Deník Aktuálně v předvolební analýze vcelku přesně upozornil s odkazem na zkušenost s vývojem preferencí před první přímou prezidentskou volbou před deseti lety, že kdo se ještě v říjnu jeví jako jasný favorit, může v lednu splakat nad výdělkem — tak jako tehdy Jan Fischer. Během necelých tří měsíců, jež do prezidentské volby zbývají, se vskutku může stát všelicos a varování před uspokojením nad výsledky průzkumů, které nedávají valné šance Andreji Babišovi, je dozajista na místě. S jednoduchými analogiemi ale nevystačíme.

Paralela s volbami v roce 2013 totiž pokulhává z celé řady důvodů. Uveďme tři z nejpodstatnějších. Za prvé už nyní je evidentní, že generál Petr Pavel je silnějším kandidátem než tehdy Jan Fischer — už proto, že mu válkou na Ukrajině tak říkajíc „dějiny vyšly vstříc“. Za druhé Andrej Babiš je — z důvodů, které níže v textu vysvětlíme — podstatně slabším kandidátem než Miloš Zeman.

A konečně za třetí: v roce 2013 dodýchávala zdiskreditovaná vláda pravice, která ve společnosti ztratila jakýkoli kredit v důsledku všudypřítomné korupce a bezhlavých škrtů. Prezidentské volby v sobě tentokrát neponesou zdaleka tak silný aspekt střetu pravice s levicí — přitom před deseti lety právě takovéto definování druhého volebního kola rozhodlo ve prospěch Miloše Zemana. A že se to stane, bylo tehdy jasné předem.

Oč jde v prezidentské volbě

O jednom z nejdůležitějších výsledků voleb je rozhodnuto dávno předem — na Hradě skončí Miloš Zeman, což je prostě skvělé. Skončí tím dvacetiletá éra prezidentů, kteří kulturně-politicky navazovali na ducha normalizace a svým profilem, jehož podstatou byl odpor k idealismu a přízemní prospěchářství, měli více společného právě s Gustávem Husákem nežli s představiteli české či československé humanitně-demokratické tradice Edvardem Benešem a Václavem Havlem, natožpak s Masarykem.

Právě v důsledku Masarykova — a zčásti i Havlova — dědictví česká společnost volbě hlavy státu přikládá mnohem větší význam, než jaké místo prezidentovi v ústavním rámci přísluší. U prezidentských voleb bývá vyšší účast nežli u voleb krajských či komunálních, přitom přímá souvislost mezi postavou prezidenta a socio-ekonomickou situací voličů není nijak samozřejmá.

Jak zde ale před časem vtipně poznamenal Petr Pithart, Češi jsou postavou svého prezidenta v určitém nezdravém smyslu posedlí, přistupují k volbě tak, jako by si volili „vlastně krále“. Je to pronikavý postřeh, který umožňuje pochopit jinak stěží vysvětlitelnou intenzitu zájmu o prezidentské volby, ale také zdroje společenské podpory jednotlivých kandidátů. Jsou to často hluboce uložené kulturní vzorce, archetypy, jež si je možno s jednotlivými kandidáty spojovat.

Ačkoli je jistě stále možný ještě i jiný vývoj, zdaleka nejpravděpodobnějším scénářem je, že se v druhém kole prezidentské volby v lednu střetnou představitelé dvou základních tendencí české politiky, obdobně jako tomu bylo v loňských sněmovních volbách: půjde o střetnutí reprezentanta demokratické tendence s představitelem tendence autoritářské. A nic na tom nemění, že oba kandidáti z taktických důvodů mohou tu a tam dělat mnohé proto, aby ve snaze lovit hlasy i „na druhém břehu“ takto jasné dělení rozostřili.

Pokud zvítězí jakýkoli reprezentant tábora prvního, nepůjde o žádný epochální předěl — už proto, že se v žádném případě nebude jednat o osobnost, jež by měla o klíčovém tématu dneška, jímž je hluboká nejen sociálně-ekologická, ale vpravdě civilizační krize, alespoň takové povědomí, jaké mají hlavy států ve třech ze čtyř sousedních zemí. Ale bude to po dvaceti letech hanby veliké oddechnutí.

