svého zájmu, kterými se liší od rodičů. V minulosti se samozřejmě často dědilo povolání z otce na syna, ale mladí „preventivně“ sdílejí subkulturu, zájem o nové a osvojují si dovednosti, které ze starších nikdo nemá.
    Navštívíme-li nějaký zámek, možná tam uvidíme obrazy šlechtických dětí, které mají na sobě oblečení jako dospělí a tváří se vážně. Nyní se mají poměry jinak, obráceně. Dospělí napodobují mladé a mladí jaksi nemají kam by se rozumně uchýlili. Jejich vzpoura proti světu se v pravém smyslu nekoná. Také oni chtějí přece vydělávat peníze, jezdit autem atd. Konzervatismus dnešní doby bere sílu ze sdílení cílů starších mladými a v podání mladých starými. Vzpomeňme na dobu, kdy mladí volili stejně jako jejich otcové i dědové konkrétně ODS. Jejich vzpoura však jaksi být má a musí. Proto si v politické oblasti nyní hledá poněkud exotické politické favority. Starší lidé se zkušeností tradičně váhají chovat se a volit nebezpečně. Mladí tedy v této oblasti dávají najevo bezstarostnost a nezájem. No, a starší je v prostředí bulvarizace a vládnoucí „chytré“ otázky „a proč ne?“ začínají následovat. Takže platí nejen: proč se netetovat, proč nenosit roztrhané džíny, ženy rovné světlé vlasy? Ale také: proč nevolit lehkovážně, bez paměti včera neexistující subjekty a rychlokvašené nepolitiky? Vždyť ten můj mobil, s kterým mě naučil mladej, je přece taky nový. A zítra bude včerejší.
    Takže je to nyní, kdy žijeme „v zemi kde zítra již znamená včera“. A není divu, že diktát a gulag nejsou sémanticky a historicky pojmy příliš rozdílné.
    Ve svého druhu diktatuře je těžké a nesmyslné protestovat. Být masově nezodpovědný, to se však dá. A může jít klidně o důsledek preference režimem podporované konzumní orientace. Kolektivní nezodpovědnost ovšem rozhodně není nějakým novem. A hněvat se zástupně na nevinné? To tu samozřejmě bylo, hodně moc, také.
    + Další komentáře