Naděje umírá poslední. ;-)

V tomto případě je i ta naděje nemístná.

A Kollár je kozel zahradníkem.

Je ovšem otázka, zda se Slovensko až dosud nacházelo skutečně v nejhorším. Ať už o Ficovi či Pellegrinim smýšlíme jakkoli, stěží se můžeme domnívat, že nesou výhradní odpovědnost za to, že v zemi se 30 let po listopadu stále daří mafiánským praktikám a kapitalismu.

Co se týče dalšího vývoje, půjde po letech více napravo, ale snad přinese, doufejme, také nějaká pozitiva. S hodnocením je třeba vyčkat.

Mimochodem, Matovič je dalším vítězem voleb z řad podnikatelů. Příslušnost lídra k této branži se stává celkem zásadním předpokladem k uchopení rozhodující politické moci. (Jde o novější jev a změnu zajisté signifikantní.) Bylo by přitom nanejvýš záhodno, aby rozluku státu a církve doplnila i rozluka politiky a podnikání. Nebo minimálně praxe znevýhodnění podnikatelů pro danou roli. Bez zajímavosti a pro nás bez obdoby není "zájem" Matoviče o mediální sféru. Myslím, že s českým premiérem si nový slovenský bude celkem dobře rozumět.

Otázka na Nobelovu cenu:
Jak zajistit, aby platilo, že největší majetek ≠ největší moc?

když uvážíte, že majetek lze schovat za osobu blízkou nebo svěřenský fond. Částečným řešením je moc rozdělit tak, aby "největší moc" neměl jeden člověk.

Možná by se to dalo odvinout od změny instinktů a emocí voličů, aby se neutíkali schovat nejbližšímu miliardáři "za sukni". Začít by se mohlo třeba koncem kultu kdejaké celebritky, ale to by asi média, infantilně zpeněžující jejich možnosti a manýry (jako společenský etalon), nesměli vlastnit právě ti miliardáři.

Klasická pravice tak dlouho cepovala lidi pro jejich hřích závisti, až na to sama trochu dojela. Přes veškeré rozčarování ze ztráty svého politického významu a ze všeobecného nezájmu o dodávanou ideologii se ovšem s levicí, pokud je vůbec nějaká k mání, o problému ani nepobaví. Jak patrno např. i v současných USA.

Což o to, být (úspěšným) podnikatelem ještě nemusí někoho nutně diskvalifikovat ohledně schopnosti být dobrým politickým lídrem. Být politikem, to v každém případě vyžaduje velké množství energie. A podnikatelé - kteří jsou uvyklí řídit svou firmu - tuto energii obvykle mají.

Samozřejmě, vyvstává zde klasická otázka "střetu zájmů".

Ale položme si otázku, co je vlastně lepší (respektive co je méně špatné): schopný podnikatel, který není na světě politiky závislý, který se kdykoli může vrátit zpátky ke svému podnikání - anebo ale politický bafuňář, profesionální funkcionář, který prakticky nemá možnost (ani schopnost) uplatnit se jinde mimo sféru politiky, a který se tedy svých politických pozic musí držet jako klíště?

A od kterého je možno očekávat jakékoli šíbrování, manipulování, chytračení a zákulisní spolčování, jenom aby si mohl udržet svou pozici?...

Špatný je především systém, kde si nemůžeme vybrat z jiných možností než z těchto dvou uvedených.

K tomu, aby dnešní společnost řídili (více či méně) schopní podnikatelé, nepotřebujeme demokracii. Dávám přednost političce jako je Angela Merkelová před Andrejem Babišem. Aniž si první idealizuji a druhého démonizuji. Výjimečně může nějaký oligarcha sehrát pozitivní roli, ale obecně platí, že musí-li už nějací vůbec být, tak aspoň co nejvíc stranou politiky.

Zrovna Merkelová ale není zrovna typický případ profesionálního politického funkcionáře, který se musí jako klíště držet svých funkcí. Merkelová je vědkyně, a pokud mezitím neztratila příliš kontakt s aktuální vědou, čistě teoreticky by se kdykoli mohla vrátit ke své původní profesi. (I když v současné době je pro ni mnohem aktuálnější prostě důchod.)

