V Římě zemřela 17. října 2025 právnička, pedagožka a vizionářka Sofia Corradiová, přezdívaná také Mamma Erasmus. Byla totiž zakladatelkou tohoto evropského programu podpory zahraničních výjezdů vysokoškolských studentů a pedagogů.

Corradiová často zdůrazňovala, že klíčový přínos programu nespočívá pouze v odborné praxi, ale především v osobnostním rozvoji a otevřenosti vůči druhým, které účastníkům pobyty přinášejí.

Italka proměnila frustraci ve vizi lepší Evropy

Název evropského programu odkazuje k holandskému renesančnímu humanistovi Erasmu Rotterdamskému, zastánci dialogu a náboženské tolerance. Ostatně Corradiová ve své knize Erasmus: jeho historie, osobnosti a program popisuje mezinárodní studijní pobyty jako jeden z „nejlepších způsobů, jak podporovat porozumění a přátelství mezi národy — a také zachování míru“.

Corradiová studovala v šedesátých letech právo na římské univerzitě Sapienza. Po získání Fulbrightova stipendia pokračovala na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Po návratu do Itálie jí však americký titul nebyl uznán a část studia musela opakovat.

Nepříjemná zkušenost a přesvědčení, že vzdělávání má nejen poskytnout vědomosti a dovednosti, ale být také cestou k osobnímu růstu a porozumění druhým, ji přivedly k myšlence mezinárodního uznávání studijních kreditů a podpoře studia v zahraničí jako samozřejmé součásti univerzitního vzdělávání. V roce 1969 proto jako vědecká konzultantka Konference rektorů italských univerzit vypracovala memorandum podporující uznávání zahraničních studijních pobytů.

V sedmdesátých letech její úsilí vyústilo v evropské pilotní projekty a roku 1987 vznikl rozhodnutím Evropského hospodářského společenství vzdělávací program Erasmus.

Přínosy a úskalí Erasmu

Pro studenty Erasmus nepředstavuje pouze výuku v cizím jazyce v zahraničí. Výzkum Christiny Tigky ukázal, že studující popisovali tuto zkušenost jako příležitost získat samostatnost, rozšířit si obzory a nahlédnout svět „vlastníma očima“. Mnozí přitom zmiňovali prožitek svobody a osobnostního růstu, který by doma pravděpodobně nezažili.

I když program poskytuje cenné zkušenosti, může nechtěně přispívat k ekonomickému a sociálnímu oslabování některých členských států — „odlivu mozků“. Mladí lidé po Erasmu totiž často preferují zůstat v ekonomicky silnějších zemích, kde se jim nabízí lepší profesní perspektivy — čímž se vytváří disproporce mezi regiony.

Dalším problémem je omezený přístup: možnost mobility má jen okolo čtyř procent evropských studentů, přičemž panují velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, což ukazuje, že Erasmus reprodukuje evropské sociální a ekonomické nerovnosti. Mobilita se stává zkušeností privilegovaných, kteří mají odpovídající rodinné či materiální zázemí, zatímco studenti z méně bohatých regionů nebo nižších socioekonomických vrstev zůstávají mimo.

Z původního skromného pilotního projektu roku 1987 s rozpočtem necelých 14 milionů eur se stal jeden z nejdražších — a zároveň nejambicióznějších — vzdělávacích programů Evropské unie. V období 2014—2020 měl Erasmus+ k dispozici 14,7 miliardy eur, současný rámec 2021—2027 částku navýšil na více než 26 miliard.

I přes tyto historicky rekordní investice Erasmus+ nedokáže překonat systémové bariéry: stipendia často nereflektují místní životní náklady ani inflaci, geografické rozdíly zůstávají zásadní. Studium ve městech jako Paříž, Oslo nebo Kodaň je pro mnoho studentů prakticky nedostupné. Program, který měl bourat nerovnosti, je částečně reprodukuje.

Život bez hranic — jaký a pro koho?

Od roku 2014 se program Erasmus+ rozšířil na více oblastí vzdělávání a zapojil i země mimo Evropskou unii. Celkem dnes zahrnuje miliony studentů a stovky univerzit. Erasmus+ tak není pouze vzdělávacím programem, ale i významným prvkem evropské integrace, který posiluje hodnoty otevřenosti, volného pohybu a mezikulturního porozumění.

Tyto hodnoty stojí v přímém kontrastu k nacionalistickým a krajně pravicovým tendencím v Evropě. Přesto se program překvapivě nestal výraznějším terčem jejich politických útoků — snad i proto, že je jedním z nejoblíbenějších projektů Evropské unie.

Důležitý — a problematický — se v posledních letech stal digitální a komerční rozměr programu. S nástupem sociálních sítí a změnou algoritmů YouTube se videa o Erasmu začala po roce 2012 homogenizovat. Mladí lidé se často stylizují do role tvůrců obsahu, který má být atraktivní pro publikum i algoritmus. Erasmus se tak vedle fyzické zkušenosti stává komerčně a algoritmicky zprostředkovanou „značkou“, kde se preference sociálních sítí a vizuální atraktivita obsahu promítají do toho, co studenti sdílejí.

Online prostředí nemůže plně nahradit možnost být skutečně spolu v přirozeném kulturním prostředí. Jak se ukázalo během covidové pandemie, virtuální Erasmus může narušovat původní smysl programu — spontánní mezikulturní setkávání a kritický rozměr přímé zkušenosti.

Přesto by bez studentských pobytů Evropa nebyla taková, jak ji dnes známe. Vize Sofie Corradiové zůstává živá v každodenní zkušenosti milionů lidí: od bývalých i současných studentů přes navázaná přátelství a profesní vztahy až po někdy s úsměvem připomínanou generaci „Erasmus babies“, označovanou za nejúspěšnější „vedlejší produkt“ evropské integrace. I autor tohoto textu se díky pobytu v Athénách zamiloval — do Řecka.

Zůstávají však palčivé otázky: jak udržet Erasmus jako nástroj inkluze, nikoli privilegia? Jak mohou evropské vzdělávací pobyty v době geopolitických turbulencí skutečně posilovat evropské občanství? A jak skloubit fyzickou a virtuální mobilitu tak, aby překonávala sociální a ekonomické nerovnosti? Napětí mezi evropským snem, národními zájmy a individuálními potřebami se stále nedaří překlenout.