V pátek vyšel na stránkách těchto novin překlad článku britského novináře Johna Harrise z Guardianu. U nás má text titulek Pochopení elitám moc dlouho nevydrželo. Voliči populistů jsou už zase „idioti“. Zjistila jsem při jeho četbě, že mě už tyhle nabádavé články štvou.

Nejprve k článku: Evropská unie přece nebrání vládám jednotlivých zemí, aby se staraly o své sociálně a ekonomicky problematické regiony — vystoupení z EU přece nic v tomto smyslu nezaručuje. Naopak — EU k tomu poskytuje různé dotační programy. Pokud jsou regiony nadále zanedbané, nemůže za to politika EU, ale jednotlivých vlád. Včetně britské. Včetně české, polské a které všechny země tak nezodpovědně koketují s inspirací brexitem.

Jenomže to by musely mít vlády odvahu k zásadním strukturálním hospodářským změnám, které by zaangažovaly obyvatele chudých regionů pro otázky vlastní existence a prosperity. Což by znamenalo upustit od globální podpory bezduchého konzumu a podpořit naopak smysluplnou výrobu a služby blíže ke konkrétním občanům. To je přece evidentní, a že se to nedaří, je dílo velmi mocných složek, které si to nepřejí.

Ale taky obyvatel, kteří by nesnesli fakt, že některé zboží a služby přijdou dráž, ale zato se někteří bližní přestanou klepat v nejistotě. Možná sedí i v Bruselu nějací takoví, kteří si autonomní rozvoj regionů a menších společenství nepřejí, ale rozhodně není Evropská unie jako celek ideovým nositelem této negace.

Pokud tohle lidé nevidí, tak se neumějí dívat kolem sebe a úplně zapomněli přemýšlet konstruktivně. Nerozumím tomu, proč se lidé politicky rozhodují proti vlastnímu zájmu a nechce se mi v tom s nimi laskavě proti vlastnímu rozumu souhlasit, už toho bylo dost. Chtěla bych slušně, srozumitelně a důrazně říci, že negativismus, řinčení zbraněmi a vláda miliardářů (ani čínských) řešení nepřinese.

↗

Britové se přece svého problému s migranty vystoupením z EU nemůžou zbavit. Z EU (a jde o ty „polské instalatéry“) přicházejí zejména námezdní síly na práce, které občané Británie vykonávat nechtějí (ostatně podobně jako občané jiných zemí EU včetně České republiky). Pořád se bavíme o problémech s migranty a azylanty, ale ti, proti kterým je obrácen brexit, nejsou ani jedno z toho. Začněme otevřeně mluvit o problémech s námezdními dělníky.

V Británii už na to téma vyšel román anglicky píšící polské autorky A. M. Bakalarové , kniha se jmenuje Children of Our Age (což je citát z básně Wislawy Szymborské). Kdyby podniky na Britských ostrovech pro obyvatele EU pracovní místa a smlouvy nenabízely, nebylo by možné tam pracovat, i když to v EU je zákonem zaručeno.

Antipatie obyčejného Angličana k obyčejnému Polákovi asi není založená na rasismu, spíš na nedůvěře k postkomunistickému evropskému kontinentu, o kterém průměrný ostrovan neví nic. Je to tedy odpor proti neznámému. Ostrovní říše, jakou mentálně Velká Británie zůstává, neměla etnicky nebo národnostně čisté obyvatelstvo nikdy, co svět světem stojí, v té směsi národů a barev to tedy asi nebude a v tom se Britové od nás suchozemců liší. Takže?

Definovat pokrok jen technologicky je arogantní, ale hledání východiska z vlastních problémů prostřednictvím hrubiánského a nerovného zacházení s ženami, dětmi, lidmi jiných etnik, krajinou a přírodními zdroji je očividná chyba. Nevím, proč bychom se měli kvůli tomu, že si zhruba polovina občanů euroamerické civilizace takové zacházení přeje ve jménu zachování svého nezdravého a bezperspektivního konzumu, před jejich přáními sklánět a vciťovat se do jejich hněvu.

