S autorkou se dá v mnohém souhlasit, místy se však zdá, že reaguje spíše než na kritizovaný článek, na svou představu toho, co v něm chtěl autor říci, místy je její text vnitřně v rozporu.

Na jednom místě píše, že "Evropská unie přece nebrání vládám jednotlivých zemí, aby se staraly o své sociálně a ekonomicky problematické regiony", aby o odstavec dál předchozí tvrzení znevěrohodnila daleko přesnějším vyjádřením: "že se to nedaří, je dílo velmi mocných složek, které si to nepřejí".

Nebyl to snad Jeremy Corbyn, který prohlásil: "pokud bych chtěl znárodnit britskou železnici, EU mi to nedovolí"?

Sám jsem jednoznačně za zachování EU, tak jako byl Šmeral za zachování R.-U., kdy v nadnárodním celku viděl větší možnosti pro svůj socialismus. Nezdá se však, že by se dosavadní Unie vyvinula v něco až tak většího, než jen ve sjednocení velkého businessu. Kajícné řeči po brexitu o jiném přístupu nestačí ani na dorovnání platů a potravinových standardů členských zemí "sjednocené Unie".

V dokreslení "ostrovní říše" autorce vypadlo dosti podstatné, a sice, že Británie není jen "směsí národů a barev", ale hlavně třídně stále velmi rozdělenou společností. Nevraživost vůči "polskému instalatérovi" tak může být stejně iracionální a kanalizovat stejné frustrace, jako česká nevraživost vůči migrantovi, kterého nevidět.

Pokud tak "antipatie obyčejného Angličana k obyčejnému Polákovi asi není založená na rasismu", troufám si tvrdit, že ani u drtivé většiny našich spoluobčanů nejsou "útoky proti inkluzi ve školách, sociálnímu bydlení, zálohovému výživnému, Romům, ženám a lidem nemocným a handicapovaným" pouhým prvoplánovým projevem sociálního či etnického rasismu, jako spíše útokem na politiku, která je s těmito hodnotami spjata. A která sice nabádala ke kulturní snášenlivosti, ale která byla až příliš často - skrze různé asociální reformy - spojena se sociálním ignorantstvím. Tento vnucený konflikt mezi kulturním a sociálním považuji aktuálně za asi nejtragičtější projev doby a za chybu levice, že si jej nechává podsouvat.

Pokud se pak divíme, že se "lidé politicky rozhodují proti vlastnímu zájmu", není to zdaleka poprvé. Za doby Klause či Nečase to však očividně tolik nevadilo.

Vážený pane Jehličko,
to, že řekl Jeremy Corbyn, že EU by mu nedovolila znárodnit britské železnice, je zajímavé - ale je to pravda? Asi to znamená, že by je musel vyvlastnit, tedy dosavadní majitele by stát musel vyplatit, tak, jako třeba Berlín nakonec vyplatil majitele vodovodních sítí ve městě. A v Berlíně se to podařilo. I kdyby se po brexitu Corbyn ( po případném volebním vítězství) rozhodl železnice znárodnit, i jemu by to musel schválit britský parlament. Čili EU není jedinou překážkou.

Eu je proti evropskému kontinentu opravdu hrozně třídně rozdělená, ale ti námezdní dělníci a "pobírači dávek" jsou u nejvyšších tříd "pod rozlišovací schopností". V tradici imperia přece je, že na ně vždycky pracovali nějací úplně nebo skoro otroci ( je to vlastnost každého impéria, i ruského nebo čínského). Ti rozzlobení, které máme chápat, však nejsou z nejvyšší třídy, ale naopak jen o stupínek lépe situovaní než ti (my), které nesnášejí.
Britská ostrovní říše se očividně od evropského kontinentu chce distancovat. Ale proč s tím koketuje středoevropský suchozemský stát jako je Česká republika, to je rozumem těžko vysvětlitelné.
A pokud jde o ty demokratické hodnoty a kdo je rozkládá - k tomu se vraťme ještě jindy.

