Tekutý hněv liberálního kapitalismu
Josef PoláčekJosef Poláček rozvíjí svůj diskusní příspěvek k článku Jiřího Pehe Odkud pramení tekutý hněv, vydanému koncem dubna 2017.
Jiří Pehe ve svém článku Odkud pramení tekutý hněv uvádí, že fenomén „tekutého hněvu“ je především důsledkem určitých změn, kterými prochází současný světový společenský a ekonomický pořádek. Klíčová teze (byť nikoli explicitně vyslovená) je tato: stávající systém liberální demokracie a tržní ekonomiky je sám o sobě naprosto v pořádku; jsou to jenom určité víceméně momentální deformace, které vedou k tomu, že určitá část společnosti se s tímto o sobě efektivním, prosperujícím a sociálně progresivním systémem nedokáže ztotožnit, a svou existenciální frustraci pak ventiluje ve formě onoho dnes tak populárního tekutého hněvu. Pehe tedy sice přiznává, že tento tekutý hněv má své určité reálné příčiny, nicméně je zcela zřetelně znát, že ho chce diskvalifikovat jako konec konců jenom neschopnost částí populace pochopit moderní dobu.
Toto nepochopení — či spíše neochota k pochopení — českých konzervativních myslitelů pro jakékoli projevy principiální opozice vůči v současné době panujícímu systému liberálního kapitalismu ovšem není nikterak nové. Václav Bělohradský nedávno psal, jak po své emigraci do Itálie ke konci šedesátých let naprosto nemohl pochopit, proč se především tamější mládež tak divoce bouří proti místnímu přece tak demokratickému a ekonomicky prosperujícímu světu.
↗
Mládež má vždy privilegium, ale zároveň i společenské poslání, daleko spíše a daleko intenzivněji vnímat všechno falešné, nepravdivé. I když to napohled vypadá naprosto spořádaně a „dokonale“. Foto theconversation.com
To představuje klasickou ukázku, jak naprosto je konzervativní optika zaslepená pro všechno, co překračuje její omezený horizont. Navíc když je tato konzervativní optika ještě umocněná — vlastním prožitkem zesíleným — antikomunismem.
Ona italská mládež se proti systému bouřila ne snad přesto, že byl tak ekonomicky prosperující — nýbrž svým způsobem právě proto. Mládež má vždy privilegium, ale zároveň i společenské poslání, daleko spíše a daleko intenzivněji vnímat všechno falešné, nepravdivé. I když to napohled vypadá naprosto spořádaně a „dokonale“. To platí naprosto stejně jak pro režimy údajně sociálně dokonale spravedlivého reálného socialismu, tak i pro údajně dokonale svobodné režimy libertinistického kapitalismu.
Italská mládež už tehdy cítila vnitřní faleš světa, který se upsal výhradně neustálé honbě za bohatstvím a konzumem. Ale stejně tak se vnitřně vzpírala proti politickému systému, který je sice napohled liberální a demokratický, ale ve skutečnosti není nakonec ničím jiným než jenom právě tou bezduchou technokratickou správou existujícího systému, kterou zmiňuje Pehe. Mládež daleko intenzivněji a ostřeji cítí umělost tohoto politického systému, který předstírá, že je tu pro člověka, ale přitom je naprosto fixován jenom na udržení svého vlastního samochodu.
Tekutý hněv má kořeny v minulosti
Pehe sice jmenuje několik krizových faktorů současného liberálního kapitalismu, jako je například pocit bezmocnosti celých skupin populace vůči rozhodnutím činěným na úrovni nadnárodních koncernů a korporací; nakonec ale projevuje to stejné neporozumění jako svého času Bělohradský. Pehe totiž sugeruje, že všechny tyto problémy ventilované tím tekutým hněvem současnosti jsou jenom důsledky jakýchsi víceméně objektivních a nevyhnutelných změn spojených s globalizací. Lidé (zaostalí...?) je ještě jaksi nestihli zcela strávit.
Pehe přitom naprosto opomíjí, že tento tekutý hněv současnosti má své kořeny už dávno v minulosti, především právě v šedesátých letech minulého století. Jistě, tehdy onen hněv nebyl ještě tak zcela amorfně tekutý: tehdy ještě bylo možno do určité míry s dobrým svědomím věřit na Che Guevaru, Marxe a třeba i na „pravého“ Lenina. Proto tehdy onen hněv mohl být ještě cíleně orientovaný.
To všechno ale nemění naprosto nic na tom, že kořeny současného tekutého hněvu leží už ve zmíněných letech šedesátých; a že se jedná o tu samou záležitost, totiž o výraz naprostého, principiálního zhnusení nad světem, který jakoukoli pravou humanitu vyměnil za nekonečnou honbu za mamonem a jakoukoli autentickou vládu člověka nad jeho věcmi bezduchým technokratickým politikařením.
Ano, tekutý hněv současné generace je jenom tekutý, protože nemá k dispozici žádnou reálnou alternativu k současnému, stále ještě relativně stabilně fungujícímu systému. Tekutý hněv současnosti tedy i nadále zůstává pouhou revoltou; ale je to revolta, kterou je nutno brát vážně. Její nejvlastnější příčiny nejsou jenom jakési dílčí a temporální problémy v důsledku současné globalizace či jiných změn — nýbrž leží v nejvlastnějším jádru systému libertinistického kapitalismu.
Diskuse
Pokud současný tekutý hněv vykrystalizuje, mění se do podoby identitárního konzervativního hnutí volajícího po právu a pořádku, návratu k tradicím a vlastenectví. Viz Polsko, Maďarsko, Turecko, Indie atd. Není to hnutí mladých jako protesty v šedesátých letech. Ve Francii má sice Le Penová mezi nejmladšími voliči velkou podporu, ale není to univerzální jev, Brexit podporovali naopak více starší občané.
V šedesátých letech měly protesty progresivní levicovou agendu, v Itálii a Německu se obracelo proti bývalým nacistům a fašistům, tedy otcům těch mladých. Bývalí fašisté a nacisté byli tehdy v místech rozhodujícího vlivu, byl to establishment.
Pana Poláček neuvádí vůbec žádné argumenty pro to, že se lidé bouří proti liberálnímu kapitalismu. Téze, že lidé jsou vlastně naštvaní na „neoliberalismus“ je ovšem v levicových kruzích tak rozšířená, že se málokdo namáhá zabývat se otázkou, zda je to pravda nebo ne. Stala se z toho flaubertovská “přejatá idea“.
„Nesouhlasím s vámi, ale rozumím vašemu hněvu“ je skutečně arogantní postoj, označujíci velké skupiny lidí za zaostalé. Ovšem pan Poláček je v tomto smyslu arogantnější než Jiří Pehe, protože se vůbec nezabývá tím, co ti naštvaní říkají, prostě ví, že jsou naštvaní z důvodů, které nedovedou pojmenovat, kdežto pan Poláček ano
V šedesátých letech měly protesty progresivní levicovou agendu, v Itálii a Německu se obracelo proti bývalým nacistům a fašistům, tedy otcům těch mladých. Bývalí fašisté a nacisté byli tehdy v místech rozhodujícího vlivu, byl to establishment.
Pana Poláček neuvádí vůbec žádné argumenty pro to, že se lidé bouří proti liberálnímu kapitalismu. Téze, že lidé jsou vlastně naštvaní na „neoliberalismus“ je ovšem v levicových kruzích tak rozšířená, že se málokdo namáhá zabývat se otázkou, zda je to pravda nebo ne. Stala se z toho flaubertovská “přejatá idea“.
„Nesouhlasím s vámi, ale rozumím vašemu hněvu“ je skutečně arogantní postoj, označujíci velké skupiny lidí za zaostalé. Ovšem pan Poláček je v tomto smyslu arogantnější než Jiří Pehe, protože se vůbec nezabývá tím, co ti naštvaní říkají, prostě ví, že jsou naštvaní z důvodů, které nedovedou pojmenovat, kdežto pan Poláček ano
PM
jak zdařile vystihl pan Kubička - nejsme schopni uchopit a pojmenovat a zdroje společenské nespokojenosti způsobem, který by rybník plný roztříštěných animosit změnil v bystrý proud.
K poznatku..... Téze, že lidé jsou vlastně naštvaní na je ovšem v levicových kruzích tak rozšířená, že se málokdo namáhá zabývat se otázkou, zda je to pravda nebo ne......., bych poznamenal
„neoliberalismus“ je forma liberálního kapitalismu, který uvolněním společné ,-ské kontroly finančních toků nabízí anonymní a tím společensky destruktivní nekontrolovatelné aktivity.
K poznatku..... Téze, že lidé jsou vlastně naštvaní na je ovšem v levicových kruzích tak rozšířená, že se málokdo namáhá zabývat se otázkou, zda je to pravda nebo ne......., bych poznamenal
„neoliberalismus“ je forma liberálního kapitalismu, který uvolněním společné ,-ské kontroly finančních toků nabízí anonymní a tím společensky destruktivní nekontrolovatelné aktivity.
JP
May 8, 2017 v 14.02
Tak nevím, pane Kubičko: ale skutečně už Vám zcela vypadla z paměti taková hnutí jako byla (a zčásti ještě jsou) Occupy, Syriza, Podemos?...
Tento "tekutý hněv", toto podhoubí naprostého existenciálního zhnusení z poměrů v - reálném - kapitalismu, toto podhoubí hněvu tu stále je, a za daných okolností se ho nijakým způsobem nepodaří natrvalo umlčet a zpacifikovat.
Je možno ho odbývat, je možno ho diskreditovat jako pouhé výstřelky nezralé mládeže; ale dokud kapitalismus zůstane kapitalismem, dokud tento systém bude svou všezahrnující mocí okupovat všechny životní dimenze lidské bytosti, do té doby bude žít i hnutí odporu proti těmto dehumanizovaným poměrům.
Ano, ta revolta proti těmto poměrům je mnohdy skutečně pouze živelná, zdivočelá a slepá; ale i tak je to nakonec zcela objektivní, poměry samými vyvolaná a vyprodukovaná reakce na deformaci těchto poměrů.
Tento "tekutý hněv", toto podhoubí naprostého existenciálního zhnusení z poměrů v - reálném - kapitalismu, toto podhoubí hněvu tu stále je, a za daných okolností se ho nijakým způsobem nepodaří natrvalo umlčet a zpacifikovat.
Je možno ho odbývat, je možno ho diskreditovat jako pouhé výstřelky nezralé mládeže; ale dokud kapitalismus zůstane kapitalismem, dokud tento systém bude svou všezahrnující mocí okupovat všechny životní dimenze lidské bytosti, do té doby bude žít i hnutí odporu proti těmto dehumanizovaným poměrům.
Ano, ta revolta proti těmto poměrům je mnohdy skutečně pouze živelná, zdivočelá a slepá; ale i tak je to nakonec zcela objektivní, poměry samými vyvolaná a vyprodukovaná reakce na deformaci těchto poměrů.
JP
Máte naprostou pravdu, pane Petrasku, že v rámci levice je to svým způsobem dogma nepodléhající žádnému přezkoumání, že "lidé jsou naštvaní".
Realitou je: samozřejmě že n e v š i c h n i lidé. A - také ne ve stejné míře.
Ono tomu skutečně není tak, že by zde prostě bylo nějakých dejme tomu 10 procent "naštvaných", a 90 procent "spokojených".
Je zde - dozajista - určitý víceméně konstantní potenciál těch, kteří jsou "naštvaní" principiálně. Pak je zde určité procento těch, kteří jsou v zásadě spokojení se současným statem quo.
Ale - pak je tu hodně velký potenciál těch, kteří sice naprosto nejsou z těch, kteří by byli na místě ochotni začít stavět barikády či kameny vytloukat prosklená průčelí bank a mezinárodních koncernů - kteří nicméně dané poměry vidí velmi kriticky, jenom k němu v danou chvíli nevidí reálnou alternativu.
Pokud je zde například řeč o kapitalismu (respektive o systému tržního hospodářství), pak podle příslušných výzkumů vysoce n a d p o l o v i č n í v ě t š i n a německých respondentů ho považuje za principiálně nespravedlivý, a přála by si nějaký systém lepší.
Tato nadpoloviční většina - to sice ještě stále není "tekutý hněv", nicméně je to p o t e n c i á l tekutého hněvu. Potenciál, který zůstává mlčenlivý do té doby, dokud zde za prvé není k mání ta jiná, lepší alternativa - a za druhé, dokud stávající systém je schopen v zásadě uspokojovat materiální potřeby většiny obyvatelstva. Pokud by však došlo k zásadním zádrhelům v tomto směru (tj. ke skutečně hluboké a dlouhotrvající ekonomické krizi), pak by se ta hranice mezi "mlčícím hněvem" a "tekutým hněvem" mohla začít velice zásadním způsobem posouvat.
Realitou je: samozřejmě že n e v š i c h n i lidé. A - také ne ve stejné míře.
Ono tomu skutečně není tak, že by zde prostě bylo nějakých dejme tomu 10 procent "naštvaných", a 90 procent "spokojených".
Je zde - dozajista - určitý víceméně konstantní potenciál těch, kteří jsou "naštvaní" principiálně. Pak je zde určité procento těch, kteří jsou v zásadě spokojení se současným statem quo.
Ale - pak je tu hodně velký potenciál těch, kteří sice naprosto nejsou z těch, kteří by byli na místě ochotni začít stavět barikády či kameny vytloukat prosklená průčelí bank a mezinárodních koncernů - kteří nicméně dané poměry vidí velmi kriticky, jenom k němu v danou chvíli nevidí reálnou alternativu.
Pokud je zde například řeč o kapitalismu (respektive o systému tržního hospodářství), pak podle příslušných výzkumů vysoce n a d p o l o v i č n í v ě t š i n a německých respondentů ho považuje za principiálně nespravedlivý, a přála by si nějaký systém lepší.
Tato nadpoloviční většina - to sice ještě stále není "tekutý hněv", nicméně je to p o t e n c i á l tekutého hněvu. Potenciál, který zůstává mlčenlivý do té doby, dokud zde za prvé není k mání ta jiná, lepší alternativa - a za druhé, dokud stávající systém je schopen v zásadě uspokojovat materiální potřeby většiny obyvatelstva. Pokud by však došlo k zásadním zádrhelům v tomto směru (tj. ke skutečně hluboké a dlouhotrvající ekonomické krizi), pak by se ta hranice mezi "mlčícím hněvem" a "tekutým hněvem" mohla začít velice zásadním způsobem posouvat.
JP
May 8, 2017 v 14.30
V každém případě se jeví, pane Petrasku, že nemalým hněvem je teď postižen pan Kubička... ;-)
JV
Článek pana Poláčka se mi velmi líbí. Společenský hněv tu opravdu je. Důkazem jsou např. zcela nepřiměřené reakce ohromné většiny české společnosti na naprosto zanedbatelné následky uprchlické vlny u nás.
Má-li se člověk dopracovat k pravdivému poznání, pak to předpokládá - kromě jiného - ještě toto: hledající člověk musí být schopen se zříci pohodlí a výhod, které mu plynou z toho, že se pravdivého poznání raději nedopracuje.
