Sme z najhoršieho von

Eugen Gindl

Komentář předního slovenského novináře představuje českému čtenáři jednu z tváří vítěze tamějších sněmovních voleb a příštího slovenského premiéra Igora Matoviče.

Slovensko malo po Nežnej sedem premiérov (Číč, Mečiar, Čarnogurský, Moravčík, Dzurinda, Fico, Radičová). Iba dvaja z nich zostavovali koaličnú vládu ako víťazi volieb. Igor Matovič bude tretím mužom na čele slovenskej vlády. Napriek tomu, že donedávna prípadnú účasť v exekutíve rozhodne vylučoval.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Dôvod: zakladal si na tom, že vždy bol, je i bude šťukou v parlamentnom rybníku. Nepodkupným bojovníkom proti korupcii. Nebojácnym performerom v aréne zastupiteľskej demokracie. Drzým šašom v službách verejného záujmu. S výsadou, na ktorej si (ako politický klaun) najviac zakladá: nahlas hovoriť pravdu aj v prítomnosti vladára.

V nijakom prípade však nejde o kópiu Beppa Grilla s talianskych Cinque Stelle, či ukrajinského prezidenta, kedysi populárneho zabávača, Vladimíra Zelenského. Matovič je karpatský originál.

Nebojácnym performerom v aréne zastupiteľskej demokracie. Foto FB OľaNO

Kto bol — kto je? — duchovným otcom politika Matoviča? Kto mu povedal: „Dobre si rozmysli, za čo bojuješ, lebo sa ti môže stať, že vyhráš?“ Väčšina z tých, čo sa to pokúšali zistiť, tvrdia, že víťaz volieb bol odjakživa samorast. Temperamentný, neraz zádrapčivý diskutér, s vyhraneným zmyslom pre humor. (Či skôr pre kanadské žartíky?)

Impulzívny, ale so schopnosťou neobyčajne presne komunikovať svoje názory. S ťažiskom na refrény, ktoré by si mali jeho poslucháči čo najdlhšie uchovať v pamäti. Ako racionálne, ale do rozhorčenia zabalené (teda emotívne) posolstvá. Človeka, ktorý vníma svet tak ako oni a pokúša sa zmeniť ho k lepšiemu.

Matovič sa rozhodol oslovovať ľudí. Množinu jednotlivcov, nie národ, ani ľud. To je jeden z jeho spočiatku nedocenených vynálezov. Presnejšie: obyčajných ľudí, ale aj nezávislé osobnosti. Podľa možností nestraníkov. Anagram OľaNO, nie strana, nie hnutie to po lopate zviditeľňuje. So spočiatku pritajenou ambíciou osloviť a mobilizovať aj nevoličov. Ľudí, ktorých dekonštrukcia ideálov po Nežnej nadobro znechutila. A pripravila ich o dôveru v politické inštitúcie. I o nádej v lepšiu budúcnosť.

Aké tričko nosí úspešný podnikateľ Matovič? V dobe, keď sa klasické etikety (hodnotové sebaklamy) do značnej miery amortizovali? Jeho hodnotové preferencie pripomínajú dno kaleidoskopu. Hračky, v ktorej sa tie isté, rôznofarebné sklíčka po každom potrasení inakšie poskladajú. Ale pozor: hodnotová výbava sa pritom takmer nemení.

Matovič, ako podnikateľ, vyznáva najmä hlavné prikázanie liberálneho desatora: „Rob, čo chceš, pokiaľ tvoje správanie nepoškodzuje verejný záujem. Ale beda ti, ak sa staneš, „na náš úkor“, parazitom, či zlodejom. Liberál Matovič však už dávno pochopil, že „iba neškodiť“ je málo. Vie, že tým, čo sa ocitli v ťažkostiach treba, v rámci možnosti, aj pomôcť. Z vlastného vrecka i zo štátnej pokladnice.