Vážená paní Zemančíková,

lze jistě souhlasit, že otázka vyvlastnění není zrovna věc, která by byla lehce politicky průchodná. A to prosím stále uvažujeme o vyvlastnění za náhradu. Kdo přitom tahá za jaký konec provazu ve vztahu stát - korporát bylo dobře vidět při zvládání poslední krize z r. 2008. Státu hrozí nejen arbitráže, ale při investičním vstupu na trh i různé žaloby za "deformaci rovných podmínek" či monopolizaci. Co měl přesně Corbyn na mysli ve vztahu k EU, nevím, nejspíš narážel na její demokratický deficit a to, že v britském parlamentu je to pořád hra více transparentní.

Lze i souhlasit, že často ten, který na tom není zrovna dobře, si rád kopne do chudáka pod ním. Tyhle vzorce chování se nám v poslední době až trpně aktualizují. Ale co z toho plyne? Není to třeba i tím, že ti "rozzlobení" nevidí dostatečnou naději, ztrácí víru v budoucnost a cítí či přímo zažívají pocit nespravedlnosti? Což, ano, nemusí vždy přímo souviset s jejich hmotným zajištěním, jakož spíše s tím, že směrem nahoru jsou dveře uzamčeny? Že zde není dostatečná nabídka pozitivní změny? V tom směru by mne zajímal průnik množin těch Britů, kteří hlasovali pro brexit a zároveň podporují Corbyna.

Naprosto souhlasím, že výstup z EU by byl pro nás katastrofou. To, že po něm volají političtí dobrodruzi je věc cynické vypočítavosti, že na něj slyší nemálo lidí, je bohužel problém nedostatečné nabídky alternativ. A hlasem jakéhosi nihilismu, na který sice můžeme útočit, ale který se nám při zachování stávajícího bude stále vracet.

Nejde o to, nač Corbyn narážel, ale zjevnou nepravdu jeho výroku.

Ví dobře, že ve znárodnění, resp. znovunárodnění britské železnice mu dříve než by se to vůbec mohlo týkat EU překazil odpor v Britanii, včetně odporu v jeho vlastní straně.
On tom ale nemluví, napadne rovnou EU, která by zrovna v tomto případě sotva mohla klást zásadní odpor -- železnice a sítě jsou v příliš mnoha zemích EU státní podniky. Mohla by žádat regulace monopolu, ale to je něco jiného.

Lexitář Corbyn mi nepříjde o nic méně demagogický než brexitáři.

Pravidla EU skutečně velmi přísně omezují jakékoli zásahy aktivní státní hospodářské politiky - jako subvence a jiná veřejná podpora - jakožto protivící se prioritě zachování rovného volného vnitroevropského trhu. Což přirozeně znevýhodňuje slabší regiony a fixuje v jejich nevýhodném postavení.

Rovněž tak rozpočtová pravidla jako Pakt růstu a stability vynucují pod sankcemi vyrovnané rozpočty, v důsledku nařizují zejména chudším a krizovým zemím nekonečnou politiku škrtů, která prokazatelně stávající rozdíly fixuje a zvětšuje. Dalo by se pokračovat konstrukcí Eura jakožto de facto zlatého standardu bez účinných fiskálních transferových mechanismů a s tvrdým odporem vůči nim, neexistencí centrální banky s funkcí věřitele poslední instance...

A nepíšu to proto, že by snad bylo bez EU líp. Nebylo, bylo by hůř a tragicky. Jenže není možné zavírat nad tím, že tak jak EU je, funguje podle neoliberálních pravidel a stávající rozdíly, najmě sociální, fixuje a zvětšuje. A přesně to hrozí vyústit v její rozpad, čím víc, tím s větší jistotou. A přesně toto je něco, co relevantní síly v EU, tj. síly s mocí nastavení jejího fungování reálně změnit, sveřepě brání pozměnit byť jen o málo.

Není mi z toho dvakrát dobře.