Zvítězí-li naopak kandidát autoritářského tábora, někdo, s kým Andrej Babiš teprve přijde, neboť on osobně valné šance nemá, může to znamenat mnohem rychlejší sesuv české demokracie do standardní visegrádské podoby, než si nyní dokážeme představit. V loňských volbách jsme tomu unikli o vlásek souhrou šťastných okolností. A vláda od té doby bohužel řídí — nebo často ani neřídí — stát tak, že podporu spíše ztrácí, než aby ji získávala.

Petr Pavel je silný kandidát

Navzdory tomu je Petr Pavel silný kandidát. Jeho uniforma, která se na počátku jevila mnohým jako přítěž, protože generálové by přece měli být hlavami států v juntách, a nikoli v republikách, najednou v důsledku ruského přepadení Ukrajiny už nepůsobí jako handicap — ani v prostředích, jež by na ni tak dříve pohlížela.

V českých zemích během normalizační éry vznikla poměrně silná pacifistická či protiarmádní tendence. Její mile subversivní charakter se odráží v celé řadě výtečných folkových písní z oné éry: od Plíhalovy Modré knížky přes Love story 77 Vladimíra Merty až po Pohyblivý cíl Jiřího Dědečka, který také ve svých vystoupeních o našich branných silách hovořil okouzlujícím pojmem „Československá vojenská armáda“. U příležitosti Pavlova případného vstupu na Pražský hrad bychom z oněch písní mohli uspořádat pěkné Štěstí z šesti.

Prvorepublikový kult legií — spolu s jinými, mnohem sympatičtějšími atributy onoho zlatého věku české společnosti — komunisté zničili. V roce 1989 Češi prostě neměli své vojsko rádi, což nebylo nijak odsouzeníhodné, naopak. Přispívaly k tomu i otřesné zkušenosti s povinnou vojenskou službou, jednou z nejobludnějších institucí minulého režimu.

Původně se zdálo, že proti těmto hluboce zakořeněným kulturním vzorcům se generálu Pavlovi bude špatně získávat podpora. Jenomže Putinovou vinou se atmosféra úplně změnila. Najednou se jeví, že mít v čele státu schopného vojáka, který obstál v mezinárodní konkurenci a kterého nelze podezírat ze snahy oslabovat Evropskou unii, se může ještě docela hodit.

Jsou tu další dva faktory, jež hovoří v jeho prospěch: tím prvním jsou velmi nepřesvědčivé výkony jeho možných soupeřů v demokratickém táboře. Danuše Nerudová bohužel působí se vším všudy jako marketingový projekt, na jehož počátku stála idea, že „vypadá hodně podobně Zuzaně Čaputové“. A není žádný zřejmý důvod, proč by jinak úctyhodní kandidáti, senátoři Marek Hilšer a Pavel Fischer, měli mít voličský strop výše nežli minule — tak famózní jejich výkony v Senátu nebyly.

A pak je tu Josef Středula, vedle Petra Pavla nejsilnější kandidát, který navzdory často zcela nemístným atakům v principu patří do demokratického tábora. Jenomže doplácí na zoufalý stav celé české levice, s níž ovšem sdílí i její současný hlavní neduh.

Jeho postoj v konfliktu mezi demokracií a autoritářstvím je rozmlžený tím, že nikdy nevystoupil dostatečně energicky ani proti Andreji Babišovi, ani proti Miloši Zemanovi. Kdyby v minulém volebním období mluvil aspoň na jedné velké protivládní demonstraci Milionu chvilek, o jeho příslušnosti k demokratickému bloku v české politice nemuselo být nejmenších pochyb. A mohlo to tehdy výrazně napravit reputaci celé levice, právem zdecimovanou její hanebnou účastí v Babišově vládě.

Byla to jediná realistická šance, jak Středula mohl svou kandidaturu koncipovat s nadějí na úspěch — z pozic principiálního odpůrce Babiše, Zemana a Okamury mohl zkusit argumentovat, že má největší šance v opačném táboře získat voliče, kterým vadí sociální politika vlády a kteří žádnému kandidátovi, jenž s ní bude tak či onak spojen, hlas nedají. Poněvadž ale takto jasnou hranu proti Babišovi a celé silné autoritářské tendenci v české politice Středulova kandidatura nemá, je v prezidentské volbě bez šance, neboť v ní se konflikt prostě nevede primárně mezi pravicí a levicí. Češi si budou znovu volit „vlastně krále“.

