Na začátku května odevzdal petiční výbor prezidentské kanceláři petici s téměř 600 tisíci podpisy občanů za vypsání referenda o předčasných parlamentních volbách na Slovensku. O předčasné volby usiluje stávající parlamentní opozice, reprezentovaná politickými stranami Smer Roberta Fica a Hlas Petra Pellegriniho, která chce tímto ukončit působení stávající vládní koalice, zformované po loňských volbách.

Opozice celkem přirozeně využívá skutečnosti, že vládní koalice má za sebou rok v mnoha směrech velmi kontroverzního vládnutí. Charakteristické byly pro vládu až příliš experimentální přístupy k řešení pandemické krize, zejména velmi problematické celoplošné testování občanů. Dále byla koalice zatížena četnými skandály jejích klíčových reprezentantů, například plagiátorské aféry předsedy vlády Igora Matoviče a předsedy parlamentu Borise Kollára. A také se za této vlády v nadměrné míře rozšířilo zneužívání a politizace orgánů činných v trestním řízení.

Za zásadní mezník v řadě jevů ukazujících na vážná porušování principů právního státu ze strany vládní moci můžeme považovat osud bývalého policejního prezidenta Milana Lučanského.

Vládní koalice je reprezentována velmi nedůvěryhodnými osobnostmi z hlediska jejich minulosti — mnozí z nich mají za sebou působení v „divokém“ podnikatelském prostředí. Pochybnosti u některých ministrů se točí kolem jejich odborné způsobilosti a vzdělání, popřípadě i osobnostních charakteristik.

V tomto směru zvlášť vyniká nedávný premiér Igor Matovič, pro kterého je charakteristický — vedle kontroverzní podnikatelské minulosti nebo pochybně nabytého akademického titulu — také velmi extravagantní politický styl s místy až psychopatologickými osobnostními dispozicemi.

Ruku v ruce s problematickým fungováním vlády a důvěryhodností jejích reprezentantů se prohlubují konflikty mezi jednotlivými vládními stranami i konkrétními politiky. Vrcholem rostoucích rozporů ve vládní koalici byla nedávná výměna samotného premiéra, kdy Igora Matoviče nahradil Eduard Heger. Není divu, že popularita vlády je na historickém minimu, donedávna premiér Igor Matovič je v současnosti dle zveřejňovaných průzkumů téměř nejméně důvěryhodný politik a volební preference jeho strany Obyčajní ľudia (OĽaNO), která před rokem vyhrála volby s 25 % hlasů, se propadly již pod hranici 10 %.

Otazníky kolem ústavnosti

Nespokojenost s politickou situací na Slovensku po loňských parlamentních volbách nepochybně graduje, což dokazuje vysoký úspěch první fáze úsilí o vypsání referenda o předčasných volbách. Petice za toto referendum byla organizovaná především stranami Smer a Hlas, které mají rovněž kontroverzní pověst v části slovenské společnosti. Tu poškodily jak skutečné prohřešky strany Smer v době jejího vládnutí, když ve straně ještě působili Robert Fico a Peter Pellegrini společně, nebo tak i média a různé další organizace občanské společnosti, které Smer tvrdě kritizovaly, zejména ke konci třetího volebního období jeho vládnutí v letech 2018 až 2020.

Přesto se v uplynulých měsících podařilo iniciátorům petice nasbírat rekordně vysoké množství podpisů, daleko přesahující ústavou požadovaných 350 tisíc podpisů, které jsou podmínkou pro uspořádání referenda. Jde o mimořádný úspěch tím spíše, že se podpisy pod petici sbíraly v době pandemické krize, tedy bez výraznější kampaně.

Sama prezidentka Zuzana Čaputová uznala, že zásadní ústavní podmínka pro vyhlášení referenda byla splněna. Přesto však se od počátku dalo očekávat, že úsilí opozičních stran Smer a Hlas se setká s výraznou nevolí vládní koalice. Z prostředí vládních stran a jim blízkých politických a mediálních kruhů je referendum o předčasných volbách zpochybňováno jak politicky, tak i z hlediska ústavně právního. Vrcholem v tomto směru bylo rozhodnutí prezidentky Čaputové, politicky spřízněné s vládní koalicí, obrátit se na Ústavní soud, aby posoudil, zda je navrhovaná otázka pro referendum v souladu s ústavou.