Ale souhlasit s ním nemohu. Posun v myšlení lidí (viděno v celém "okcidentálním" prostoru, nejen u nás) jednoduše nemůže být způsoben tím, že by náhle zhloupli. Ostatně není to ani problém generační: Ten příklon ke strachu a z něj plynoucího defenzivně agresivního chování postihl lidi v průběhu jejich životů: Mluvíte-li s nimi, a připomenete jim jejich naděje, samozřejmou otevřenost, či jimi samými prezentované názory dvacel let staré, hovoří o své naivitě z doby před dvaceti léty a pozdějším vystřízlivění, ne o generačním problému, střetu. Ba dokonce jsou přesvědčeni, že chrání své děti a vnuky před podobnou "chybou". Ti lidé hromadně nezhloupli, ani se nestali zlými, pokud takovými nebyli již před dvaceti lety. To biologicky není možné. (Čapek: Lidé se nemění, jen se ti vybarví...)

Takže změnu "ducha doby", tu změnu v přístupu ke světu, je nutno vysvětlit jinak. Soudím, že subjektivním, leč poměrně široce (nikoliv však univerzálně) sdíleným prožitkem. A ti, kdo by rádi změnili ducha doby zpět na svobodomyslný, nadějeplný, otevřený a konstruktivní "stav kolektivní mysli", by asi měli přemýšlet právě tak: svobodomyslně, s pohledem vpřed. Odsuzováním druhého nepřesvědčíte, a demokracie se hraje na hlasy. Takže jak konstruktivní je vedení mediální či sociál-síťové války proti lidem defenzivně agresivním? Útočíte-li na defenzivně agresivního psa, kousne vás. Rozhodně se nezačne chovat radostně, optimisticky, přátelsky a otevřeně.

Ztráta důvěry je dlouhodobá věc. A strach je emoce, nelze ho rozptýlit argumentací, logickým výkonem. Jen habituací, a nebo přenosem emocí, tj. převážením jinou emocí. (Mimochodem přesně to dělají vítězící síly. Nabízí východisko ze strachu sdílenou, skupinovou agresí. Emoční odreagování. To nerozmluvíte, nerozdebatujete. To je pocit, to je chemie mozku a né elektrický náboj na složitě kombinovaných synapsích. Vývojově starší, nutně silnější.)

Je tedy východisko? Existuje vůbec? Myslím, že ano, ale nespočívá v kladení intelektuálních nároků na druhé. Patrně je dobré si uvědomit, že je pouhou náhodou, hrou poměrů z teorie her, když já či vy nesdílíme stejnou negativní emoci. Víme málo, spíše přesně nevíme, proč se právě mě či vám vyhnul prožitek, který určil "ducha doby". Vůbec to nemusí být žádná naše zásluha, nefanděme si. Možná stačil malý rozdíl. Stress větší o pár milimolů kortikoidů na litr naší krve. Nebo tlak stresu stejné intenzity, ale nepomíjející o pár týdnů déle než nejdelší takové období v našem životě. Nebo pohyb nálad a emocí v sociálním okolí: Vážně můj či váš optimismus nezachránil někdo, kdo šíří dobrou náladu do svého okolí? Udrželi byste si otevřenou mysl, kdyby nikdo takový kolem vás rok či pěl let nebyl?

Měli bychom mít aspoň tolik poctivosti v myšlení, jako slon Bilibonk z dětských knížek Phlipa Ramseye. Nespokojit se s první odpovědí na otázku "proč", ale klást další. Nejpozději páté "proč" najde odpověď.

o které píše pan Jedlička, se neprojevila jen voličskými preferencemi lidí, jejichž postoje lze přičítat strachu a nejistotě. Vynesla na světlo i skupinu, která není vystrašená, ale radostná. Radostná z vidiny, že se smí, anebo brzy bude smět, mluvit i konat tak, jak jim překonaný "duch doby" podle jejich zdání zapovídal. Cítili se omezováni, dnes jim dodává optimismu každé vítězství, které podle jejich přesvědčení upevňuje ducha doby nové. Vítali Trumpa, brexit, u nás Zemana a Okamuru, fandili Hoferovi a LePenové, dávají najevo sympatie k Putinovi. Nemají konkrétní politické cíle, které by je spojovaly. Spojuje je vlastně jediné: radost z pokoření každého, kdo pro ně představuje nepřítele, nositele oněch pout, která nová doba slibuje odstranit. Pout, která my vidíme jako humanitu, toleranci, korektnost.
Nemylme se, tohle není pes, zahnaný do rohu. Tady opravdu nemusíme mít mindrák z toho, že se dostatečně nesnažíme o porozumění.

