Propaganda se často uchyluje ke vzývání jediné hodnoty, jako je kupříkladu víra či vlastenectví. Kdokoli by ji chtěl zpochybňovat, vylučuje tím sám sebe ze slušné společnosti. Posvátná hodnota je pak zneužívána k zastření skutečných úmyslů těch, kteří se jí zaklínají. Dnes se takovou hodnotou stala svoboda. Svoboda je klacek, po němž mocní sahají, potřebují-li potlačit nebezpečné myšlenky.

Když think-tanky či miliardáři vlastněná média volají po svobodě, dávají si dobrý pozor, aby náhodou nedali najevo, čí svobodu přesně mají na mysli. Svoboda pro některé podle nich znamená vlastně svobodu pro všechny. V určitých případech tomu tak skutečně je. Kupříkladu svobodu myšlení a projevu je možné uskutečňovat, aniž bychom tím jiným lidem působili škodu. V jiných případech je tomu ale naopak: co je pro jednoho svobodou, pro druhého znamená otroctví.

Osvobodí-li se korporace od odborů, umenší tak svobody svých zaměstnanců. Když se ti nejbohatší osvobodí od daní, chřadnou veřejné služby a trpí všichni ostatní. Když mají finanční spekulanti svobodu nezodpovědně experimentovat s exotickými finančními produkty, účet za způsobenou krizi pak zaplatí daňoví poplatníci.

Víc než co jiného ale miliardáři a jimi řízené organizace požadují svobodu od čehosi, čemu říkají „nesmyslné regulace“. Co se tím však ve skutečnosti myslí, jsou opatření na ochranu veřejnosti před nekalými praktikami či vedlejšími důsledky podnikatelské činnosti.

Jeden článek, publikovaný minulý týden v Daily Telegraph, nesl titulek „Zrušme nesmyslné regulace, které dusí Británii, a osvoboďme naši zemi z okovů Bruselu“. Ano, Británie se dusí, ale ne regulacemi. Dusíme se, protože vláda toleruje porušování evropských pravidel pro kvalitu ovzduší. Výsledné znečištění pak každoročně osvobozuje tisíce duší z jejich těl.

Rušení takových opatření na ochranu veřejnosti skutečně znamená vysvobození — konkrétně vysvobození miliardářů a korporací z mezí demokratické společnosti. To přesně je cílem brexitu i Donalda Trumpa. Svoboda, která je nám slibována, znamená svobodu těch nejbohatších nás vykořisťovat.

Daily Telegraph vede otevřenou kampaň za to, aby byl brexit završen totální deregulací celé britské ekonomiky. A — abychom k němu byli spravedliví — ani se příliš nesnaží tajit, komu to prospěje. Vysvětluje nám, že „konečným cílem celého procesu by mělo být... osvobození tvůrců bohatství“. (Tvůrci bohatství je kódové označení pro extrémně bohaté.) Mezi svobody, jež by se nám měly navrátit, počítá Telegraph možnost řadit silně zahnuté banány do první jakostní třídy, svítit klasickými žárovkami a zabíjet čolky velké.

Nezávislí a superbohatí

Podezírám bratry Barclayovy, miliardáře, kteří Telegraph vlastní, že jim nejde o čolky ani o banány. Jelikož ale jejich obchodní impérium zahrnuje hotely, lodní dopravu, prodej aut i zásilkové služby, odhadoval bych, že jim velmi leží v žaludku evropské direktivy týkající se maximální pracovní doby, posuzování dopadů na životní prostředí u nových staveb, direktivy chránící práva spotřebitelů, bezpečnostní regulace v námořním právu a podobná opatření na ochranu veřejnosti.

Pokud se vláda rozhodne Telegraph vyslyšet a spálit „nesmyslné regulace“ na pomyslné „slavnostní hranici“, budeme zřejmě skutečně znovu moci jíst křivé banány a šlapat po obojživelnících. Na druhou stranu bychom mohli ztratit svá práva na důstojné zacházení v zaměstnání, na ochranu před „šmejdskými“ obchodními praktikami, na čistý vzduch a vodu, na funkční veřejné služby a další charakteristické rysy civilizované společnosti. Náročná volba, že?