Sluší se ještě podotknout, že vedle slabosti soupeřů v demokratickém táboře pro Petra Pavla hovoří i nejméně jedna jeho vlastní přednost. Jedná se o subtilní, ale v éře politického marketingu, jehož mají lidé plné zuby, velmi podstatnou okolnost, a tou je faktor osobní věrohodnosti, autenticity.

Na počátku se zdálo, že právě toto nutně bude jeho handicap, že bude působit toporně jako „oficír“, neřkuli „lampasák“. Ale tak to není — kupodivu díky jeho neokázalému, a přitom vlastní roli přiměřenému chování jeho kandidatura působí méně „vychtěně“, nežli prakticky všech jeho soupeřů v demokratickém bloku. Má určitý osobnostní dar, který se nedá naučit.

Dnes na konci října se tedy jeví, že kandidátem demokratického bloku se stane právě on. Přitom si počíná ve svém vystupování dost obratně, aby mohl získat i nemálo hlasů „na druhém břehu“ — od sociální politiky vlády se může šikovně odtáhnout, současně řadě vyznavačů pevné ruky může jeho uniforma prostě imponovat. Jsou tu ale dvě podstatná „ale“.

Občanské primárky, které se nekonaly

Nelze zakrýt, že optimálním kandidátem české občanské společnosti generál Petr Pavel není. Mnohem spíše je to kandidát polistopadového liberálního establishmentu, se všemi jeho mimořádně problematickými aspekty.

Je na místě se obávat, že jeho pochopení pro naléhavou potřebu prohlubovat demokracii a doplňovat ji o participativní prvky, jeho povědomí o tom, že největší bezpečnostní hrozbou dneška není Putin, ale ekologická krize rychle přerůstající v katastrofu, či porozumění tomu, proč je potřeba investovat více do vzdělání nežli do zbrojení, nebudou ani zdaleka odpovídat potřebám doby. Jeho největší předností se nyní zdá být, že to není ani Babiš, ani Zeman, ani Klaus. To zajisté není málo, za posledních dvacet let jsme zeskromněli.

Ale přesto: mohli jsme mířit výš? Šlo dosáhnout, aby českým prezidentem byl někdo, kdo by skutečně vzešel z české občanské společnosti? Snad ano, ale bohužel jsme se o to ani nepokusili.

Je to největší nevyužitá příležitost Milionu chvilek pro demokracii, Pirátské strany, či dokonce i STAN, jak si udržet politickou iniciativu, kterou — jak ostatně ukázaly nedávné senátní volby — ztrácejí. Tím, že dopustili, aby se základním rozvrhem české politiky stal konflikt na ose vláda, reprezentovaná zejména Petrem Fialou a ODS, versus opozice, reprezentovaná zejména Andrejem Babišem a jeho MafrANOfertem, zákonitě se ocitli na druhé koleji. Nejen levice, ale ani občanská společnost a menší, progresivnější demokratické strany nemají v takto definované politické konstelaci mnoho co nabídnout.

Přitom právě prezidentská volba nabízela dobrou příležitost vstoupit do děje — právě proto, že tu účinkují i ony hlubší kulturně-společenské vzorce. Piráti i Milion chvilek pro demokracii sdílejí jeden podstatný aspekt — zrodili se z té části občanské společnosti, která ví či aspoň tuší, proč chce navazovat na Václava Havla, ale současně velmi dobře ví, proč nechce mít nic společného s tou částí polistopadového vývoje, jež je jakkoli spjatá s Václavem Klausem.

Představme si, že by tu letos na jaře vznikla s výhledem na prezidentskou volbu široká aliance subjektů ze stranické i občanské politiky, zahrnující ve svém jádru Chvilky, Piráty, ale také celou řadu dalších organizací typu Hnutí Duha, Forum 50 %, senátní klub Sen 21, Strana zelených, Rekonstrukce státu, a účast by se nabízela tvořivě tak, aby aliance byla co nejširší a ve finále zahrnovala pokud možno i STAN i Člověka v tísni i odbory.