Já myslím, že jedna věc je chápat, čili soucítit s někým a druhá věc je chápat - rozumět, proč se něco děje tak, jak se to děje. To druhé je snazší pro lidi, kteří uznávají nějaké objektivní zákonitosti vývoje přírody a společnosti, jako třeba marxisté, nebo pro lidi, kteří uznávají nějaké biologické zákonitosti jako pan Jedlička. Prostě něco objektivního. Pro lidi, kteří nic takového neuznávají a myslí si, že člověk je naprosto svobodný mravní jedinec, to těžké je.
Nicméně lidé, které nejsme schopni ovlivnit (třeba z toho důvodu že nechápeme jejich chování) mohou vůči nám působit jako neznámý "přírodní živel". Nemusíme je chápat, když nechceme, nemusíme zkoumat, proč jednají jak jednají, ale musíme počítat s tím, že tady jsou a zařídit se podle toho.

Ani s Trumpem, ani s Hoferem, ani s Okamurou, Putinem či Zemanem systém ohrožený není. Teda, ono se nám může někdy zdá, že Trump už "to přehání", dokud ale neshodí akcie pod neúnosnou mez, nikdo jej sesazovat nebude.

Bývaly doby, kdy protestní stranou byli sociální demokraté, socialisté či komunisté. V každém městečku bylo několik jejich organizací, knihoven, zájmových, vzdělávacích spolků, mládežnických či sportovních organizací. Lidé nemuseli být tak bohatí, jak jsou údajně dnes (což je věc sice sporná, o to více ale omílaná, a má vést asi k tomu, aby si sedli na zadek), ale měli vizi do budoucna a naději na změnu k lepšímu. Ideje sociálního pokroku, rozšíření demokracie a s ním i většího přerozdělení produkce byly těmi idejemi, které hrozily kapitálu snížit jeho výnos.

Dnes jsme v situaci přesně opačné, lidé se propadají do dluhů a exekutorských pastí, pomalu nemají kde bydlet, kapitálový výnos se hromadí jen u jedné a té samé zdi a odvolena je ultrapravice propojena s velkokapitálem.

Můžeme sice žehrat na lidi, jako užitečné idioty, ale na koho vlastně žehráme? Na lid, který volil Zemana, či na lid, který zvonil klíčema? Na lid, který házel po tancích kameny, nebo na lid, který po nich házel rozkvetlý šeřík? A nejde snad o ten samý lid?

Pan Jedlička píše, že lidé přece nemohli náhle zhloupnout. Mohla se však změnit (a změnila se) politika, a to je náramně vlivná sféra. Odhazuje další a další skrupule jako postradatelnou přítěž posádka Verneova balónu, nechtěla-li skončit ve vlnách Tichého oceánu. Možná, že politiku navedla tímto směrem žurnalistika. A lidi ovlivnila také reklama. A agresivní obchodní praktiky. Rovněž jejich snaha, zaměřená jen na to obstát. A nejnověji a nejsilněji dokonává změnu společenské atmosféry úspěch dříve okrajových (a proto trapných) subjektů, stavících na neuvážlivosti, nemírnosti a nevstřícnosti.

V Polsku přijímají zákon o degradaci vojáků, kteří sloužili komunistickému režimu, do hodnosti vojína. Případně uvedené vyšší hodnosti mají být přetesány i na náhrobcích. Plánuje se už, že by takoví nesměli zůstat pohřbeni na vojenských hřbitovech...