Jako by chtěl zdůraznit co má na mysli, vybral si nedělní Telegraph pro článek o společnostech úpících pod „břemenem nesnesitelných regulací“ k rozhovoru Nicka Varneyho — ředitele firmy Merlin Entertainments.

Ten popisuje, jak prý má jeho společnost kvůli některým předpisům „krvavé ztráty“. Škoda, že článek v souvislosti s touto formulací nepřipomíná krvavé ztráty, které firma způsobila svým zákazníkům v důsledku jednostranného rozhodnutí nesnesitelné břemeno ze svých zad sejmout. Kvůli jejímu rozhodnutí obejít bezpečnostní mechanismus horské dráhy a navzdory předpisům ji provozovat i během silného větru bylo zraněno šestnáct lidí. Dvěma mladým ženám musely být amputovány nohy. Přesně to je důvod, proč existují opatření na ochranu veřejnosti, jež by chtěl Telegraph odstranit.

Totožný étos a totožná rétorika prostupuje dosavadní praxi Trumpovy vlády. Nový ředitel Agentury na ochranu životního prostředí Scott Pruitt usiluje o likvidaci předpisů na ochranu řek před znečištěním, zaměstnanců před toxickými pesticidy a nás všech před rozvratem klimatu.

Nelze přitom tvrdit, že by agentura před jeho nástupem byla nějak přehnaně horlivá. Jednou z příčin hromadné otravy lidí v michiganském Flintu jedovatou vodou byla katastrofální neschopnost agentury zabezpečit zásoby pitné vody před kontaminací olovem. Toxickou vodu její vinou muselo pít víc než osmnáct milionů Američanů.

Trumpova vláda ale vedle velkých klimatických programů likviduje i ty nejokrajovější mechanismy ochrany životního prostředí. Tak například zamýšlí odebrat financování miniaturnímu Úřadu pro chemickou bezpečnost, jehož smyslem je vyšetřovat smrtelné havárie v chemičkách. Zjišťovat, co přesně se stalo a proč, je ale zřejmě nemístným omezením svobody.

Ani na jedné straně Atlantiku však tyto snahy neprocházejí bez odporu. Trumpův útok proti opatřením na ochranu veřejnosti již čelí desítkám žalob. A rada Evropské unie dala Velké Británii jasně najevo, že pokud chce po Brexitu na společném trhu dále obchodovat za příznivých podmínek, nesmí nechat britské firmy šetřit peníze přenášením nákladů na zbytek společnosti.

Vedoucí proponenty brexitu to dohání k zuřivosti. V důsledku „paradoxu znečištění“ (nejšpinavější korporace musí utrácet nejvíc peněz na lobbing, takže si nakonec přivlastňují celý politický systém) jsou politici jako Boris Johnson či Michael Gore zavázáni prosazovat „svobodu“ nezodpovědných firem.

Může se to ale obrátit proti nim. Jejich hlavním argumentem ve prospěch deregulace je, že tak zvýší konkurenceschopnost britských firem. Pokud ale v důsledku tyto firmy nebudou moci obchodovat na evropských trzích, tato logika se rozpadne.

„Slavnostní hranici“ deregulace se pokusí zapálit tak jako tak — jde jim právě tak o moc a o prestiž jako o peníze. Nemusíte superbohaté poslouchat příliš dlouho, abyste pochopili, že mnozí z nich vnímají sami sebe jako „nezávislé“, jež Friedrich Hayek oslavuje v Ústavě svobody, či se vidí být Johnem Galtem, který vedl vzpouru miliardářů proti vládě v románu Atlasova vzpoura od Ayn Randové. Tak jako Hayek považují svou svobodu od demokratické společnosti za nezadatelné právo, bez ohledu na škody, které způsobí ostatním, či dokonce sami sobě.

Čelíme-li propagandě, naším prvním úkolem je ji rozšifrovat. Začít je třeba demaskováním skutečného významu její posvátné hodnoty. Kdykoli proto slyšíme slovo svoboda, měli bychom se ptát sami sebe: „Svoboda pro koho? A na čí účet?“

Text původně vyšel v deníku The Guardian. Pro Deník Referendum ho přeložil Josef Patočka.