Já pana Peheho rád čtu, často s ním souhlasím, ale v jednom mu za pravdu dát nemohu: neustále chválí tzv. liberální demokracii, kterou chápe jako jakýsi nedotknutelný ideál. Dle mého názoru nevidí anebo nechce vidět, že právě liberalismus, resp. liberalizace, vede k nadvládě silnějších, bezohlednějších a drzejších nad těmi slabšími, zdrženlivějšími a ohleduplnějšími. Důsledkem liberalismu a tedy i liberální demokracie pak je - kromě jiného - hněv. Tekutý hněv a to zlé, co teprve přijde. Pokud se nevzpamatujeme a nepochopíme, že liberalismus, ono nevaž se a odvaž se, je cesta do záhuby.
Jiří Vyleťal
Má-li se člověk dopracovat k pravdivému poznání, pak to předpokládá - kromě jiného - ještě toto: hledající člověk musí být schopen se zříci pohodlí a výhod, které mu plynou z toho, že se pravdivého poznání raději nedopracuje.
Já pana Peheho rád čtu, často s ním souhlasím, ale v jednom mu za pravdu dát nemohu: neustále chválí tzv. liberální demokracii, kterou chápe jako jakýsi nedotknutelný ideál. Dle mého názoru nevidí anebo nechce vidět, že právě liberalismus, resp. liberalizace, vede k nadvládě silnějších, bezohlednějších a drzejších nad těmi slabšími, zdrženlivějšími a ohleduplnějšími. Důsledkem liberalismu a tedy i liberální demokracie pak je - kromě jiného - hněv. Tekutý hněv a to zlé, co teprve přijde. Pokud se nevzpamatujeme a nepochopíme, že liberalismus, ono nevaž se a odvaž se, je cesta do záhuby.
Jiří Vyleťal
Ani ne taková záhada, alespoň v Britanii. Celé zanedbané oblasti dlouhobě upadající, s bídou a nedostačujícími sociálními službami. O debatě nad příčinami jsem psal třikrát jinde, viz ("Brexit: analýza post mortem", "Británie po brexitu: jak dál?", "Umění vést: Anglosféra nebo globální Británie?") na v rubrikách 'Archiv: Články rok 2016' a 'Texty', kde odkazuji na publikované analýzy.
Premiérka Mayová jim rozumí a bude se snažit o nápravu. Na konferenci Konzervativní strany v říjnu 2016 zdůraznila meritokracii – na rozdíl od vlády privilegií – a odmítla egoismus jako hnací sílu společnosti. Premiérka Mayová slíbila, že se její vláda „nebude řídit zájmy bohatých a mocných, ale zájmy obyčejných pracujících lidí, […] bude nejen chránit zájmy dělníků, ale posílí je.“
Také pravila: „ … v životě jsou důležitější hodnoty než individualismus a osobní zájem. Tvoříme rodiny, obce a města, národy, a máme vzájemnou odpovědnost. Jsem přesvědčena, že i vláda má odpovědnost … .“ Druhá konzervativní premiérka tak po třiceti letech opravila tu první, Margaret Thatcherovou, která tehdy prohlásila, že "neexistuje taková věc jako společnost, existují jednotliví muži a ženy a existují rodiny".
Silné pochybnosti o možnostech úspěchu však vyvolává, že premiérka má agendu přeplněnou jednáním o Brexitu a že její projekt naráží na setrvačnost a hluboké zakořenění konsumerského neoliberalismu nejen v Britanii, ale v nás všech. Budeme ochotni nasoupit na cestu ke skromnému způsobu života? Ale Britanie již jednou uskutečnila revoluční transformaci - průmyslovou revoluci. Třeba opět ukáže cestu.
Premiérka Mayová jim rozumí a bude se snažit o nápravu. Na konferenci Konzervativní strany v říjnu 2016 zdůraznila meritokracii – na rozdíl od vlády privilegií – a odmítla egoismus jako hnací sílu společnosti. Premiérka Mayová slíbila, že se její vláda „nebude řídit zájmy bohatých a mocných, ale zájmy obyčejných pracujících lidí, […] bude nejen chránit zájmy dělníků, ale posílí je.“
Také pravila: „ … v životě jsou důležitější hodnoty než individualismus a osobní zájem. Tvoříme rodiny, obce a města, národy, a máme vzájemnou odpovědnost. Jsem přesvědčena, že i vláda má odpovědnost … .“ Druhá konzervativní premiérka tak po třiceti letech opravila tu první, Margaret Thatcherovou, která tehdy prohlásila, že "neexistuje taková věc jako společnost, existují jednotliví muži a ženy a existují rodiny".
Silné pochybnosti o možnostech úspěchu však vyvolává, že premiérka má agendu přeplněnou jednáním o Brexitu a že její projekt naráží na setrvačnost a hluboké zakořenění konsumerského neoliberalismu nejen v Britanii, ale v nás všech. Budeme ochotni nasoupit na cestu ke skromnému způsobu života? Ale Britanie již jednou uskutečnila revoluční transformaci - průmyslovou revoluci. Třeba opět ukáže cestu.
hnutí Occupy Wall street se zúčastnily desetitisíce lidí, ale přes 65 milionů převážně naštvaných Američanů si zvolilo za prezidenta miliardáře Trumpa.
Jistěže jsou i levicová protestní hnutí, ale ty konzervativně identitární jsou daleko silnější. Úspěch Syrizy je v euroatlanickém měřítku ojedinělý a souvisí s tím, že se levicová kauza propojila s nacionalistickou, Syriza koneckonců vládne v koalici s nacionalistickou stranou Nezávislí Řekové.
U nás je radikální levice sice poměrně silná intelektuálně, ale k masové podpoře má opravdu hodně daleko. Naštvaní podporují Zemana, Konvičku, Okamuru a jim podobné.
Jistěže jsou i levicová protestní hnutí, ale ty konzervativně identitární jsou daleko silnější. Úspěch Syrizy je v euroatlanickém měřítku ojedinělý a souvisí s tím, že se levicová kauza propojila s nacionalistickou, Syriza koneckonců vládne v koalici s nacionalistickou stranou Nezávislí Řekové.
U nás je radikální levice sice poměrně silná intelektuálně, ale k masové podpoře má opravdu hodně daleko. Naštvaní podporují Zemana, Konvičku, Okamuru a jim podobné.
Asi jsem tedy také naštvaný, ale na koho? Nebo je můj hněv dočista tekutý?
IH
Obstojí představa, že dnešní rozhněvanost má novou (tekutou) podstatu nebo aspoň formu, nebo dopady?
Má-li někdo krátkou paměť, je pro něj všechno nové. Nemá-li znalosti a představivost, nedokáže vidět analogie přes propast století. Nechci samozřejmě proklamací rčení „nihil novo sub sole“ odmítat snahu po vnímání proměn sociologického rázu.
Z jistého pohledu je dnes svět o hodně lepší než býval (kdy byl) v minulosti a určitě pro mnohem více lidí. Také je pravda, že světem skoro nikde nezmítají mohutná protestní hnutí. Že by potvrzení platnosti pozitivního hodnocení statu quo?
Přece však cítíme, že se ocitáme na hraně dvou podob budoucí reality. Buď se vrací představa konce dějin, resp. hledání smyslu a cesty, nebo se naopak obáváme, že nám mizí pevná půda pod nohama a blíží se civilizační malformace. Naši citlivost zakládá zkušenost se světem, v němž byly procesy a proměny pomalejší a přitom kolikrát ničivé. V dost přední řadě ve 20. století.
Jenže toto 20. století je naše 20. století a 21. století nám naše zkušenosti zcizilo. To není jen případ komunistů a pokrokářů, je to i případ stoupenců tradiční společnosti a vposledku dokonce i zastánců liberální společnosti. Otázka „Co je tady ještě naše?“ nemusí být míněna jen doslova, ve smyslu vlastnictví.
A co mladí, jejichž stoletím je to 21. po Kristu? Ti samozřejmě obecně revoltují z toho důvodu, že nechtějí ponechat moc a prostředky v rukou starých, kteří ne a ne jim uvolňovat místo. Lidé nejsou prostě jako ty stromy, z jejichž semen vzejdou semenáčky až v té jediné, poslední sezóně, kdy pralesní velikán padne pod náporem vichřice.
Mladí kolem puberty a dokonce i malé děti mají velkou schopnost najít si, jako vrtulka se semenem některých (jiných) stromů, odlehlejší, snad volný prostor. Perfektně volí takové předměty svého zájmu, kterými se liší od rodičů. V minulosti se samozřejmě často dědilo povolání z otce na syna, ale mladí „preventivně“ sdílejí subkulturu, zájem o nové a osvojují si dovednosti, které ze starších nikdo nemá.
Navštívíme-li nějaký zámek, možná tam uvidíme obrazy šlechtických dětí, které mají na sobě oblečení jako dospělí a tváří se vážně. Nyní se mají poměry jinak, obráceně. Dospělí napodobují mladé a mladí jaksi nemají kam by se rozumně uchýlili. Jejich vzpoura proti světu se v pravém smyslu nekoná. Také oni chtějí přece vydělávat peníze, jezdit autem atd. Konzervatismus dnešní doby bere sílu ze sdílení cílů starších mladými a v podání mladých starými. Vzpomeňme na dobu, kdy mladí volili stejně jako jejich otcové i dědové konkrétně ODS. Jejich vzpoura však jaksi být má a musí. Proto si v politické oblasti nyní hledá poněkud exotické politické favority. Starší lidé se zkušeností tradičně váhají chovat se a volit nebezpečně. Mladí tedy v této oblasti dávají najevo bezstarostnost a nezájem. No, a starší je v prostředí bulvarizace a vládnoucí „chytré“ otázky „a proč ne?“ začínají následovat. Takže platí nejen: proč se netetovat, proč nenosit roztrhané džíny, ženy rovné světlé vlasy? Ale také: proč nevolit lehkovážně, bez paměti včera neexistující subjekty a rychlokvašené nepolitiky? Vždyť ten můj mobil, s kterým mě naučil mladej, je přece taky nový. A zítra bude včerejší.
Takže je to nyní, kdy žijeme „v zemi kde zítra již znamená včera“. A není divu, že diktát a gulag nejsou sémanticky a historicky pojmy příliš rozdílné.
Ve svého druhu diktatuře je těžké a nesmyslné protestovat. Být masově nezodpovědný, to se však dá. A může jít klidně o důsledek preference režimem podporované konzumní orientace. Kolektivní nezodpovědnost ovšem rozhodně není nějakým novem. A hněvat se zástupně na nevinné? To tu samozřejmě bylo, hodně moc, také.
Má-li někdo krátkou paměť, je pro něj všechno nové. Nemá-li znalosti a představivost, nedokáže vidět analogie přes propast století. Nechci samozřejmě proklamací rčení „nihil novo sub sole“ odmítat snahu po vnímání proměn sociologického rázu.
Z jistého pohledu je dnes svět o hodně lepší než býval (kdy byl) v minulosti a určitě pro mnohem více lidí. Také je pravda, že světem skoro nikde nezmítají mohutná protestní hnutí. Že by potvrzení platnosti pozitivního hodnocení statu quo?
Přece však cítíme, že se ocitáme na hraně dvou podob budoucí reality. Buď se vrací představa konce dějin, resp. hledání smyslu a cesty, nebo se naopak obáváme, že nám mizí pevná půda pod nohama a blíží se civilizační malformace. Naši citlivost zakládá zkušenost se světem, v němž byly procesy a proměny pomalejší a přitom kolikrát ničivé. V dost přední řadě ve 20. století.
Jenže toto 20. století je naše 20. století a 21. století nám naše zkušenosti zcizilo. To není jen případ komunistů a pokrokářů, je to i případ stoupenců tradiční společnosti a vposledku dokonce i zastánců liberální společnosti. Otázka „Co je tady ještě naše?“ nemusí být míněna jen doslova, ve smyslu vlastnictví.
A co mladí, jejichž stoletím je to 21. po Kristu? Ti samozřejmě obecně revoltují z toho důvodu, že nechtějí ponechat moc a prostředky v rukou starých, kteří ne a ne jim uvolňovat místo. Lidé nejsou prostě jako ty stromy, z jejichž semen vzejdou semenáčky až v té jediné, poslední sezóně, kdy pralesní velikán padne pod náporem vichřice.
Mladí kolem puberty a dokonce i malé děti mají velkou schopnost najít si, jako vrtulka se semenem některých (jiných) stromů, odlehlejší, snad volný prostor. Perfektně volí takové předměty svého zájmu, kterými se liší od rodičů. V minulosti se samozřejmě často dědilo povolání z otce na syna, ale mladí „preventivně“ sdílejí subkulturu, zájem o nové a osvojují si dovednosti, které ze starších nikdo nemá.
Navštívíme-li nějaký zámek, možná tam uvidíme obrazy šlechtických dětí, které mají na sobě oblečení jako dospělí a tváří se vážně. Nyní se mají poměry jinak, obráceně. Dospělí napodobují mladé a mladí jaksi nemají kam by se rozumně uchýlili. Jejich vzpoura proti světu se v pravém smyslu nekoná. Také oni chtějí přece vydělávat peníze, jezdit autem atd. Konzervatismus dnešní doby bere sílu ze sdílení cílů starších mladými a v podání mladých starými. Vzpomeňme na dobu, kdy mladí volili stejně jako jejich otcové i dědové konkrétně ODS. Jejich vzpoura však jaksi být má a musí. Proto si v politické oblasti nyní hledá poněkud exotické politické favority. Starší lidé se zkušeností tradičně váhají chovat se a volit nebezpečně. Mladí tedy v této oblasti dávají najevo bezstarostnost a nezájem. No, a starší je v prostředí bulvarizace a vládnoucí „chytré“ otázky „a proč ne?“ začínají následovat. Takže platí nejen: proč se netetovat, proč nenosit roztrhané džíny, ženy rovné světlé vlasy? Ale také: proč nevolit lehkovážně, bez paměti včera neexistující subjekty a rychlokvašené nepolitiky? Vždyť ten můj mobil, s kterým mě naučil mladej, je přece taky nový. A zítra bude včerejší.
Takže je to nyní, kdy žijeme „v zemi kde zítra již znamená včera“. A není divu, že diktát a gulag nejsou sémanticky a historicky pojmy příliš rozdílné.
Ve svého druhu diktatuře je těžké a nesmyslné protestovat. Být masově nezodpovědný, to se však dá. A může jít klidně o důsledek preference režimem podporované konzumní orientace. Kolektivní nezodpovědnost ovšem rozhodně není nějakým novem. A hněvat se zástupně na nevinné? To tu samozřejmě bylo, hodně moc, také.
HZ
že opakem liberálních společenských systémů jsou systémy autoritářské. Ty se permanentně nabízejí, že liberalismus nahradí.
"Tekutý hněv", jak se nespokojenost, která se nenamáhá formulováním alternativ, případně nazývá, se k tomu perfektně hodí. Na východ od bývalé železné opony, kde se občanská společnost stále hledá, je afinita ke spasitelským autoritám pořád po ruce.
