Před zhruba deseti dny, v sluncem prozářené výšině empatie a racionální debaty, jíž je Twitter, sdílel popularizátor vědy Ben Goldacre se svými fanoušky obrázek, jejž na síť původně zavěsil někdo jiný. „Lidé, kteří hlasovali pro brexit, se hrozně rozčilují, když je někdo nazývá rasisty a idioty,“ napsal. Pod tím se nalézal hrubě nakreslený Vennův diagram — jeden kruh pro „rasisty“, druhý pro „idioty“ a překryv nadepsaný „rasističtí idioti“ — který podle Goldacrea „velmi jasně vystihuje skutečnou povahu problému“.

New York Times minulý týden uveřejnil sloupek novináře Rogera Cohena, uvedený titulkem „Šílenství amerického davu“ — věnovaný byl především voličům Donalda Trumpa, kteří jsou podle něj prostě a zkrátka „nepříčetní“. „Lidé jsou slabí,“ píše Cohen. „Manipulovatelní, nechají se ovládat politikou strachu. Touží po tom ohýbat záda. Nechají se vést za nos přímo do propasti. Pokud vůbec kdy dopřejí sluchu andělům své lepší povahy, jisté je, že většinou jsou ovládáni démony svých ďábelských pudů. Lžou, zneužívají ostatní, pídí se za každou cenu po vytržení, které by je zbavilo nudy každodenní existence.“

Ještě nedávno, přinejmenším v roce 2016, bylo na krátkou dobu velmi módní předstírat starost alespoň o část těch, kdo pro brexit či Trumpa hlasovali, a argumentovat, že zastánci takzvaně „progresivní“ politiky by se měli sebekriticky zabývat jejich problémy. Dnes je namísto toho v mnoha kruzích „in“ zaujímat k milionům těchto lidí i jejich stížnostem zatrpklý a přezíravý přístup.

Základem takových postojů je jednoduchý světonázor: zcela bez ohledu na ekonomický kontext je jedna polovina lidstva chápána jako rasistická, hloupá, kypící nesmyslným hněvem, zahleděná do minulosti, kdežto ta druhá je logicky uvažující, osvícená a pokroková. A bez ohledu na to, že nyní svržené panství údajného racionalismu nám přineslo takové katastrofy, jako byla válka v Iráku či ekonomický krach v roce 2008, se příčina naší dnešní noční můry vysvětluje prostě tím, že se té horší polovině lidstva zničehonic podařilo získat moc.

Mnohým se brexit nyní stal záminkou zaujmout povýšený ironický odstup a arogantně se posmívat útrapám regionů, kde po něj většina lidí hlasovala. V nedávném čísle týdeníku Nový Evropan vystihl jeden sloupkař podstatu tohoto postoje: „Severovýchodní a střední Anglie hlasovaly pro brexit. Vím samozřejmě, že se jejich obyvatelé nevědomky postavili proti svým vlastním ekonomickým zájmům… demokracie ale nefunguje tak, že ‚dostanete to, co jste si zvolili — jen kdybyste se náhodou spletli, nějak už vás z toho proti vaší vůli vysekáme‘. Mrzí mne, že tyto regiony budou trpět, ale taková je cena demokracie.“

Pokud se vám takové smýšlení zamlouvá, vězte, že má nyní už i své intelektuální odůvodnění. Zrovna nedávno publikoval profesor psychologie z Harvardovy univerzity Steven Pinker svou knihu „Enlightment now“, obsažnou, téměř na třech stovkách stran roztaženou argumentaci na obranu „rozumu, vědy, humanity a pokroku“ proti tomu, co autor nazývá „progresofobií“. Pinker mimo jiné tvrdí, že napříč zeměmi Západu i ostatního světa se lidé „stávají zdravějšími, bohatšími, bezpečnějšími a svobodnějšími“ než dříve či že nerovnost „není sama o sobě podstatná pro lidský blahobyt a neměla by být směšována s nespravedlností nebo chudobou“.

↗

Duch doby, otřepaná klišé, která jako by vycházela z úst kohosi, kdo svět pozoruje zpoza volantu elektromobilu, jímž se řítí na další TED Talk. Foto Pxhere.com

Naši skutečnost Pinker popisuje zásadně buď prostřednictvím grafů, nebo otřepaných klišé, která jako by vycházela z úst kohosi, kdo svět pozoruje zpoza volantu elektromobilu, jímž se řítí na další TED Talk. „Typickým obrazem chudoby býval kdysi vyzáblý chudák zahalený v hadrech,“ píše. „Dnes jsou chudí právě tak obézní jako jejich zaměstnavatelé a nosí tytéž mikiny, džíny a tenisky.“ Vyzdvihuje skutečnost, že lidé s nízkými příjmy mají takové věci jako elektřinu, tekoucí vodu či barevnou televizi — „ještě před stoletím a půl neměli nic z toho ani Rotschildové, Astorové a Vanderbiltové“. A pointa: „Bohatí sice dál bohatli, jejich životní standard se ale zase o tolik nezvýšil.“