Akomak nejednoznačný je Matovičov konzervativizmus. Verí, že rodina je základom spoločnosti. Verí, že Všemohúci (s ktorým sa zavše zhovára) obvykle konanie dobra zvykne odmeniť, hoci tuší, že iba na Boha sa nemôže spoliehať.

Budúci premiér je však aj šikovný pragmatik. V dobe, keď sa vyhranené hodnotové agendy klasických strán rozpadajú, nová strana (aj za cenu obvinenia z nesystémovosti) musí byť pružná. S prísadami ospravedlniteľného oportunizmu. Preto Igor Matovič, krotko, ale jednoznačne odmieta ideologickú čalamádu identitárov. Cíti sa však byť, zároveň, aj advokátom záujmov etnických menšín. Dokonca aj záujmov Rómov.

Slovenské publikum, najmä mladých voličov, však najviac zaujal Matovič v úlohe rebela. (Konzervatívny oxymorón ako z veľkej knihy.) Od svojho vstupu do politiky rebeluje proti skorumpovaným politikom. (Najmä zo strany SMER.) V službách oligarchov i mafií. Proti skorumpovanému pravosúdiu. Proti jednotlivcom i skupinám, ktoré pôsobia proti verejnému záujmu. Nijaký poslanec v slovenskom parlamente nezverejnil toľko prípadov zneužívania moci, korupcie, nepotizmu ako Matovič.

Napriek zastrašovaniu, napriek ostrakizácii a zosmiešňovaniu. Obyčajní ľudia si to všimli a rebela v službách verejnosti svojimi hlasmi odmenili. (Pol roka pred voľbami považovala časť voličov, najmä tých mladých, za svojho rebela fašistu Mariána Kotlebu.) Matovičovi sa podarilo odlákať z košiara Kotlebovcov najmenej pätinu jeho prívržencov. Aj tých potenciálnych, z radov nevoličov.

Matovič však neodlákal voličov iba Kotlebovi a Ficovi. Prebehla k nemu, počas ostatných týždňov, aj časť voliči jeho konkurentov v opozícii: z liberálnej PS/Spolu, z Kiskovej konzervatívnej strany Za ľudí, ba do istej miery aj z kresťanskej KDH! Mnohí mu to budú vyčítať. Napriek tomu, že to bol práve Igor Matovič, ktorý už viac ako pred rokom apeloval, aby sa všetky tieto „protificovské“ strany spojili. Aby vytvorili volebnú stranu.

Tak ako sa to, pred 22 rokmi podarilo Mikulášovi Dzurindovi. V podobe Slovenskej demokratickej koalície (SDK). Iba vďaka tomu dokázal, hoci voľby vyhralo Mečiarovo HZDS, poskladať funkčnú, reformnú koalíciu.

Všetci, čo Matovičovu ponuku odmietli, vyšli z volieb s dlhým nosom. PS/Spolu a KDH sa do parlamentu nedostali. Exprezident Kiska sa tam dostal iba s odretými ušami. Fakt, že voliči nepodopreli jeho ambície, môže Matovičovu koalíciu do istej miery „už zajtra“ rozkolísať.

Dokedy sa podarí Matovičovi vytvoriť vládu? Zatiaľ sa zdá, že to nebude trvať tak dlho, ako sa očakávalo. Nároky OĽaNO na silové ministerstvá, najmä na vnútro, nebude (asi) nik spochybňovať.

Matovič pre ministerstvá vnútra a spravodlivosti ponúka hneď niekoľkých ľudí, o ktorých bezúhonnosti, skúsenosti a odhodlaní iba málokto pochybuje: Daniel Lipšic (bývalý minister vnútra), Gábor Grendel (Maďar, druhý najpopulárnejší politik OľaNO), Lukáš Kyselica (bývalý, odvolaný vyšetrovateľ kauzy Gorila), Roman Mikulec (bývalý, odvolaný šéf vojenského spravodajstva), Jaroslav Naď (bezpečnostný expert) pre Ministerstvo vnútra a Juraj Šeliga zo strany Za ľudí, hlavný organizátor a hovorca hnutia po zavraždení Jána Kuciaka a jeho snúbenky.