Levice, pravice, kapitalismus, socialismus, neoliberalismus - to všechno jsou pojmy, které v tomto proces sehrají bohužel leda roli mávátek.
"Tekutý hněv", jak se nespokojenost, která se nenamáhá formulováním alternativ, případně nazývá, se k tomu perfektně hodí. Na východ od bývalé železné opony, kde se občanská společnost stále hledá, je afinita ke spasitelským autoritám pořád po ruce.
Levice, pravice, kapitalismus, socialismus, neoliberalismus - to všechno jsou pojmy, které v tomto proces sehrají bohužel leda roli mávátek.
AM
May 9, 2017 v 7.50
A vy těm řečem premiérky Mayové věříte, pane Rychetníku?
Vždyť s čím měli brexitáři v kampani úspěch?
Třeba říkali, že díky brexitu bude více peněz pro kolabující britské veřejné zdravotnictví. Co teď konzervativci dělají? Zase ubírají peníze systému...
Od referenda o brexitu 1000 nejbohatších britských jednotlivců nebo rodin zbohatlo o 14%.
14%!!!!!
A mluvíme o mnohamiliardových majetcích.
--------------------
Nicméně vzhleden k tomu, co se poslední 3 roky začalo dít s klimatem této planety a co zřejmě ani letos neskončí a bude dál gradovat, a co hrozí migrací v řádu stovek milionů lidí, si myslím, že "tekutý hněv" bude brzy vyhaslý, nicneříkající pojem z laskavé minulosti.
Vždyť s čím měli brexitáři v kampani úspěch?
Třeba říkali, že díky brexitu bude více peněz pro kolabující britské veřejné zdravotnictví. Co teď konzervativci dělají? Zase ubírají peníze systému...
Od referenda o brexitu 1000 nejbohatších britských jednotlivců nebo rodin zbohatlo o 14%.
14%!!!!!
A mluvíme o mnohamiliardových majetcích.
--------------------
Nicméně vzhleden k tomu, co se poslední 3 roky začalo dít s klimatem této planety a co zřejmě ani letos neskončí a bude dál gradovat, a co hrozí migrací v řádu stovek milionů lidí, si myslím, že "tekutý hněv" bude brzy vyhaslý, nicneříkající pojem z laskavé minulosti.
Vzhledem k prostředí v němž vyrostla (v rodině anglikánského faráře) a vzhledem ke složení jejích poradců ('working class Torry' Nick Timothy) věřím, že ona věří tomu co říká. Jak jsem uvedl, pochybnosti o jejích možnostech, organizačních, společenských, hospodářských jsou vážné. V Anglii se nebude zestátňovat ani konfiskovat, daně se mohou změnit (mohl byste mi prosím dát odkaz na Váš údaj o 14% zbohatnutí?).
Pozice Mayové je však posílena jedním ze tří křídel v Konzervativní straně, které by bych označil jako křesťansky sociální. Bývalý předseda strany, Iain Duncan Smith (IDS), v roce 2004 založil a stále vede nezávislý nestranický thinktank Centre for Social Justice (Centrum pro sociální spravedlnost). Centrum je beze sporu zakotveno – ač nikoliv výslovně – v bohaté britské filantropické tradici až z 19. století (např. John Ruskin, 1819–1900). David Cameron, ještě jako stínový ministerský předseda, pověřil Centrum, aby navrhlo konzervativní program boje proti chudobě. Centrum ji zaměřilo na "pět hlavních zdrojů chudoby: rozpad rodiny, nezaměstnanost, vysoké osobní zadlužení, drogová závislost a nedostatečné vzdělání". V prvním článku o Brexitu na o tom píši víc. Mayové však jde i o institucionální změny na makro úrovni.
Vaši obavu ohledně měnícího se klimatu, vysychání Afriky a důsledků sdílím (tak jako Václav Cílek, Miroslav Bárta a mnozí další.
Pozice Mayové je však posílena jedním ze tří křídel v Konzervativní straně, které by bych označil jako křesťansky sociální. Bývalý předseda strany, Iain Duncan Smith (IDS), v roce 2004 založil a stále vede nezávislý nestranický thinktank Centre for Social Justice (Centrum pro sociální spravedlnost). Centrum je beze sporu zakotveno – ač nikoliv výslovně – v bohaté britské filantropické tradici až z 19. století (např. John Ruskin, 1819–1900). David Cameron, ještě jako stínový ministerský předseda, pověřil Centrum, aby navrhlo konzervativní program boje proti chudobě. Centrum ji zaměřilo na "pět hlavních zdrojů chudoby: rozpad rodiny, nezaměstnanost, vysoké osobní zadlužení, drogová závislost a nedostatečné vzdělání". V prvním článku o Brexitu na
Vaši obavu ohledně měnícího se klimatu, vysychání Afriky a důsledků sdílím (tak jako Václav Cílek, Miroslav Bárta a mnozí další.
JP
Pane Horáku, Vaše úvahy o vztahu "tekutého hněvu" a současné mládeže mi velice naléhavě připomněly Platóna, který ve své ohnivé filipice proti demokracii (ve skutečnosti daleko spíše proti liberalismu, nežli proti demokracii) konstatuje prakticky přesně to samé: že v demokracii se ztrácí úcta vůči stáří a jeho životním zkušenostem, veškerý život se zplošťuje jenom na okamžikový prožitek (a požitek) a povrchní vnější dojem. Zavládne kult mladosti, jako středobod této prchavosti a povrchnosti. A Platón přímo píše, jak i letití starci se sami dělají naprosto směšnými tím, jak se snaží všemi prostředky omladit svůj zevnějšek, a dokonce napodobují mládež způsobem své chůze a své řeči!!
Já jsem si vlastně až právě u této pasáže z Platónovy "Ústavy" naplno uvědomil, jak je tento antický autor neuvěřitelně moderní, nebo přinejmenším nadčasový; stačí mu jenom porozumět.
Anebo naopak: jak se člověk chová znovu a znovu naprosto stejně (pošetile), ve všech časech a podmínkách.
Já jsem si vlastně až právě u této pasáže z Platónovy "Ústavy" naplno uvědomil, jak je tento antický autor neuvěřitelně moderní, nebo přinejmenším nadčasový; stačí mu jenom porozumět.
Anebo naopak: jak se člověk chová znovu a znovu naprosto stejně (pošetile), ve všech časech a podmínkách.
JP
Ostatně, při té zmíněné kritice demokracie Platón podle všeho za jádro jejího dekadentního charakteru pokládá právě - naprostou ztrátu pocitu odpovědnosti! Totiž, ztrátu odpovědnosti jednotlivého občana za stát, za stav věcí veřejných vůbec. Každý si žije už jenom sám pro sebe, pro svůj vlastní prospěch a své vlastní libůstky.
Svou polemiku proti demokracii Platón počíná konstatováním (a žalobou), že v demokracii už lidé ani vůbec nejsou ochotni bojovat za svůj stát; a činí všechno pro to, aby se této povinnosti zbavili.
A připomeňme si: v tehdejších válečných a násilných časech byla celá existence, holé přežití státu naprosto závislá právě na tom, jestli jeho vlastní občané budou v dostatečné míře vojensky zdatní a schopní. (A proto také statečnost byla tou první ze čtyř "kardinálních ctností" občana antického městského státu.)
Ano, ta "kolektivní nezodpovědnost" je skutečně profilujícím momentem liberálně demokratického zřízení. Na straně jedné se postuluje, že "veškerá moc vychází z lidu", a že tento lid je nezpochybnitelným a nepodmíněným suverénem; ale na straně druhé se - právě nerozlučně s principem liberalismu - tomuto lidu dává bianco šek pro to, aby se se svým státem zacházel jak se mu právě zlíbí! Jaké se ho právě zmocní emoce, vášně a choutky, tak zcela podle toho si tento "suverén" může zahrávat se svým státem, s jeho hodnotami!
Takže nakonec to jediné, co - liberální - stát ještě vůbec dokáže efektivně ochránit před libovůli jeho nikomu a ničemu neodpovědného "suveréna" je ta permanentní patová situace mezi pravicí a levicí, kdy se v centru tohoto konfliktu a nad ním může ustanovit do jisté míry autonomní státní správní aparát, který je schopen relativně věcně řídit každodenní chod státu.
Svou polemiku proti demokracii Platón počíná konstatováním (a žalobou), že v demokracii už lidé ani vůbec nejsou ochotni bojovat za svůj stát; a činí všechno pro to, aby se této povinnosti zbavili.
A připomeňme si: v tehdejších válečných a násilných časech byla celá existence, holé přežití státu naprosto závislá právě na tom, jestli jeho vlastní občané budou v dostatečné míře vojensky zdatní a schopní. (A proto také statečnost byla tou první ze čtyř "kardinálních ctností" občana antického městského státu.)
Ano, ta "kolektivní nezodpovědnost" je skutečně profilujícím momentem liberálně demokratického zřízení. Na straně jedné se postuluje, že "veškerá moc vychází z lidu", a že tento lid je nezpochybnitelným a nepodmíněným suverénem; ale na straně druhé se - právě nerozlučně s principem liberalismu - tomuto lidu dává bianco šek pro to, aby se se svým státem zacházel jak se mu právě zlíbí! Jaké se ho právě zmocní emoce, vášně a choutky, tak zcela podle toho si tento "suverén" může zahrávat se svým státem, s jeho hodnotami!
Takže nakonec to jediné, co - liberální - stát ještě vůbec dokáže efektivně ochránit před libovůli jeho nikomu a ničemu neodpovědného "suveréna" je ta permanentní patová situace mezi pravicí a levicí, kdy se v centru tohoto konfliktu a nad ním může ustanovit do jisté míry autonomní státní správní aparát, který je schopen relativně věcně řídit každodenní chod státu.
JP
To jsou skutečně zajímavé informace o ideovém zázemí britské premiérky, pane Rychetníku. Musím přiznat, že o tom ani mně doposud nebylo nic známo; v běžném publicistickém zpravodajství takovéto "detaily" ovšem většinou neproniknou do popředí.
Nicméně, při pohledu na tvrdé a chladné vystupování této dámy (velice nápadně připomínající právě její předchůdkyni M. Thatcherovou) bych do nemalé míry sdílel skepticismus pana Morbicera, do jaké míry je od ní skutečně možno reálně očekávat nějakou přílišnou sociální vřelost.
A nabízí se paralela, jestli toto její ideové zázemí nemá ve skutečnosti velice úzkou příbuznost s myšlenkovým světem Donalda Trumpa, který přece také svou kampaň založil na tom, že chce pomoci "prostému americkému dělníkovi". Celé počínání Terezy Mayové v její funkci (a jmenovitě s procesem "brexitu") daleko spíše působí dojmem vyhraněného šovinismu, a tedy egoismu, nežli nějakou přílišnou vstřícností vůči potřebám druhých.
Budiž, vyčkejme ještě jejích kroků a počinů příštích; ale jak řečeno, předběžně zůstávám značným skeptikem.
---------------------------------
Co se týče toho "zbohatnutí o 14 procent nejbohatších britských jednotlivců či rodin" od počátku referenda o brexitu, které uvádí pan Morbicer: tady je nutno zohlednit, že tyto majetky bývají do značné míry uloženy v akciích; a akciové trhy od brexitu skutečně nemálo posílily. Jestli o 14 procent, nemohu potvrdit; ale ani zcela vyloučit.
V každém případě: na jedné straně nelze říci, že by k tomuto zbohatnutí došlo v důsledku nějakých (asociálních) opatření konzervativní vlády, nýbrž jak řečeno zřejmě především prostě vzestupem hodnoty akcií. Na straně druhé je ovšem stejně tak pravda, že se tím znovu ukázala drastická propast mezi chudými a bohatými za podmínek kapitalismu.
Nicméně, při pohledu na tvrdé a chladné vystupování této dámy (velice nápadně připomínající právě její předchůdkyni M. Thatcherovou) bych do nemalé míry sdílel skepticismus pana Morbicera, do jaké míry je od ní skutečně možno reálně očekávat nějakou přílišnou sociální vřelost.
A nabízí se paralela, jestli toto její ideové zázemí nemá ve skutečnosti velice úzkou příbuznost s myšlenkovým světem Donalda Trumpa, který přece také svou kampaň založil na tom, že chce pomoci "prostému americkému dělníkovi". Celé počínání Terezy Mayové v její funkci (a jmenovitě s procesem "brexitu") daleko spíše působí dojmem vyhraněného šovinismu, a tedy egoismu, nežli nějakou přílišnou vstřícností vůči potřebám druhých.
Budiž, vyčkejme ještě jejích kroků a počinů příštích; ale jak řečeno, předběžně zůstávám značným skeptikem.
---------------------------------
Co se týče toho "zbohatnutí o 14 procent nejbohatších britských jednotlivců či rodin" od počátku referenda o brexitu, které uvádí pan Morbicer: tady je nutno zohlednit, že tyto majetky bývají do značné míry uloženy v akciích; a akciové trhy od brexitu skutečně nemálo posílily. Jestli o 14 procent, nemohu potvrdit; ale ani zcela vyloučit.
V každém případě: na jedné straně nelze říci, že by k tomuto zbohatnutí došlo v důsledku nějakých (asociálních) opatření konzervativní vlády, nýbrž jak řečeno zřejmě především prostě vzestupem hodnoty akcií. Na straně druhé je ovšem stejně tak pravda, že se tím znovu ukázala drastická propast mezi chudými a bohatými za podmínek kapitalismu.
PM
rozpadu hegemoniální moci a také ve stínu o moc rivalizujících uchazečů.
Jde o nabídku pestrých kvality a to obzvláště v pluralitní společnosti řízené anonymním mechanismem trhu.
Co by řekl Platon polis řízené anonymní vládou...bych dodal.
Jde o nabídku pestrých kvality a to obzvláště v pluralitní společnosti řízené anonymním mechanismem trhu.
Co by řekl Platon polis řízené anonymní vládou...bych dodal.
JP
May 9, 2017 v 15.16
Platón, pane Petrasku, ve svých "Zákonech" v prvé řadě naprosto striktně zakazuje, aby ten "anonymní mechanismus trhu" měl do dobře vedeného státu vůbec přístup.
Ovšem, v jeho dobách ty tržní síly a mechanismy nebyly ještě natolik anonymní jako dnes, v době nadnárodních korporací; v té době byly (tyto mechanismy) ještě plně personálně srostlé s tím či oním zcela konkrétním obchodníkem či handlířem.
Proto se Platón ještě stále mohl oddávat blažené důvěře, že jenom tím když pod přísnými tresty zakáže vstup těchto nositelů zdegenerovaného komerčního ducha do svého "dobrého státu" (respektive jejich vstup omezí na nejmenší nezbytnou míru), že se mu tím může podařit tento stát uchránit před destruktivním vlivem těchto komerčních vlivů.
Dnes už víme, že před něčím takovým nás neuchrání, když prostě zavřeme městské brány. Takže si musíme vymyslet něco jiného, čím bychom tento negativní vliv těchto komerčních mechanismů na naši humánní sféru přinejmenším minimalizovali.