I kdybych nakrásně plně porozuměl, co to raší za býlí, stejně bych nemohl změnit názor.

proč znevýhodnění podlehli svodům populismu, emocí, předsudků a nenávisti k „pokroku“.
Poukazuje na okolnosti, které vzbuzují jak v postkomunistické tak i v postsociálně kapitalistické zóně negativismus inspirující k touze po exitu, nerovnému zacházení s ženami, dětmi nebo lidmi jiných etnik a přičítá rezignaci složitosti situace a neschopnosti jí řešit.
Příkladně okolnost, že asociální uspořádání příjmů mezi vzdělanějšími/majetnějšími a hůře kvalifikovaným prekariátem, se stala akceptovaným stavem znejištění celého společenského středu - tedy i většiny sociální demokracie.
Dále jak se vypořádat s faktem, že pluralitní liberální uspořádání způsobuje spontánní požadavek svébytnosti a izolacionismu. A to v situaci, kdy politické instance představu spravedlnosti již nehodnotí podle příslušnosti nalevo či napravo, ale podle zdatnosti postoje vůči šancím a rizikům komplexity světa, který nezná nacionální a regionální hranice.
Já se domnívám že pan Harris nepříjemně apeluje....bych dodal.

Možná když se příliš dlouho vydává lež za pravdu -- tzv. levicové strany zavádějí neoliberální reformy, všichni politici mají plná ústa zájmu o občany, ale rostou ghetta, závislosti, zadluženost, vyhoření --, tak vysvobozením, opakem prolhané pravdy, je pravdivá lež?

Teď psali na Aeronetu...

Skutečně Vás nikdo nemůže nutit chápat s úsměvem lidi, kteří se projevují vlastně jako lidé zlí.
Jenže pak nezbývá, než si položit otázku, co dál. A když na začátku bude "ne" přemýšlení o příčinách, důvodech, motivacích, na konci řetězu bude boj nebo útěk. Ne souboj argumentů, (protože to "ne" na začátku souboj argumentů a ideí rovnou vyloučí,) nýbrž boj skutečný, fyzický.
Z článku se mi nejvíce líbí popisek pod fotografií. Neboť si klade otázku. Je lepší klást si otázky, než začínat odstavec slovy "Jenomže to by musely vlády ..." a končit ho takřka konspiračním odkazem na dílo "velmi mocných složek".
Myslím, že těch pět Bilibonkových "proč" ještě stojí za úvahu.

Poslyšte, pane Jedličko, jak vy to vlastně děláte s defenzivně agresivním psem? Přiznáte mu, že má svou pravdu, omluvíte se mu za to, jak jste se k němu dosud choval nadřazeně, a začnete s ním věcně diskutovat?

Máme mapu volebních výsledků, zachycující vyšší procenta hlasů pro Miloše Zemana. Jak si mnozí bystře všimli, tato mapa koreluje s mapou vyššího výskytu exekucí a vyšší nezaměstnanosti. Jenže obě tyto mapy taky zhruba ukazují oblasti, odkud po válce zmizelo německé obyvatelstvo a bylo nahrazeno jiným. Nezdá se, že by to byla pouhá náhoda. Moje otázka tedy zní: Jak je možné, že ještě po více než sedmdesáti letech tu existuje markantní rozdíl mezi tolika "sudetskými" městy a vesnicemi a jejich protějšky v oblastech, kterých se odsun obyvatelstva nedotknul? Nemůže se tudíž také jednat o problém identity, který se nedá jednoduše redukovat na problém ekonomický?
https://technet.idnes.cz/prezident-zeman-drahos-volby-2018-korelace-okresy-ceska-republika-statistika-interaktivni-analyza-so-irh-/veda.aspx?c=A180129_174810_veda_pka

Nepatřím k těm lidem, kteří se diví skutečnosti, že volby nedopadají ve všech regionech a subregionech stejně. (To by se vlastně ani nemusely všude konat.) Rozdíly v životní úrovni, ale hlavně ve způsobu života jsou přece přirozené a vlastně by měly být zachovány.