Médiá operatívne zverejnili mená väčšiny kandidátov na ministrov. Je predčasné okolo nich špekulovať. Hodno však spomenúť, že najmenší záujem je o ministerstvá zahraničia a kultúry. (Nie je vylúčené, že ministrom zahraničia sa stane opäť „bezpartajný“ Miroslav Lajčák!) Mimochodom: už dnes, s vysokou pravdepodobnosťou môžeme povedať, že zahranično-politická orientácia novej vlády sa nezmení. Matovič: „Nijaká loď nemôže mať dve kotvy. Tou našou, jedinou kotvou, je členstvo v Európskej únii a v NATO.“

Istá neistota panuje okolo šéfa strany SME Rodina, Borisa Kollára. Napriek tomu, že on sám chce ostať v parlamente (ako jeho predseda?), Matovič ho považuje za „drahú nevestu“. Milionár Kollár sa totiž štylizuje do role mäsiara, ktorí otvoril výsek mäsa pre vegetariánov. Presnejšie: chce sa starať najmä o starých, chorých a chudobných. Skrátka o ľudí, ktorý sa dostali na dno pomerne krutého, karpatského kapitalizmu. Zveria jeho nominantom príslušné ministerstvá?

Tento článok vám posielam pod titulkom: Z najhoršieho sme von. Teraz, po uplynutí niekoľkých hodín končím (idiomaticky) trochu nekorektnou vetou: Sme z najhoršieho dnu. V nádeji, že Igor Matovič, rovnako ako niektorí, čo sa dostali z periférie do centrály moci, rýchle dozrie. A zoči-voči problémom, ktoré zdedil i tých, ktoré sa ešte len vynoria, bude svoju funkciu vykonávať múdro. Najmä v prospech obyčajných ľudí. Tých, čo mu uverili.

    Diskuse
    Naděje umírá poslední. ;-)
    JK
    March 3, 2020 v 13.7
    Josefu Poláčkovi
    V tomto případě je i ta naděje nemístná.

    A Kollár je kozel zahradníkem.
    IH
    March 3, 2020 v 14.24
    Je ovšem otázka, zda se Slovensko až dosud nacházelo skutečně v nejhorším. Ať už o Ficovi či Pellegrinim smýšlíme jakkoli, stěží se můžeme domnívat, že nesou výhradní odpovědnost za to, že v zemi se 30 let po listopadu stále daří mafiánským praktikám a kapitalismu.

    Co se týče dalšího vývoje, půjde po letech více napravo, ale snad přinese, doufejme, také nějaká pozitiva. S hodnocením je třeba vyčkat.

    Mimochodem, Matovič je dalším vítězem voleb z řad podnikatelů. Příslušnost lídra k této branži se stává celkem zásadním předpokladem k uchopení rozhodující politické moci. (Jde o novější jev a změnu zajisté signifikantní.) Bylo by přitom nanejvýš záhodno, aby rozluku státu a církve doplnila i rozluka politiky a podnikání. Nebo minimálně praxe znevýhodnění podnikatelů pro danou roli. Bez zajímavosti a pro nás bez obdoby není "zájem" Matoviče o mediální sféru. Myslím, že s českým premiérem si nový slovenský bude celkem dobře rozumět.
    JK
    March 3, 2020 v 15.3
    Otázka na Nobelovu cenu:
    Jak zajistit, aby platilo, že největší majetek ≠ největší moc?
    když uvážíte, že majetek lze schovat za osobu blízkou nebo svěřenský fond. Částečným řešením je moc rozdělit tak, aby "největší moc" neměl jeden člověk.
    IH
    March 3, 2020 v 21.24
    Možná by se to dalo odvinout od změny instinktů a emocí voličů, aby se neutíkali schovat nejbližšímu miliardáři "za sukni". Začít by se mohlo třeba koncem kultu kdejaké celebritky, ale to by asi média, infantilně zpeněžující jejich možnosti a manýry (jako společenský etalon), nesměli vlastnit právě ti miliardáři.