Ovšem, v jeho dobách ty tržní síly a mechanismy nebyly ještě natolik anonymní jako dnes, v době nadnárodních korporací; v té době byly (tyto mechanismy) ještě plně personálně srostlé s tím či oním zcela konkrétním obchodníkem či handlířem.
Proto se Platón ještě stále mohl oddávat blažené důvěře, že jenom tím když pod přísnými tresty zakáže vstup těchto nositelů zdegenerovaného komerčního ducha do svého "dobrého státu" (respektive jejich vstup omezí na nejmenší nezbytnou míru), že se mu tím může podařit tento stát uchránit před destruktivním vlivem těchto komerčních vlivů.
Dnes už víme, že před něčím takovým nás neuchrání, když prostě zavřeme městské brány. Takže si musíme vymyslet něco jiného, čím bychom tento negativní vliv těchto komerčních mechanismů na naši humánní sféru přinejmenším minimalizovali.
JP
Zdá se, že zde došlo k určité konfuzi, ohledně definice a výkladu hněvu. Zřejmě proto dochází k tomu, že se s tímto fenoménem spojují zcela rozdílné souvislosti a důsledky.
Zdá se tedy, že bude docela potřebné si tuto záležitost blíže vyjasnit.
Pro úvod musím předeslat, že toho slovního spojení "tekutý hněv" nepoužívám vůbec rád.
S tímto pojmem v českém prostředí operuje především V. Bělohradský; a to zřejmě převážně v pozitivním smyslu, jako s jakousi zárodečnou nespokojeností uvnitř občanské společnosti s tím, že je (ta občanská společnost) fakticky manipulována a ve svých právech zkracována především anonymní mocí nadnárodních korporací. Ten "tekutý hněv" je pro Bělohradského tedy legitimním aktem odporu, kdy se podle jeho mínění v podhoubí občanské společnosti konstituují jakési ostrůvky či buňky svobody, spojující se ad hoc k určitému účelu či akci. Z růstu a množení těchto buněk "tekutého hněvu" si Bělohradský zřejmě slibuje vznik účinné opozice vůči oné anonymní nadvládě nadnárodních koncernů a korporací, čili nárůst reálné svobody ve společnosti.
Napohled poměrně přesvědčivý koncept. Jenže: tento "tekutý hněv" je už ze své vlastní podstaty amorfní, nestálý, a tedy povrchní. To volné sdružování se ad hoc, k té či oné jednotlivé akci - to nikdy nemůže mít potenciál skutečně principiálním způsobem zlomit tu nadvládu anonymních struktur nad člověkem a nad společností.
K tomu přistupuje ještě to, že l i b e r á l Bělohradský tu odcizenou moc spatřuje primárně právě jenom v určitých ryze m o c e n s k ý c h strukturách; ale nedokáže - či nechce - je spatřit v samotných mechanismech "volného trhu". Čili kapitalismu. Protože kdyby si tohle dokázal uvědomit, nikdy by se nemohl oddávat iluzi, že je možno tu skrytou moc tržních mechanismů překonat jenom tím, že se tu a tam sejde nějaká skupinka stejně smýšlejících, a provede dejme tomu nějakou - byť i o sobě bohulibou - ekologickou akci.
To označení "tekutý hněv" je tedy velice nepřesné, povrchní a zavádějící.
Musíme si tedy provést vlastní analýzu, o jaký fenomén se tu tedy ve skutečnosti jedná.
1. v pozitivním a legitimní smyslu se jedná o obrannou reakci (části) společnosti, která si uvědomuje deformaci stávajících poměrů, a proti této deformaci protestuje
2. v druhém smyslu se jedná o f o r m u tohoto protestu: ten protest je stále ještě legitimní, ale forma je neuvědomělá, bezprostřední, je to jen víceméně slepé vybíjení vlastního hněvu proti symbolům systému (kapitalismu). Typicky se jedná o taková hnutí jako Occupy apod.
3. ve třetím případě se jedná o "hněv", který má stále ještě svým způsobem oprávněný původ - ale vybíjí se způsobem, který už vůbec nemíří proti příčinám, a dokonce ani proti symptomům příčin, nýbrž jako slepá nenávist vůči jakémukoli projevu mezilidské solidarity, který je chápán jako konkurence k vlastnímu (prekérnímu) sociálnímu postavení. Typicky se zde jedná o nenávistné a šovinistické projevy dejme tomu anglických či amerických nezaměstnaných horníků, zaměřené proti migrantům, či vůbec všem "cizákům".
-----------------------------------------
Pro pořádek je zapotřebí uvést ještě čtvrtý typ hněvu, který se ale systematicky odlišuje ode všech doposud jmenovaných.
Těm bylo totiž společné to, že byl legitimní, nebo přinejmenším pochopitelný jejich původ: prekérní sociální situace, či jiný druh společenské deformace či útlaku.
Zatímco tento čtvrtý "hněv" je čirým výronem nenávisti vůči všemu, co nějakým způsobem narušuje vlastní - identitární - touhu po vlastní národovecky, či dokonce rasově čisté společnosti.
Typicky se zde pak jedná o takové hnutí jako německá Pegida či AfD, šovinismus maďarsko-orbánovského typu, a podobně.
Zdá se tedy, že bude docela potřebné si tuto záležitost blíže vyjasnit.
Pro úvod musím předeslat, že toho slovního spojení "tekutý hněv" nepoužívám vůbec rád.
S tímto pojmem v českém prostředí operuje především V. Bělohradský; a to zřejmě převážně v pozitivním smyslu, jako s jakousi zárodečnou nespokojeností uvnitř občanské společnosti s tím, že je (ta občanská společnost) fakticky manipulována a ve svých právech zkracována především anonymní mocí nadnárodních korporací. Ten "tekutý hněv" je pro Bělohradského tedy legitimním aktem odporu, kdy se podle jeho mínění v podhoubí občanské společnosti konstituují jakési ostrůvky či buňky svobody, spojující se ad hoc k určitému účelu či akci. Z růstu a množení těchto buněk "tekutého hněvu" si Bělohradský zřejmě slibuje vznik účinné opozice vůči oné anonymní nadvládě nadnárodních koncernů a korporací, čili nárůst reálné svobody ve společnosti.
Napohled poměrně přesvědčivý koncept. Jenže: tento "tekutý hněv" je už ze své vlastní podstaty amorfní, nestálý, a tedy povrchní. To volné sdružování se ad hoc, k té či oné jednotlivé akci - to nikdy nemůže mít potenciál skutečně principiálním způsobem zlomit tu nadvládu anonymních struktur nad člověkem a nad společností.
K tomu přistupuje ještě to, že l i b e r á l Bělohradský tu odcizenou moc spatřuje primárně právě jenom v určitých ryze m o c e n s k ý c h strukturách; ale nedokáže - či nechce - je spatřit v samotných mechanismech "volného trhu". Čili kapitalismu. Protože kdyby si tohle dokázal uvědomit, nikdy by se nemohl oddávat iluzi, že je možno tu skrytou moc tržních mechanismů překonat jenom tím, že se tu a tam sejde nějaká skupinka stejně smýšlejících, a provede dejme tomu nějakou - byť i o sobě bohulibou - ekologickou akci.
To označení "tekutý hněv" je tedy velice nepřesné, povrchní a zavádějící.
Musíme si tedy provést vlastní analýzu, o jaký fenomén se tu tedy ve skutečnosti jedná.
1. v pozitivním a legitimní smyslu se jedná o obrannou reakci (části) společnosti, která si uvědomuje deformaci stávajících poměrů, a proti této deformaci protestuje
2. v druhém smyslu se jedná o f o r m u tohoto protestu: ten protest je stále ještě legitimní, ale forma je neuvědomělá, bezprostřední, je to jen víceméně slepé vybíjení vlastního hněvu proti symbolům systému (kapitalismu). Typicky se jedná o taková hnutí jako Occupy apod.
3. ve třetím případě se jedná o "hněv", který má stále ještě svým způsobem oprávněný původ - ale vybíjí se způsobem, který už vůbec nemíří proti příčinám, a dokonce ani proti symptomům příčin, nýbrž jako slepá nenávist vůči jakémukoli projevu mezilidské solidarity, který je chápán jako konkurence k vlastnímu (prekérnímu) sociálnímu postavení. Typicky se zde jedná o nenávistné a šovinistické projevy dejme tomu anglických či amerických nezaměstnaných horníků, zaměřené proti migrantům, či vůbec všem "cizákům".
-----------------------------------------
Pro pořádek je zapotřebí uvést ještě čtvrtý typ hněvu, který se ale systematicky odlišuje ode všech doposud jmenovaných.
Těm bylo totiž společné to, že byl legitimní, nebo přinejmenším pochopitelný jejich původ: prekérní sociální situace, či jiný druh společenské deformace či útlaku.
Zatímco tento čtvrtý "hněv" je čirým výronem nenávisti vůči všemu, co nějakým způsobem narušuje vlastní - identitární - touhu po vlastní národovecky, či dokonce rasově čisté společnosti.
Typicky se zde pak jedná o takové hnutí jako německá Pegida či AfD, šovinismus maďarsko-orbánovského typu, a podobně.
AM
May 9, 2017 v 16.05
Byl jsem upřímně přesvědčený pane Rychetníku, že to číslo mám z nějakého překladu z britského tisku, které mj. vycházejí na Britských listech - ale nemůžu to najít. :-(
Nejspíše to bude opravdu vývoj kapitálového trhu - jak naznačil pan Poláček. O tom jsou nepřetržité údaje.
May 9, 2017 v 20.12
V biblické knize Sírachovec se píše:
"Není hněvu nad hněv ženy".
Ale jestli je to hněv tekutý, o tom tam není nic.
"Není hněvu nad hněv ženy".
Ale jestli je to hněv tekutý, o tom tam není nic.
Nelze mluvit o úzké příbuznosti s Mayové s Trumpovým světem. Mayová je zkušená kultivovaná politička, která vstřebala vyspělou politickou kulturu Konzervativní strany, a tam se vytvářelo umění dělat politiku a vládnout po staletí. Vznikla kolem 1830 a navazovala na starší Torry. Je to patrně nejstarší politická strana vůbec. Je schopna upozadit a upřednit kterékoliv ze svých křídel podle potřeb doby. Vládne v ní pevná kázeň, zejména v tom, že se hraje podle pravidel, což se přenáší do celého politického života. Mayová patřila k nepříliš hlasitým odpůrcům Brexitu a vyjednat jej vzala jako profesionální úkol nové premiérky. Dává dobře pozor, aby neodhalila předem cokoliv, co by jí omezilo při jednání s EU a zároveň musí balancovat názory ve straně.
Trump přichází z byznisu a zakládá si na své neurvalosti. Jednání s ním bylo riskantní (nevědělo se co lze od něho čekat) a obtížné a Mayová to zvládla.
Tekutý hněv? Nejsem si jist zda se zde v diskusích dobře rozumí adjektivu "tekutý". Václav Bělodradský jím vyjádřil, že nemá jasný terč, lidé jsou rozhořčeni "poměry", krizí, kterou cítí na svém životě, nespravedlností , s níž britská vláda zachranila krachující banky z peněz poplatníků a bankéři stále pobírali své bonusy. Tyto jevy byly výrazné v Anglosaském světě, u nás ne. A pociťovali/pociťují jej muži i ženy, o to je rasantnější (podle citátu od paní Hájkové).
Když nastane situace a najde se příhodný cíl, hněv se zkoncentruje a vybuchne, dojde k zvratu proti očekávání. Tak se vysvětluje Brexit a Trumpova výhra.
Trump přichází z byznisu a zakládá si na své neurvalosti. Jednání s ním bylo riskantní (nevědělo se co lze od něho čekat) a obtížné a Mayová to zvládla.
Tekutý hněv? Nejsem si jist zda se zde v diskusích dobře rozumí adjektivu "tekutý". Václav Bělodradský jím vyjádřil, že nemá jasný terč, lidé jsou rozhořčeni "poměry", krizí, kterou cítí na svém životě, nespravedlností , s níž britská vláda zachranila krachující banky z peněz poplatníků a bankéři stále pobírali své bonusy. Tyto jevy byly výrazné v Anglosaském světě, u nás ne. A pociťovali/pociťují jej muži i ženy, o to je rasantnější (podle citátu od paní Hájkové).
Když nastane situace a najde se příhodný cíl, hněv se zkoncentruje a vybuchne, dojde k zvratu proti očekávání. Tak se vysvětluje Brexit a Trumpova výhra.
May 10, 2017 v 6.27
Asi máte pravdu, pane Rychetníku, že se hněvají jak ženy, tak muži. Napadlo mě, že hněv je možná čistě lidská emoce. Nebo je to možná dokonce civilizační záležitost. Nemám znalosti z etologie zvířat, ale domnívám se, že agresivita zvířat ve volné přírodě se projevuje bezprostřední obrannou reakcí či okamžitým útokem a pro nějaké delší pocity či projevy hněvu tam není místo. Rozhodně u nich není místo pro tzv. spravedlivý hněv. Ten je opravdu vyloženě kulturní či civilizační záležitostí. Vzniká patrně na základě porušení určité rovnováhy ve společnosti - porušení spravedlnosti (psané či nepsané dohody). Člověku se nedostává toho, co mu podle jeho představy náleží. Když jde o malý nedostatek, tak ho v sobě člověk většinou potlačí, protože civilizace mu za to stojí. Teprve když se emoce nahromadí, hněv viditelně propuká, čímž se společnost (nebo i menší společenství, jako třeba rodina) upozorňuje na to, že něco není v pořádku. To je cesta k nápravě. Horší je, když společnost nemá k nápravě žádné nástroje, protože je rozkládána - například neoliberalismem.
Ještě mě napadlo, že ženy možná kdysi svůj hněv více potlačovaly, protože na ně byl vyvíjen silnější civilizační tlak. O to byl horší, když propukl (odtud to přísloví). Ale dnes to už zřejmě neplatí, čili, jak píšete, muži i ženy jsou na tom s hněvem stejně.
Ještě mě napadlo, že ženy možná kdysi svůj hněv více potlačovaly, protože na ně byl vyvíjen silnější civilizační tlak. O to byl horší, když propukl (odtud to přísloví). Ale dnes to už zřejmě neplatí, čili, jak píšete, muži i ženy jsou na tom s hněvem stejně.
PM
může vyústit jak do katastrofy tak i do schopnosti aktu odstranění motivu frustrace.
Postup mezi některými savci známý.....bych na okraj dodal
Postup mezi některými savci známý.....bych na okraj dodal
JP
Tak co se týká těch samotných kořenů existence hněvu u živých tvorů, paní Hájková, tak tady český renomovaný psychiatr Radkin Honzák tvrdí vlastně pravý opak.
V jednom televizním pořadu s Danielou Drtinovou (jednalo s v zásadě o to, proč je lid natolik manipulovatelný svými politiky a svými demagogy) své diskusní partnerce řekl: "Kdybych já si teď otevřel lebku a podíval se na svůj mozek, tak tam v úplném jádru není nic jiného nežli mozek dinosaura, který znal jenom dvě emoce: strach a vztek." Které pak vedou k odpovídajícímu - vlastnímu přežití sloužícímu - jednání: útěk, anebo naopak útok.