Takováto platforma tu mohla uspořádat primární volby a mohl do ní vstoupit každý kandidát s podmínkou, že bude respektovat výsledek primárek a nebude už, pokud v nich nezíská mandát, dále kandidovat. Účast by byla otevřena všem za jistých transparentních podmínek — například nominace alespoň tří členských organizací aliance. Odměna pro vítěze takových primárek by byla lákavá — podpora všech, organizační i hmotná ve volbách.

Letošní září a říjen se mohly konat debaty, představení kandidátů, tříbení politických platforem. 28. října se pak mohly konat primární volby — s volebními místnostmi ve všech okresních městech — kde bychom si poprvé vybrali skutečného prezidentského kandidáta občanské společnosti.

Pro řadu nyní kandidujících osobností to mohla být lákavá příležitost získat podporu, jež by jim dávala realistickou šanci uspět. Upřímně řečeno pro celý kvartet současných kandidátů — Pavel Fischer, Marek Hilšer, Danuše Nerudová a Josef Středula — by to byla nejnadějnější šance porazit Petra Pavla. Šli by do toho? Těžko říct, nezkusili jsme to. Ale možná by celý projekt získal takovou dynamiku, že by se jej ani sám Petr Pavel nemohl nakonec nezúčastnit.

Ale hlavně to byla příležitost, aby se v politických debatách ukázal někdo úplně neotřelý, někdo, na koho nás nyní ani nenapadne pomyslet. Rut Kolínská, Adéla Šípová, Eva Vavroušková, Alena Dernerová, Šimon Pánek… Jen si představte, že by spolu diskutovali o základních politických tématech, už sám takový proces by činil celou českou občanskou společnost mnohem zralejší. A kdyby se nakonec naším společným kandidátem na základě takového procesu stal Petr Pavel nebo Josef Středula, byl by to výsledek hluboce demokratického procesu, na němž by pak bylo možno dál stavět.

Věc se totiž má tak, že v české společnosti dnes nutně potřebujeme budovat alianci, o kterou se budou moci demokratické síly opřít v existenčních zápasech, jež nás v příštích dekádách čekají. A taková aliance nutně musí sahat od Milionu chvilek přes Pirátskou stranu a ekologické hnutí až po odbory, či přesněji řečeno napříč těmi segmenty společnosti, jež dnes zastupují.

Současné bariéry mezi všemi uvedenými prostředími jsou umělé, jejich zájem na řešení současné civilizační krize na základě vize nějakého typu sociálně-ekologické demokracie je ovšem společný. Navazovat na ducha Charty 77 a celé české humanitně demokratické tradice dnes znamená usilovat právě o tvorbu takovéto aliance.

Prezidentská volba k tomu byla příležitostí. Bohužel promarněnou. Můžeme to zkusit za pět let, pokud se zvolený prezident neosvědčí. A to lze bohužel, vzhledem k našim posledním výkonům, vcelku předpokládat.

Andrej Babiš není Miloš Zeman, protože „lump“ není „rebel“

Žádný skutečně zdola vyrostlý občanský kandidát tu tedy Petru Pavlovi již cestu nezkříží. A nezkříží mu ji nejspíše ani Andrej Babiš.

Důvod je ten, že Andrej Babiš prostě není Miloš Zeman. V tom se přepočítal jak on sám osobně, tak jeho marketingový tým. Původní propočet byl totiž nepochybně takový, že Babiš zopakuje Zemanovu figuru — jeho markeťáci se ho chystali vyšňořit coby protivládního kandidáta s nadějí, že ho tak lidé pošlou na Hrad jako protest proti vládní sociální politice. K tomu směřovala celá letošní Babišova kampaň objíždění republiky s roztleskávačkami a policejní eskortou.