To všechno by nemuselo vést k ničemu horšímu, než že by se jeden domněle inteligentní člověk všeobecně znemožnil — kdyby kniha tak přítulně nehověla duchu doby. Pinker totiž nepřímo naznačuje, že oni údajně znevýhodnění lidé, kteří hlasovali pro brexit a Trumpa, nakonec vlastně vůbec znevýhodnění nejsou. A že důvod, proč podlehli svodům populismu, je tedy třeba hledat v říši emocí, předsudků a nenávisti k „pokroku“.

Pinkerova kniha podporuje tutéž liberální misantropii, jaká nyní vyvřela v debatě kolem brexitu. „Většina voličů nejenže neví nic o aktuálních politických otázkách, nýbrž nezná ani zcela základní fakta,“ říká. A běda tomu, kdo by si dovolil veřejně pochybovat o tom , že pokrok pokračuje podle plánu a žádné zásadní změny nejsou zapotřebí. „Jsem přesvědčen, že média a intelektuálové nesou za vzestup populistů odpovědnost — pomohli jim totiž vytvořit dojem, že moderní západní společnost je natolik nespravedlivá a nefunkční, že nepomůže nic menšího než radikální změna,“ říká Pinker. Zřejmě se rozhodl prostě ignorovat skutečnost, že i deset let po začátku krize nás obklopuje ještě až příliš nespravedlnosti i nekompetence.

Hloupá a nebezpečná věc

Opravdu si tím máme procházet znovu? Referenda jsou skutečně skoro vždycky hloupá a nebezpečná věc, ale jedno jsme zkrátka měli a účastnily se jej víc než tři čtvrtiny elektorátu. A úplně všichni — včetně zastánců setrvání v Unii — jsme svůj hlas vhodili do urny alespoň částečně na základě našich pocitů, kmenových příslušností a přesvědčení jen povšechně založených na nějakých informacích.

Jistě, stejně jako v případě koalice, která zvolila Trumpa prezidentem, se mezi zastánci opuštění EU najde rovněž množství těch, kteří jsou po finanční stránce, jak se říká „za vodou“. Někteří z nich jsou nepochybně motivování rasistickými předsudky a tupou nesnášenlivostí. Mnozí se ovšem takovým jednoduchým stereotypům vzpírají.

Velká část z nich žije v místech, kterým politická třída po celá desetiletí nevěnovala jakoukoli smysluplnou pozornost a kde lidé již po léta trpí následky úsporné rozpočtové politiky. V takových místech, postižených během osmdesátých let divokou privatizací, se obavy z imigrace pojí s akutním nedostatkem důstojného bydlení, smysluplné práce a životních vyhlídek. Sice se to příčí bezmeznému optimismu, jaký propaguje Pinker a jemu podobní, ale co do základní existenční jistoty a víry ve společnou budoucnost byl život v mnoha takových oblastech pravděpodobně lepší před čtyřiceti či padesáti lety než dnes.

V Británii i jinde musí liberální levice teprve najít jazyk, jímž by dokázala s lidmi stiženými touto zkušeností, tímto pocitem ztráty, hovořit. Mnozí z těch, kteří jej zakoušejí, považují dokonce i teď brexit za lepší ze dvou možností: má-li být jedinou alternativou pokračování toho, co tu bylo před ním, představuje pro ně odchod z Unie alespoň šanci udělat tlustou čáru, vrátit rozhodování o věcech o něco blíž k jejich domovům a začít znovu. Tím nemíním zpochybňovat, že brexit je špatný nápad, ani to, že jeho podmínky a průběh mají na zodpovědnost nevýslovně neschopní lidé. Pokud ale svou analýzu příčin toho, proč pro něj lidé hlasovali, omezíte na jejich hloupost a předpojatost, dopouštíte se toho samého hříchu, na který liberální misantropové neustále naříkají: popírání faktů.

Zřejmě nejdůležitější poznatek se týká právě takových upadlých post-industriálních oblastí, jaké přispěly k porážce pro-evropských sil ve Velké Británii i demokratů ve Spojených státech. Vyžít v takových místech vyžaduje opravdovou sílu. A většina jejich obyvatel netouží ohýbat záda, nýbrž se narovnat. „Andělé jejich lepší povahy“ jsou na svém místě — kéž by jim jen domnělé síly pokroku konečně dokázaly dát dost místa k rozletu. To jsme na ně tak rychle zase zapomněli?

Text If the elite ever cared about the have-nots, that didn’t last long vyšel původně v The Guardian. Z angličtiny přeložil Josef Patočka.