Takže, tento "vztek" (jakožto prapůvodní forma toho našeho hněvu) jako takový není zřejmě žádnou specificky lidskou vlastností či emocí; nýbrž přesně naopak, je to jedna z centrálních emocí (respektive řídících instinktů) jakéhokoli vyššího organismu.
-----------------------------
Na straně druhé mě zaujala ta Vaše definice, že hněv vzniká na základě "porušení určité rovnováhy ve společnosti".
Shodou okolností jsem zrovna dnes při pročítání jedné knihy o samoléčitelských schopnostech člověka narazil na pasáž o léčebných metodách šamanů. Kteří se ve stavu transu jaksi "ponoří" do těla svého pacienta, a dokáží tímto svým "rozšířeným pohledem" spatřit a detekovat právě určité n e r o v n o v á h y, poruchy v o sobě symetrických formách organismu. Takže: nemoc je prakticky porušením této rovnováhy, a léčba spočívá ve snaze tuto rovnováhu obnovit.
Takže v tomto smyslu by tedy skutečně i lidský hněv (ten spravedlivý) mohl plnit tu funkci, že je taktéž jakýmsi "detektorem" nerovnováh a poruch v organismu společnosti; a následně je impulsem k tomu, tyto nerovnováhy a deformace odstranit.
V jednom televizním pořadu s Danielou Drtinovou (jednalo s v zásadě o to, proč je lid natolik manipulovatelný svými politiky a svými demagogy) své diskusní partnerce řekl: "Kdybych já si teď otevřel lebku a podíval se na svůj mozek, tak tam v úplném jádru není nic jiného nežli mozek dinosaura, který znal jenom dvě emoce: strach a vztek." Které pak vedou k odpovídajícímu - vlastnímu přežití sloužícímu - jednání: útěk, anebo naopak útok.
Takže, tento "vztek" (jakožto prapůvodní forma toho našeho hněvu) jako takový není zřejmě žádnou specificky lidskou vlastností či emocí; nýbrž přesně naopak, je to jedna z centrálních emocí (respektive řídících instinktů) jakéhokoli vyššího organismu.
-----------------------------
Na straně druhé mě zaujala ta Vaše definice, že hněv vzniká na základě "porušení určité rovnováhy ve společnosti".
Shodou okolností jsem zrovna dnes při pročítání jedné knihy o samoléčitelských schopnostech člověka narazil na pasáž o léčebných metodách šamanů. Kteří se ve stavu transu jaksi "ponoří" do těla svého pacienta, a dokáží tímto svým "rozšířeným pohledem" spatřit a detekovat právě určité n e r o v n o v á h y, poruchy v o sobě symetrických formách organismu. Takže: nemoc je prakticky porušením této rovnováhy, a léčba spočívá ve snaze tuto rovnováhu obnovit.
Takže v tomto smyslu by tedy skutečně i lidský hněv (ten spravedlivý) mohl plnit tu funkci, že je taktéž jakýmsi "detektorem" nerovnováh a poruch v organismu společnosti; a následně je impulsem k tomu, tyto nerovnováhy a deformace odstranit.
May 10, 2017 v 16.57
Vážně jen strach a vztek?
Tak vida. A to se pořád píše o Matce přírodě a její harmonii! Harmonie je možná nakonec jen lidský výmysl. Civilizační výmysl.
Ostatně, i láska (tedy ta nesexuální) je pravděpodobně civilizační výmysl. Proto mám také civilizaci mnohem raději než přírodu.
Tak vida. A to se pořád píše o Matce přírodě a její harmonii! Harmonie je možná nakonec jen lidský výmysl. Civilizační výmysl.
Ostatně, i láska (tedy ta nesexuální) je pravděpodobně civilizační výmysl. Proto mám také civilizaci mnohem raději než přírodu.
JN
May 11, 2017 v 11.25
Paní Zemanové (Úterý, 9.Května 2017, 07:21:13 ), liberální a autoritářské systémy – vznik nové polarity - globaLILIzace
Zdá se mi, že polarita mezi liberálními a autoritářskými společenskými systémy je dnes (také i v důsledku globalilizace) nahrazována polaritou jinou, ze které se ty liberální systémy i demokracie vytrácejí.
Nová polarita vzniká mezi autoritářskými systémy s viditelným vládcem (východ a Trump) a autoritářskými systémy s vládcem neviditelným.
Tekutost hněvu je pak logickým důsledkem neviditelnosti vládce – hněv se nemůže obrátit proti někomu konkrétnímu, nabývá tedy tekutého skupenství. "Zásoby demokracie" už došly, nyní je na skladě pouze autoritářství viditelné a autoritářství neviditelné. Lid si může "svobodně" vybrat a často se raději kloní k viditelnému silnému lokálnímu vládci.
Kulturní levice (tedy ta levice, která vidí možnost revolučních změn v globalilizaci, v demontáži tradičních vazeb, společenských "přežitků", "starého myšlení"; tedy v demontáži společnosti a kultury obecně) pak nabádá k volbě opačné...
Nová polarita vzniká mezi autoritářskými systémy s viditelným vládcem (východ a Trump) a autoritářskými systémy s vládcem neviditelným.
Tekutost hněvu je pak logickým důsledkem neviditelnosti vládce – hněv se nemůže obrátit proti někomu konkrétnímu, nabývá tedy tekutého skupenství. "Zásoby demokracie" už došly, nyní je na skladě pouze autoritářství viditelné a autoritářství neviditelné. Lid si může "svobodně" vybrat a často se raději kloní k viditelnému silnému lokálnímu vládci.
Kulturní levice (tedy ta levice, která vidí možnost revolučních změn v globalilizaci, v demontáži tradičních vazeb, společenských "přežitků", "starého myšlení"; tedy v demontáži společnosti a kultury obecně) pak nabádá k volbě opačné...
HZ
myslím, že pořád ještě máme na výběr mezi systémy, které umožňují ochranu menšin a jeví toleranci k alternativním formám životního stylu, a mezi těmi, kde je taková tolerance na masivním ústupu a v podstatě už těžko představitelná, anebo v nich ani nikdy neexistovala.
JN
jsem pro respektování menšin a respektování alternativních forem životního stylu.
Jsem také pro respektování většin a respektování tradičních forem životního stylu.
Dnes jsou již zcela viditelné snahy menšiny a většiny antagonizovat a alternativní a tradiční formy životního stylu stavět do ostrého protikladu.
O pragmatických cílech takového počínání píše celkem otevřeně například Matěj Metelec na A2 v článku Levice proti lidu.
Jsem také pro respektování většin a respektování tradičních forem životního stylu.
Dnes jsou již zcela viditelné snahy menšiny a většiny antagonizovat a alternativní a tradiční formy životního stylu stavět do ostrého protikladu.
O pragmatických cílech takového počínání píše celkem otevřeně například Matěj Metelec na A2 v článku Levice proti lidu.
HZ
May 11, 2017 v 15.29
To se ale, pane Nusharte, vy i já pohybujeme v tomtéž prostředí. Myšleno v jednom z těch dvou, které jsem nadhodila. A předpokládám, že to druhé, kde není ani respekt ani tolerance, natož aby se tam o rozdílu mezi respektem a tolerancí lidi svobodně dohadovali, byste si nezvolil.
JN
May 11, 2017 v 15.51
Snad se pohybujeme v tomtéž prostředí, paní Zemanová.
Zkuste to posoudit:
Já když ten článek Matěje Metelce čtu, trochu mi to připomíná slavná slova Klementa Gottwalda: "Jezdíme se učit do Moskvy, jak vám zakroutit krkem."
Tentokrát nebude levice kroutit krkem buržoazii ale lidu a bude přitom snít o tom, jak kroutí krkem buržoazii.
Já nad tím jen nevěřícně kroutím krkem.
Já když ten článek Matěje Metelce čtu, trochu mi to připomíná slavná slova Klementa Gottwalda: "Jezdíme se učit do Moskvy, jak vám zakroutit krkem."
Tentokrát nebude levice kroutit krkem buržoazii ale lidu a bude přitom snít o tom, jak kroutí krkem buržoazii.
Já nad tím jen nevěřícně kroutím krkem.
JN
May 11, 2017 v 16.23
Upřesnění sociální bubliny, ve které žiji:
Nemyslím si, že "lid" je nutně hloupý, nedokáže identifikovat své zájmy a podle toho volit.
Společně s levicí se mi velmi nelíbilo, když kardinál Duka před několika lety implicitně nazval protestující lidi (na demonstraci odborů) "lůzou" (Duka tehdy použil slovo "ochlokracie").
Dnes mám ale obavy, že dnešní kulturní levice by v názoru na "lid" byla s tehdejším(!) Dukou zajedno.
Společně s levicí se mi velmi nelíbilo, když kardinál Duka před několika lety implicitně nazval protestující lidi (na demonstraci odborů) "lůzou" (Duka tehdy použil slovo "ochlokracie").
Dnes mám ale obavy, že dnešní kulturní levice by v názoru na "lid" byla s tehdejším(!) Dukou zajedno.
JP
No ten Honzák to pak ještě rozvíjel dále, že nad tím prapůvodním mozkem toho dinosaura je pak další vrstva mozku savců, pak primátů, a někde tam úplně nahoře je pak velice tenká slupka právě toho - relativně civilizovaného - homo sapiens.
Ne že by Honzák nějak popíral hodnotu lidské civilizace; ale jak jsem zmínil v tom pořadu se jednalo o tom jak se lidé nechají manipulovat především svými politiky, a tímto příkladem chtěl poukázat na to, že i v současném člověku pod tou tenkou slupkou civilizace pořád ještě dřímají ty naprosto primární - a primitivní - instinkty a emoce toho dinosaura.
Ne že by Honzák nějak popíral hodnotu lidské civilizace; ale jak jsem zmínil v tom pořadu se jednalo o tom jak se lidé nechají manipulovat především svými politiky, a tímto příkladem chtěl poukázat na to, že i v současném člověku pod tou tenkou slupkou civilizace pořád ještě dřímají ty naprosto primární - a primitivní - instinkty a emoce toho dinosaura.
JP
No díky za poukaz na ten článek, pane Nusharte; svým způsobem to bylo poučné čtení.
Byl to zase jeden dokonalý příklad, jak je možno napsat text, který vlastně ve všem má pravdu - a přitom je naprosto mimo. Prostě proto, že jeho autor zůstává jenom na povrchu věcí, a není schopen žádné skutečně hlubší analýzy. Troufám si tvrdit, že v našich diskusích zde - jmenovitě o marxismu - se dostáváme mnohem blíže k vlastní podstatě věci.
Nemá cenu zabývat se tady celou škálou toho, o čem Metelec psal; věnujme se tomu centrálnímu bodu, totiž poměru (intelektuální) elity vůči obecnému lidu.
Ano, tento problém tady skutečně je: klasická (marxistická) revoluční levice skutečně "ztratila svůj lid".
Metelec klade této radikální levici za vinu, že nicméně i za této situace zůstává na svých pozicích, že tedy chystá změnu - dá se říci - p r o lid, ale b e z lidu. Že tedy tato intelektuální elita se domnívá, že sama ví lépe, co je pro lid (dělnickou třídu) dobré, nežli tento lid sám.
Což - takto vysloveno - samozřejmě působí jako troufalost, jako intelektuálské elitářství. A Metelec této levici doporučuje, aby se vzdala svých - údajně utopických - představ o nějakém lepším světě, a místo toho se "přiblížila lidu" - takovému, jaký zde (prý reálně) existuje.
Tak za prvé: kdybychom plně přistoupili na tuto výzvu, pak by to znamenalo vzdát se definitivně naděje na jakoukoli skutečnou změnu právě stávajících poměrů. K a ž d á velká změna má svou "elitu", svůj předvoj.
Vždyť co byl svého času třeba takový Ježíš? - Jednotlivec, který se postavil proti všem. Napřed sám, potom s malým houfcem. A Ježíš - nic si nenalhávejme - byl naprostý e l i t á ř, ve svém nezlomném přesvědčení, že je to on a právě on, který daleko více nežli jak veškerá institucionalizovaná a etablovaná církev, a tedy duchovní elita národa, tak ale i více nežli celý l i d s á m ví, co je to jedině správné a pravdivé.
Toto "přibližování se lidu" není nakonec nic jiného, nežli přihlášení se k principu totálního konzervatismu, to jest k obrácení se nikoli vpřed, do budoucnosti, nýbrž vzad, do minulosti.
Ano, současní revoluční levicoví intelektuálové se ocitli v izolaci, bez lidu, protože se nedokázali emancipovat od Marxova příliš zjednodušeného, lineárního pojetí revoluce. Ale to všechno nemění nic na tom, že v d r u h é linii své fundamentální kritiky současného systému - systému kapitalismu - mají stále zásadní pravdu; a to dokonce i vůči a proti tomuto "lidu".
Neboť: lákadla kapitalismu jsou mocná, a průměrný příslušník masové společnosti prostě nemá a mít nemůže dostatečnou intelektuální distanci k tomu, aby si dokázal sám uvědomit míru své vlastní manipulace, a míru dehumanizace které je za podmínek kapitalismu vystaven.
K tomu, aby byl kdo schopen si tuto míru manipulace a dehumanizace uvědomit, k tomu je prostě nevyhnutelně zapotřebí určité vyšší míry uvědomění, nežli kolik je schopen vyprodukovat vzdělávací systém této společnosti. - Je ovšem jenom přirozené, že vzdělávací systém k a p i t a l i s t i c k é společnosti sotva bude orientován na to, tuto kapitalistickou společnost demaskovat jako principiálně nehumánní a falešnou.
A ostatně: jestliže Metelec levici obšťastňuje svými radami, že tato se má opět "přiblížit lidu": j a k ý pak lid má Metelec vlastně na mysli? Ten lid, který je právě produktem tohoto kapitalismu, a je plně polapen v "hodnotách" a ve schématech jednání a myšlení tohoto kapitalismu - anebo ten lid, který by mohl být lidem p ř í š t í h o času, společnosti vyspělejší, pokrokovější a humánnější?
Takže jak vidět, to odvolávání se na "lid" může být stejně tak problematické jak z radikálně revolučních, tak ale i z pasivisticky konzervativních pozic.
Byl to zase jeden dokonalý příklad, jak je možno napsat text, který vlastně ve všem má pravdu - a přitom je naprosto mimo. Prostě proto, že jeho autor zůstává jenom na povrchu věcí, a není schopen žádné skutečně hlubší analýzy. Troufám si tvrdit, že v našich diskusích zde - jmenovitě o marxismu - se dostáváme mnohem blíže k vlastní podstatě věci.
Nemá cenu zabývat se tady celou škálou toho, o čem Metelec psal; věnujme se tomu centrálnímu bodu, totiž poměru (intelektuální) elity vůči obecnému lidu.
Ano, tento problém tady skutečně je: klasická (marxistická) revoluční levice skutečně "ztratila svůj lid".
Metelec klade této radikální levici za vinu, že nicméně i za této situace zůstává na svých pozicích, že tedy chystá změnu - dá se říci - p r o lid, ale b e z lidu. Že tedy tato intelektuální elita se domnívá, že sama ví lépe, co je pro lid (dělnickou třídu) dobré, nežli tento lid sám.