Ale nezabralo to. Jak je to možné, když Babiš disponuje oproti Zemanovi daleko lepší mediální mašinérií? Kouzlo tkví ve výroku, jenž v jedné své písni Bob Dylan připisuje Abrahamu Lincolnovi: „Můžete obelhávat část lidí po určitou dobu, ale ne všechny pořád.“

Jak jsme si řekli, vzhledem ke specifickému — v jistém smyslu slova „magickému“ — vztahu Čechů k funkci prezidenta, se osobnosti v soutěži kandidátů prosazují podle toho, jak je možné je vztáhnout k hluboko uloženým kulturním vzorcům. Takový vztah přitom není čistý — není důležité, jak je to „doopravdy“, podstatné je, jak se daný kandidát svým cílovým prostředím jeví.

Miloš Zeman tak uspěl jako zosobnění archetypu „rebela“, což je typ, který se v hluboce plebejské české společnosti těší přízni, a to paradoxně o to větší, oč méně se s ním musí plně ztotožňovat. Mnohé z toho se odráželo i v prvotní fascinaci české společnosti Václavem Havlem — jeho myšlenky většinu Čechů nikdy moc nezajímaly, ale to, že si do něj mohli projektovat vzdor, jehož sami vesměs nebyli schopni, se jim líbilo.

Zeman — už to pěkné jméno, jako by v něm byl kus Kozlíka z Markéty Lazarové — byl jiným druhem rebela, toho, který to natírá namyšleným privilegovaným: jen ať si v Praze zakusí při pohledu na něj aspoň kus bezmoci, jakou my v Orlové zažíváme denně! A pak ty jeho bonmoty-malmoty, všechny ty jeho drzé opičárny, vždyť v něm lidé mohli vidět kus ze Švejka.

Ta paralela je fakticky vzato samozřejmě hluboce nepřesná, Švejk byl svého druhu génius, zatímco Miloš Zeman je zlý hňup, ale připusťme současně, že lid, jenž je schopen pokládat mašíbla Vlastimila Vondrušku za historika či Danu Drábovou za ultimátní autoritu v oboru energetiky, klidně může vidět v Zemanovi svého Švejka, který to s humorem a gustem natírá autoritám. Vždyť i to kolečkové křeslo… no, tady už se zastavíme.

Každopádně Babiš nic takového nemá. Jeho archetyp je jiný: je to „zloděj“ či „lump“. Lidé dnes už vesměs vědí, že krade, že je to papaláš, který se vyhýbá placení daní, kupuje si nemovitosti na francouzské Riviéře a z ukradených dotací si postavil Čapí hnízdo. Nic takového Miloši Zemanovi nikdo přičíst nemohl. V různých fázích svého veřejného působení byl obklopen různě hnusnými lidmi, ale také hvězdami jako Pavel Rychetský nebo Pavel Dostál. A sám nikdy nekradl.

Na antropologii je marketing krátký. Češi jako národní entita za posledních dvacet let, během nichž se nás tu obměnili zhruba dva miliony, zřejmě dost zhloupli, ale pořád takovým figurám jako Babiš vidí až do žaludku. Není to „rebel“, je to „lump“.

Vyslat ho do premiérského křesla, aby si tam kradl, ale výměnou za to dělal jakous takous sociální politiku? To si lid představit umí. „Kradou,“ totiž přece, „všetci“ neboli „všichni“. Ale oblizovat „zloděje“ na známkách? Mít v něm vlastně krále? Tak to prr.

Babiš přesto Petra Pavla porazit může. Jen mu musí vybrat správnou soupeřku

Babiš už to podle všeho také pochopil. Proto mluví o čtyřech kandidátech, štáb má zřejmě napilno a prověřuje, jaká varianta by mohla vyjít.

Dlouhodobě se kloníme k tomu, že největší šance porazit Petra Pavla jako kandidátka politického hnutí ANO by měla eurokomisařka Věra Jourová. Je to zcela nepochybně se vším všudy Babišův člověk. Přitom velká část společnosti si to o ní nemyslí. A proto se těší autoritě i v prostředích, v nichž na to Babiš už dávno nemůže ani pomyslet.

Proč je to Babišův člověk? Protože je zcela nemyslitelné, že by Andrej Babiš jako premiér na klíčové místo v Evropské komisi vyslal člověka, jenž by mu nebyl naprosto osobně loajální. Vládu tehdy zcela ovládal, rozhodoval v ní pomalu i o tom, co si vezme Jan Hamáček na sebe.