K tomuto absurdnímu kroku přistoupila prezidentka přesto, že se podobné referendum konalo v minulosti již dvakrát — jednou v roce 2000, kdy chtělo opoziční Mečiarovo HZDS zkrátit působení první Dzurindovy vlády, podruhé pak v roce 2004, kdy se zástupci opozičního Smeru a Konfederace odborových svazů pokusili touto cestou ukončit činnost druhé Dzurindovy vlády.

Podobně jako nyní se i tehdy pokaždé odehrál politický spor o konání takto koncipovaného referenda. Představitelé vlády se tehdy opírali o argument, že se opoziční strany snaží zneužít referenda za účelem zvrácení politických poměrů. Samotnou ústavnost tohoto pokusu dosáhnout prostřednictvím referenda vyhlášení předčasných parlamentních voleb však v minulosti nikdo nezpochybňoval.

Podle slovenské ústavy se referendem může rozhodovat o důležitých otázkách veřejného zájmu, mezi které jistě patří i otázky politické. Výslovně pak ústava vyjmenovává pouze čtyři omezení, čeho se referendum týkat nesmí — jde konkrétně základní práva a svobody a otázky daní, odvodů a státního rozpočtu.

Vše ostatní tedy teoreticky předmětem referenda být může. Ostatně suverenitu lidu jako základní pilíř demokratického systému zaručuje i samotná slovenská ústava, která uvádí, že státní moc pochází od občanů, kteří jí vykonávají prostřednictvím volených zástupců nebo přímo. Je proto nanejvýš logické, že pokud občané svěří svou vůli voleným zástupcům, mohou jim tuto rovněž odebrat.

Není divu, že mnozí ústavní právníci uvádějí vesměs argumenty na podporu ústavnosti konání referenda. Odborné rozbory, které vyvracejí tezi o rozporu referendové otázky s ústavou, vycházejí i od právníků ne zcela spřízněných s iniciátory referenda. Příkladem je například Radoslav Procházka, bývalý politik za strany KDH a posléze SIEŤ, což jsou politické subjekty programově bližší stranám současné vládní koalice.

V následujících dnech a týdnech budeme čekat na rozhodnutí Ústavního soudu, které však bez ohledu na výsledek těžko něco změní na charakteristických rysech současné slovenské politiky. Ta je především ve znamení hluboké krize současných vládních stran a naopak politického vzestupu stran stávající opozice. Již několik měsíců má dle průzkumů nejvyšší stranické preference Hlas Petra Pellegriniho (až 25 %), vzestup podpory je však patrný také u strany Smer. Podle mnohých pozorovatelů se zdá, že kdysi dominantní a posléze poražený Robert Fico chytil „druhý dech.“

Přilákat k referendu dostatek voličů

Šance na úspěch případného referenda je však přesto poměrně nízká. Aby totiž referendum, bylo vůbec platné, musí se ho podle ústavy účastnit nadpoloviční většina všech oprávněných voličů. Z osmi dosud uskutečněných referend bylo platné pouze jedno, a to v roce 2003 referendum o vstupu země do EU — tehdy při účasti 52 % voličů. Dvě předchozí referenda v letech 2000 a 2004 o zkrácení volebního období se naopak ani přes mohutnou kampaň k požadované hranici 50 % ani nepřiblížila. Druhého se účastnilo 36 % voličů, prvního dokonce jen 20 %.

Parlamentních voleb se přitom účastní pravidelně přes 60 % voličů. U referenda však platí, že z podstaty věci jsou k účasti na něm motivováni pouze příznivci zamýšleného výsledku, zatímco jeho odpůrcům k zabránění realizaci záměru referenda stačí, když zůstanou doma.

Demotivující pro některé voliče, kteří by v referendu hlasovali pro zkrácení volebního období, mohou být i prohlubující se vnitřní rozpory mezi stranami opozice. Zřetelný je u strany Smer národně konzervativní ideový posun, Hlas se naopak posouvá k liberálně progresivní části politického spektra a čím dál více se spekuluje o jeho orientaci na spolupráci se stranami SaS a Progresivní Slovensko.

Při analýze odhadu šancí na úspěch referenda je tak třeba zohledňovat více faktorů. Zejména dosavadní zkušenosti napovídají, že přes výraznou nespokojenost voličů s působením stávající vládní koalice je dosažení požadované padesátiprocentní účasti na referendu možné pouze za mimořádné konstelace, která není příliš pravděpodobná.