Pochopení elitám moc dlouho nevydrželo. Voliči populistů už jsou zase „idioti“
John HarrisNovinář deníku Guardian, proslulý reportážemi ze zapadlých oblastí anglické periferie, polemizuje s „liberální misantropií“ a elitářskými předsudky, které se po prezidentských volbách objevují i u nás.
Před zhruba deseti dny, v sluncem prozářené výšině empatie a racionální debaty, jíž je Twitter, sdílel popularizátor vědy Ben Goldacre se svými fanoušky obrázek, jejž na síť původně zavěsil někdo jiný. „Lidé, kteří hlasovali pro brexit, se hrozně rozčilují, když je někdo nazývá rasisty a idioty,“ napsal. Pod tím se nalézal hrubě nakreslený Vennův diagram — jeden kruh pro „rasisty“, druhý pro „idioty“ a překryv nadepsaný „rasističtí idioti“ — který podle Goldacrea „velmi jasně vystihuje skutečnou povahu problému“.
New York Times minulý týden uveřejnil sloupek novináře Rogera Cohena, uvedený titulkem „Šílenství amerického davu“ — věnovaný byl především voličům Donalda Trumpa, kteří jsou podle něj prostě a zkrátka „nepříčetní“. „Lidé jsou slabí,“ píše Cohen. „Manipulovatelní, nechají se ovládat politikou strachu. Touží po tom ohýbat záda. Nechají se vést za nos přímo do propasti. Pokud vůbec kdy dopřejí sluchu andělům své lepší povahy, jisté je, že většinou jsou ovládáni démony svých ďábelských pudů. Lžou, zneužívají ostatní, pídí se za každou cenu po vytržení, které by je zbavilo nudy každodenní existence.“
Ještě nedávno, přinejmenším v roce 2016, bylo na krátkou dobu velmi módní předstírat starost alespoň o část těch, kdo pro brexit či Trumpa hlasovali, a argumentovat, že zastánci takzvaně „progresivní“ politiky by se měli sebekriticky zabývat jejich problémy. Dnes je namísto toho v mnoha kruzích „in“ zaujímat k milionům těchto lidí i jejich stížnostem zatrpklý a přezíravý přístup.
Základem takových postojů je jednoduchý světonázor: zcela bez ohledu na ekonomický kontext je jedna polovina lidstva chápána jako rasistická, hloupá, kypící nesmyslným hněvem, zahleděná do minulosti, kdežto ta druhá je logicky uvažující, osvícená a pokroková. A bez ohledu na to, že nyní svržené panství údajného racionalismu nám přineslo takové katastrofy, jako byla válka v Iráku či ekonomický krach v roce 2008, se příčina naší dnešní noční můry vysvětluje prostě tím, že se té horší polovině lidstva zničehonic podařilo získat moc.
Mnohým se brexit nyní stal záminkou zaujmout povýšený ironický odstup a arogantně se posmívat útrapám regionů, kde po něj většina lidí hlasovala. V nedávném čísle týdeníku Nový Evropan vystihl jeden sloupkař podstatu tohoto postoje: „Severovýchodní a střední Anglie hlasovaly pro brexit. Vím samozřejmě, že se jejich obyvatelé nevědomky postavili proti svým vlastním ekonomickým zájmům… demokracie ale nefunguje tak, že ‚dostanete to, co jste si zvolili — jen kdybyste se náhodou spletli, nějak už vás z toho proti vaší vůli vysekáme‘. Mrzí mne, že tyto regiony budou trpět, ale taková je cena demokracie.“
O výsledcích mého zrevidovaného angažmá budu informovat ......bych s jistými obavami dodal.
Vše zatím dopadlo k obrazu pana Harrise:
V rozpravě jsem se pokusil oslovit různé okolnosti, které vzbuzují touhy po exitu, nerovnému zacházení s lidmi jiných etnik ap.
Příkladně okolnost, že nebetyčný rozdíl příjmů mezi vzdělanějšími/majetnějšími a hůře kvalifikovaným se stal normálním stavem, byla přijata poznámkou - tak tak schopným více.
Na otázku co očekávat od svobody projevu, když převládá požadavek svébytnosti a izolacionismu, se mi dostalo pokrčení rameny s dodatkem že to spolu nesouvisí.
Okolnost, že hodnocena je pouze zdatnost osobního postoje vůči šancím a rizikům celého světa, který nezná nacionální a regionální hranice...zněla odpověď vocaďpocaď - svoboda ano, ale od hranice po hranici.
Výsledek je celkem bledý, o správnosti své volby zůstali přesvědčeni.
Ale nerezignoval jsem - příště znovu a lépe.......bych dodal.
Takže můžeme a máme diskutovat a argumentovat, ale musíme se obrnit ohromnou trpělivostí a připravit se na to, že úspěch není zaručen.
Já nevím, co s tím, to přiznávám zcela upřímně.
To, co píše Harris svědčí o jiné situaci v Británii než u nás, i když v Británii jsou na to také různé pohledy. Jestli dochází ke změně veřejného mínění ohledně brexitu, tak se nelze divit, že jeho odpůrci ve větší míře kritizují ty, kdo pro něj hlasovali a to co je nám předloženo je jedna z možných novinářských zkratek.