A kdyby měl jen stín pochybností, že Věra Jourová pro něj v Bruselu neudělá cokoli, oč ji požádá, byl by už eurokomisařem učinil někoho jiného — například europoslankyně Charanzová by tehdy byla bývala zcela nepochybně obdobně akceptovanou alternativou.

Přitom fakt, že Věra Jourová působí jako schopná profesionálka, na Babišovi do určité míry dokonce nezávislá, se velmi hodí. Může tak sbírat body vágní kritikou Maďarska, Polska, mafie na Maltě, vydáváním pěkných zvuků o svobodě slova a pluralitě médií…, ale přitom o to intenzivněji pro svého chlebodárce pracovat tam, kde mu na tom skutečně záleží. Přesně takhle se choval třeba i Richard Brabec, než ho veřejnost prokoukla.

Doneslo se nám, že Věra Jourová nabídku dostala a odmítla — možná povaha jejího vztahu s Andrejem Babišem je taková, že se cítí dost silná, aby mu nemusela v současné situaci dělat děvečku. Ale také je možné, že se tu jen hraje o moment překvapení.

Věře Jourové by se kampaň dělala krásně. Naoko by si od Babiše držela dál distanc: řeklo by se, že kandiduje, aby „spojovala rozdělenou společnost“. Vládu by bezproblémově — a pravdivě — kritizovala za naprosto nezvládnutou sociální politiku. Mohla by tahat z rukávu nelichotivá evropská srovnání.

Vedle toho by si ale držela k Bruselu distanc: „Dlouho jsem byla v samém srdci bruselských institucí, a tak dobře vím, kolik tam toho nefunguje.“ Úplně ji vidím, jak si dobírá pražské liberály: „Takže vám vždycky vadili komunisté, ale teď vám nevadí rozvědčík Husákovy armády jako váš prezidentský kandidát? Tak mi pojďte povykládat něco o pokrytectví…“

A protože česká — ke kolaborantství vždy dosti dychtivě vykročená — společnost má sklon bagatelizovat, jak fatální hrozbu vládnutí Andreje Babiše představovalo a jak fatální hrozbou je jeho možný návrat k moci, i mnozí jinak vcelku rozumní lidé by začali mudrovat, že „no jo“, že možná by bylo „lepší volit Jourovou než toho vojáka“. A všechno by se to dělo s naplno pracující Babišovou mediální mašinérií v zádech — její dosah na malá města, kde žije polovina národa, je takový, že se o tom nikomu z konkurentů ani nesní.

A na konec by se řeklo, že prezidentské volby jsou referendem o nepopulární asociální vládě — a pokud by takováto Babišova kandidátka uspěla, využilo by se precedentu z roku 2013, kdy Miloš Zeman jmenováním Rusnokovy vlády napnul ústavu na skřipec a prošlo mu to, a najednou by „lepší Jourová než voják“ možná i s podporou — zchudlé a promrzlé — ulice na příští červen vyhlásila předčasné volby. Jejich výsledek je už teď jasný. Toto se reálně může stát.

Roli Věry Jourové v takovém scénáři může přitom — byť obtížně — sehrát i někdo jiný; možná dokonce právě i zmíněná europoslankyně Dita Charanzová. Spíše ji naopak nemohou sehrát Martin Stropnický či Alena Schillerová.

Dita Charanzová by totiž podobně jako Věra Jourová mohla hrát „poučenou evropskou profesionálku“; a že je „nepopsaným listem“ by se dalo použít v její prospěch. Stropnický by těžko nadbíhal antisystémovým voličům. A Schillerová by naopak čelila podobnému problému jako Babiš: lidé nechtějí králem „zloděje“, ale ani „domovnici“.

Když jsem uvedené úvahy před pár týdny předestřel svému příteli, řekl mi: „Radši to nepiš, ať jim neradíš.“ Teď už je ale snad o všem rozhodnuto. Každopádně platí, že Petr Pavel či jakýkoli jiný demokratický kandidát ještě může s vhodně vybraným kandidátem ANO prohrát.

A také platí, že občanský kandidát, nesený skutečně hnutím zdola, pokud bychom takového měli, by byl k poražení jen těžko: jako Zuzana Čaputová na Slovensku. Najít někoho takového jsme ale zase nezvládli.