Ty části společnosti, které svůj neurčitý hněv směrují ke zrušení všeho, co bylo zřízeno a ustaveno ku pomoci slabším a znevýhodněným občanům, tedy všechny ty demagogické útoky proti inkluzi ve školách, sociálnímu bydlení, zálohovému výživnému, Romům, ženám a lidem nemocným a handicapovaným, jsou cítit puchem pomsty — jen člověk neví, za co.

Venkov není poušť

Mám většinu rodinných příslušníků na venkově a sama jsem na venkově mnoho let žila. Opravdu nevím, proč by se venkované měli cítit tak zavržení nebo zanedbaní. Znám spoustu venkovských aktivit, které život zpestřují a činí zajímavým, ba přinášejí radost. I v situaci sociálně náročné má člověk na venkově víc možností se vlastním úsilím přičinit o zmírnění jejích projevů, a hlavně, má spoustu možností smysluplného konání. Obyvatel velkoměstského bytu v situaci sociálního propadu je na tom mnohem hůř, jeho každodenní život je dražší, a tak je mnohem snazší kořistí všelijakých dravců.

Záleží pochopitelně na lidech a na jejich vůli nepodlehnout momentálnímu lákání údajné výhody nebo zisku a udržet pospolitost. Těžko se však v obci udrží obchod, když všichni podlehnou vášni pro supermarkety a jejich chimérické slevy, škola, když zastupitelstvo odhlasuje její zrušení v iluzorní představě kvalitnější městské, knihovna, když všichni koukají jen na televizi a internet, kde se lidé nedomluví ani na nohejbal nebo tancovačku a kde jediným místem setkávání zůstane hospoda, a někdy ani ta ne. Kde se nejsme ochotni na nic složit, (třeba na společný výlet, takže pak nikdo nejde nikam).

Ale není to tak všude. Hrozným problémem jsou hrací automaty a drogy, ale ty kupodivu nejsou tématem volebním, těmi se, jak se zdá, tekutý hněv neživí. Tak čím se živí kromě komplexů z vlastní neschopnosti pohnout se z místa?

Velice výmluvným je v tomto ohledu román Anny Bolavé Do dna: život jihočeského městečka s továrnou na zpracování drůbeže, několika středními živnostmi a školou je, viděno neutrálně, úplně normální, nepanuje tam ani zvláštní bída, ani nepořádek. To temné, co činí z příběhu thriller, je v prožitku protagonistů. Jedna z hrdinek vyprávění, Alena, rozvedená a osamělá žena, matka dospívající dcery, která pracuje u drůbežářského pásu, ačkoliv má vzdělání i schopnosti na lepší uplatnění, jako by měla mysl zastřenou pavučinou, je protivná, zachmuřená, chvílemi bezcitná, nesmyslně lakotná a kvůli tomu nešťastná — a neschopná s tím cokoli udělat.

Rozpad společnosti je náš veliký problém. Ale činy, kterými někteří z nás reagují na neblahý pocit z toho rozpadu, totiž iracionální příklon ke strukturám, které se na tom rozpadu podílejí a do značné míry ho mají na svědomí, si nezaslouží, abychom mu submisivně nadbíhali. Jsme plni odporu, nikomu nic nedarujeme a můžeme-li využít svého práva negace, zarazíme jakýkoli rozvoj. Nepustíme ani chlup.

Zajímavé je, že ačkoliv jsme takhle negativisticky naladěni, to všechno, o čem nejsme ochotni se dohodnout v rámci celkem tradičních a osvědčených pravidel, klidně odevzdáme na stříbrném podnose někomu, kdo si o poslední hodnoty našeho společenství řekne z pozice nadřazeného dobrodince. A vůbec si nevšimneme, že on a jeho parta nás o to, co nám chybí a neumíme to ani pojmenovat, připravili.