Co se pak možností nějaké alternativy k oběma zmíněným případům (oligarcha nebo celoživotní funkcionářský kádr) týče, pak už Aristoteles konstatoval, že právě tohle je velký problém. Totiž získat pro politiku nějaké opravdu rozumné, odpovědné a nezkorumpované osobnosti. Protože takovéto osobnosti mají v naprosté většině případů svůj vlastní okruh životní náplně, která je pravidelně mnohem hodnotnější nežli svět politiky. Takže už podle Aristotela je vlastně nutno tyto pravé a ryzí osobnosti nutit, aby - v zájmu společnosti - překonaly svou nechuť a do politiky vstoupily.

Podle Aristotela jsou totiž obecně základní motivace pro účast na politice tyto:

- touha po moci

- touha po slávě

- touha po penězích.

A tak tomu bylo prosím už v oněch "zlatých" časech bájné antiky; tím méně je pak možno se podivovat nad tím, jaké poměry v politice vládnou dnes.

Pokud si dobře vzpomínám, tak v perikleovských Athénách se (dnes bychom řekli) exekutivně-legislativní orgány městského státu obsazovaly kombinací volby a losování. A zásadní věci se stejně řešily všelidovým hlasováním.

Náhodný výběr má jednu výhodu: Četnost výskytu řídících talentů v jakékoli náhodně vybrané skupině je podobá jako v celé populaci. Proto je zaručeno, že se vždycky najde někdo, kdo se vyprofiluje jako přirozený předák. I správnost rozhodování náhodně vybraných skupin je srovnatelná se správností expertního rozhodování a často je dokonce kolektivní rozhodování náhodně vybraných skupin přesnější a optimálnější.

Aby to nesvádělo k osobnímu obohacení, a) musí být funkční období dostatečně krátké (optimální je jeden rok), b) nesmí se na nikoho dostat víc než jednou za život.

No ano, modus určování zástupců lidu (respektive vůbec státních úředníků) prostřednictvím losování se v řecké politologii (dá-li se tento pojem pro tehdejší úvahy použít) diskutoval dosti obsáhle. Jmenovitě Aristoteles ve své "Politice" velice podrobně rozebíral všechny jeho přednosti a zápory.

Přednosti: dozajista v prvé řadě pojistka proti (systémové) korupci, respektive vůbec proti odcizení státního aparátu od lidu.

Negativa: už Aristoteles konstatuje, že náhodný výběr jde nevyhnutelně na úkor odborné kompetence. A to jsme prosím v dobách antiky - kdy byly správní akty a procesy nesrovnatelně jednodušší než dnes! Kdy víceméně každý znal každého, a mohl tedy bezprostředně ohodnotit jeho nároky a povinnosti.

V dnešním vysoce komplexním světě doufat, že i přes systém losování se tu a tam na to správné místo dostane opravdu kompetentní zástupce - to je opravdu stejně tak dobře možné si rovnou koupit los do loterie a doufat, že hned napoprvé vyhraji hlavní cenu.

Nedá se nic dělat, ale dnešní politika (státní správa) je natolik složitou záležitostí, že si vyžaduje specialisty. Nebo přinejmenším takové, kdo jsou ochotni - a schopni - se do této vysoce komplexní problematiky intenzivně zapracovat.

Jak složité jsou dnes státní rozhodovací procesy, nejlépe ilustroval jeden poslanec německého parlamentu, když v rozhovoru prozradil novináři, že celý první rok svého mandátu spotřeboval na to, aby se seznámil alespoň se základy chodu práce v parlamentu.

Krátce řečeno: určování nějakých správních orgánů prostřednictvím losu je dnes reálně možné nanejvýš jenom na čistě lokální úrovni, snad v nějaké trampské osadě nebo kolonii zahrádkářů; ale jinak je to naprosto iluzorní představa.

Umím si představit, že by třeba jedna komora parlamentu nebo její část byla vybrána losem. Myslím, že z hlediska informovanosti o chodu parlamentu by to bylo celkem jedno. Být vylosovaný anebo nominovaný na kandidátku politickou stranou vyjde nastejno. Představa, že volby vyšlou do sněmovny elitu národa, je zcestná. Výsledek nanejvýš odráží momentální stav společnosti.
U úředníků státní správy bych rozhodně dala přednost jinému způsobu výběru, jakož i u obměnných údů exekutivy.