Což - takto vysloveno - samozřejmě působí jako troufalost, jako intelektuálské elitářství. A Metelec této levici doporučuje, aby se vzdala svých - údajně utopických - představ o nějakém lepším světě, a místo toho se "přiblížila lidu" - takovému, jaký zde (prý reálně) existuje.
Tak za prvé: kdybychom plně přistoupili na tuto výzvu, pak by to znamenalo vzdát se definitivně naděje na jakoukoli skutečnou změnu právě stávajících poměrů. K a ž d á velká změna má svou "elitu", svůj předvoj.
Vždyť co byl svého času třeba takový Ježíš? - Jednotlivec, který se postavil proti všem. Napřed sám, potom s malým houfcem. A Ježíš - nic si nenalhávejme - byl naprostý e l i t á ř, ve svém nezlomném přesvědčení, že je to on a právě on, který daleko více nežli jak veškerá institucionalizovaná a etablovaná církev, a tedy duchovní elita národa, tak ale i více nežli celý l i d s á m ví, co je to jedině správné a pravdivé.
Toto "přibližování se lidu" není nakonec nic jiného, nežli přihlášení se k principu totálního konzervatismu, to jest k obrácení se nikoli vpřed, do budoucnosti, nýbrž vzad, do minulosti.
Ano, současní revoluční levicoví intelektuálové se ocitli v izolaci, bez lidu, protože se nedokázali emancipovat od Marxova příliš zjednodušeného, lineárního pojetí revoluce. Ale to všechno nemění nic na tom, že v d r u h é linii své fundamentální kritiky současného systému - systému kapitalismu - mají stále zásadní pravdu; a to dokonce i vůči a proti tomuto "lidu".
Neboť: lákadla kapitalismu jsou mocná, a průměrný příslušník masové společnosti prostě nemá a mít nemůže dostatečnou intelektuální distanci k tomu, aby si dokázal sám uvědomit míru své vlastní manipulace, a míru dehumanizace které je za podmínek kapitalismu vystaven.
K tomu, aby byl kdo schopen si tuto míru manipulace a dehumanizace uvědomit, k tomu je prostě nevyhnutelně zapotřebí určité vyšší míry uvědomění, nežli kolik je schopen vyprodukovat vzdělávací systém této společnosti. - Je ovšem jenom přirozené, že vzdělávací systém k a p i t a l i s t i c k é společnosti sotva bude orientován na to, tuto kapitalistickou společnost demaskovat jako principiálně nehumánní a falešnou.
A ostatně: jestliže Metelec levici obšťastňuje svými radami, že tato se má opět "přiblížit lidu": j a k ý pak lid má Metelec vlastně na mysli? Ten lid, který je právě produktem tohoto kapitalismu, a je plně polapen v "hodnotách" a ve schématech jednání a myšlení tohoto kapitalismu - anebo ten lid, který by mohl být lidem p ř í š t í h o času, společnosti vyspělejší, pokrokovější a humánnější?
Takže jak vidět, to odvolávání se na "lid" může být stejně tak problematické jak z radikálně revolučních, tak ale i z pasivisticky konzervativních pozic.
V Deníku Referendum byly nedávno publikovány dva články týkají se fenoménu zvaného „tekutý hněv“. Autorem prvního je Jiří Pehe http://denikreferendum.cz/clanek/25082-odkud-prameni-tekuty-hnev , autorem druhého je Josef Poláček http://denikreferendum.cz/clanek/25208-tekuty-hnev-liberalniho-kapitalismu .
Pojmem „tekutý hněv“ je v článcích míněna jistá „naštvanost na systém“, která však nevede k žádnému konkrétnímu politickému řešení, ba ani k pokusům o řešení, které by stály za řeč, jak vysvětluje Jiří Pehe. Zatímco Jiří Pehe (jak si ve svém textu všímá i Josef Poláček) soudí, že tekutý hněv pramení z příliš rychlé globalizace, kterou Pehe vidí jako nezvratný proces, jemuž se lidské myšlení přizpůsobuje poněkud se zpožděním, z čehož potom plyne ona naštvanost, Josef Poláček se naopak snaží dokázat, že tekutý hněv (i když ne v tak amorfní podobě) se objevoval již dávno před globalizací - v šedesátých letech, kdy nabýval podoby revolty mládeže - a že jeho základ leží už v nejvlastnějším jádru systému liberálního kapitalismu.
Neporozuměla jsem zcela, zda je pro Josefa Poláčka globalizace také nezvratným procesem nebo zda vidí možnost, jak jí zabránit. Osobně se domnívám, že například pro Marxe a většinu jeho následovníků by globalizace, jakožto trend vedoucí k vytváření celoplanetární civilizace, nezvratným procesem patrně byla, ačkoliv by si její průběh představovali možná jinak. Také se víceméně přikláním k té nezvratnosti celoplanetárního směřování a k nemožnosti vrátit se k „hodnému“ demokratickému „lokálnímu“ kapitalismu. Ne, že bych si globalizaci schválně vybrala, ale předpokládám, že se mě nikdo nebude ptát.
Vrátíme-li se do oněch vzpomínaných šedesátých let, setkáme se tam vedle hněvu i s vizemi budoucnosti, i když se začínají objevovat obavy, zda civilizace přežije rok 2000, který se tenkrát jevil jako jakési magické datum a velmi vzdálená budoucnost. V šedesátých letech, jak podotýká Josef Poláček, se ještě s dobrým svědomím mohlo věřit na budoucí čistý ideální komunismus, přestože už probíhalo postupné odhalování jistých úděsných historických momentů spojených s pokusy o socialistické budování. Možná se už nevěřilo na komunismus, ale na lepší budoucnost jistě ano. A to jak na Východě, tak na Západě. Někteří lidé viděli budoucnost jako konvergenci – postupné sbíhání (sbližování) obou systémů - centrálně plánovaných ekonomik východního bloku a západních tržních ekonomik, k němuž měl teoreticky vést podobný způsob života a podobné potřeby lidí žijících na Západě i na Východě. Železná opona již padla a lidé na sebe víc viděli, i když nadále žili převážně odděleně. Mládež tu i tam, opojená rychle se rozvíjejícím světem, nabyla dojmu (který byl po druhé světové válce a stalinských čistkách vcelku oprávněný), že právě ona má tu lepší budoucnost ve svých rukou - jenom je zapotřebí skoncovat s patriarchátem.
Budoucnost však ve skutečnosti neexistuje. Máte-li ji přesto jakoby před očima, jde o efekt trenažéru při nácviku jízdy motorovým vozidlem. Vypadá to, jako byste někam jeli (všechno děláte tak, jako když někam směřujete), přičemž ve skutečnosti před sebou máte pouhý virtuální obraz krajiny. Je tu ovšem jistý rozdíl. U nácviku jízdy dobře víte, že máte před sebou jen trenažér, zatímco budoucnost se vám jeví jako něco, co je reálně před vámi. A ještě je tu jeden rozdíl – trenažér někdo vymyslel a vytvořil nezávisle na vás (někdo cizí). Zatímco na tvoření obrazu budoucnosti se společně s druhými lidmi podílíte i vy, což si ovšem nemusíte uvědomovat.
A tak jakoby jedete, ale najednou se cosi stane, jakási porucha či co. Ocitnete se v mlze a obraz krajiny před vámi - obraz budoucnosti – kamsi zmizí. Zmizí i cesta. Jedete-li někam neznámou krajinou v husté mlze, nevíte ani, kam vlastně jedete. Můžete bloudit, jezdit pořád kolem dokola nebo se nehnout z místa. Zmizí jistota, že někam dorazíte. Navíc je to nebezpečné. Nenaštvalo by vás to? Určitě ano. Takže nevíme, co bude. To je jeden z důvodů „tekutého hněvu“.
Za druhé, i když nevíme, kam vlastně směřujeme, skutečnost se s námi kamsi závratně řítí, zatímco my neovládáme ani volant ani brzdu. No, prostě hrůza. Je těžké budovat si za takových podmínek svůj osobní život.
Někteří „pasažéři“ chtějí řešit situaci tím, že se snaží okolo vozu rozprostřít národní kulisy, aby to vypadalo, že se nacházejí v důvěrně známé krajině. Ale nepomáhá to. Zběsilá jízda stejně pokračuje a lidé jsou čím dál tím víc stresováni, ztrácejí „vládu věcí svých“. Tu „vládu“ ztrácejí i z toho důvodu, že o té „vládě věcí svých“ má každý z nich jinou představu, zatímco ona by to musela být „vláda věcí našich“. O to, kdo je „náš“, co to vlastně znamená, a co vůbec má „našinec“ chtít, se vedou bouřlivé spory.
Člověk už od pravěku řeší stres jen dvěma způsoby: Buď útěkem nebo bojem. Když se nic z toho nedaří, může také propadnout apatii (čili depresi), případně se nechat někým sežrat.
Utéct ovšem není kam. Úplně vystoupit z vozu by znamenalo odpojit se od hlavního proudu civilizace, což žádný stát neudělá. Není ani proti komu bojovat, protože ten šílený stroj ve skutečnosti nikdo neřídí. A tak čím dál tím víc jedinců propadá depresi, čili jakési „temné noci duše“. Někdy se zdá, jako by depresi podléhala celá západní civilizace. Padají na ni neřešitelné ekologické problémy a krize všeho druhu. Nachází se v těžké krizi celého dosavadního životního způsobu.
Těmito jevy se zabývají také autoři knihy Velký regres (http://www.rybkapub.cz/rybka/eshop/0/0/5/192-Heinrich-Geiselberger-ed-VELKY-REGRES). „Po éře, v níž vládl historický optimismus a kdy se zdálo, že ideály liberální demokracie již definitivně zapustily kořeny, a jejich šíření v čím dál větší části světa už nic nezastaví, přichází bolestné prozření a deziluze, s níž je spojena nejistota, destabilizace, rozvrat a chaos“, píše se v úvodu knihy. Symptomy patologického stavu společnosti jsou prý zejména populismus, nacionalismus, autoritářství, extremismus, xenofobie, nedůvěra k institucím i ke globalizovaným elitám, volání po nových zdích a nových hranicích, uzavírání se do sebe, hysterie, demagogie a siláctví ve veřejném prostoru, bujení konspiračních teorií a pochopitelně také výbuchy „lidového“ hněvu!
Jaroslav Fiala napsal na knihu recenzi (http://a2larm.cz/2017/04/za-dnesni-krizi-stoji-pohrdani-lidmi/ ), v níž radí „znovu navázat ztracený kontakt s lidmi, jejichž život byl rozvrácen pod nápory asociálního kapitalismu a elitářské přezíravosti“. Jenže co si pod tím představit? Kdo s kým má navázat kontakt? Politici s lidmi? Elita s lidmi? A jakým způsobem vlastně? Politickou vizí, čili nastavením nového obrazu budoucnosti na trenažéru? Dá se něco takového vytvořit? A zabralo by to?
To nikdo neví.
Jiří Pehe si možná myslí, že „tekutý“ hněv se časem srovná (lidé se přizpůsobí nové, tedy globální situaci), zatímco Josef Poláček patrně věří spíš v předem naplánovanou, odpovědně a odborně promyšlenou náhradu liberálního kapitalismu něčím jiným. Možná systémem postaveným na idejích? Já věřím v něco mezi tím. Tedy v to, že globální vývoj je nezvratný, jako si myslí Pehe, i v to, že kapitalismus bude časem vystřídán humánnějším systémem, jak předpokládá Poláček. Jen se (docela antielitářsky) domnívám, že ten nový systém (ani ty ideje) nelze nijak předem naplánovat ani direktivně zavést a že na vznik nového systému, ve kterém budou vládnout jiné hodnoty než v tom dosavadním, nebudou mít hlavní vliv politici, ale že půjde o více méně živelný proces, který ovšem budeme moci (a kvůli těm jiným hodnotám dokonce budeme muset) ovlivňovat a usměrňovat i my, obyčejní lidé. Energii hněvu je zapotřebí přetavit v nějakou jinou (pozitivní) formu energie, jíž budeme zdola vytvářet základy nového systému.
Pojmem „tekutý hněv“ je v článcích míněna jistá „naštvanost na systém“, která však nevede k žádnému konkrétnímu politickému řešení, ba ani k pokusům o řešení, které by stály za řeč, jak vysvětluje Jiří Pehe. Zatímco Jiří Pehe (jak si ve svém textu všímá i Josef Poláček) soudí, že tekutý hněv pramení z příliš rychlé globalizace, kterou Pehe vidí jako nezvratný proces, jemuž se lidské myšlení přizpůsobuje poněkud se zpožděním, z čehož potom plyne ona naštvanost, Josef Poláček se naopak snaží dokázat, že tekutý hněv (i když ne v tak amorfní podobě) se objevoval již dávno před globalizací - v šedesátých letech, kdy nabýval podoby revolty mládeže - a že jeho základ leží už v nejvlastnějším jádru systému liberálního kapitalismu.
Neporozuměla jsem zcela, zda je pro Josefa Poláčka globalizace také nezvratným procesem nebo zda vidí možnost, jak jí zabránit. Osobně se domnívám, že například pro Marxe a většinu jeho následovníků by globalizace, jakožto trend vedoucí k vytváření celoplanetární civilizace, nezvratným procesem patrně byla, ačkoliv by si její průběh představovali možná jinak. Také se víceméně přikláním k té nezvratnosti celoplanetárního směřování a k nemožnosti vrátit se k „hodnému“ demokratickému „lokálnímu“ kapitalismu. Ne, že bych si globalizaci schválně vybrala, ale předpokládám, že se mě nikdo nebude ptát.
Vrátíme-li se do oněch vzpomínaných šedesátých let, setkáme se tam vedle hněvu i s vizemi budoucnosti, i když se začínají objevovat obavy, zda civilizace přežije rok 2000, který se tenkrát jevil jako jakési magické datum a velmi vzdálená budoucnost. V šedesátých letech, jak podotýká Josef Poláček, se ještě s dobrým svědomím mohlo věřit na budoucí čistý ideální komunismus, přestože už probíhalo postupné odhalování jistých úděsných historických momentů spojených s pokusy o socialistické budování. Možná se už nevěřilo na komunismus, ale na lepší budoucnost jistě ano. A to jak na Východě, tak na Západě. Někteří lidé viděli budoucnost jako konvergenci – postupné sbíhání (sbližování) obou systémů - centrálně plánovaných ekonomik východního bloku a západních tržních ekonomik, k němuž měl teoreticky vést podobný způsob života a podobné potřeby lidí žijících na Západě i na Východě. Železná opona již padla a lidé na sebe víc viděli, i když nadále žili převážně odděleně. Mládež tu i tam, opojená rychle se rozvíjejícím světem, nabyla dojmu (který byl po druhé světové válce a stalinských čistkách vcelku oprávněný), že právě ona má tu lepší budoucnost ve svých rukou - jenom je zapotřebí skoncovat s patriarchátem.