Naopak se mi nelíbí, jak se vždy převalí jedna vlna celou zemí, takže po spočítání jediného okrsku lze už odhadnout celkový výsledek. Jednou je to ODS, podruhé ČSSD a jindy třeba ANO, kdo je všude zrovna na koni. Čas hraje v takových volbách daleko větší roli než místo, a to není dobře.

Problém, o němž diskutujeme, je tedy ten, že lidé volí leckdy nedobře všude. Jestliže tak učiní 45% aktivních voličů v určité oblasti, nemůžeme se divit, jestli v jiné hlasuje shodně 55%.
Jinými slovy, problémem není, že někde bylo pro Zemana 58% hlasů, (jinde) pro tzv. brexit třeba 56% a pro ANO kdesi 35%. Důvodem k znepokojení je skutečnost, že bylo celkově tolik voličů, kteří podpořili uvedené. Kdyby hlasů pro Zemana bylo 25%, pro brexit 27% a pro ANO 12%, bylo by to přiměřené a nebyl by důvod studovat, kde se voliči "nevyznamenali"!

Nevím totiž, jak souvisí s mou otázkou na rozdíl mezi regiony. Neřeším, kolik kdo dostal procent, ale ptám se, jestli může existovat souvislost mezi myšlením lidí v jistých regionech a tím, co se tam odehrálo před dlouhou dobou.

chtěl jsem se vyjádřit k tomu, že někteří mají řekněme 48% hlasů pro nějakého "veřejného nepřítele" za ještě v pořádku, zatímco 53% pro téhož jinde za příčinu naší politické a mravní pokleslosti. Tak tomu prostě není.

K Vašemu příspěvku, teď už méně volně: Myslím, že korelace nadprůměrného množství hlasů pro určité politické subjekty a četnosti majetkových exekucí není podstatná. Spíše existuje řada jevů, od uvedených exekucí klidně po nedostatečnou velikost knihoven, které jsou společným důsledkem specifické historie lidí (a rodin) v krajích, dosídlovaných před 70 lety. V minimálně většině zemí se chudoba "dědí", někde více, až ke kastovnictví, jinde méně. Doba vlastně celého lidského věku se zdá být na změnu dostatečná, ale asi tomu tak není. Ostatně je vcelku známo, že některá specifika mohou mít část kořání ještě ve středověku.

Ad: Vrrr! Pane Macháčku, skoro přesně jak píšete. Takzvané kousání ze strachu (uši dozadu, vrčení, zuby vyceněné, ale koutky stažené dozadu, ocas dolů, často pod břichem, postoj spíše přikrčený). Nejprve zanechat akce, která takovou reakci vyvolala. O krok zpět. Odpočinek. Pak znovu navázat kontakt, tj. jiná společná aktivita, která psu vyhovuje, která ho baví. Třeba se pes bál skočit přes překážku, ale rád aportuje míček. Pak tedy začít aportem, i kdyby vás házení míčku tisíckrát nebavilo. Po obnovení důvěry zkusit nejprve nižší překážku, a to společně. Netlačit psa, nenutit ho překonávat vysokou překážku a sám zůstávat bezpečně oběma nohama na zemi.
Praha versus pohraničí: Zrušíte-li poslední dva autobusové spoje v horách, neplačte příliš, že se do metra ve stejném roce investovalo málo miliard. Přes překážku společně.

Paní Zemanová: Výborný začáte. A teď do hloubky, máte první úroveň, už jen čtyři.

Já mám takový neblahý pocit, že tím hrdinou, který s lidmi naváže kontakt a naučí je aportovat, nebude nikdo jiný než Babiš.

Dnes jsem našla zajímavý článek, který se hodí k úvahám o "defenzivně agresivním psu".
https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=464670&sId=&mId=
"U psů evolucí klesá úroveň stresového hormonu. To z nich dělá vůči člověku přátelská a důvěřivá stvoření, a odlišuje je od jejich divočejších příbuzných, jiných psovitých šelem".
Snižuje se jejich "úroveň ustrašenosti". Tu mají divoce žijící zvířata vysokou.