    Klasická pravice tak dlouho cepovala lidi pro jejich hřích závisti, až na to sama trochu dojela. Přes veškeré rozčarování ze ztráty svého politického významu a ze všeobecného nezájmu o dodávanou ideologii se ovšem s levicí, pokud je vůbec nějaká k mání, o problému ani nepobaví. Jak patrno např. i v současných USA.
    JP
    March 4, 2020 v 10.1
    Podnikatel, nebo stranický kádr?
    Což o to, být (úspěšným) podnikatelem ještě nemusí někoho nutně diskvalifikovat ohledně schopnosti být dobrým politickým lídrem. Být politikem, to v každém případě vyžaduje velké množství energie. A podnikatelé - kteří jsou uvyklí řídit svou firmu - tuto energii obvykle mají.

    Samozřejmě, vyvstává zde klasická otázka "střetu zájmů".

    Ale položme si otázku, co je vlastně lepší (respektive co je méně špatné): schopný podnikatel, který není na světě politiky závislý, který se kdykoli může vrátit zpátky ke svému podnikání - anebo ale politický bafuňář, profesionální funkcionář, který prakticky nemá možnost (ani schopnost) uplatnit se jinde mimo sféru politiky, a který se tedy svých politických pozic musí držet jako klíště?

    A od kterého je možno očekávat jakékoli šíbrování, manipulování, chytračení a zákulisní spolčování, jenom aby si mohl udržet svou pozici?...

    JK
    March 4, 2020 v 11.43
    Josefu Poláčkovi
    Špatný je především systém, kde si nemůžeme vybrat z jiných možností než z těchto dvou uvedených.
    IH
    March 4, 2020 v 19.54
    K tomu, aby dnešní společnost řídili (více či méně) schopní podnikatelé, nepotřebujeme demokracii. Dávám přednost političce jako je Angela Merkelová před Andrejem Babišem. Aniž si první idealizuji a druhého démonizuji. Výjimečně může nějaký oligarcha sehrát pozitivní roli, ale obecně platí, že musí-li už nějací vůbec být, tak aspoň co nejvíc stranou politiky.
    JP
    March 5, 2020 v 11.7
    Kde brát dobré politiky?
    Zrovna Merkelová ale není zrovna typický případ profesionálního politického funkcionáře, který se musí jako klíště držet svých funkcí. Merkelová je vědkyně, a pokud mezitím neztratila příliš kontakt s aktuální vědou, čistě teoreticky by se kdykoli mohla vrátit ke své původní profesi. (I když v současné době je pro ni mnohem aktuálnější prostě důchod.)

    Co se pak možností nějaké alternativy k oběma zmíněným případům (oligarcha nebo celoživotní funkcionářský kádr) týče, pak už Aristoteles konstatoval, že právě tohle je velký problém. Totiž získat pro politiku nějaké opravdu rozumné, odpovědné a nezkorumpované osobnosti. Protože takovéto osobnosti mají v naprosté většině případů svůj vlastní okruh životní náplně, která je pravidelně mnohem hodnotnější nežli svět politiky. Takže už podle Aristotela je vlastně nutno tyto pravé a ryzí osobnosti nutit, aby - v zájmu společnosti - překonaly svou nechuť a do politiky vstoupily.

    Podle Aristotela jsou totiž obecně základní motivace pro účast na politice tyto:

    - touha po moci

    - touha po slávě

    - touha po penězích.

    A tak tomu bylo prosím už v oněch "zlatých" časech bájné antiky; tím méně je pak možno se podivovat nad tím, jaké poměry v politice vládnou dnes.
    + Další komentáře