Budoucnost však ve skutečnosti neexistuje. Máte-li ji přesto jakoby před očima, jde o efekt trenažéru při nácviku jízdy motorovým vozidlem. Vypadá to, jako byste někam jeli (všechno děláte tak, jako když někam směřujete), přičemž ve skutečnosti před sebou máte pouhý virtuální obraz krajiny. Je tu ovšem jistý rozdíl. U nácviku jízdy dobře víte, že máte před sebou jen trenažér, zatímco budoucnost se vám jeví jako něco, co je reálně před vámi. A ještě je tu jeden rozdíl – trenažér někdo vymyslel a vytvořil nezávisle na vás (někdo cizí). Zatímco na tvoření obrazu budoucnosti se společně s druhými lidmi podílíte i vy, což si ovšem nemusíte uvědomovat.
A tak jakoby jedete, ale najednou se cosi stane, jakási porucha či co. Ocitnete se v mlze a obraz krajiny před vámi - obraz budoucnosti – kamsi zmizí. Zmizí i cesta. Jedete-li někam neznámou krajinou v husté mlze, nevíte ani, kam vlastně jedete. Můžete bloudit, jezdit pořád kolem dokola nebo se nehnout z místa. Zmizí jistota, že někam dorazíte. Navíc je to nebezpečné. Nenaštvalo by vás to? Určitě ano. Takže nevíme, co bude. To je jeden z důvodů „tekutého hněvu“.
Za druhé, i když nevíme, kam vlastně směřujeme, skutečnost se s námi kamsi závratně řítí, zatímco my neovládáme ani volant ani brzdu. No, prostě hrůza. Je těžké budovat si za takových podmínek svůj osobní život.
Někteří „pasažéři“ chtějí řešit situaci tím, že se snaží okolo vozu rozprostřít národní kulisy, aby to vypadalo, že se nacházejí v důvěrně známé krajině. Ale nepomáhá to. Zběsilá jízda stejně pokračuje a lidé jsou čím dál tím víc stresováni, ztrácejí „vládu věcí svých“. Tu „vládu“ ztrácejí i z toho důvodu, že o té „vládě věcí svých“ má každý z nich jinou představu, zatímco ona by to musela být „vláda věcí našich“. O to, kdo je „náš“, co to vlastně znamená, a co vůbec má „našinec“ chtít, se vedou bouřlivé spory.
Člověk už od pravěku řeší stres jen dvěma způsoby: Buď útěkem nebo bojem. Když se nic z toho nedaří, může také propadnout apatii (čili depresi), případně se nechat někým sežrat.
Utéct ovšem není kam. Úplně vystoupit z vozu by znamenalo odpojit se od hlavního proudu civilizace, což žádný stát neudělá. Není ani proti komu bojovat, protože ten šílený stroj ve skutečnosti nikdo neřídí. A tak čím dál tím víc jedinců propadá depresi, čili jakési „temné noci duše“. Někdy se zdá, jako by depresi podléhala celá západní civilizace. Padají na ni neřešitelné ekologické problémy a krize všeho druhu. Nachází se v těžké krizi celého dosavadního životního způsobu.
Těmito jevy se zabývají také autoři knihy Velký regres (http://www.rybkapub.cz/rybka/eshop/0/0/5/192-Heinrich-Geiselberger-ed-VELKY-REGRES). „Po éře, v níž vládl historický optimismus a kdy se zdálo, že ideály liberální demokracie již definitivně zapustily kořeny, a jejich šíření v čím dál větší části světa už nic nezastaví, přichází bolestné prozření a deziluze, s níž je spojena nejistota, destabilizace, rozvrat a chaos“, píše se v úvodu knihy. Symptomy patologického stavu společnosti jsou prý zejména populismus, nacionalismus, autoritářství, extremismus, xenofobie, nedůvěra k institucím i ke globalizovaným elitám, volání po nových zdích a nových hranicích, uzavírání se do sebe, hysterie, demagogie a siláctví ve veřejném prostoru, bujení konspiračních teorií a pochopitelně také výbuchy „lidového“ hněvu!
Jaroslav Fiala napsal na knihu recenzi (http://a2larm.cz/2017/04/za-dnesni-krizi-stoji-pohrdani-lidmi/ ), v níž radí „znovu navázat ztracený kontakt s lidmi, jejichž život byl rozvrácen pod nápory asociálního kapitalismu a elitářské přezíravosti“. Jenže co si pod tím představit? Kdo s kým má navázat kontakt? Politici s lidmi? Elita s lidmi? A jakým způsobem vlastně? Politickou vizí, čili nastavením nového obrazu budoucnosti na trenažéru? Dá se něco takového vytvořit? A zabralo by to?
To nikdo neví.
Jiří Pehe si možná myslí, že „tekutý“ hněv se časem srovná (lidé se přizpůsobí nové, tedy globální situaci), zatímco Josef Poláček patrně věří spíš v předem naplánovanou, odpovědně a odborně promyšlenou náhradu liberálního kapitalismu něčím jiným. Možná systémem postaveným na idejích? Já věřím v něco mezi tím. Tedy v to, že globální vývoj je nezvratný, jako si myslí Pehe, i v to, že kapitalismus bude časem vystřídán humánnějším systémem, jak předpokládá Poláček. Jen se (docela antielitářsky) domnívám, že ten nový systém (ani ty ideje) nelze nijak předem naplánovat ani direktivně zavést a že na vznik nového systému, ve kterém budou vládnout jiné hodnoty než v tom dosavadním, nebudou mít hlavní vliv politici, ale že půjde o více méně živelný proces, který ovšem budeme moci (a kvůli těm jiným hodnotám dokonce budeme muset) ovlivňovat a usměrňovat i my, obyčejní lidé. Energii hněvu je zapotřebí přetavit v nějakou jinou (pozitivní) formu energie, jíž budeme zdola vytvářet základy nového systému.
PM
v případě výskytu senilní ctižádosti, v současné společenskopolitické konstelaci tak patrného.
Jakkoliv správný terapeutický postoj je mnohdy pouze částečně úspěšný.
Senilní ctižádost je velmi řídké konzistence a plní i ty nejemnější póry/kapiláry postiženého, ve kterých je poutána nezdolatelnou silou .....bych upozornil.
Jakkoliv správný terapeutický postoj je mnohdy pouze částečně úspěšný.
Senilní ctižádost je velmi řídké konzistence a plní i ty nejemnější póry/kapiláry postiženého, ve kterých je poutána nezdolatelnou silou .....bych upozornil.
JK
To není záležitost víry, ale faktů. Theresa Mayová byla členkou Cameronova kabinetu, a jako taková dost dobře nemohla být pro brexit. Byla proti (byť nepříliš vášnivě), což jí mimochodem teď hodně vyčítají.
On se ten Cameron, Corbyn, Mayová a koneckonců i Boris Johnson a Farage opravdu diví, jak k tomu brexitu mohlo dojít - nikdo s tím nepočítal, neměli pro tu situaci pořádný plaán, všichni hráli své domácí politické hry a nikoho z nich vážně nenapadlo, že by to mohlo takhle dopadnout.
On se ten Cameron, Corbyn, Mayová a koneckonců i Boris Johnson a Farage opravdu diví, jak k tomu brexitu mohlo dojít - nikdo s tím nepočítal, neměli pro tu situaci pořádný plaán, všichni hráli své domácí politické hry a nikoho z nich vážně nenapadlo, že by to mohlo takhle dopadnout.
JP
Zdá se, že se sem přimísily diskusní příspěvky z jiného diskusního vlákna. No nic, to se tady občas stává. Vraťme se k vlastnímu tématu, globalizaci.
Ten příspěvek paní Hájkové měl zřejmě být samostatným textem, který zřejmě nenalezl dosti milosti v očích redakce. Ono je ovšem obtížné téma globalizace zpracovat tak, aby to směřovalo k nějakému jednoznačnému výsledku či pointě; na straně druhé je v onom textu paní Hájkové celá řada podnětů, které stojí za bližší prodiskutování.
Jako první musím zřejmě objasnit, že i já proces globalizace pokládám za nezvratný. O tom víceméně není sporu. Otázkou je, jestli tento proces chceme považovat za progresivní, či ne.
Tady není odpověď nijak jednoduchá. V obecném smyslu samozřejmě ano; ta v zásadě jednotná celoplanetární civilizace musí tak jako tak jednou vzniknout.
A také je zde jeden naprosto nezanedbatelný aspekt: dejme tomu, že volnotržní hospodářství a tedy kapitalismus bude ve víceméně nezměněné podobě existovat i nadále. To by bylo do značné míry politováníhodné; ale ten "globalizovaný" svět by měl alespoň podstatně silnější nástroje k ukrocení alespoň nejvíce asociálních projevů tohoto kapitalismu. Bylo by možno konečně zrušit daňové ráje, kam si zbohatlíci ulévají své poklady vzešlé většinou z práce jiných, aniž by z nich splatili ve formě daní alespoň část ve prospěch celku. Bylo by - či spíše: bude - možno odstranit drastické nerovnosti ve mzdách za tutéž práci. - Ovšem je nemalá otázka, co to udělá s blahobytem našeho prvního světa, když bangladéšské šičky košilí a dejme tomu sběratelé banánů budou mít náhle plat nikoli padesát centů, nýbrž patnáct euro na hodinu - a odpovídajícím způsobem se zdraží cena oněch produktů.
Takže v daném ohledu je onen proces globalizace bezpochyby pozitivní a progresivní.
Na straně druhé je ovšem stejně tak možné, že právě v důsledku dovršené globalizace až tehdy právě ten kapitalismus získá své konečné vítězství nad celým světem.
Ta principiální existenciální nejistota člověka, o které J. Pehe tvrdí, že je pouze jakýmsi přechodným projevem příliš rychlé globalizace, je totiž bytostně spjatá se samotnou podstatou kapitalismu, tedy toho volnotržního hospodářství. Jak věděl mnohem lépe Marx, je právě tohle základním znakem kapitalismu, že člověk-pracovník je tu zcela principiálně vydán napospas slepým silám živelného trhu.
A i když by v budoucnu existovala nakrásně nějaká celosvětová vláda - vůči těmto slepým silám trhu bude nakonec stejně tak bezmocná, jako jsou vlády současné.
A nedá se žádným způsobem předem vyloučit, že ty ekonomické krize budou v tom plně globalizovaném světě nakonec ještě ničivější, právě protože svými otřesy zasáhnou zároveň celou planetu, a nebude před nimi žádného úniku.
Ten příspěvek paní Hájkové měl zřejmě být samostatným textem, který zřejmě nenalezl dosti milosti v očích redakce. Ono je ovšem obtížné téma globalizace zpracovat tak, aby to směřovalo k nějakému jednoznačnému výsledku či pointě; na straně druhé je v onom textu paní Hájkové celá řada podnětů, které stojí za bližší prodiskutování.
Jako první musím zřejmě objasnit, že i já proces globalizace pokládám za nezvratný. O tom víceméně není sporu. Otázkou je, jestli tento proces chceme považovat za progresivní, či ne.
Tady není odpověď nijak jednoduchá. V obecném smyslu samozřejmě ano; ta v zásadě jednotná celoplanetární civilizace musí tak jako tak jednou vzniknout.
A také je zde jeden naprosto nezanedbatelný aspekt: dejme tomu, že volnotržní hospodářství a tedy kapitalismus bude ve víceméně nezměněné podobě existovat i nadále. To by bylo do značné míry politováníhodné; ale ten "globalizovaný" svět by měl alespoň podstatně silnější nástroje k ukrocení alespoň nejvíce asociálních projevů tohoto kapitalismu. Bylo by možno konečně zrušit daňové ráje, kam si zbohatlíci ulévají své poklady vzešlé většinou z práce jiných, aniž by z nich splatili ve formě daní alespoň část ve prospěch celku. Bylo by - či spíše: bude - možno odstranit drastické nerovnosti ve mzdách za tutéž práci. - Ovšem je nemalá otázka, co to udělá s blahobytem našeho prvního světa, když bangladéšské šičky košilí a dejme tomu sběratelé banánů budou mít náhle plat nikoli padesát centů, nýbrž patnáct euro na hodinu - a odpovídajícím způsobem se zdraží cena oněch produktů.
Takže v daném ohledu je onen proces globalizace bezpochyby pozitivní a progresivní.
Na straně druhé je ovšem stejně tak možné, že právě v důsledku dovršené globalizace až tehdy právě ten kapitalismus získá své konečné vítězství nad celým světem.
Ta principiální existenciální nejistota člověka, o které J. Pehe tvrdí, že je pouze jakýmsi přechodným projevem příliš rychlé globalizace, je totiž bytostně spjatá se samotnou podstatou kapitalismu, tedy toho volnotržního hospodářství. Jak věděl mnohem lépe Marx, je právě tohle základním znakem kapitalismu, že člověk-pracovník je tu zcela principiálně vydán napospas slepým silám živelného trhu.
A i když by v budoucnu existovala nakrásně nějaká celosvětová vláda - vůči těmto slepým silám trhu bude nakonec stejně tak bezmocná, jako jsou vlády současné.
A nedá se žádným způsobem předem vyloučit, že ty ekonomické krize budou v tom plně globalizovaném světě nakonec ještě ničivější, právě protože svými otřesy zasáhnou zároveň celou planetu, a nebude před nimi žádného úniku.
JP
...v jinou formu pozitivní energie.
Skutečně zajímavá myšlenka, paní Hájková.
Jenže k tomu je zapotřebí celá řada věcí. Za prvé, bylo by nutno odstranit příčiny toho hněvu.
Nebo přesněji: ani tak ne příčiny toho hněvu vůbec (že ten hněv tady je, to je samo o sobě pozitivní faktor; jde jenom o to ho proměnit v tu pozitivní, tvůrčí energii) - ale jde o to odstranit či nějak zneutralizovat ty příčiny, které vedou k oné živelnosti, bezcílnosti, zaslepenosti (tedy: "tekutosti") toho hněvu. A právě to je problém.
Další problém je ten, že celá řada se k tomu "tekutému hněvu" přidává spíše z důvodů ryze osobních; oni jsou destruktivní principiálně, oni chtějí ve skutečnosti jenom bořit a rozbíjet, nikoli tvořit a stavět; a kapitalismus si berou víceméně jenom jako záminku pro to, aby mohli rozbíjet, a ještě se přitom zaštiťovat vznešenou ideou boje proti neoliberalismu a moci nadnárodních koncernů a korporací.
Takže, jestliže chceme opravdu přetavit tu energii hněvu v něco pozitivního, pak musíme mít k dispozici natolik přesvědčivou a strhující ideu, aby dokázala ten hněv svést do jednoho - ke konkrétnímu cíli směřujícího - řečiště, a aby svou silou dokázala ty destruktivní tendence přetavit v ty pozitivní. JInak řečeno, jedná se o aspekt jak systémový, tak ale i ryze emocionální.
Skutečně zajímavá myšlenka, paní Hájková.
Jenže k tomu je zapotřebí celá řada věcí. Za prvé, bylo by nutno odstranit příčiny toho hněvu.
Nebo přesněji: ani tak ne příčiny toho hněvu vůbec (že ten hněv tady je, to je samo o sobě pozitivní faktor; jde jenom o to ho proměnit v tu pozitivní, tvůrčí energii) - ale jde o to odstranit či nějak zneutralizovat ty příčiny, které vedou k oné živelnosti, bezcílnosti, zaslepenosti (tedy: "tekutosti") toho hněvu. A právě to je problém.
Další problém je ten, že celá řada se k tomu "tekutému hněvu" přidává spíše z důvodů ryze osobních; oni jsou destruktivní principiálně, oni chtějí ve skutečnosti jenom bořit a rozbíjet, nikoli tvořit a stavět; a kapitalismus si berou víceméně jenom jako záminku pro to, aby mohli rozbíjet, a ještě se přitom zaštiťovat vznešenou ideou boje proti neoliberalismu a moci nadnárodních koncernů a korporací.
Takže, jestliže chceme opravdu přetavit tu energii hněvu v něco pozitivního, pak musíme mít k dispozici natolik přesvědčivou a strhující ideu, aby dokázala ten hněv svést do jednoho - ke konkrétnímu cíli směřujícího - řečiště, a aby svou silou dokázala ty destruktivní tendence přetavit v ty pozitivní. JInak řečeno, jedná se o aspekt jak systémový, tak ale i ryze emocionální.
JP
June 7, 2017 v 16.51
Problémem by ani tak nebyla ta "senilní ctižádost" sama, pane Petrasku; ale zle je, když se setká a v jedno spojí právě s tou zaslepenou, destruktivní, retardovanou složkou toho "tekutého hněvu".
To co z tohoto spojení pak vznikne je nakonec méně tekuté, jako spíše velice zhutnělé, až přímo zkostnatělé, takže se s tím už vůbec nedá hnout.
To co z tohoto spojení pak vznikne je nakonec méně tekuté, jako spíše velice zhutnělé, až přímo zkostnatělé, takže se s tím už vůbec nedá hnout.
JP
Ještě něco k té otázce budoucnosti: v žádném případě nechci tvrdit, že budoucnost je možno nějakým způsobem zcela jednoznačně naplánovat či nalinkovat.
Takovýto model měl v zásadě Hegel; a v určitém smyslu i Marx (o tom jsme nedávno diskutovali).
Ale na straně druhé je stejně tak zcela neodůvodněné tvrdit, že budoucnost je z c e l a otevřená a neurčitelná. Jsou tady určité základní síly a struktury lidské pospolitosti a principů jejího fungování, než aby bylo možno zcela ignorovat jejich určující působnost.
Takže, krátce řečeno: naše budoucnost je s největší pravděpodobností "polootevřená": jsou určité faktory které určují ten základní rámec, v jehož hranicích se lidská pospolitost bude vyvíjet do budoucna; ale na straně druhé to množství všech možných dalších vlivů (a na prvním místě volná kreativita samotného člověka) je natolik nekonečné, že je tu vždycky možné nějaký zcela nečekaný zvrat ve vývoji. (Například, že se homo sapiens stane tvorem skutečně rozumným; s tím už se dnes vlastně už vůbec závažně nepočítá, a to by celé budoucnosti dalo samozřejmě naprosto nový směr, kdyby k tomu přece jenom nakonec nějak došlo.)
Takovýto model měl v zásadě Hegel; a v určitém smyslu i Marx (o tom jsme nedávno diskutovali).
Ale na straně druhé je stejně tak zcela neodůvodněné tvrdit, že budoucnost je z c e l a otevřená a neurčitelná. Jsou tady určité základní síly a struktury lidské pospolitosti a principů jejího fungování, než aby bylo možno zcela ignorovat jejich určující působnost.
Takže, krátce řečeno: naše budoucnost je s největší pravděpodobností "polootevřená": jsou určité faktory které určují ten základní rámec, v jehož hranicích se lidská pospolitost bude vyvíjet do budoucna; ale na straně druhé to množství všech možných dalších vlivů (a na prvním místě volná kreativita samotného člověka) je natolik nekonečné, že je tu vždycky možné nějaký zcela nečekaný zvrat ve vývoji. (Například, že se homo sapiens stane tvorem skutečně rozumným; s tím už se dnes vlastně už vůbec závažně nepočítá, a to by celé budoucnosti dalo samozřejmě naprosto nový směr, kdyby k tomu přece jenom nakonec nějak došlo.)
June 8, 2017 v 5.46
Máta pravdu, Pane Poláčku, že není tak jednoduché přetvářet destruktivní energii na energii tvořivou. Ale pochybuji, že tomu napomůže nějaká idea.
Možná to vyžaduje spíš oběť. Sebezapření.
Možná to vyžaduje spíš oběť. Sebezapření.
PM
a to v souvislosti s podporou nezbytného pokusu o analytický přístup k lidské destruktivitě.
Analytický přístup lze chápat jako komplementární počinek ve vývoji židokřesťanské náboženské epochy.
Jako kompenzační projev dlouhodobé opomíjeného významu krutých výpovědí Starého zákona.
Jako pokus o civilizační pokrok nejen celebrací lidského dobra, ale na základě celistvého obrazu lidské mentality.
A to se bez sebezapření neobejde.
Žádá si totiž akceptaci destruktivity jako nedělitelné součásti mentality každého z nás.................bych už zase připomněl.
Analytický přístup lze chápat jako komplementární počinek ve vývoji židokřesťanské náboženské epochy.
Jako kompenzační projev dlouhodobé opomíjeného významu krutých výpovědí Starého zákona.
Jako pokus o civilizační pokrok nejen celebrací lidského dobra, ale na základě celistvého obrazu lidské mentality.
A to se bez sebezapření neobejde.
Žádá si totiž akceptaci destruktivity jako nedělitelné součásti mentality každého z nás.................bych už zase připomněl.
asi víte lépe. Já Vás pouze mohu odkázat nahoru na mé příspěvky výše a uvedenou webovou stránku .
Problém je nejspíše v tom, že porozumět osobité britské politické kultuře přes středoevropskou zkušenost je těžké.
Stát se Prime Minister je vrcholem kariéry politika - výš již nemůže. A vzít daný úkol a co nejlépe jej profesionálně vykonat je součástí profese. Tady se tvoří dějiny a Vaše místo v nich.
Problém je nejspíše v tom, že porozumět osobité britské politické kultuře přes středoevropskou zkušenost je těžké.
Stát se Prime Minister je vrcholem kariéry politika - výš již nemůže. A vzít daný úkol a co nejlépe jej profesionálně vykonat je součástí profese. Tady se tvoří dějiny a Vaše místo v nich.
přečtěte si také Jana Konvalinku výše hned pod Vámi
JP
Totiž: ano i ne.
Na straně jedné, bezpochyby ano: je to centrální moment jak křesťanství, tak antické etiky, tak ale svým způsobem i u Freuda, kdy prvotní "tabu" (tedy zákaz učinit respektive provést to, k čemu nás strhují naše "přirozené" pudy) je prvopočátkem jakékoli lidské kultury.
Na straně druhé: tady je nutno dávat velice veliký pozor. Například v tom křesťanství: víme že tady ten postulát sebezapření vedl namnoze k potlačování j a k é k o l i lidské přirozenosti. (Celá ta Augustinova koncepce "dědičného hříchu" je založena v podstatě právě na tom.)
Takže, nakonec jako vždycky i tady je nutno znovu a znovu hledat ten aristotelský "správný střed" mezi tím, aby toho nebylo "ani příliš mnoho, ani příliš málo".
To platí naprosto stejně i pro tu panem Petraskem zmíněnou "lidskou destruktivitu".
Destruktivita je obecně chápána jako jenom a pouze negativní vlastnost, jmenovitě v křesťanství: je tu přece jednou provždy dán ten dokonalý boží svět, a jakákoli - lidská - destruktivita pak logicky nemůže mít za důsledek nic jiného, nežli tento dokonalý svět rozbíjet.
Jenže: znovu a znovu připomínám, že pokud nemá mít člověk nakonec jenom zcela pasivní úlohu a pozici, pak mu prostě m u s í být dáno a přiznáno výlučné právo k tomu, jít svou vlastní cestou, zkoušet nové a nové směry, ve své vlastní odpovědnosti. A k tomu tedy nevyhnutelně patří i to, destruovat (Hegel by řekl: negovat) to co tu bylo doposud. A co se třeba napohled zdá být dokonalým, ale jeho čas už uplynul, a nyní je nevyhnutelné jít dál.
Nakonec s tímto "destruktivismem" celá evoluce konec konců relativně úspěšně žije a existuje už celé miliardy let.
Anebo, opačně řečeno: kdyby živí tvorové nebyli opatřeni touto schopností postavit se v boji vůči svému okolí - asi bychom tu žádnou evoluci neměli. Žádný vývoj. Ve všeobecné vzájemné harmonii by všechno zůstalo v původním stavu. Tedy na úrovni prvotních jednobuněčných organismů.
Otázkou všech otázek je, jakým způsobem nalézat právě tu pravou střední cestu mezi tou destruktivitou (tj. schopností vlastního prosazení se) nutnou a pozitivní, a mezi tou negativní, skutečně pouze destruktivní.
A tak bych zase jednou připomněl, že ze čtyř antických "kardinálních ctností" se hned tři týkají právě našeho tématu:
- statečnost (v boji) - to je právě ten moment "destruktivity"
- umírněnost - je protipólem, vyvažujícím elementem
- a do třetice m o u d r o s t: to je právě ta vlastnost či schopnost či ctnost, která nám umožňuje v každé konkrétní situaci správně posoudit, zda je tady na místě více statečnost/aktivismus, anebo právě ta umírněnost.
Takže, nakonec všechno závisí od toho, dokázat jak jednotlivce, tak celou společnost vychovat a přivést právě k té moudrosti.
Za podmínek volnotržní ekonomiky a totální nadvlády bulvárních médií ovšem úkol až vysloveně nadlidský...
Na straně jedné, bezpochyby ano: je to centrální moment jak křesťanství, tak antické etiky, tak ale svým způsobem i u Freuda, kdy prvotní "tabu" (tedy zákaz učinit respektive provést to, k čemu nás strhují naše "přirozené" pudy) je prvopočátkem jakékoli lidské kultury.
Na straně druhé: tady je nutno dávat velice veliký pozor. Například v tom křesťanství: víme že tady ten postulát sebezapření vedl namnoze k potlačování j a k é k o l i lidské přirozenosti. (Celá ta Augustinova koncepce "dědičného hříchu" je založena v podstatě právě na tom.)
Takže, nakonec jako vždycky i tady je nutno znovu a znovu hledat ten aristotelský "správný střed" mezi tím, aby toho nebylo "ani příliš mnoho, ani příliš málo".
To platí naprosto stejně i pro tu panem Petraskem zmíněnou "lidskou destruktivitu".
Destruktivita je obecně chápána jako jenom a pouze negativní vlastnost, jmenovitě v křesťanství: je tu přece jednou provždy dán ten dokonalý boží svět, a jakákoli - lidská - destruktivita pak logicky nemůže mít za důsledek nic jiného, nežli tento dokonalý svět rozbíjet.
Jenže: znovu a znovu připomínám, že pokud nemá mít člověk nakonec jenom zcela pasivní úlohu a pozici, pak mu prostě m u s í být dáno a přiznáno výlučné právo k tomu, jít svou vlastní cestou, zkoušet nové a nové směry, ve své vlastní odpovědnosti. A k tomu tedy nevyhnutelně patří i to, destruovat (Hegel by řekl: negovat) to co tu bylo doposud. A co se třeba napohled zdá být dokonalým, ale jeho čas už uplynul, a nyní je nevyhnutelné jít dál.
Nakonec s tímto "destruktivismem" celá evoluce konec konců relativně úspěšně žije a existuje už celé miliardy let.
Anebo, opačně řečeno: kdyby živí tvorové nebyli opatřeni touto schopností postavit se v boji vůči svému okolí - asi bychom tu žádnou evoluci neměli. Žádný vývoj. Ve všeobecné vzájemné harmonii by všechno zůstalo v původním stavu. Tedy na úrovni prvotních jednobuněčných organismů.
Otázkou všech otázek je, jakým způsobem nalézat právě tu pravou střední cestu mezi tou destruktivitou (tj. schopností vlastního prosazení se) nutnou a pozitivní, a mezi tou negativní, skutečně pouze destruktivní.
A tak bych zase jednou připomněl, že ze čtyř antických "kardinálních ctností" se hned tři týkají právě našeho tématu:
- statečnost (v boji) - to je právě ten moment "destruktivity"
- umírněnost - je protipólem, vyvažujícím elementem
- a do třetice m o u d r o s t: to je právě ta vlastnost či schopnost či ctnost, která nám umožňuje v každé konkrétní situaci správně posoudit, zda je tady na místě více statečnost/aktivismus, anebo právě ta umírněnost.
Takže, nakonec všechno závisí od toho, dokázat jak jednotlivce, tak celou společnost vychovat a přivést právě k té moudrosti.
Za podmínek volnotržní ekonomiky a totální nadvlády bulvárních médií ovšem úkol až vysloveně nadlidský...
JP
Ovšem, paní Hájková, například i to křesťanské sebezapření bylo svého času také jenom "idea".
Idea, s kterou někdo přišel na svět - a ukázalo se že tato idea je nosná, protože postihla něco, co bylo v té době v "nevědomí" světa právě aktuální. Co už bylo latentně přítomno, chtělo se zrodit - a jenom to ke svému zrození mělo zapotřebí právě takovéto jasně vyslovené ideje, aby se jí mohlo chopit, v jejím ztvárnění nabýt svou životní formu.
A o nic jiného se nejedná ani dnes: nalézt takovou ideu, která vystihne ducha doby, která postihne to, co je už tak nějak přítomno v konfliktech a bojích dneška, ale co si ještě nedokáže dát jasnou formu.
Idea, s kterou někdo přišel na svět - a ukázalo se že tato idea je nosná, protože postihla něco, co bylo v té době v "nevědomí" světa právě aktuální. Co už bylo latentně přítomno, chtělo se zrodit - a jenom to ke svému zrození mělo zapotřebí právě takovéto jasně vyslovené ideje, aby se jí mohlo chopit, v jejím ztvárnění nabýt svou životní formu.
A o nic jiného se nejedná ani dnes: nalézt takovou ideu, která vystihne ducha doby, která postihne to, co je už tak nějak přítomno v konfliktech a bojích dneška, ale co si ještě nedokáže dát jasnou formu.
kdyby jste se podíval, zjistil by jste, že na tom webu jsou tři mé články napakované informacemi o brexitu.
Je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.
Kazatel 3,8
Kazatel 3,8
až se podíváte, ozvěte se znova
Nepřekvapuje mne, že v Německu jsou na Brity naštvaní, nabourali jejich představu Evropy. Ale sledujete názory na EU v ČR? Na CVVM se dá lecos najít. Na štěstí 60% se trvale spokojeno se členstvím. Ale brbláme!
Nepřekvapuje mne, že v Německu jsou na Brity naštvaní, nabourali jejich představu Evropy. Ale sledujete názory na EU v ČR? Na CVVM se dá lecos najít. Na štěstí 60% se trvale spokojeno se členstvím. Ale brbláme!
+ Další komentáře